Americké volby 3. listopadu dopadly pro republikány drtivě a hlavním důvodem porážky byla válka s Íránem. Teherán mezitím nečeká: tajemník íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti Mohsen Rezaei jednal s Vladimirem Putinem o dlouhodobém ropném a energetickém potrubí. Politolog John Mearsheimer z Chicagské univerzity, teoretik mezinárodních vztahů, v rozhovoru vysvětluje, proč z války nevede vojenská cesta a proč se Washington bude muset vrátit k memorandu ze 17. června, ať se mu to líbí, nebo ne.
Volby skončily, válka trvá dál
Volby jsou za námi, válka ale pořád trvá a není o nic jasnější než před nimi, co prezident Trump udělá. Platí to podstatné: válka nemá žádné vojenské řešení, nevyřeší ji blokáda ani ekonomické škrcení. Jediná cesta ven vede přes nějakou verzi memoranda ze 17. června a dohodu s Íránci, která pro ně bude velmi výhodná. Otázka zní, jestli toho je Trump schopen. Zatím pro to Mearsheimer žádné doklady nevidí, a Spojené státy jsou tak po volbách tam, kde byly před nimi.
Memorandum se podepisovalo ve Versailleském paláci. Trump tehdy zněl střízlivě: mluvil o strategické ropné rezervě, která by dalším pokračováním klesla příliš nízko, a o tom, že nechce být prezidentem, za něhož svět sklouzne do globální deprese. O pár dní později se však vrátil k vojenským krokům a od memoranda ustoupil. Den po volbách působil pokorně a viceprezident Vance na síti X veřejně přiznal, že republikány porazila válka. Nikdo ale neví, co bude, až první dojem vyprchá.
Kdo Trumpovi našeptává
Od koho Trump čerpá rady, se dá odhadnout jen těžko. Část klíčových poradců mu jasně říká, že vojenské ani ekonomické řešení neexistuje a že musí uzavřít dohodu. Tam podle Mearsheimera stojí Vance a generál Caine. Kolem prezidenta jsou ale i superjestřábi, mezi nimi ministr Pete Hegseth a vnější rádci jako Mark Levin, s nimiž Trump prokazatelně mluví. Jaký vliv kdo má, se mění den ode dne.
Trump sám podle Mearsheimera chápe, že je ve velkých potížích a že mu íránská válka fakticky zničila prezidentství. Zajímavé je už jen to, jak škody na zbývající dva roky zmírní. Kdyby válku ukončil a v dalších věcech postupoval chytře, mohl by je výrazně omezit. Kdyby naopak vsadil vše na jednu kartu a znovu Írán bombardoval nebo pokračoval v ekonomickém škrcení, situaci jen zhorší. Kdo bere v úvahu fakta a logiku, nemůže podle Mearsheimera tvrdit, že návrat k přestřelce s Íránem Trumpovi pomůže.
Proč bombardování skončilo po čtyřiceti dnech
Přesto takoví lidé jsou. Bývalý tiskový mluvčí George Bushe Ari Fleischer vzkázal viceprezidentovi, že problémem nebyla válka, ale příměří. Kdo válku začne, musí ji vyhrát, jinak ji nemá začínat. Válka měla podle něj skončit do šesti měsíců s otevřeným Hormuzským průlivem, zničenou druhou a třetí linií íránského vedení a s podporou prozápadních sil. Spojené státy prý stály na prahu nového, mírumilovnějšího Blízkého východu, ale pak ucukly. Wall Street Journal zase Vanceovu snahu z války vycouvat označil téměř za veřejnou výzvu ke kapitulaci.
Mearsheimer to vidí jinak. Úvodní bombardovací kampaň Spojených států a Izraele trvala 40 dní a skončila ze dvou důvodů: nefungovala a docházela vzácná munice, což přiznává téměř každý. Generál Caine veřejně i přímo prezidentovi před válkou říkal, že na vleklou válku s Íránem není dost munice a že je potřeba rychlé a rozhodné vítězství, jinak přijdou vážné potíže. Rychlé vítězství nepřišlo. Fleischer chce válčit šest měsíců, jenže na to munice není.
Od té doby se Spojené státy ke strategickému bombardování nevrátily. Proběhly jen dvě omezené odvetné akce oko za oko a teď se mluví o strategické kampani na tři dny. Proč jen tři dny, když první trvala čtyřicet a neuspěla? Protože na víc munice nestačí. Fleischer podle Mearsheimera jen mlží. Patří k zapáleným zastáncům války, které teď děsí, že válka je prohraná a Trumpova vláda ve vážných politických potížích.
Dvanáctidenní válka nebyla vzorem
Podobně mluví komentátor Ben Shapiro. Souhlasí s tím, že proti Íránu, nepříteli vyzbrojenému balistickými raketami, je třeba zakročit, výtky má ale k provedení války. Podle něj se nemělo slibovat, že válka nic nebude stát, a v dubnu se zastavila bez zjevného důvodu. Prezident s pomocí viceprezidenta tehdy vyjednal memorandum, které Shapiro považuje za strašné a které podle něj oddálilo konec války už o sedm měsíců. Čekal, že Trump povede válku jako při operaci Midnight Hammer: rychle, tvrdě a až do splnění cílů.
Mearsheimer takový komentář označuje za pozoruhodně pošetilý. V dubnu se přestalo, protože se nevyhrávalo a docházela munice. Shapirovi jde podle něj především o Izrael. Čekal, že úder Íránu Izraeli výrazně pomůže, místo toho Írán válku vyhrává a Izrael zůstane ve strategicky velmi špatné pozici.
Srovnání s dvanáctidenní válkou z června 2025 podle Mearsheimera neobstojí. Tehdy nešlo o svržení režimu a Spojené státy bombardovaly Írán jediný den. I tehdy se po dvanácti dnech přestalo ze dvou důvodů: Izraelcům i Američanům docházela vzácná munice a obrana se stávala čím dál obtížnější, a Trump se dozvěděl, že Íránci uvažují o uzavření Hormuzského průlivu. Usoudil, že by to nebylo dobré. Před útokem 28. února si naopak myslel, že uzavření průlivu nebude vážný problém, protože poslouchal Bena Shapira, Benjamina Netanjahua a další, kteří ho přesvědčili o rychlém a rozhodném vítězství.
Írán umí vrátit úder a rozvrátit světovou ekonomiku
Od voleb tlučou do stolu i další, například generál ve výslužbě Jack Keane: zastavit se nemělo a dá se tam vrátit. Přitom fakta jsou prostá. Spojeným státům chybí munice i průmyslová kapacita, která by ji nahradila v čase, který by měl nějaký význam. Druhá strana naopak munici má, dokáže zničit americká aktiva v regionu a vydrží dlouho.
Právě to, že Írán má schopnost odvetného úderu a může rozvrátit světovou ekonomiku, je podle Mearsheimera možná nejdůležitější. Kdyby Trump byl tak pošetilý a přestřelku obnovil, mezinárodní ekonomika by utrpěla velké škody a jeho postavení doma by se dál zhoršilo. Po tom, co veřejnost řekla ve volbách a jak se od něj v této věci musí distancovat i Vance, by nový útok byl krajní pošetilostí i z čistě sobeckého politického pohledu. Pokud nechce, aby jeho prezidentství vypadalo jako úplné selhání, musí z války co nejrychleji a s co nejmenšími dalšími škodami vycouvat. Jediný způsob je vrátit se k memorandu ze 17. června a uzavřít novou dohodu, která mu bude hodně podobná.
Zastánci války navíc nikdy neřeknou, jak by vítězství vlastně vypadalo. Kdo chce válku obnovit, měl by vysvětlit, jaké cíle chce zasáhnout, jakou vojenskou strategii zvolí, jak tím dosáhne vítězství a hlavně jak vyřadí íránskou schopnost odvetného úderu. Místo toho zaznívají jen prázdná prohlášení, že je čas přitvrdit, že Trump po 8. dubnu nedotáhl věc do konce a že nová válka přinese vítězství. Takovou rétoriku Mearsheimer považuje za nezodpovědnou.
Republikáni chtějí válku za sebou
Republikán, který viděl výsledky voleb a myslí na budoucnost, chce mít válku co nejrychleji za sebou. Platí to i pro dva klíčové Trumpovy poradce, Marca Rubia a J. D. Vance. Oba chtějí být prezidentem a oba se chtějí stát republikánským kandidátem v roce 2028. Tím nebudou, pokud budou hlasitě prosazovat stupňování války. Oba navíc jistě chápou, že návrat k bombardování ani prodlužování ekonomického tlaku na Írán nefunguje.
Hlavní překážkou pro Trumpa proto nejsou jen demokraté, kteří teď v mnohém určují směr, ale i řada jeho stranických kolegů. Těžko si představit, že by Vance po obnovení bombardování vystoupil a řekl, že prezident vše promyslel a tentokrát se vyhrát dá. Rubio také ne. Trump je tak v důležitých ohledech v pasti a je zoufalý.
Právě to Mearsheimera znepokojuje víc než to, co mu kdo šeptá do ucha. Historie zná případy států i jednotlivců, kteří v zoufalství riskují naslepo, protože usoudí, že malá šance je lepší než jistá zkáza. Trump může dojít k závěru, že si už napáchal tolik škod, že válkou nemá co ztratit. Mearsheimer by byl překvapený, kdyby bombardování obnovil, ale netroufá si to vyloučit, protože Trump je prchlivý a je v zoufalé situaci. Doufá, že mu někdo řekne, že nejde o konec světa, že za příští dva roky může leccos napravit a že nejchytřejší je válku neobnovovat.
Teherán po volbách varuje i nabízí
Írán v americké volební porážce vidí příležitost, zároveň ale varuje před širším konfliktem. Předseda parlamentu Ghalibaf, který vede íránské vyjednávání, napsal, že Američané ať už ze svědomí, nebo kvůli životním nákladům řekli válce ne a Írán tento vzkaz podporuje. Pokud by americká vláda vůli veřejnosti ignorovala a ve válce pokračovala, zjistí, že íránské „ne“ přichází s noční můrou. Mohsen Rezaei dodal, že Írán Trumpovi uštědřil strategickou porážku na bojišti a v Hormuzu a politickou porážku ve Washingtonu. Kdo se pustí do Íránu, zaplatí podle něj od bojiště až po vlastní práh.
Mearsheimer to čte jako jasný vzkaz: pokud Trump válku obnoví, Íránci pustí psy ze řetězu a jejich odvetný úder bude pro Spojené státy velmi bolestivý. Zároveň ale Írán podle něj chce dohodu. Rád by se vrátil k memorandu a další bombardovací kampani se vyhnul. Hrozbou odvetného úderu proto Trumpa odrazuje od nové války a tlačí ho zpět k memorandu ze 17. června nebo k nějaké jeho obměně. Pro Teherán je to podle Mearsheimera chytrý tah.
Jaderná dohoda bude jen součástí velkého obchodu
Podle New York Times Írán posuzuje konkrétní návrhy zprostředkovatelů k budoucnosti svého jaderného programu. Po týdnech, kdy se nehnul z místa, je ochoten se k jaderným rozhovorům vrátit, což naznačuje, že zprostředkování vedené Katarem má jistý úspěch. Proč by ale Írán měl Washingtonu věřit? V roce 2018 Spojené státy odstoupily od jaderné dohody JCPOA, v roce 2025 i 2026 uprostřed vyjednávání zaútočily a od červnového memoranda ustoupily.
Strategická situace je podle Mearsheimera dnes úplně jiná. Spojené státy nemají na to, aby po uzavření dohody znovu proti Íránu válčily. Jaderná dohoda navíc bude jen součástí většího obchodu a Íránci chtějí jadernou část až na úplný konec. Nejdřív chtějí ekonomické výhody, a ty jsou podle Mearsheimera tři: zrušení všech sankcí, obrovský balík válečných reparací, kde jde o víc než 300 miliard dolarů, a uvolnění zmrazených aktiv za víc než 100 miliard dolarů. Bez ekonomické úlevy jadernou dohodu nepodepíšou.
Další otázkou je americká vojenská přítomnost v regionu. Íránci už Spojené státy z oblasti do velké míry vytlačili a chtějí dohodu, podle níž Američané nebudou rozmisťovat síly u jejich hranic ani v Perském zálivu. Americká schopnost promítat sílu do Zálivu bude každopádně menší než dřív. Ještě 27. února se dalo uvažovat o bombardování Íránu, stejně jako 13. června 2025 nebo v roce 2018 při odchodu od JCPOA. Od 28. února se ale svět zásadně změnil. Ukázalo se, že Írán má impozantní schopnost odvetného úderu, že je téměř nemožné stavět základny v sousedství Íránu a přiblížit se k jeho pobřeží s letadlovými loděmi či výsadkovými plavidly. Časem bude tento problém jen horší. Írán se proto nemusí příliš obávat, že by byl po dohodě znovu napaden. A kdyby Spojené státy dohodu porušily a zaútočily, Írán by si jadernou zbraň opatřil, což v americkém zájmu není.
Hrozby Írán k jaderné bombě spíš ženou
Spojené státy se podle Mearsheimera měly memoranda držet, přijmout, že šlo v zásadě o kapitulační dokument, vyřešit všechny otázky v něm včetně jaderné a mít věc z krku. A měly by udělat vše pro to, aby Írán neměl důvod usilovat o jadernou zbraň. Tohle podle Mearsheimera Izraelci nechtějí pochopit. Je srozumitelné, že nechtějí, aby Írán měl jadernou zbraň nebo schopnost obohacovat uran, a Spojené státy na tom mají stejný zájem. Obohacování mu ale zabránit nedokážou. Mohou jen zabránit tomu, aby získal bombu, a jediný způsob je přestat mu hrozit útokem. Čím déle hrozba visí ve vzduchu a čím častěji se uskuteční, jako 28. února a 13. června, tím víc má Írán důvodů jadernou zbraň získat.
O dohodu se pokusil Obama s JCPOA, Izraelci ji ve spolupráci s Trumpem podkopali a Trump nabídl lepší řešení v podobě maximálního tlaku. Jak to dopadlo, je vidět. V ideálním světě by Írán lusknutím prstů přišel o obohacování i o jaderné zbraně, žijeme ale ve skutečném světě. Mezinárodní politika je podle Mearsheimera vždy o výběru mezi mizernými možnostmi. Tou nejlepší je dohoda s Íránci a nějaké modus vivendi, díky kterému nebudou mít důvod jadernou zbraň pořizovat. Bude to znamenat podepsat něco jako memorandum ze 17. června, což je pro Trumpa i pro Shapiry, Fleischery a Netanjahuy tohoto světa hořká pilulka. Jinou volbu ale nemají.
Hegseth jako nejtvrdší jestřáb ve vládě
Po volební porážce se republikáni rychle obrátili proti ministru války Petu Hegsethovi. Část z nich by ho ráda viděla odvolaného a demokraté zvažují ústavní žalobu. Mezi Trumpovými formálními poradci, tedy členy vlády a vedením administrativy, je Hegseth podle Mearsheimera nejvýraznější jestřáb. Podle všech veřejných zpráv považovali viceprezident, předseda sboru náčelníků štábů, šéf CIA i ministr zahraničí útok z 28. února za špatný nápad, Hegseth byl výjimkou. Je s neúspěšnou válkou spojen víc než ostatní, a není divu, že se na něj míří. Jeho chování v Pentagonu je navíc podle Mearsheimera skandální a mnoho lidí v uniformě by ho rádo vidělo pryč. Republikáni, kteří hledají obětního beránka a nechtějí se pustit do Trumpa, jdou proto po Hegsethovi.
Nástupce by měl být rozvážný, mírně jestřábí, ale ne superjestřáb, a neměl by komplikovat schvalování v Senátu. Většina demokratů podle Mearsheimera chápe, že je situace vážná, a rozumného kandidáta by podpořila. Rozhodující ale je, aby Trump v íránské otázce úplně obrátil kurz a obklopil se lidmi, kteří mu v tom pomohou. Vance je podle Mearsheimera výborný druhý pilot se správnými instinkty v otázce Íránu i Ukrajiny.
Drony a přesné rakety mění válku
Americká armáda stále vede válku dvacátého století ve století jednadvacátém a od Pouštní bouře a invaze do Iráku v roce 2003 se zásadně nezměnila. Mearsheimer souhlasí, že reforma je nutná, nejdřív je ale třeba ukončit válku v Íránu a ideálně i na Ukrajině. Vize je podle něj nutná, nikoli však postačující podmínka úspěchu. Reformátor musí umět ovládat byrokracii a politický proces ve Washingtonu, jako to uměl Lyndon Johnson při prosazování zákonů o občanských právech v letech 1964 a 1965, kdy používal cukr i bič.
Způsob vedení války se přitom za posledních pět let zásadně změnil. Když začala válka na Ukrajině, Mearsheimer sledoval hlavně dělostřelectvo, královnu bitvy, a poměr sil v počtu vojáků. Drony téměř přehlížel a nebyl sám. Dnes je bez nich obraz Ukrajiny mimo realitu. V Perském zálivu k tomu přibývá, že balistické rakety i střely s plochou dráhou letu jsou tak přesné a smrtící, že zásadně změnily rozmístění amerických základen i možnost přiblížit velké lodě k íránskému pobřeží. A kdo dnes uvažuje o výsadkové operaci přes Tchajwanský průliv, musí počítat s drony ve vzduchu, na hladině i pod ní. Spojené státy proto musí přehodnotit strukturu svých sil, způsob nákupu zbraní i to, jak se na budoucí války připravují.
Rubio, Cruz a nový poradce pro národní bezpečnost
Objevily se zprávy, že ministr zahraničí Marco Rubio zvažuje rezignaci, aby se od Trumpovy administrativy distancoval a připravil se na kandidaturu v roce 2028. Ministerstvo zahraničí je odmítlo jako nepodložené. Mearsheimer si těžko představí, že by ho Trump vyhodil. Rubiovu rezignaci by naopak nejspíš vnímal jako zradu, a proto Rubio hned odcházet nebude. Rubio a Vance jsou zatím dva nejschůdnější kandidáti republikánů na rok 2028 a oba chtějí Trumpovu podporu, i když je prezident oslabený. Zároveň ale mají zájem ho dotlačit k ukončení války.
Za ukazatel nálady považuje Mearsheimer senátora Teda Cruze. Ten říká, že válka měla skončit už dávno rychlým vítězstvím, a když se to nepovedlo, je čas ji ukončit. Neznamená to podle Mearsheimera návrat k bombardování. Cruz chápe, že to nebude fungovat, a chce válku prostě ukončit, odejít a vyhlásit vítězství. Cruz, Rubio a Vance jsou v podstatě zajedno a vědí, kde stojí celý elektorát, nejen demokraté.
Kdyby Rubio přece jen odešel, platí pro jeho nástupce stejná kritéria jako u ministra obrany: rozvážnost, pochopení, že válka musí skončit, a žádná závislost na válčení. Chytrým tahem by podle Mearsheimera bylo dosadit do Pentagonu nebo na ministerstvo zahraničí umírněného demokrata a ukázat, že válku chce ukončit napříč stranami. Rubio navíc zastává současně funkci ministra zahraničí i poradce pro národní bezpečnost, což není zdravé, protože obě role jsou příliš náročné. Trump se podle Mearsheimera musí zbavit Hegsetha, s Rubiem žít může, potřebuje nového poradce pro národní bezpečnost a měl by úzce spolupracovat s Vancem. Vance i Rubio chtějí, aby Trump uspěl, a všichni by měli společně co nejrychleji a s co nejmenšími škodami ukončit válku.
Ukrajina: Rusko čeká ošklivé vítězství
Trump chtěl podle Mearsheimera válku na Ukrajině ukončit a dohodnout se s Putinem, nedokázal to ale kvůli třem překážkám: Ukrajincům, Evropanům a CIA, tedy hlubokému státu. O tom, jak CIA Trumpovi v ukrajinské otázce podkopávala snahy, psal časopis The Atlantic. Válka se ale podle Mearsheimera blíží ke konci. Ukrajinu ničí ruské bombardování i vývoj na bojišti a Evropa má doma vážné politické i ekonomické potíže. Evropané a Ukrajinci proto mohou během příštích dvanácti měsíců hledat pomoc s urovnáním a Trumpova administrativa by mohla s Putinem vyjednat nějaké řešení. Bude to mimořádně těžké a vyžádá si to schopné lidi.
Na Ukrajině i v Íránu je podle Mearsheimera jasné, že je potřeba dohoda a přijetí skutečnosti, že Rusko na Ukrajině dosáhne ošklivého vítězství a Írán zvítězí na Blízkém východě. Obě války tak lze ukončit. Pro Ukrajince by to znamenalo konec umírání ve válce, kterou nebylo možné vyhrát, a pro Trumpa rozumný politický krok před těžkými posledními dvěma roky v úřadu.
Závěr
Volební porážka podle Mearsheimera nic nemění na tom podstatném: válka s Íránem nemá vojenské řešení, Spojeným státům chybí munice a Írán má silnou schopnost odvetného úderu. Jedinou cestou ven je dohoda podobná memorandu ze 17. června, i když pro Washington půjde o hořkou pilulku. Největším rizikem je Trumpovo zoufalství, které by ho mohlo svést k novému bombardování. Volby však ukázaly, že válku nechtějí ani republikáni, a otevírají šanci ukončit válku v Íránu i na Ukrajině.
