Rozhovor s izraelským novinářem deníku Haaretz nabízí pohled zevnitř na to, kam Izrael směřuje po dvou a půl letech války. Hlavní téze: Izrael ztrácí mezinárodní podporu rychleji, než si sám připouští, válka v Gaze nemá za cíl rozdrtit Hamás, ale palestinskou společnost jako takovou, a americká politika vůči Izraeli se chystá k zásadnímu obratu — možná už za měsíce, ne za roky.
Válka bez cíle: Libanon, Gaza a logika „jazyka síly"
Izrael podle hosta vede souběžně několik válek, u kterých chybí jasný politický cíl. V Libanonu se systematicky ničí vesnice způsobem velmi podobným Gaze, izraelští vojáci umírají skoro každý den a nikdo neumí říct, čím má válka skončit. Společným jmenovatelem je přesvědčení, že jediným jazykem, kterým lze v regionu mluvit, je jazyk vojenské síly — a to v co nejbrutálnější podobě. Toto myšlení podle hosta předchází současné vládě, jen ho Benjamin Netanjahu vyhrotil do extrému.
Šest milionů vyhnaných: Gaza, Libanon, Írán
Bilance konfliktů, ve kterých Izrael v posledních letech bojuje, je zhruba šest milionů lidí vyhnaných z domovů: dva miliony v Gaze, milion v Libanonu, po určitou dobu i dva miliony v Íránu. Všechny tyto války jsou označeny za „války z volby" — důsledek velmi násilné politiky, která sice po 7. říjnu může mít v jednotlivých případech zdání ospravedlnění, ale měřítko a cíle zcela chybějí. Klíčová otázka — je Izrael dnes bezpečnějším a populárnějším místem než v roce 2023? — se podle hosta v izraelské společnosti vůbec neklade.
Závislost na USA a chystaný obrat americké politiky
Izrael je vojenskou regionální velmocí — žádný stát v regionu ho nedokáže porazit, mimo jiné díky americké výzbroji dodávané dlouhodobě téměř bez podmínek. Tato síla podle hosta zároveň korumpuje: ví-li země, že její existence není ohrožena, pouští se do dalších a dalších vojenských dobrodružství. Joe Biden je popsán jako „poslední sionistický prezident", Donald Trump jako poslední, kdo přijal téměř všechny izraelské pozice. Bez ohledu na to, zda další americký prezident bude demokrat, nebo republikán, vztahy už nepoběží automaticky — pomoc možná bude pokračovat, ale s podmínkami. Posun se podle hosta odehraje v řádu měsíců, ne let.
Evropa čeká na zelenou z Washingtonu
Izraelská závislost na Spojených státech je dnes vyšší než kdykoli předtím. Veřejné mínění ve světě staví Izrael do role páriového státu. Evropa je podle hosta paralyzována strachem z Donalda Trumpa — jakmile ale Washington změní politiku, dorazí výrazné posuny i v evropských metropolích, protože tamní veřejnost je k Izraeli mnohem kritičtější než vlády.
Hubris a syndrom „zvláštního případu"
Po 7. říjnu se v Izraeli rozšířilo přesvědčení, že má právo dělat cokoli. Mezinárodní právo — které sám Izrael po druhé světové válce podporoval — se podle hosta dnes na Izrael „nevztahuje", protože je „zvláštní případ"; každá snaha aplikovat tato pravidla je rovnou označena za antisemitismus. Pro tento postoj má host jediné slovo: hubris. A jako u jednotlivců i u národů obvykle nekončí jinak než dlouhým utrpením a pozdním vystřízlivěním.
Co je cílem války v Gaze: rozdrtit společnost, ne Hamás
Tady padá ústřední téze celého rozhovoru: válka v Gaze není válkou proti Hamásu, ale válkou, jejímž cílem je rozdrtit palestinskou společnost a nakonec ji donutit odejít. Důkazem má být to, že Izrael odmítá jakoukoli formu dohody o budoucnosti Gazy — nechce Hamás, nechce ale ani palestinskou samosprávu, ani mezinárodní sílu. Přes dva miliony lidí žije v provizoriu, často ve stanech, bez elektřiny, bez zdravotní péče. Cílem má být „bezvládí" — společnost bez institucí, bez vedení, bez funkčních struktur.
1948 jako vzor: opakování první nakby
Plán na vyhnání téměř dvou milionů Palestinců z Gazy a její převzetí by byl podle hosta zločinem s katastrofálními následky pro Izrael samotný. Pro část izraelské pravice je ale lákavý — opírá se o vzpomínku na rok 1948, kdy bylo vyhnáno přes 600 000 Palestinců, jejich vesnice srovnány se zemí a místa překryta lesy a parky. Tehdy to „fungovalo". Většina Izraelců to dnes podle hosta sice nechce aktivně, ale trpí jinou nemocí — apatií a lhostejností. Aktivní a rozhodující silou jsou osadníci a krajní pravice, kteří jako jediní mají plán. Levice nemá co nabídnout ani jako alternativu.
USA jako spolupachatel — od osad po Gazu
USA jsou podle hosta plnohodnotným partnerem všeho, co Izrael dělá — i v Gaze, a i kdyby šlo o genocidu. Mají prostředky i páky tomu zabránit, ale nepoužívají je. Stačil by jediný telefonát: další osada = konec americké pomoci, a osadnické hnutí by zaniklo. Žádný prezident k tomu nepřistoupil — ani Barack Obama, jehož vojenská pomoc byla podle hosta větší než u jakéhokoli předchůdce, a navíc bezpodmínečná. Otázkou zůstává, proč se každý americký prezident od Harryho Trumana v roce 1948 této role drží — host přiznává, že na to nemá uspokojivou odpověď a že vysvětlení skrze „židovskou lobby" považuje za příliš zjednodušující.
„Rada míru" a kasina v Gaze
Mezinárodní „rada míru", která má Gazu spravovat a přeměnit ji na realitní projekt s kasiny a luxusními resorty, je podle hosta zatím prázdná deklarace. Za dva a půl roku nebyl v Gaze obnoven jediný dům, jediná instituce. Bez politického plánu, bez záruky svobody pohybu a bez občanství pro 2,5 milionu obyvatel je každá taková vize neudržitelná. Předchozí konference o obnově Gazy končily stejně — sliby investorů, hotelových resortů, a pak další válka, která vše zničila.
Bez vize, bez vůle: izraelská společnost a Gaza
Aby Gaza mohla fungovat jako udržitelná společnost, musí být především svobodným místem. Lidé bez občanství a pasu jsou anomálií, kterou si žádný politický plán neumí dlouhodobě obhájit. Host v této pasáži oceňuje rozhovor s britským chirurgem dr. Mil(l)ardem, který popsal humanitární situaci v Gaze a vystupování americké pomocné organizace, na jejíchž distribučních místech zahynuly další civilisté. Bez svobody a vlastních institucí je každá „pomoc" jen kosmetikou.
Mediální popření: co Izraelci nevidí
Izrael má svobodný tisk, ale ten z komerčních důvodů systematicky nepokrývá okupaci ani Gazu — nechce své čtenáře a diváky obtěžovat. Divák v Omaze v Nebrasce podle hosta vidí z Gazy mnohem víc než Izraelec v Tel Avivu. Konkrétní příklad: o den dříve navštívil host v nemocnici v Hebronu rodinu sedmiměsíčního dítěte, které izraelský voják zastřelil v autě s rodinou — incident, který izraelská média prakticky nezaznamenala. Bez denialu by podle hosta nešlo padesát devět let udržovat okupaci.
Změna vlády problém nevyřeší
Naděje, že po Netanjahuovi přijde někdo, kdo politiku vůči Palestincům a Gaze otočí, je iluzorní. V tématech okupace, Gazy a vztahu k Palestincům podle hosta žádný nástupce nepřinese zásadní změnu. Kořeny problému jsou starší než současná vláda.
Hledání nového partnera mimo USA
Pokud Washington podporu omezí, Izrael bude potřebovat nového partnera. Krajní pravice tvrdí, že si Izrael poradí sám — „budeme bojovat holýma rukama". Realističtější část společnosti odpověď nemá, protože izraelský diskurz prakticky neobsahuje úvahy o tom, jak má Izrael vypadat za deset let. Společnost žije ze dne na den a spoléhá na schopnost improvizovat — případně dalšího amerického prezidenta opět přesvědčit o svých plánech.
Válka s Íránem: životní projekt premiéra
Útok na Írán je popsán jako celoživotní projekt izraelského premiéra. Ten po desetiletí prosazuje názor, že írán představuje existenční hrozbu, kterou lze řešit jen válkou — žádné dohody, žádná diplomacie. Současná americká administrativa této linii vyšla vstříc a host trvá na tom, že odpovědnost nese plně Donald Trump — není to slabá osobnost, která by se nechala vmanévrovat. Cíle války ale zůstávají nesplněné: žádná změna režimu, demontáž jaderného programu ani odstřižení od „proxy" sil v regionu. Írán je dál silný, režim možná upevněnější než dřív.
Proč premiér ve válce pokračuje
Důvod, proč izraelský premiér tlačí na pokračování konfliktu, ač jeho cíle nelze splnit, je podle hosta osobní: musel by jinak připustit, že jeho celoživotní projekt selhal a že jeho dlouhodobé volby — včetně tlaku na Baracka Obamu, aby vystoupil z íránské jaderné dohody — byly historickou chybou. Část bombardování Libanonu je rovněž čtena jako pokus sabotovat jakoukoli dohodu mezi USA a Íránem.
93% podpora války: severokorejská čísla
V prvních dnech podpořilo válku s Íránem 93 procent Izraelců — číslo, které se podle hosta jinak dosahuje jen v Severní Koreji. Společný jmenovatel: každou válku Izrael na začátku téměř automaticky podporuje, nálady kolem mírové dohody jsou ale zcela opačné. Mentalita „života na meči" a přesvědčení, že „Arabové rozumějí jen jazyku síly", brání jakémukoli resetu.
Kořeny v sionismu, nejen v současné vládě
Závěrečná téza: změna nenastala v zemi, ale v autorovi rozhovoru. Při zpětném pohledu jsou prý současné metody jen pokračováním toho, co probíhalo od počátků sionismu a opakovalo se v roce 1948 — vyhánění Palestinců, ničení obživy, přebírání majetku. Současná vláda tyto postupy zlegalizovala a dotáhla, ale nezavedla je. I osobnosti odměněné Nobelovou cenou za mír prý nesou odpovědnost za rozšiřování osad. Bez přiznání hlubších kořenů problému nepomůže žádná výměna vlády.
Závěr
Rozhovor končí osobním vyznáním: i přes celoživotní osamělost ve společnosti, která s ním z drtivé většiny nesouhlasí, host z Izraele neodejde. Cítí se ale „víc sám než kdy předtím" — část jeho nejbližších přátel po 7. říjnu změnila názory. Jeho hlavní vzkaz Američanům: pokud Washington nezmění politiku, Izrael ji nezmění sám. A pokud ji nezmění, vystavuje se podle hosta riziku větší existenční krize, než jakou by představoval íránský jaderný program.
