Padesátiprocentní clo na část kanadského dovozu, na které Kanada od 8. září odpoví recipročními cly, nevypadá na první pohled jako víc než spor dvou sousedů. Ve výčtu s Venezuelou, Íránem a Kubou ale dává jiný obraz: mocnost, která se snaží vysát, co se dá, protože na hegemonii získávanou obvyklými cestami už nemá dost sil. Tak čte poslední měsíce americké zahraniční politiky politolog Oskar Krejčí.
Kdo tahá za kratší konec obchodní války
Odpověď je v případě sporu Washingtonu a Ottawy nepříjemně jednoduchá. Obchod obou zemí je nevyvážený a Kanada závisí na vývozu do Spojených států mnohem silněji než Spojené státy na dovozu z Kanady. Zajímavější než bilance je ovšem pozadí — každý takový tah Bílého domu je vodítkem k tomu, co Spojené státy sledují a čeho chce Donald Trump dosáhnout.
Vysát, co se dá: Venezuela jako vzorec
Když se aktivity posledních měsíců poskládají vedle sebe — Venezuela, Írán, teď Kanada —, začne z nich vystupovat společný záměr: vysát, co se dá. Nejnázornějším příkladem je Venezuela. Prezidenta svrhnou a unesou, establishment kolem něj ale nechají vládnout dál. Jen mu zablokují zahraniční obchod, ropu si vezmou a prodávají ji sami; vládě z výnosu vracejí tolik, kolik si sami odměří.
Je to zvláštní typ kolonialismu a má historickou obdobu. Číňané mluví o století ponížení: po opiových válkách nadiktovaly vítězné mocnosti, především Británie, Číně náhradu válečných nákladů. Peníze nebyly, a tak si Britové obsadili čínský celní úřad a spravovali ho až do příchodu Japonců — z vývozních i dovozních cel si brali, co sami uznali za vhodné.
Model se přitom nezrodil až za současné administrativy. Když se Američané takzvaně stáhli z Iráku, ponechali si tam základny. Irácký parlament může přijímat, co chce, vojáci zůstanou — a Irák musí obchodovat s ropou v dolarech a přes americké banky.
Účet za hegemonii: 750 základen a dva biliony ročně
Je to bezohledné a vládne v tom silnější, nikoli právo. Jenže za pokusem udělat Ameriku znovu velkou stojí i chladná aritmetika: náklady na udržení hegemonie jsou dnes vyšší než zisk, který by tatáž mocnost měla z normálních obchodních vztahů. Spojené státy provozují zhruba 750 vojenských základen v osmdesáti zemích — nikdo v dějinách neměl armádu rozprostřenou takto po celém světě. Čína má v zahraničí jedinou.
Profinancovat to je mimořádně obtížné při federálním dluhu v řádu desítek bilionů dolarů. Výdaje na obranu přitom rostou skokově, rozpočet Pentagonu na příští rok má být 1,5 bilionu dolarů. A to je jen jedna kolonka: jaderný program, jeho výrobu, údržbu i testy spravuje ministerstvo energetiky, další miliardy spotřebuje CIA. Sečteno dohromady vydávají Spojené státy na silovou podobu zahraniční politiky zhruba dva biliony dolarů ročně.
K tomu se přidává technologická obměna. Zbraně vyrobené před deseti lety jsou v zásadě zastaralé, protože vstup umělé inteligence do zabíjení je nesmírně razantní. Asimov ve čtyřicátých letech formuloval zákony robotiky tak, aby robot nesměl zabít člověka ani nečinností zavinit jeho smrt; dnes plynou největší peníze přesně opačným směrem. Mění se strategie, operační umění i taktika — a každá z těch změn spolkne další miliardy.
Hegemonem už nemůže být nikdo
Nabízí se otázka, proč tedy výdaje prostě neseškrtat. Odpověď zní, že by se tím ztratil pocit, že hegemonii lze udržet. Přitom žádný stát nemá ekonomický ani vojenský potenciál na to, aby byl v dnešním světě hegemonem. Nebezpečné jsou právě ty pokusy obnovit výsadní postavení, které tu na chvíli bylo po rozpadu Sovětského svazu. Uspět nemohou, a co zbývá, jsou obyčejné krádeže a pirátské akce — procházejí jen proto, že táž mocnost ovládá i média a lidé jí to odpouštějí.
Sem patří i opakované poznámky Donalda Trumpa o tom, že by z Kanady byl krásný jednapadesátý stát. Poprvé je pronesl krátce po nástupu do funkce, kdy byl kanadským premiérem ještě Trudeau, a od té doby je několikrát zopakoval. Jestli jde o provokaci, vtip, nebo úmysl, ví jen on sám — pravděpodobnější ale je, že se tím testují možnosti. Postup je pokaždé stejný: nejdřív pirátské zásahy proti člunům údajně plujícím s drogami. Prošlo to. Když prošlo tohle, bylo možné unést prezidenta. Prošlo to. Pak přišla likvidace vojensko-politického vedení Íránu. Otázkou zůstává, jestli to opravdu prošlo — to ukáže až budoucnost.
Jediná brzda: kdyby se dohodly Čína a Indie
Ta budoucnost je klíčová. Rozhodne se v ní, jestli státy jako Čína a Indie ustojí vlastní styl politiky a nepřistoupí na americká pravidla hry. Pokud na ně přistoupí, bude svět opravdu šílený. Právě proto by tyto země měly hledat cestu jedna ke druhé, aby se přestalo vyplácet používat vůči nim takzvaná druhotná cla.
Mechanismus je jednoduchý: kdo nebude dodržovat americké embargo vůči Íránu, tomu budou na americkém trhu uvalena cla. Jenže ve chvíli, kdy by se Indie s Čínou domluvily, že na tuhle hru nepůjdou, začne být celá konstrukce pro Washington ztrátová. Zatím nikdo takový návrh nevyslovil. Trochu to zkouší Evropa, ta se ale po prvním dupnutí zase zařadí do průvodu.
Válka s Íránem skončí, až ji Trump prohlásí za vyhranou
Kdy skončí válka s Íránem? Ve chvíli, kdy Donald Trump řekne, že skončila, a že ji vyhrál. Zatím se ale dostal do pasti. Kdyby přestal hned teď, íránský potenciál — a možná i odhodlání mít vlastní jadernou zbraň — zůstane nenarušený. Jestli Írán na jaderné zbrani pracuje, musí zjistit Mezinárodní agentura pro atomovou energii. A přesně toho se bojí Izrael, který by na americké stažení doplatil.
Mezitím se v regionu skládá docela nový blok: Turecko, Saúdská Arábie a Pákistán. Máme tu tedy stát z NATO, který buduje solidární závazky na úrovni pátého článku washingtonské smlouvy s jadernou mocností — Pákistánem. Turecko přitom disponuje druhou nejpočetnější armádou Aliance. Regionální geopolitika se mění a silokřivky se pohybují úplně jinak než v dobách, kdy tamní země věřily, že jim stabilitu zajistí Američané. To všechno padá.
Kuba: pravděpodobnost odporu přes devadesát procent
Donald Trump avizoval, že jakmile skončí válka s Íránem, půjde si pro Kubu. Na tom je vidět, jak se vyhýbá přímé intervenci: do Venezuely pozemní jednotky nevstoupily, do Íránu také ne. Kdyby americká vojska vstoupila na Kubu, je pravděpodobnost ozbrojeného odporu vysoká — nad devadesáti procenty. Ekonomicky je dnes Kuba na tom velmi špatně, většina lidí ale právem považuje za viníka Spojené státy.
Reakce kubánské veřejnosti by proto mohla být stejná jako ve Venezuele, spíš ale radikálnější. Ostatně ve Venezuele Američané nepřistáli — stačila jedna diverzní jednotka tam a zpátky a bylo vymalováno. Něco se přitom děje i v Havaně, byť není jasné co. Že bude chtít Trump Kubu získat na svou stranu, je jednoznačné. Morální nadšení od ní ale nepotřebuje. Předvádí to ve Venezuele: říkejte si, co chcete, hlavně nás nechte obchodovat s vaší ropou.
První zásah proti Trumpovi musí přijít zevnitř
Svět bude zatím mlčet a přihlížet. Všichni čekají, až Trumpovo období skončí — jsou to ještě dva roky. První zásah proti němu musí přijít z domova a nejspíš se objeví v listopadových kongresových volbách. Překvapivá je přitom soudržnost jeho okolí: navzdory rozporuplnosti a upřímně řečeno i nemorálnosti americké zahraniční politiky drží parta kolem prezidenta basu. Nikdo neodpadá, nikdo se nebouří — je zjevné, že lidi kolem sebe si někdo prokádroval velmi podrobně, a nebyl to Trump.
Otevřená otázka je, co by přišlo, kdyby Trump z nenadání odešel. Byl by viceprezident Vance stejný, lepší, nebo horší? Právě on měl prezidenta zrazovat od útoku na Írán. Nemusel k tomu ale mít politický důvod — od takového útoku měl odrazovat každý, kdo umí trochu počítat. Írán má pětaosmdesát milionů obyvatel, pozemní armádu tam vpadnout nelze a bez operace na zemi se země neobsadí. Riziko bylo od začátku velké, o Hormuzském průlivu ani nemluvě. Obrovská technologická převaha ale velmoci občas strhne k akcím, u nichž docení až pozdě, že ve válce rozhodují lidé.
Co válka s Íránem změnila na Ukrajině
Válka s Íránem zvedla ceny ropy, což je pro Rusko výhodné. Ukrajinci začali s evropskou podporou bombardovat Novorossijsk, tedy terminály pro vývoz ruské ropy. Rusové odpověděli ostrým bombardováním Oděsy a přístavů na Dunaji. Zároveň platí, že jakmile jde cena ropy nahoru, Rusku to prospívá.
Druhá změna je domácí. Válka na Ukrajině byla veřejnoprávními médii prodávána jako něco neuvěřitelného a šíleného — a najednou je tu válčení v podobě samozřejmosti. Dva státy, které Česko oficiálně považuje za velmi blízké, ne-li přímo za spojence, tedy Izrael a Spojené státy, vedou války neuvěřitelně cynické a bezohledné vůči civilnímu obyvatelstvu. Války, které míří k takzvané dekapitaci, tedy k odstranění státního vedení protivníka — což Rusové na Ukrajině nedělají. Média o tom mlčí a neanalyzují to, lidé to ale podvědomě cítí.
Jaderný program: čtyři procenta, nebo devadesát
Zásah na Írán byl odůvodněn jadernou hrozbou. Jenže o íránském programu na výrobu zbraní lze mluvit teprve tehdy, existuje-li důkaz, že centrifugy obohacují uran na devadesát procent a víc. Podle smlouvy o nešíření jaderných zbraní má přitom Írán právo na mírový program, tedy na palivo do jaderných elektráren — a to znamená obohacení kolem čtyř procent. V jaké úrovni se ve skutečnosti pohybuje, se neví, protože se to děje v podzemí.
Zbývají dvě možnosti. Poslat tam Mezinárodní agenturu pro atomovou energii, což se zkoušelo — Írán se ale uzavřel, mimo jiné proto, že přestal věřit. Kdyby se otevřel, bylo by po problému. Jenže Donald Trump dvakrát oznámil, že dohoda je na spadnutí, a dva dny nato se bombardovalo. Kdokoli v pozici íránského činitele proto naráží na tutéž překážku: druhé straně nelze věřit. Absolutní ztráta důvěry zužuje prostor pro diplomacii. Ostatně s Ruskem se Američané dohodli v Anchorage na jakémsi řešení války na Ukrajině — a pak neudělali v podstatě nic.
Podzim: Trump, Putin a Si u jednoho stolu
Na podzim by se při summitu pacifických zemí měli sejít Donald Trump, Putin a Si Ťin-pching. Zní to skoro jako začátek vtipu, jenže pokud by ti tři našli cestu k rozhovorům, svět se okamžitě mění — a bez ohledu na Evropu. Signály posílá Washington i do Severní Koreje, ta ovšem díky svým zkušenostem dělá, že neslyší. Prostor pro diplomacii se zkrátka zúžil, protože se vytrácí vzájemná důvěra.
Vypovědět místo předělat — a rekord prohraných válek
Původní dohoda o íránském jaderném programu, kterou uzavřeli členové Rady bezpečnosti, tuhle otázku řešila — a Američané ji vypověděli. Dohodu lze pokládat za špatnou, ale pak se má tlačit na její předělání, ne na vypovězení. Jestli byl výsledek záměrem, je další otázka. Za rozhodnutím stojí každopádně nebývalé vojenské sebevědomí.
Pohled do historie ho ale příliš neopravňuje. Po druhé světové válce mají Spojené státy za sebou stovky vojenských zásahů, jenže velké konflikty prohrály — korejskou válku, válku v Indočíně, Afghánistán. Nikdy to nepřiznaly, oficiálně válka prostě skončila. Nikdo si také nedal práci s analýzou Afghánistánu, a to ani u nás: čeští vojáci tam válčili, pak se z hodiny na hodinu sbalilo a odjelo, a nikdo nevyhodnotil, v čem byla chyba.
Poučení by přitom bylo k dispozici. Americké projekty mírového řešení Afghánistánu byly na papíře dokonalé — školství, infrastruktura, energetika, práva žen, bez jediné chyby. Měly jen dva problémy: nikdy na ně nebyly peníze a Afghánci tam Američany nechtěli.
Závěr
Clo na kanadský dovoz, ropa ve Venezuele, údery na Írán i pohledy směrem ke Kubě vypadají jako nesouvisející epizody. Poskládané vedle sebe ale dávají obraz mocnosti, která si udržení výsadního postavení přestává být schopna zaplatit sama a hledá zdroje jinde. Jestli se z toho stane norma, se podle Krejčího rozhodne mimo Washington — u zemí, které se rozhodnou, zda na tuhle hru přistoupí, nebo ne.
