Dohoda o civilní jaderné spolupráci mezi Spojenými státy a Saúdskou Arábií stihla vyvolat spor dřív, než ji někdo pořádně vysvětlil. Ve stejných dnech obvinila Ukrajina Rusko z předávání satelitních snímků Íránu, Berlín řešil smrtící útok na pochodu Christopher Street Day a debata o tom, co všechno se dnes vejde pod nálepku krajní pravice, dostala novou munici. Následuje přehled témat, která spolu souvisejí víc, než se na první pohled zdá.
Saúdská jaderná dohoda: obohacování, Abrahámské dohody a zmatek kolem oznámení
Kolem 23. července podepsali americký ministr energetiky Chris Wright a Saúdská Arábie třicetiletou dohodu o civilní jaderné spolupráci doplněnou bilaterální dohodou o zárukách. Text zvýhodňuje americké firmy při budování saúdské jaderné infrastruktury a po dvouleté společné studii by mohl otevřít cestu i k obohacovacímu zařízení. Pokud by Washington obohacování odmítl, měl by mít Rijád deset let zakázáno obohacovat samostatně i prostřednictvím třetí strany.
Prezident Donald Trump následně prohlásil, že dohoda je podmíněná vstupem Saúdské Arábie do Abrahámských dohod a normalizací vztahů s Izraelem, že žádné obohacování neobsahuje a že jde výhradně o nevojenské využití. Konečné slovo má Kongres, kterému text míří k posouzení a který má na reakci devadesát dní.
Republikánské čtení zdůrazňuje obchodní zájmy, pracovní místa a dodavatelské řetězce, argument, že dohoda drží Čínu a Rusko mimo saúdský jaderný program, a to, že se opírá o standardy nešíření i o rozšíření Abrahámských dohod. Demokraté naopak varují před regionálními jadernými závody, zvlášť když Rijád opakovaně naznačil, že se Íránu v případě potřeby vyrovná. Podle nich dohoda nedosahuje takzvaného zlatého standardu, tedy úplného vzdání se obohacování.
Samotné oznámení bylo podle panelu spíš zpackané. Dohodu podepsal spolu se saúdským ministrem energetiky princem Abdulazízem bin Salmánem s tím, že se o ní bude veřejně mluvit až ve středu. Ministr energetiky ji oznámil dřív, Bílý dům zuřil, na několika konzervativních platformách se objevila kritika a prezident se ocitl v defenzivě, kde zdůraznil, že obohacování v dohodě není a že Saúdové musí uznat Abrahámské dohody. Rijád vzápětí upřesnil, že se sice chystal uznat některé věci ve vztahu k Izraeli, ale ke vstupu do Abrahámských dohod se v rámci tohoto podpisu nezavázal. Skepse zůstává i u samotné podstaty: příslib neobohacovat na třicet let dopředu nepůsobí důvěryhodně.
Nespokojených je tak víc stran najednou. Bílý dům kvůli předčasnému úniku, konzervativní jestřábi kvůli tomu, proč vůbec někdo na Blízkém východě dostává povolení k jaderným technologiím, a část levice kvůli tomu, že se Rijád nepřímo tlačí k uznání Izraele. Izraeli se podle panelu nelíbí žádný saúdský krok směrem k jádru, byť Saúdská Arábie a Egypt patří k zemím, s nimiž má aspoň racionálně předvídatelné vztahy.
Technický rámec je přitom poměrně jasný. Civilní obohacování se pohybuje kolem tří až pěti procent, hranice dvaceti procent znamená jinou úroveň schopností, Írán se dostal na šedesát procent a zbraňová úroveň leží kolem devadesáti. Nikdo, kdo se přiblížil šedesáti procentům, se pak k devadesáti nedostal jen náhodou.
Regionální kontext hraje ve prospěch Rijádu: Turecko už staví s ruskou pomocí, Egypt o jaderné energetice uvažuje, a Saúdská Arábie tak může argumentovat, že nechce zůstat pozadu. Jaderné technologie zůstávají zároveň nejcennější kartou americké zahraniční politiky. Zbraně Washington dodává mnoha spojencům, jaderné hlavice nikomu. Americké jaderné základny v Německu, Itálii, Belgii, Nizozemsku a Turecku a jaderný deštník nad Jižní Koreou, Japonskem a Austrálií jsou model, který drží region pohromadě právě tím, že se vlastního arzenálu nikdo dalšího nedomůže. Každý krok k jadernému Blízkému východu tenhle model naopak rozmělňuje.
Zazněla i predikce, že do Abrahámských dohod nakonec vstoupí Katar, který je sice mimořádně bohatý, ale vojensky prakticky bezbranný a dlouhodobě hraje na obě strany. Bilanci celé věci panel vidí tak, že vydělá Rijád i Bílý dům, Izrael zůstane neutrální a nejvíc ztratí Írán.
Ukrajina obvinila Rusko z předávání satelitních snímků Íránu
Kyjev oznámil, že Rusko dodávalo Íránu satelitní snímky, které sloužily k přípravě a vyhodnocení útoků na americké vojenské základny na Blízkém východě. Ukrajinský prezident Zelenskyj uvedl, že Ukrajina předá důkazy Washingtonu, a upřesnil, že od začátku července zaznamenala aktivní ruské satelitní sledování zemí Perského zálivu a amerických zařízení. Podle něj existuje zřetelná souvislost mezi ruskými snímky a íránskými údery, které po nich následovaly. Devatenáctého a dvacátého července měly ruské satelity sledovat čtyři základny, dvě v Bahrajnu a po jedné v Kuvajtu a Jordánsku.
Podobnou informaci už dřív přinesla CBS News s odkazem na několik zdrojů včetně vysoce postaveného amerického činitele. Prezident Trump ale toto hodnocení později zpochybnil s tím, že ho Putin i Si Ťin-pching ujistili, že jejich země v tom nefigurují, a že kdyby ano, bylo by to pro ně velmi zlé.
Vzápětí přišla zpráva, že ukrajinské síly zaútočily na íránská plavidla v Kaspickém moři. Írán si v neděli předvolal ukrajinského chargé d'affaires v Teheránu a protestoval proti tomu, co označil za nepřátelský a zločinný akt. Podle íránské strany si útok na obchodní plavidlo vyžádal jednoho mrtvého námořníka a několik zraněných. Zelenskyj v sobotu hovořil o velmi silných výsledcích dálkových úderů v Kaspickém moři, včetně zásahů lodí převážejících vojenský náklad spojený s Íránem a válečných plavidel. Rusko přitom ve válce proti Ukrajině dlouhodobě používá drony íránské konstrukce Šáhid.
Panel to čte jako logickou odvetu v konfliktu, který se čím dál víc prolíná s děním na Blízkém východě. Spojené státy vedou proti Rusku zástupnou válku prostřednictvím Ukrajiny a zároveň na ní testují vlastní techniku, americká rozvědka dodávala Kyjevu cílové informace pro údery za ruskou hranici a Moskva to nesla nelibě. Když ukrajinská rozvědka zjistí, že Rusko poskytovalo cílová data pro útoky na americké základny, výsledek nikoho nepřekvapí. Jeden z účastníků k tomu dodává očividnou taktickou vrstvu: v okamžiku, kdy se vyjednává o budoucnosti války, je každá informace, kterou Kyjev může Washingtonu nabídnout, zároveň pákou pro vlastní pozici u stolu.
Útok na berlínském pochodu a nůž v Paříži
Večer 25. července vjel během berlínského pochodu Christopher Street Day do davu v Tiergartenu bílý van. Poté, co vůz narazil do stromu, napadl řidič okolostojící chladnou zbraní, patrně mačetou, a utekl. Jednadvacetiletý německý občan s libanonskými kořeny za sebou nechal jednu mrtvou ženu a přibližně devětadvacet zraněných, několik z nich těžce. Následujícího večera ho policisté vypátrali ve čtvrti Spandau a při pokusu o zatčení zastřelili. Německý ministr vnitra i další představitelé to označili za islamistický teroristický útok, kancléř Friedrich Merz a berlínští politici jej odsoudili jako útok na svobodnou a tolerantní společnost.
Nejvíc rozčiluje to, co útoku předcházelo. Muž měl záznam za vydírání, ublížení na zdraví a trestné činy spojené s extremismem. V květnu 2026 byl odsouzen podle paragrafu 89a německého trestního zákoníku za přípravu závažného násilného činu ohrožujícího stát a také za činnost napojenou na zakázanou extremistickou organizaci. Přestože už byl dospělý, soud jej potrestal podle mladistvého trestního práva: rok a deset měsíců s podmíněným odkladem a propuštění na probaci. K tomu byl v roce 2025 spojen s cestou do Libanonu, kterou vyšetřovatelé vážou na Islámský stát, a chlubil se kontakty na tuto organizaci.
Součástí probace bylo šestadvacet sezení deradikalizačního poradenství. Absolvoval dvě. Poradci si podle dostupných informací všimli, že jeho odpovědi působí vypočítavě a neupřímně, a pochybovali, že se svých názorů skutečně vzdává. Třetí sezení mělo přijít následující týden, útok mu předešel. Americké ministerstvo zahraničí přitom už v roce 2024 varovalo, že extremisté hlásící se k Islámskému státu nebo jím inspirovaní mohou v Evropě cílit právě na akce LGBTQ komunity.
Jen o pár hodin později pobodal v Paříži muž tři lidi a při zadržení opakoval, že mu to přikázal Alláh. Panel se v tomhle bodě shoduje na jednom: rozdíl mezi muslimem a islamistou je zásadní a smysl má mluvit o politické ideologii, ne o dvou miliardách věřících. I velmi konzervativní odhad podílu radikalizovaných ale dává číslo, které se nedá odbýt jako okrajový jev.
Německou politiku to podle debaty tlačí předvídatelným směrem. Konzervativní hlasy sílí kolem dvou témat, neřízené migrace a známých radikálních kazatelů, a hlavní otázkou je, jak s nimi naložit, aniž by to vypadalo jako předpojatost. Podpora konzervativních stran roste, zdaleka ale nejde o většinu, spíš o rozmezí kolem třiceti až čtyřiceti procent. Patnáct let špatných rozhodnutí se navíc nedá vzít zpět rychle. Přirovnání, které v debatě padlo, je výmluvné: znečistit rybník je otázka chvíle, vyčistit ho trvá roky.
Pozornost si vysloužila i reakce jedné komentátorky sociálních sítí, jejíž hlavní starostí po útoku nebyl pachatel, ale mladí bílí muži s křížem v profilu, kteří se z útoku podle ní radovali. Vedle toho zaznělo osobní svědectví z Izraele, kde se jeden z účastníků debaty pohyboval mezi Jeruzalémem a Tel Avivem a popsal, že se tam jako Žid cítí bezpečněji než v Německu.
Spor o nálepku krajní pravice v rozhovoru pro The Economist
Virálně se rozšířil rozhovor, který Elon Musk poskytl redaktorce týdeníku The Economist. Na otázku, zda je proti muslimům, odpověděl, že je proti tomu, aby do země přicházeli lidé s hodnotami, které jsou v protikladu k jejím vlastním, že je proti znásilnění a vraždám a proti prosazování pravidel a zákonů, které jdou proti tomu, co Západ přijal za své. Podle něj je ostudou tradičních médií, že to nepojmenují.
Když redaktorka namítla, že nepodporuje jen populistickou pravici, ale krajní pravici a v některých zemích okrajové strany, odpověděl, že podporuje normální lidi. Vyjmenoval tři zásady, bezpečné hranice, bezpečná města a rozumné utrácení, a zeptal se, která z nich je krajně pravicová. Charakteristiku krajní pravice, jak ji používají média, označil za falešnou, zavádějící a nesmyslnou a požádal, aby tuhle pasáž z rozhovoru nevystřihli.
Přidal i pozorování, jak se posunulo těžiště veřejné debaty: stačí vzít starší projev Obamy nebo Hillary Clintonové, předložit ho někomu s tvrdě levicovým postojem jako Trumpův text a sledovat reakci. V rozhovoru padlo také jméno Ruperta Lowa, který v Británii upozorňuje na sexuální zneužívání organizované gangy a stal se za to terčem kritiky.
Panel z toho vytáhl dva závěry. Zaprvé, že se z tradičně analytického ekonomického titulu stal spíš názorový hráč než nestranný pozorovatel. Zadruhé, že část mediálního rozčilení pramení z toho, že někdo veřejně připomíná témata, která média dlouho nepokrývala. Zaznělo i to, že si Musk pravděpodobně rozhovor sám nahrával, což je jediná pojistka proti tomu, aby se z nedokončené věty stal jiný výrok, než jaký zazněl.
Zbrojařský startup za sto miliard a nedostatek interceptorů
Obranná technologická firma Anduril jedná s investory o financování při ocenění kolem sta miliard dolarů, tedy na úrovni zavedených gigantů typu Northrop Grumman nebo Lockheed Martin. Podle dvou zdrojů seznámených s jednáním nejsou parametry kola zdaleka hotové. Ve hře je i dvoufázový postup, kdy by se investoři zavázali k dofinancování při vyšším ocenění během roku, pokud firma splní dohodnuté finanční ukazatele. Ještě před dvěma měsíci firma zdvojnásobila ocenění na jednašedesát miliard dolarů v kole o objemu pěti miliard, které vedly fondy Thrive Capital a Andreessen Horowitz. Za růstem stojí prudký nárůst vojenských zakázek a nadšení investorů pro její dronový software a rakety v době amerického konfliktu s Íránem.
Zakladatelem je Palmer Luckey, tedy muž, který postavil Oculus a prodal ho Facebooku za dvě miliardy dolarů. Podstatná je ovšem změna obchodního modelu. Klasický zbrojařský kontrakt funguje na principu takzvaného cost plus: dodavatel předloží návrh a prototyp, vývoj zaplatí daňový poplatník, náklady se v průběhu navyšují a k nim se připočte dohodnutý zisk. Anduril to obrací, vývoj i výrobu financuje z vlastní rozvahy a státu prodává hotový kus. Konkuruje tak výrobkem, ne vyjednáváním o zakázce.
Technicky je nejzajímavější způsob výroby. Firma navrhuje řízené střely tak, aby je zvládly montážní linky automobilového typu, s běžnými dělníky a běžným výrobním vybavením. O devadesát procent méně dílů a desetina výrobního času oproti raketám stavěným ve špičkových leteckých provozech znamená, že se automobilky dají v případě potřeby překlopit do zbrojní výroby. Za druhé světové války takhle Spojené státy i Japonsko převedly mírové továrny na automobily a motocykly na válečnou produkci, jenže návrh zbraní vhodných pro takovou výrobu tehdy nějakou dobu trval. Tady je hotový předem, ještě před případným konfliktem. Střelu lze odpálit ze země, ze vzduchu i z moře a díky kontejnerovému zásobníku i z nákladního letounu, což z běžné dopravní flotily dělá součást arzenálu dlouhého dosahu. Deklarovaný účel je jednoznačný, odradit Čínu od akce vůči Tchaj-wanu.
Z nové nabídky firmy stojí za zmínku i stroj s označením Thunder, autonomní třírotorový vrtulník, který má létat po boku bojových vrtulníků Apache jako plně vyzbrojený křídelník bez posádky. V Evropě se firmě naopak úplně nevydařila spolupráce s německou zbrojovkou Rheinmetall, kde jedna ze zakázek částečně ztroskotala.
Celý příběh dostává smysl v kontextu, který se v posledních týdnech potvrdil: americká strana přiznala nedostatek interceptorů a potřebu pozdržet část eskalace vůči Íránu. Přeloženo, došla munice do protiraketových baterií Patriot. V takové situaci má firma, která umí rakety vyrábět rychleji a levněji na automobilových linkách, hodnotu, kterou nelze vyčíslit jen valuací.
Fauciho deník a snaha prolomit prezidentskou milost
Předseda senátního výboru pro vnitřní bezpečnost a vládní záležitosti Rand Paul zveřejnil stovky stran Fauciho deníkových záznamů z doby pandemie, a to krátce před jeho slyšením pod přísahou naplánovaným na středu 29. července. Zápisky zachycují každodenní schůzky, telefonáty a osobní postřehy člověka, který tehdy stál v čele americké protiepidemické reakce. Rané pasáže popisují vřelý pracovní vztah s prezidentem Trumpem, který na něj podle deníku obracel otázky a označil ho za nejchytřejšího člověka na světě. Opakovaně se v zápiscích objevuje moderátor CNN Jake Tapper i telefonáty s Wolfem Blitzerem, jinde herečka Julia Robertsová, která Fauciho hostila v živém vysílání na Instagramu a poslala mu květiny.
Nejtvrdší obvinění se ale netýká celebrit. V korespondenci figuruje Barton Haynes z lékařské fakulty Duke University, dlouholetý vědecký spolupracovník a jeden z největších individuálních příjemců financí z Národního institutu pro alergie a infekční nemoci. V jednom z e-mailů Haynes potvrzuje, že Fauci dostane Shawovu cenu za vědy o životě a lékařství, slovy „jasně, jdeme do toho". Vedle toho stojí seznam grantů, v debatě padla částka kolem 1,1 miliardy dolarů. Čtení je nasnadě: peníze výměnou za nominace na ocenění.
Druhá linie se týká úmyslné likvidace úředních dokumentů. K dispozici jsou e-maily rozeslané mimo jiné Francisi Collinsovi s pokynem přečíst si obsah a pak ho zničit. Rand Paul mluví o dvou jasných případech, křivé výpovědi před Kongresem, což je zločin, a ničení veřejných záznamů. Preventivní plošná milost pokrývající deset let zpětně je podle něj natolik vágní a široká, že by u soudu nemusela obstát. Slyšení v Kongresu proto vede jako obdobu velké poroty: nasbírat tak nezpochybnitelný důkazní materiál, aby veřejnost i soud přijali argument, že milost byla udělena příliš paušálně. Odhad úspěchu z debaty zní opatrně, kolem dvaceti procent s tendencí růst.
Nejsilněji působí rozpor kolem uzavírek. V rozhovoru z července 2022 Fauci prohlásil, že nikdy nedoporučil nic uzavírat, a odkázal na Centrum pro kontrolu nemocí jako na instituci, která vydává doporučení. Deníkový zápis z března 2020 ale popisuje telefonát s tehdejším newyorským starostou Billem de Blasiem, kterého přesvědčil, aby zavřel školy, a doporučil mu zavřít i bary a restaurace. Podobný hovor vedl s náčelnicí kabinetu kalifornského guvernéra a po něm Kalifornie zavřela školy, bary i restaurace. Pokyny z 16. března 2020 podle vlastních slov odrážely jeho tlak na agresivnější patnáctidenní strategii.
Podobně vypadá časová osa kolem smrtnosti. Zatímco v soukromých zápiscích si vedl výrazně nižší čísla, na veřejnosti opakoval, že jde zhruba o procento, tedy desetkrát víc než u sezonní chřipky. Desátého března to řekl v televizi, jedenáctého března před Kongresem, sedmadvacátého března v talk show. Rozpor mezi tím, co si psal pro sebe, a tím, co říkal pod přísahou, je jádrem celé kauzy.
Jeden z účastníků debaty přidává výrazně emotivnější výčet, od otáčení postoje k rouškám přes rozestupy až po zdravotní dopady očkování na děti. Jiný nabízí chladnější výklad: rozhodujícím faktorem bylo ego. Květiny od Julie Robertsové, kontakty se Stephem Currym, Trevorem Noahem, Annou Wintourovou, Seanem Pennem, Mattem Damonem i Lilem Waynem vytvořily z epidemiologa celebritu, a celebrita se přiznávat k chybám neumí. Přirovnání k Markovi Aureliovi, jemuž sluha při triumfu opakovaně připomínal, že je jen člověk, sedí přesně na tuhle diagnózu.
Okrajově zaznělo i jméno Petera Daszaka, spolupracovníka spojeného s výzkumem ve wuchanské laboratoři. Podle debaty se v roce 2021 vracel z Číny a úřady ho chtěly zadržet a prověřit, FBI ale ministerstvu vnitřní bezpečnosti vzkázala, ať ho nechá projít.
Zpráva o čínském vydírání Bidenovy rodiny
Novinářka Catherine Herridge, dřívější hlavní zpravodajka pro zpravodajské služby ve stanici Fox a poté pět let v CBS, prošla dokumenty odtajněné za Trumpovy administrativy a našla v nich doklady o tom, že Čína cílila na Bidenovu rodinu. Záznamy hovoří o sběru takzvaných černých materiálů, tedy kompromitujících informací použitelných k vydírání. Jeden z dokumentů byl připraven pro prezidentský denní briefing a Herridge z toho vyvozuje, že se s vysokou pravděpodobností týkal právě Bidenovy rodiny.
Vedle toho upozornila na interní komunikaci zpravodajských služeb, ze které je patrná obava, jak se zacházelo s informacemi o čínském vměšování do voleb. V jedné ze zpráv se podle ní píše, že úředníci prezidentský briefing záměrně upravili tak, aby Čínu s věcí přímo nespojoval. Dokumenty přitom byly veřejně dostupné a stačilo je pár hodin číst. Hlavní americká média se k nim podle Herridge nedostala.
Otázka, která z toho v debatě přirozeně vyplynula, zní, zda se kompromitující materiál mohl týkat Huntera Bidena. Ten v roce 2013 cestoval do Číny s tehdejším viceprezidentem Joem Bidenem a v jeho korespondenci se opakovaně objevují čínské obchodní dohody a zmínky o podílu pro takzvaného velkého muže. Nikdo z panelu netvrdí, že souvislost je prokázaná, ale považují za legitimní se ptát.
Nabízený výklad je systémový, ne osobní. Buď se chrání jeden člověk, protože je pro tým příliš cenný, nebo se chrání všichni, protože pád jednoho by strhl ostatní. V situaci, kdy se čínské pronikání do americké politiky netýkalo jen jedné rodiny, dává druhá varianta větší smysl. Další dokumenty podle Herridge ukazují, že demokraté se především báli o udržení moci před blížícími se volbami. Odtud i tlak na média, aby s tématem nešla ven.
Daň z druhého bydlení v New Yorku a otevřenost demokratů socialismu
Newyorský starosta Mamdani oznámil, že majitelům druhých nemovitostí ve městě v hodnotě nad pět milionů dolarů dorazí do schránky oznámení o nové dani z druhého bydlení. Zdůvodnění znělo, že nejlepší město na světě si zaslouží nejlepší parky, knihovny a školy, což je možné jen tehdy, když všichni platí spravedlivý díl.
Protiargument je klasický a v Evropě dobře známý: kapitál i pracovní místa se stěhují jinam, mizí motivace kupovat v New Yorku nemovitosti, ceny klesají a s nimi mizí zakázky pro stavební firmy i příjmy realitních makléřů. Takových nemovitostí je ve městě zhruba třináct tisíc a daň by z nich měla vynést kolem pěti set milionů dolarů ročně. Otázka, která z toho plyne, je jednoduchá: až bohatí odejdou, kde se vezmou peníze? Odpovědí bývá střední třída, vyšší poplatky, vyšší pokuty a osekané městské služby.
Do stejné debaty patří i příspěvek Bernieho Sanderse, který postavil vedle sebe růst majetku několika miliardářů od roku 2012 a federální minimální mzdu, jež od roku 2009 stojí na 7,25 dolaru za hodinu. Odpověď z opačné strany zní, že zvyšování minimální mzdy paradoxně pomáhá právě těm největším firmám, protože žádná z nich minimální mzdu neplatí. Dopadne to na malé podniky, v nichž pracuje sedmačtyřicet procent zaměstnanců. Loni navíc přesně minimální mzdu pobíralo jen kolem devětasedmdesáti tisíc Američanů, převážně lidí do pětadvaceti let ve venkovských státech.
Průzkumy ukazují posun, kterého si všímají obě strany. Mezi demokratickými voliči má socialismus většinovou podporu, uváděno bylo dvaapadesát procent otevřených této myšlence, zatímco mezi nezávislými je hluboce nepopulární. Pro primárky je to výhoda, pro volby v celé zemi problém, protože nezávislé voliče někdo přesvědčit musí.
Zaznělo i sebekritické přiznání směrem k pravici. Tématem, na kterém republikáni dlouhodobě selhávají, je dostupnost bydlení a životních nákladů. Dokud budou mladí lidé cítit, že si nemohou dovolit nic, budou naslouchat každému, kdo nabídne něco zadarmo. Padl i konkrétní návrh, zrušit federální daň z příjmu všem do třiceti let, aby měli šanci pořídit si bydlení a založit rodinu.
Závěr
Jednotlivá témata spolu nakonec drží víc, než by se dalo čekat. Saúdská jaderná dohoda míří do Kongresu a s ní i otázka, jestli Washington udrží monopol na jaderný deštník, nebo si Blízký východ začne stavět vlastní. Ukrajinský konflikt se přelil do Kaspického moře a propojil s íránským dosahem. Evropa řeší důsledky rozhodnutí starých patnáct let a hádá se přitom o slovník, kterým se o nich smí mluvit. A soukromý zbrojařský sektor ukazuje, že nedostatek munice se dá řešit rychleji než státním kontraktem. Společným jmenovatelem je zjištění, že dosavadní pravidla, jak se vyrábějí zbraně, kdo drží jaderné technologie a co se smí veřejně pojmenovat, se posouvají naráz.
