Hrozba rozsáhlého úderu na Írán se vrací na stůl pokaždé, když jednání uvíznou, a pokaždé s ujištěním, že tentokrát to Bílý dům myslí vážně. Plukovník ve výslužbě Douglas Macgregor, bývalý vysoký poradce ministra obrany a analytik obranné a zahraniční politiky, k tomu nabízí střízlivější čtení: rozhodující není, co se říká, ale co se v prostoru operací skutečně děje. A tam podle něj přesun dalších sil pokračuje bez ohledu na řeči o dohodě.
Slova prezidenta a pohyb vojsk
Donald Trump prohlásil, že nešlo o blaf: Spojené státy byly připravené vyrazit a jsou připravené i teď, a právě to podle něj přivedlo Teherán zpět k jednacímu stolu. Na otázku, proč by to tentokrát mělo dopadnout jinak, ale vzápětí připustil, že vyjít nemusí.
Macgregor odpovídá, že spolu s řadou dalších přestal prezidentovy proslovy poslouchat a sleduje jen jeho kroky. Mezi Washingtonem a Teheránem podle něj neprobíhají žádná jednání, o nichž by věděl kdokoli, kdo by o nich vědět měl. Nic se tedy nezměnilo: hromadění sil v oblasti pokračuje a do prostoru míří další prostředky. Z toho Macgregor vyvozuje, že prezident dřív nebo později spustí útok.
Iniciativu drží Teherán, další nálet ji nevrátí
Velkou změnu Macgregor od nového úderu nečeká. Z íránského pohledu drží Teherán strategicky výhodnou pozici i iniciativu a Spojené státy jsou v roli toho, kdo ji teprve získává zpět. Jediná cesta zpět vede přes útok, jenže o novém postupu, který by se lišil od toho dosavadního, si Macgregor iluze nedělá. Očekává tedy totéž co dřív, jen s větší silou a intenzitou: nasazení všeho, co lze dát dohromady, od bombardérů po zbytky přesně naváděné munice.
Uvažování v Bílém domě přirovnává k hráčskému klamu. Hazardní hráč přesvědčený, že vždycky vyhrává, potřebuje ještě jeden hod kostkou. Tentokrát to prý bude fungovat, i když předchozí kola ukázala opak.
O jakou dohodu vlastně jde a kdo válku pohání
Dohoda podepsaná 17. června vydržela sotva pár týdnů. Co se nabízí dnes, Macgregor přiznává, že neví: podle jeho čtení jde především o to vypadat jako vítěz, jenže i s tím se prezident musí vrátit k lidem, na kterých je závislý, a zeptat se, jestli to stačí. A stačit to podle Macgregora nebude nic menšího než úplné zničení Íránu. Cokoli, co by Teheránu ponechalo vliv na Hormuzský průliv, kus suverenity nebo jadernou kapacitu, projít nemá.
Macgregor přitom odmítá tvrzení, že Írán představuje hrozbu pro celý svět, jako nesmysl. Válka podle něj není vedena v americkém zájmu, ale ve prospěch izraelské dominance v regionu, kterou podporují vlivné finanční kruhy ve Spojených státech. Odděleně od Ukrajiny už se podle něj tenhle konflikt číst nedá, protože titíž lidé podle jeho názoru tlačí na válku s Ruskem.
Racionální vysvětlení Macgregor nenabízí, protože podle něj žádné není. Odkazuje na to, co říkají izraelští politici Ben Gvir a Smotrič: systematické vytlačení palestinského obyvatelstva ze Západního břehu i z Gazy, a když se vytlačit nedá, tak jinak. Podobný záměr vidí i v postupu v Libanonu k řece Lítání, který je momentálně pozastavený, ale ne uzavřený. Prezident je podle jeho obrazu ve vlaku, který nemusí sám řídit, ale veze se v něm.
Hlasy, které nechtějí žádnou dohodu
Generál ve výslužbě Jack Keane v televizním vystoupení řekl, že byl proti dohodě vždycky, i kdyby byla dokonalá. Žádné okamžité rušení sankcí, žádné peníze, žádné uvolnění zmrazených aktiv, k tomu omezení balistických raket a konec podpory spřízněných ozbrojených skupin. To je fakticky návrat k požadavku bezpodmínečné kapitulace, a to od člověka, který by měl vědět, že vojenská cesta, zvlášť pouhým bombardováním a s vyprázdněnými sklady, nikam nevede.
Macgregor odpovídá doporučením podívat se na veřejné záznamy o investicích a příjmech takových komentátorů. Poukazuje na to, že prostředí, ve kterém se pohybují Keane nebo Larry Kudlow, dnes ovládá jak Bílý dům, tak Kapitol, a že racionalita se z jeho pohledu nikomu nevyplácí. Jako ilustraci uvádí vývoj akcií velké pětky zbrojařů: od roku 2022 podle něj skočily z hodnot kolem dvaadvaceti dolarů za akcii na sedmdesát i výš. Vydělává se podle něj na krizích i na pohybech cen ropy a nikdo z těch, kdo z toho profitují, nemá důvod couvnout.
Vydržet do voleb a pak udeřit
Otevřeněji než Keane to na obrazovce formuloval komentátor Jim Hansen: prezident nechce jít do kongresových voleb s chaosem na Blízkém východě, zastavenou ropou a rozkolísanými trhy. Potřebuje, aby si republikáni udrželi Kongres, protože pak bude mít volné ruce. Do té doby stačí držet Írán v šachu vojenskou silou, doufat v nějakou krátkodobou dohodu a tlumit škody na cenách ropy. Po volbách by ale podle Hansena nechtěl být v íránské kůži. Jinými slovy: vyjednávat naoko a udeřit, až odpadnou politická omezení.
Macgregor to obrací naruby. Kdyby prezident válku ukončil sám a zahájil pomalé, promyšlené stahování sil s odůvodněním, že to je v zájmu americké i globální ekonomiky, sklidil by podle něj potlesk od pobřeží k pobřeží. Drtivá většina amerických voličů o tuhle válku nestojí a nezajímá ji. Politicky by tedy neztratil, spíš naopak.
Že se to přesto neděje, přivádí Macgregora k úvaze, kterou sám podává jako spekulaci: buď jde o zmíněný hráčský klam a potřebu dokončit, co začal, nebo na prezidenta někdo něco má, něco natolik silného, že se z nastoupené cesty nemůže odchýlit. Rozhodnout mezi těmi dvěma variantami podle něj umí až čas. Do stejného obrazu zapadá i zkušenost známého amerického průzkumníka veřejného mínění, který nedávno donesl do Bílého domu čísla ukazující, že ukončení války si přeje především prezidentova vlastní voličská základna.
Precedent z roku 2021: stažení, které se nekonalo
Že se prezident nechá od racionálního rozhodnutí odradit, není nová zkušenost. V roce 2021, kdy byl Macgregor zvláštním poradcem ministra obrany, vznikl plán koordinovaného stažení všech amerických jednotek z Afghánistánu ještě před koncem tehdejšího mandátu. Prezident k němu podepsal prováděcí rozkaz.
Macgregor upřesňuje, že prezidenta nevodil za ruku detaily, ale že chápal, že to jde a že ideálním obdobím je zima, kdy bojová sezona utichá. Odradili ho lidé z jeho vlastní administrativy: tehdejší ministr obrany, Cash Patel a další, kteří se spojili s Mitchem McConnellem a dalšími z Kapitolu. Argumentovali už danými sliby a závazky vůči spojencům. Prezident ustoupil s tím, že když nemůže dostat ven všechny, neví, co má dělat. Následný chaotický odchod za Bidenovy administrativy byl podle Macgregora katastrofou, které šlo předejít.
Teherán jedná s Ománem, Washington u toho není
Zatímco se ve Washingtonu debatuje, jestli vůbec nějakou dohodu chtít, jednání běží jinde. Náměstek íránského ministra zahraničí popsal výrazný pokrok v rozhovorech s Ománem, které se blíží k finalizaci. Zároveň uvedl, že Teherán teď neuplatňuje pátou klauzuli memoranda o porozumění, protože Spojené státy odložily stranou všechny své závazky a Írán stejně tak odložil svůj závazek týkající se Hormuzského průlivu.
Co Teherán řeší s Maskatem, je podle jeho slov přirozená cesta bez ohledu na to, jestli nějaké memorandum existovalo. Normální poměry v průlivu podle něj mohou vzniknout jedině cestou porozumění mezi Íránem a Ománem, ne cestou vnucování a nátlaku. Fakticky tím Teherán říká, že Spojené státy z rovnice vyřazuje.
Varování Zálivu a křehké státy na druhém břehu
Souběžně s tím posílá varování i Írán. Podle agentury Reuters vzkázal státům Zálivu, že nové americké údery vyvolají odvetné útoky na jejich ropnou, energetickou, vodní a dopravní infrastrukturu. Zpráva měla jít přes vysoké diplomatické kontakty se Saúdskou Arábií, Katarem, Tureckem a Pákistánem a byla spojená s výzvou, aby regionální partneři zatlačili na Washington ve prospěch návratu k jednání. Právě saúdský hlas byl podle dostupných informací hlavním důvodem, proč se předchozí kolo úderů nakonec neuskutečnilo.
Macgregor to bere vážně. Málokdo si podle něj ve Spojených státech uvědomuje, jak křehké státy na západním břehu Perského zálivu jsou a jak málo vojenské síly dokážou postavit na vlastní obranu. Írán je vnímá jako hráče na dvě strany, kteří dlouhodobě spolupracovali s jeho protivníky, a nemá tedy podle Macgregora nejmenší zábrany je zničit. Prezident si to podle něj uvědomuje, ostatně sám při podpisu memoranda ve Versailles prohlásil, že nechce být Herbertem Hooverem odpovědným za globální hospodářskou krizi. Izraelské vedení ani jeho spojenci ve Washingtonu ale podle Macgregora osud regionu neřeší.
Troje dveře
Situaci Macgregor shrnuje do trojice možností. První dveře: znovu otevřít válku vším, co je k dispozici. Druhé: nedělat nic. Třetí: udělat málo a pak zkusit vyjednávat.
Nedělat nic podle něj nepřipadá v úvahu, protože prezident by se politicky neudržel. Peníze, na kterých závisí jeho postavení i většina v Kongresu, jsou v sázce. Macgregor připomíná stamiliony dolarů shromážděné ve fondech proti kritikům války, jako jsou Thomas Massie nebo Marjorie Taylor Greenová, s tím, že stejné prostředky lze obrátit i proti prezidentovi, a naopak ho chrání před pokusem o impeachment. Třetí varianta se už zkusila a nikam nevedla, navíc premiér Netanjahu byl podle Macgregora odkladem útoku rozzuřený. Zbývá tedy první možnost, tedy totální válka.
Prázdné sklady: kolik zbylo přesně naváděné munice
Proti první variantě ale stojí zásadní potíž. Podle zveřejněných informací docházejí Spojeným státům střely dlouhého dosahu, a to jak protiraketové, tak útočné. Prezident to popřel: munice je prý obrovské množství, další se vyrábí a dováží, zbrojovky staví nejvíc továren v dějinách země a ti, kdo takové zprávy vynášejí, budou podle jeho slov dohledáni a hrozí jim dlouhé tresty.
Macgregor odpovídá, že o stavu zásob se mluví celé týdny a nejde o žádné tajemství, takže netuší, jaký únik má prezident na mysli. Podstatnější je pro něj to, co slyšel od člověka ze špičky zbrojního průmyslu: není vyhlášená válka, tedy nedošlo k mobilizaci průmyslu, a přesto se od firem čeká výkon jako v letech 1944 až 1945. Bez přesunu zdrojů, lidí a kapacit ze soukromého sektoru do obranného to podle něj nepůjde.
Rakety navíc nejsou džípy ani tanky. Jde o složité montážní linky, kde velkou část práce dělají lidé, protože mikročipy a obvody musí sedět na milimetr. Jsou drahé, použijí se jednou a musí fungovat. Vyrábět je tempem, jakým se za druhé světové války chrlily tanky, prostě nelze. Odhady zbývajících zásob se podle Macgregora pohybují kolem dvaceti až třiceti procent potřeby, někdy i níž. Za čtyřicet dní předchozí fáze války se přitom podle uváděných odhadů spotřebovalo čtyřicet až šedesát procent některých kategorií. Riziko, že by Spojené státy v takovém stavu prohrály válku s velmocí, Macgregor nevidí, protože nikdo o válku s nimi nestojí, pokud nezaútočí první.
Vysoká pravděpodobnost je podle něj taková, že za tři, čtyři nebo šest týdnů bude Washington strategicky přesně tam, kde je dnes, jen s prázdnými sklady a s mnohem víc mrtvými na obou stranách.
Trhy, dluh a iluze prosperity
Druhou stranou téhož problému je podle Macgregora ekonomika. Trhy rostou, všichni to vítají a vzniká iluze bohatství, kterou označuje za výsledek kultury manipulace. Přirovnává to k červnu 1929, kdy všechno vypadalo skvěle, než přišel říjen.
Sám sebe za experta neoznačuje, ale odkazuje na analytiky, které sleduje, a na jeden ukazatel, jemuž Američané podle něj nevěnují pozornost: výnos desetiletého amerického státního dluhopisu se pohybuje kolem 4,7 procenta a při pěti procentech se dluh podle odborníků stává neudržitelným. Problém je v tom, že rostou zároveň úrokové sazby i výnosy dluhopisů, což Macgregor popisuje jako dvojité obklíčení. Křivka výnosu jde vzhůru zhruba od března, kdy tahle válka začala.
Jako příklad rychlých náplastí uvádí americkou intervenci na záchranu japonského jenu, při níž se podle něj do Japonska přesunulo velké množství eur. Důvod, proč eura a ne dolary, vidí v tom, že dolar vůči euru oslaboval: použitím eur se oslabí euro a posílí dolar. Ministra financí Bessenta považuje za inteligentního člověka, ale za takového, který lepí náplasti na jedno čtvrtletí, v tomto případě na nejbližší dva až čtyři měsíce. Řešení, které dává smysl, je podle Macgregora jediné: odejít z války i ze Zálivu, protože éra globální vojenské hegemonie je u konce, je příliš drahá a svět o ni nestojí.
Kyjev bez obrany a splývání dvou válek
Splývání blízkovýchodní války s tou v Rusku a na Ukrajině se projevuje nejdřív ve vzduchu. Kyjev je zasahován prakticky bez přestání a v jedné z posledních nocí nebyla zachycena jediná střela, protože nedošlo ani na pokus o záchyt systémy Patriot.
To, co Putin ohlásil zhruba před týdnem, se podle Macgregora začalo naplňovat: vyšší intenzita úderů a odhodlání získat další území a postoupit k Dněpru. Lidé, kteří se nedávno vrátili z Ukrajiny, mu popsali stát zombie, tedy fasádu státu, kterou Evropané a Američané udržují dodávkami dronů a raket dlouhého dosahu, aby budili dojem, že v zemi ještě zbývá život. Klíčové jsou přitom podle Macgregora cílová data. Spojené státy podle jeho slov znají polohu všech ruských rafinerií z vlastních přeletů a družicových snímků a tato data předávají ukrajinské straně. Ruské rafinérské kapacity tak podle jeho odhadu klesly zhruba o osmatřicet procent, možná víc.
Následek je podle něj globální a nepříjemný: obraz světového trhu s ropou je ponurý a poškozuje to především ty, kdo potřebují přístup k rafinovaným produktům, které Rusko dodávalo. Rusko samo to podle Macgregora přežije, rafinerie opravuje a suroviny má. Za paradox označuje, že Spojené státy přitom ruskou ropu na otevřeném trhu nakupují.
Přesuny v ruském velení: logistika do popředí
Druhým vývojem, který Macgregor považuje za významný, jsou změny ve struktuře ruského velení. Nejde podle něj o hromadné propouštění, ale o přesuny lidí. Zásadní rozhodnutí padlo podle jeho informací během posledních dvaasedmdesáti až šestadevadesáti hodin: generál, který dosud velel na frontě, převzal logistiku pro celý ukrajinský prostor operací. Získal jednotné velení, které mu umožňuje sáhnout kamkoli do vnitrozemí Ruska pro cokoli, co je potřeba k udržení zrychleného tempa útočných operací.
Velká pozemní ofenziva podle Macgregora ještě nezačala, zatím ji vidíme jen v úderech, ale právě tenhle personální krok považuje za signál, že pokračování na zemi přijde. Ilustruje to historkou ze září 1944, kdy Bradley nabídl Pattonovi zkušeného plukovníka z bojů a Patton ho chtěl postavit do čela zásobování, protože potřeboval někoho, kdo dokáže logistiku rozhýbat. Stejný princip vidí Macgregor teď u ruské armády. A dodává, že to, co Ukrajina zažívá ve vzduchu bez fungující protivzdušné obrany, ji podle všeho čeká i na zemi.
Zelenskyj mezi údery a nabídkou příměří
Volodymyr Zelenskyj mluví o tom, že by chtěl mít válku za sebou do konce roku, zároveň ale tlačí na Rusko dalším sankčním balíkem z Evropské unie a údery hluboko v ruském vnitrozemí, včetně dalších zásahů ropných zařízení. Do téhož období spadá i výbuch, při němž zahynul zeť velitele ruských vzdušně kosmických sil.
Pomůže to Ukrajině? Podle Macgregora ne. Odstranění jednotlivce nic nemění, stejně jako se nic zásadního nestane, když firma vymění generálního ředitele. Cituje výrok Charlese de Gaulla, že hřbitovy jsou plné nepostradatelných lidí. Ruská veřejnost je podle něj naopak už teď rozzuřená natolik, že kdyby bylo na ní, zbyla by z Ukrajiny spáleniště.
Zároveň Kyjev žádá o příměří ve vzduchu, o zastavení úderů na energetickou infrastrukturu obou stran a o zmrazení současné linie dotyku, tedy skoro doslova o totéž, co se nabízelo před dvěma lety. Macgregor to čte jako pozici boxera v posledním kole s Mikem Tysonem, který nabídne cokoli, jen aby se dostal z ringu. Rusové podle něj nevěří ničemu, co zaznívá ze Západu ani z Kyjeva. Připomíná také nedávné vystoupení ukrajinského velvyslance ve Spojeném království a bývalého vrchního velitele ukrajinské armády Valerije Zalužného, který o Severoatlantické alianci prohlásil, že na válku s Ruskem není připravená, takže představa, že by Ukrajinu zachránila, je absurdní.
Evropa přiznává, že nemá čím krýt vlastní nebe
Pozoruhodné přiznání zaznělo i v britském vysílání: výroba záchytných protiraketových střel trvá tak dlouho, že na průběh současné války nestihne mít vliv, a Evropa ani Británie prakticky žádnou protivzdušnou obranu nemají. Válku s Ruskem si tedy dovolit nemohou, protože kdyby na jejich města přilétaly stejné salvy jako na Kyjev, dopadly by stejně.
Že tahle realita dojde zastáncům konfrontace, Macgregor nevěří. Jejich představa je podle něj taková, že z každého konfliktu lze rychle vycouvat, průmysl se zmobilizuje a nikdo se stejně neodváží Spojené státy vyzvat. Připomíná i názor generála ve výslužbě Wesleyho Clarka, že prohra v Íránu by znamenala konec americké vojenské hegemonie. Clark má podle Macgregora pravdu jen napůl, protože hegemonie je pryč tak jako tak. A obavu, že by po neúspěchu Spojené státy někdo napadl, nesdílí, jen dodává, že čím déle to trvá, tím slabší obraz o sobě Washington vytváří.
Jako varování používá Macgregor rok 2022, kdy měla být na dosah dohoda ukončující válku na Ukrajině za podmínek nesrovnatelně lepších, než jakých lze dosáhnout dnes. Tehdejší britský premiér Boris Johnson přiletěl do Kyjeva s ujištěním, že za zády má Ukrajina celou alianci i Spojené státy, takže prohrát nemůže. Prohrála.
Poptávka po třetí straně
Zbývá otázka, jestli se americká politika vůbec může posunout ke konci zahraničních válek. Podnětem k ní je obsáhlý výstup Tuckera Carlsona, který představil desetibodovou představu nové strany, a citovaný povzdech, že obě strany dávají stejný výsledek: víc dluhu, víc zahraničních válek a čím dál hůř dostupný život bez ohledu na to, jak tvrdě člověk pracuje.
Macgregor se ke vzniku nové strany hlásí dlouhodobě a souhlasí s diagnózou, že systém se zhroutil do paralýzy a rabování. To rabování se podle něj netýká jedné strany, ale všech, kdo se k němu dostanou. Připomíná debatu o obchodování s neveřejnými informacemi kolem Nancy Pelosiové s tím, že lidé přicházejí se stovkami tisíc a odcházejí s miliony, a že jde o jev epidemických rozměrů.
Sama existence nové strany ale podle Macgregora nestačí, protože rozhodující je vedení a lidé, kteří jsou k dispozici. Připomíná rok 1968 a Richarda Nixona: nebyl oblíbený, ale byl tvrdý, inteligentní a lidé věřili, že zemi dá dohromady a dokončí, co je potřeba. Podobně mluví o Pattonovi, kterého po katastrofě u Kasserinu v únoru 1943 nikdo neměl rád, ale všichni věděli, že je schopný. Dnešní politika podle Macgregora takové lidi nenabízí, protože špatné poměry ještě nejsou dost špatné. Až budou, bude třetí strana relevantní. Zatím je to podle jeho slov bezhlavá obluda.
Závěr
Obraz, který z rozhovoru vychází, je konzistentní a nepříjemný. Politický tlak vede podle Macgregora k rozsáhlému úderu na Írán, vojenské prostředky na něj ale nestačí, výsledek by strategicky nic nezměnil a odveta by dopadla na křehké státy Perského zálivu i na ceny ropy. Souběžně s tím se vyčerpává Ukrajina, roste tlak na americký dluh a Evropa přiznává, že vlastní nebe nemá čím krýt.
Jde o prognózu jednoho analytika, ne o hotová fakta, a Macgregor sám nabízí i cestu ven: ukončit válku, stáhnout síly a přestat platit za hegemonii, kterou podle něj Spojené státy stejně už nemají. Zda se pro ni najde v americké politice někdo, kdo ji unese, zůstává otevřené.
