Republikánský kongresman Thomas Massie předložil ve Sněmovně reprezentantů osm článků obžaloby proti ministrovi obrany Petu Hegsethovi, kterého administrativa označuje za ministra války. Viní ho z vedení války s Íránem bez souhlasu Kongresu, z oslabení ochrany civilistů, z útoků na lodě v Karibiku a z odvety vůči senátorovi. Živé vysílání k tomu pozvalo dva vojáky ve výslužbě, novináře z Antiwar.com a samotného Massieho. Shodují se, že válka je nezákonná. Rozcházejí se v tom, zda odchod jednoho ministra něco změní.
Osm článků obžaloby: válka, kterou Kongres nevyhlásil
Massie mluvil na plénu zhruba hodinu. Hegsethovi vyčítá vedení války v rozporu s rezolucí o válečných pravomocích z roku 1973, zásah na dívčí škole, ponechání amerických vojáků v ohrožení i nevyprovokované útoky na Venezuelu. Ministr podle něj také zrušil financování programů, které sledují počty civilních obětí, z rozpočtu obrany na rok 2026 vypustil ochranu civilistů, odstavil právní poradce ministerstva a nařídil „maximální smrtonosnost“. Podle Massieho odhadu zemřelo nejméně 200 civilistů a 500 húsíjských bojovníků, aniž by Kongres vyhlásil válku.
Moderátoři nevěří, že většina Sněmovny pro obžalobu zvedne ruku. Kongres válku podporuje napříč stranami a i Nancy Pelosiová podle nich tento týden prohlásila, že ve válce je třeba stát za prezidentem. I kdyby se hlasovat nakonec nemělo, stojí podle nich za to vědět, co v obžalobě stojí.
Signal, lodě v Karibiku a válka, kterou nelze vybombardovat
Dan Davis, armádní důstojník ve výslužbě, přiznává, že ho Massieho krok zaskočil. Sám minulý týden publikoval text, podle něhož by Hegseth měl odejít, protože svou práci dělá špatně i z pohledu prezidenta Trumpa. Varovným signálem byl podle Davise už začátek útoků na húsíe v Rudém moři, kdy se operace plánovaly v aplikaci Signal. Kdo sloužil v armádě déle než tři týdny, ví, že se operační plánování nikdy nevede přes neutajovanou síť, natož přes civilní aplikaci. Ministr pak ještě tvrdil, že o skutečné plánování nešlo, přestože zveřejněný záznam ukazuje stíhačky, které letí k cíli.
Pak šlo vše z kopce. Útoky na lodě v Karibském moři a v Tichém oceánu označuje Davis za zabíjení bez právního základu: žádný zákon nedovoluje jednostranně zabít člověka jen proto, že je podezřelý z pašování drog, a to není hrdelní zločin ani podle amerického práva. Když pak Hegseth na modlitebním setkání vyzýval k válce „bez milosti“ a „bez slitování“, mluvil podle Davise o válečných zločinech, které zakazuje mezinárodní právo i americký vojenský trestní řád.
Nejvážnější výtka ale míří jinam. Ministr měl prezidentovi říct, že na jeho cíle v Íránu armáda nemá sílu. Íránská obrana, raketový a dronový arzenál jsou rozptýlené a ukryté pod žulovými horami a úspěchu se nedá dobombardovat. Hegseth místo toho tvrdil, že to jde. „Kromě toho, že je nemorální, je i neschopný,“ uzavírá Davis s ironií.
Obětní beránek za válku s Íránem?
Dave DeCamp z Antiwar.com už dříve předpovídal, že z Hegsetha udělají obětního beránka. Opíral se o dubnovou reportáž deníku The New York Times o tom, jak Netanjahu přijel s Trumpem probrat zpravodajské informace o Íránu. Ředitel CIA John Ratcliffe, ministr zahraničí Marco Rubio i viceprezident JD Vance podle ní varovali a jediným, kdo byl plně pro, měl být Hegseth. DeCamp připomíná i starší tezi, že americké tajné služby před červnovou válkou v roce 2025 neměly důkazy o vývoji íránské jaderné zbraně a izraelské informace se do Washingtonu dostaly přes CIA. Že reportáž pustila ven sama administrativa, četl jako přípravu na obětování ministra.
Massieho obžaloba je ale podle DeCampa jiný případ, protože přichází od kritika administrativy, ne z jejího nitra. Za nezákonnou válku s Íránem musí někdo nést odpovědnost. Hegsethovo chování označuje za ostudné: v době, kdy vyšlo najevo, že americké bomby zasáhly základní školu a zabily množství dětí, mluvil ministr o válce bez milosti a halil to do křesťanské rétoriky. Doufal, že Hegseth udělá, co Trump sliboval, jenže Trump se stal krajně intervencionistickým a ministr se do krutosti opřel s chutí, včetně vtipkování o útocích na lodě. K úspěchu obžaloby potřebuje Massie hlasy několika republikánů. DeCamp o nich pochybuje, ale doufá, že aspoň někteří na hlasování nepřijdou.
Co měl ministr říct prezidentovi a co by ukázal proces
Klíčové by podle Davise bylo dokazování. Pokud by proces začal předvolávat svědky a otevírat spisy, vyšlo by najevo, kdo co řekl, na jakých zpravodajských informacích válka stála a zda vůbec někdo tvrdil, že je vojensky dosažitelná. Hodně lidí o to podle něj nestojí a rádi by nechali padnout jen Hegsetha, zvlášť kdyby stopy vedly výš. Vojenský soud s ministrem podle Davise možný není, protože nikdo nemá pravomoc civilního ministra obžalovat. Impeachment je tak jediná cesta.
Co měl ministr udělat? Ve fázi plánování měl prezidentovi říct, že bez milionové armády a obrovských ztrát režim svrhnout nelze. Íránská zařízení jsou vybudovaná hluboko v žule podobně jako americké záložní velitelské stanoviště, kde Davis sloužil během invaze do Iráku v roce 2003 a které má vydržet jaderný výbuch. „Můžu shodit každou bombu, kterou máme,“ měl podle Davise ministr prezidentovi říct, „a horu neodstřelíme.“ Letectvo zničí, co je na povrchu, a prolomí protivzdušnou obranu, ale zemi velikosti západní Evropy na kolena nesrazí a tolik munice ani nemá.
Když už padlo rozhodnutí, byl ministr povinen dohlédnout na dodržování válečného práva. Úvodní cíle se přitom prověřují nejdůkladněji, satelitními snímky i drony. Chyby přicházejí až ve čtvrté a páté vlně, kdy na průzkum chybí čas. Škola, která na místě stála dlouhá léta, proto neměla být zasažena hned prvním úderem. Některé zprávy navíc mluví o dvojitém úderu na totéž místo. Podle Davise jde o neschopnost, nebo o něco ještě horšího.
Prázdné sklady, rekordní rozpočet a civilní oběti od Jemenu
DeCamp připouští, že válka byla krátkozraká, pokud jde o zásoby munice. Ministr veřejně sliboval rychlý konec, což je chyba, kterou Spojené státy opakují při každé válce. Zároveň ale prosazuje vojenský rozpočet 1,5 bilionu dolarů, tedy téměř o polovinu vyšší než letos, a nad tou částkou se prý ošívají i jestřábi v Kongresu. Vyčerpané sklady se tak takové agendě spíš hodí.
U civilních obětí DeCamp o neschopnost nevěří. Neříká, že školu zasáhli úmyslně, ale to, že se k útoku dosud nepřiznali, považuje za zlo. Kdo zabije 120 chlapců a dívek a desítky učitelů, má se k tomu přiznat a pokusit se škodu napravit. Vzorec podle něj začal už bombardováním Jemenu, které trvalo od 15. března zhruba rok a půl. Při útoku na palivový přístav zemřelo 84 civilistů a americká armáda ani netvrdila, že šlo o vojenský cíl, jen že húsíové z přístavu mají příjmy. Při zásahu v záchytném zařízení pro migranty zadržované húsíi zemřelo 68 afrických migrantů, přestože totéž zařízení o tři roky dřív bombardovala Saúdská Arábie. Ať už ministr civilisty zabíjí úmyslně, nebo ne, je mu to jedno. Massieho obžaloba proto nepostihuje jen špatné vedení války, ale porušování zákonů, které mají civilisty chránit.
Válečnický étos, nebo „žádná milost“
Armáda podle Davise potřebuje vojáky, kteří jsou ochotni tu ošklivou práci udělat, ale hranice je tenká. Kde se zabíjení stane žádoucí hodnotou, začínají válečné zločiny. Při svém prvním bojovém nasazení v Pouštní bouři v roce 1991 slyšel od velitelů, mezi nimiž byl i tehdejší major Douglas Macgregor, že vojáci musí být smrtonosní, ale když přijde čas brát zajatce, zacházejí s nimi podle Ženevských úmluv. Milosrdenství ve správnou chvíli podle Davise vyhrává války, protože nenutí nepřítele bojovat za každou cenu. A voják, kterému ministr vštěpuje zabíjení bez milosti, se pak musí vrátit do civilního života.
DeCamp připomíná, že Hegseth přišel jako protiklad Bidenovy éry, s níž se mladí muži do armády hlásit nechtěli. Jenže slib konce „politicky korektních pravidel nasazení“ podle něj vedl k současným zvěrstvům. Bidenova administrativa zase pomáhala Izraeli páchat genocidu a přitom mluvila o ženách v bojových funkcích. Hegsethovo selhání podle DeCampa posílá část Trumpových voličů zpátky na druhou stranu.
Davis se hlásí k „válečnickému étosu“, který Hegseth sliboval při slyšení v Senátu, pokud v jeho jádru zůstane profesionalita. Místo toho z něj ministr udělal heslo „bez milosti“. Americká armáda z Pouštní bouře měla ve světě respekt, protože měla mandát OSN vytlačit Iráčany z Kuvajtu a u toho zůstala. Davis vzpomíná, jak jeho jednotka na jihu Iráku přihlížela, jak Saddámovy síly potlačují šíity, a nesměla zasáhnout, protože to mandát nepovoloval. Dnes je to podle něj naopak: zabít všechny na lodích, zabít všechny ve Venezuele a vzít jim ropu, pak Kuba, možná Grónsko, Kanada nebo Mexiko. Spojené státy tak vypadají jako rváč z ulice, kterého nikdo nerespektuje, jen se ho bojí.
Čtyřicet tisíc bomb pro Izrael a Gaza pod palbou
Podle deníku The Washington Post chystá administrativa prodej 40 tisíc dvoutisícilibrových (zhruba 900kilogramových) bomb Izraeli za 2,8 miliardy dolarů. Zaplatí je americký daňový poplatník: jde o zahraniční vojenské financování, kdy Washington dodá peníze, za které si Izrael zbraně koupí. Na co? DeCamp vidí řadu možností, od války v Libanonu po okupaci v Sýrii, ale Gaza je nasnadě. Spojené státy a takzvaná Rada míru nedávno oznámily, že Hamás souhlasí s odzbrojením. Netanjahu dohodu odmítl a Izrael Gazu dál bombarduje.
DeCamp cituje Jareda Kushnera, který po schůzce s Netanjahuem v rozhovoru popsal, že Izrael vyhraje tak či onak: buď Hamás složí zbraně a Gaza bude demilitarizovaná, nebo svět uvidí, že odzbrojení odmítá, a Izrael získá víc podpory, aby „dokončil práci“. Podle DeCampa splnil Hamás všechny závazky z příměří z října 2025, kdežto Izrael žádný. Dál útočí a zabírá území, a média to podávají jako vzájemné obviňování. Uniklé informace z izraelské strany podle něj naznačují, že plán je držet útoky pod hranicí, kdy by se znovu zvedl mezinárodní tlak. Postup je podle něj pečlivě koordinovaný mezi Spojenými státy a Izraelem.
Ve vysílání zazní i kontrast s Ukrajinou. Izrael dostane, oč si řekne, kdežto Ukrajině Trump podle moderátorů nabídl jen licenci na výrobu jednodušší verze protiraketového systému Patriot. Davis dodává, že takhle nevypadá příprava na mír, ale doplňování zásobníků před dalším kolem. „Jak chcete rozdrtit sutiny?“ ptá se. Každá další bomba bude použita, a proto by Spojené státy neměly dodat už ani jednu.
Macgregor: Odvolání Hegsetha nic nezmění
Plukovník ve výslužbě Douglas Macgregor si Massieho velmi váží, ale jeho návrh přirovnává k tomu, jako by pacient s rakovinou dostal ostříhat a oholit, zatímco potřebuje transplantaci srdce. S ministerstvem i celým vojenským establishmentem je podle něj špatně tolik, že odvolání Hegsetha nezmění vůbec nic. Pozornost by si podle něj zasloužil spíš náměstek ministra Feinberg a jeho možný střet zájmů kvůli fondu Cerberus, který investoval do podpůrných služeb pro armádu v Afghánistánu a Iráku. Věc otevřela senátorka Elizabeth Warrenová, ale podle Macgregora zapadla.
O Hegsethovi soudí, že byl populární moderátor Fox News, který se prezentoval jako vojenský profesionál, i když jím nebyl a není. Byl spíš mluvčím připraveným pro danou roli. Předseda sboru náčelníků štábů a náměstek ministra mají podle Macgregora nejspíš mnohem větší vliv.
Svědomí v uniformě: lekce z Vietnamu
Že vysocí důstojníci odcházejí nebo jsou odvoláváni, neznamená podle Macgregora, že by v armádě sílilo hnutí svědomí. Připomíná začátek války ve Vietnamu. Velitel námořní pěchoty generál Shoup, nositel Medaile cti z bojů o Tarawu, tvrdil, že námořní pěchota není stavěná na dlouhou pozemní válku. Soukromě souhlasil s MacArthurem, Ridgwayem, Gavinem a dalšími, že pouštět se do pozemní války na asijském kontinentu je bláznovství. Kennedy, McNamara a později Johnson na něj proto počkali a nahradili ho generálem Greenem. Ten za příslib tanků, dělostřelectva a vrtulníků souhlasil a doma slavil, jak skvělé vybavení námořní pěchota dostane.
Lidí jako Shoup je podle Macgregora i dnes menšina, převažují lidé jako Green, kteří chtějí větší rozpočty a víc vojáků. Pochybnosti panují na nižších úrovních, ale na celou armádu to nestačí. Odpůrce se podle něj nevyplácelo vyhazovat, stačilo počkat, až jim vyprší funkční období, jako u Shoupa nebo Curtise LeMaye. Náčelníka štábu armády generála Deckera po dvou letech neprodloužili, protože prohlásil, že kdo plánuje pozemní válku v Asii, je blázen. Kolik generálů odstoupilo během Vietnamu na protest? Nikdo. Rozhodnutí o válce, ve Vietnamu i v Íránu, jsou podle Macgregora politická a nikdo předtím nezkoumá předpoklady, na kterých vojenská operace stojí. Čtyřhvězdičkový generál přitom může prezidentovi říct, že operaci s čistým svědomím vést nemůže, a odejít bez újmy.
Kdo bombardoval dívčí školu
Ministra války nelze postavit před vojenský soud, protože jde o civilní funkci. Podle moderátorky by se ale dalo dohledat, kdo útok na dívčí školu nařídil. Macgregor říká, že incident začíná uvnitř systému budit mnohem větší pozornost, než čekal. Nedává prý smysl a zdá se, že se mu dalo snadno vyhnout. Upozorňuje, že dívky byly podle všeho dcerami mnoha íránských elit, vysokých vládních činitelů a známých osobností. Vojensky to podle něj smysl nedává, dokud si člověk nevzpomene na zálibu v likvidaci nejvyššího vedení země. Uvnitř systému se proto kladou nepříjemné otázky. Zda se něco dostane na veřejnost přes Kongres, je podle něj otevřené: rozhoduje se ve výborech a jejich členové se ohlížejí i na to, co řeknou sponzoři.
Civilní ministři, kteří nerozumějí armádě
Laťka pro tyto funkce je podle Macgregora nízko. Ministři jednotlivých složek ozbrojených sil byli historicky jen poslíčky, kteří odnesli rozpočet sestavený generály do Kongresu. Přitom hlava 10 amerického zákoníku jasně říká, že ministr armády velí armádě a ministr námořnictva námořnictvu, ne náčelník námořních operací. Macgregor pro jednoho z ministrů pracoval a ví, že mnozí své pravomoci ani nepochopí. Generálové je zahrnou lichotkami, a než se zorientují, přichází nová administrativa. Chybí kontinuita i skutečná národní vojenská strategie.
Civilní kontrola armády je důležitá, ale záleží na tom, koho do funkce dosadíte. Za posledních padesát šedesát let se podle Macgregora na tato místa dostávají lidé z důvodů, které se znalostí armády nesouvisejí: kolik přispěli na prezidentovu kampaň nebo zda s ním bydleli na koleji.
Emoce bitvy a úloha důstojníka
Že odmítání „politicky korektních pravidel nasazení“ a vychvalování maximální smrtonosnosti znamená mluvit o válečných zločinech, s tím Macgregor souhlasí. Takové řeči podle něj člověk slýchá na bojišti. Vzpomíná na 26. února 1991, kdy večer poznal velitele brigády irácké Republikánské gardy, která stála proti jeho jednotce a byla zničena. Iráčan kdysi absolvoval výcvik ve Fort Benning, v době, kdy Spojené státy podporovaly Saddáma Husajna. Macgregorův řidič tanku mu tehdy s puškou v ruce řekl, že je naživu jen proto, že mu to jeho velitel nedovolí. Kdo vidí padat kamarády, ztrácí soucit s nepřítelem. Právě proto existuje důstojník: má udržet řád tam, kde žádný není, a nedovolit, aby se zákony civilizace hodily přes palubu v návalu emocí. Hegseth podle Macgregora nechápe, co svými slovy rozpoutává.
Vojáci v Iráku v letech 2003 až 2006 mu vyprávěli, jak jim velitelé tvrdili, že tu budují liberální demokracii. Průměrný voják se ale po dvou dnech rozhlédl a ptal se, co tam dělá, když ho místní nechtějí. Vyšší důstojníci takové řeči podle něj opakovali, aby ve Washingtonu vypadali jako horliví podporovatelé války. Vojáci plní svou povinnost, i když se jim to nemusí líbit. Dnes zřejmě hlavně v námořnictvu a možná i v letectvu nejsou nadšení z měsíců na letadlové lodi v mizerných podmínkách, kde je akce jen krátká a násilná. Připomíná Pattona, který po válce v Evropě vojákům oznámil, že by s nimi rád šel bojovat proti Japoncům, a oni ho vypískali.
„Budete to vy, chlapi“: projev v Singapuru a porada generálů
Nedávno se po sítích rozšířilo video, na němž Hegseth v Singapuru vojákům řekl, že prezident Trump hrozí válkou, ale bojovat nebude on, nýbrž oni. Macgregor to označuje za neuvěřitelně hloupé. Nálada, kterou ukazují algoritmy, má podle něj pravdivé jádro a v armádě je rozšířená, zkresluje ale tím, že naprostá většina vojáků svou povinnost stejně splní. Ministr má při návštěvě jednotky vojáky pochválit a zeptat se, co pro ně může udělat. Ti mu řeknou, že jim chybějí náhradní díly, aby udrželi techniku v provozu. Mluvit o boji má ten, kdo s nimi půjde do první linie, tedy velitel.
Podobně vidí i Hegsethovu povinnou poradu generálů ve Washingtonu. Vysoké důstojníky podle Macgregora nesvoláváte do sálu před kamery a nekáráte je jako čerstvé rekruty. Letíte za nimi, v soukromí jim řeknete své výhrady a nejdřív se zeptáte na jejich. Připomínky k fyzické kondici se řeší velitelskou linií, ne tím, že se ministr postaví před generály jako vzor dokonalosti. Mnozí, kdo nevypadají fit, dokážou překvapit, a byli mezi nimi i generálové z druhé světové války. Armáda podle Macgregora neexistuje jako sociální zařízení na hrazení operací změny pohlaví. Stačí ale napsat, co ministr od vojáků očekává, a za lidmi jet osobně. Kongres podle něj bude případ posuzovat hlavně podle toho, co se líbí voličům v obvodu, a ne podle podstaty Massieho výtek. Hegsethova přítomnost nebo nepřítomnost po letech špatného vedení mnoho nezmění.
Massie: Tohle není hra, umírají lidé
Massie podal návrh jako privilegovaný, takže se jím Sněmovna musí zabývat do dvou legislativních dnů. Proč to udělal? „Tohle může skončit jadernou válkou. Tohle není hra.“ Umírají civilisté i vojáci a válka není vyhlášená ani schválená. Válka v Perském zálivu, v Iráku i v Afghánistánu byly schváleny Kongresem předem. Nynější válka trvá skoro 180 dní bez povolení a právní konstrukce, kterou si administrativa vytvořila, je podle Massieho tak absurdní, že ji zastaví jen impeachment. Sněmovna i Senát přijaly souběžnou rezoluci, podle níž se mají vojáci stáhnout, a nestalo se to. Rezoluce o válečných pravomocích dává prezidentovi 60 dní, pak potřebuje souhlas Kongresu. Administrativa proto tvrdí, že válku po 60 dnech ukončila a každý další zásah je samostatná „mikroválka“. Tomu podle Massieho nevěří ani Trump, který sám sliboval válku po volbách ukončit.
Obžaloba se netýká jen nezákonných rozkazů, které Hegseth neměl splnit, ale i toho, co sám zavedl. Oslabil útvar ministerstva, který měl minimalizovat civilní oběti, s jeho lidmi i technikou. Důsledek byl předvídatelný: zásah na dívčí škole první den války, při kterém podle Massieho zemřelo 200 lidí. „Člověk by čekal, že aspoň první den se cíle trefí správně.“ Hegseth také zasáhl proti senátorovi Marku Kellymu, podle moderátorky kvůli jeho výzvě, aby vojáci neplnili rozkazy vedoucí k válce. Massie s Kellym nehlasuje ani v jednom procentu případů, ale znepokojuje ho, když ministr obrany omezuje svobodu projevu senátora a válečného veterána.
Maximální smrtonosnost a minimální legalita
Hegseth podle Massieho pěstuje na ministerstvu kulturu, v níž pravidla nasazení a právníci jen překážejí: maximální smrtonosnost, minimální legalita. Kdo ale nedodržuje normy války, zabíjí raněné nebo znovu bombarduje trosečníky z potopené lodi místo toho, aby je zachránil nebo zajal, zve stejné zacházení na vlastní vojáky, v příštích konfliktech i v Íránu. Ztráta morální převahy, kterou dávají Ženevské úmluvy, se obrátí proti americkým jednotkám.
Podobně je to s lodními útoky. Pobřežní stráž plavidla zastavuje a prohledává. Když místo ní rybářské lodě bombarduje armáda, skuteční pašeráci se prohlídce nepodvolí a začnou střílet, protože budou čekat bombu. Nasazením vojenské síly místo policejních prostředků tak administrativa ohrožuje i legitimní strážce zákona na moři.
Co by ukázal proces a jak ho vedení Sněmovny může zablokovat
Proces by přinesl alespoň nějakou průhlednost. Ochutnávku podle Massieho nabídl chat v aplikaci Signal před útokem na Jemen, do kterého omylem přizvali novináře. Ředitel CIA John Ratcliffe tam podle něj uvedl, že nejde o bezprostřední hrozbu. Totéž tvrdil Joe Kent, který tehdy působil pod ředitelem národních zpravodajských služeb, i sám viceprezident. A Hegseth napsal, že se akce v Jemenu dá kdykoli odložit, což je podle Massieho samo o sobě důkaz, že o bezprostřední hrozbu nešlo. Kdyby se v procesu dalo vynutit předložení důkazů, podobných rozhovorů by se objevilo víc.
Předseda Sněmovny se podle Massieho pokusí návrh odložit procedurálním hlasováním. Tím by odpadla rozprava i hlasování o podstatě. Může se to ale obrátit: někteří poslanci obžalobu nepodpoří, ale rozpravu slyšet chtějí, a proti odložení zvednou ruku. Předseda může také zrušit jednání tři hodiny předtím, než uplyne 48 hodin od Massieho projevu. Massie ve Sněmovně končí a v lednu už bude na farmě u dobytka a ovocného sadu. Návrh podle svých slov nepodal z odvahy, ale ze strachu, že si jednou vyčte, že nezkusil zastavit válku, když mohl.
Precedent pro další ministry a „ukradení zástupci“
Kdyby byl ministr odvolán, jeho nástupce by si podle Massieho dával větší pozor. Doufá v někoho schopnějšího, kdo dodržuje zákon a pravidla nasazení, nepoužívá vojáky jako žoldnéře, aby ukradli ropu jiné země pro zisk ropných společností, a nepáchá mimosoudní popravy. Ať obžaloba uspěje nebo ne, v historii zůstane zapsáno, že v Kongresu někdo řekl, že je to špatně. Když se to nikdo neodváží zpochybnit, stane se z toho precedent. Příští ministr, podle Massieho nejspíš demokrat, začne tam, kde Hegseth skončil, a udělá ještě horší věci. Úřad se možná bude po orwellovsku jmenovat ministerstvo míru.
V republice lze podle Massieho ukrást volby na dvou místech: u volební urny, nebo až potom, kdy si někdo „ukradne“ zvoleného zástupce. Ten se nechá koupit nebo zastrašit. První den nového Kongresu složí noví poslanci slib a polovina z nich se promění v zombie, které svůj hlasovací průkaz odevzdají předsedovi Sněmovny nebo šéfovi menšiny. Právě tam se hlas voličů v republice ztrácí.
Závěr
Dva vojáci ve výslužbě, novinář a sám navrhovatel se shodují, že válka s Íránem je vedená bez souhlasu Kongresu a že rétorika „bez milosti“ ohrožuje civilisty i americké vojáky. Rozcházejí se v očekáváních: Davis a DeCamp vidí v procesu šanci na vynucené odhalení, kdo a na základě čeho válku rozhodl, Macgregor pokládá odvolání jednoho ministra za kosmetiku u hluboce nemocného systému. Massie počítá s tím, že vedení Sněmovny hlasování zablokuje, ale chce, aby nesouhlas zůstal zapsaný.
