Americká námořní blokáda Hormuzského průlivu trvá, Bílý dům tvrdí, že průliv je otevřený a plavba běží, a zároveň popírá, že by s Teheránem probíhala jakákoli jednání. Vojenský analytik a bývalý poradce ministra obrany Douglas Macgregor čte situaci opačně: obě strany se míjejí v každém bodě, kde by mohla vzniknout dohoda, a to, co se blíží, není urovnání, ale další kolo války. Následující shrnutí zachycuje jeho analýzu — jde o jeho výklad a odhady, ne o ověřená zjištění.
Blokáda, která podle Washingtonu funguje bez potíží
Oficiální stanovisko z Bílého domu je stručné: s Íránskou islámskou republikou neprobíhají žádné rozhovory ani nejsou naplánované, námořní blokáda zůstává plně v platnosti, Hormuzský průliv je otevřený a funkční a všechny miny byly odstraněny nebo odpáleny. Macgregor tuto verzi odbývá ironií — s toutéž mírou důvěryhodnosti prý byli za této administrativy vzkříšeni velikonoční zajíček a Ježíšek.
Jeho odhad reality je podstatně skromnější: průlivem propluje zhruba jedna loď denně, pokud vůbec, a bývá naložená ropou mířící do Číny, případně do Indie. Ceny ropy podle něj neklesají, tento týden naopak rostly, a tvrzení o klesajících cenách drží pohromadě spíš díky manipulaci s papírovou cenou než díky skutečným tokům.
Nafta došla dřív než argumenty
Ekonomický dopad blokády už podle Macgregora dorazil do Evropy, a to v podobě, která se špatně přebíjí prohlášeními. Nedostatek motorové nafty začal zasahovat evropské trhy a bez nafty se zastaví převoz potravin, vody i paliv — tedy všeho, co je pro chod společnosti kritické. Macgregor mluví o hrozícím výbuchu napětí, nejvíce v Německu, v menší míře v Rakousku a severní Itálii, dále ve Francii a Británii. Nedostatek nafty se podle něj rovná vážnému stavu nouze.
Vedle nafty roste cena leteckého paliva. A do třetice upozorňuje na surovinu, o které se skoro nemluví: zhruba čtyřicet procent světové síry pochází z Blízkého východu a síra je nezbytná pro celou řadu těžebních a rafinérských provozů. Rozpětí mezi cenou nafty a ropy se přitom podle grafu, který v rozhovoru zazněl, po podpisu memoranda klesalo a klesat mělo dál — místo toho začalo se třináctidenní kampaní stoupat a od té doby nekleslo.
Výhrůžka spojenci: Omán
Íránská strana podle informací z posledních hodin jedná s Ománem o nové mapě toků z průlivu — tedy o tom, kudy povede provoz, odděleně od otázky poplatků či samotného znovuotevření. Washington na Maskat tlačí, aby s Teheránem žádnou dohodu neuzavíral, a americký prezident veřejně prohlásil, že Omán rozbombarduje, pokud neustoupí z cesty.
Macgregor to nazývá inovativní formou zahraniční politiky, která už katastrofu způsobila a bude ji jen prohlubovat. Výhrůžky použitím síly je podle něj třeba brát vážně, protože důkazů o tom, že po vyhrůžce následuje čin, je už dost. Maskat s tím ale mnoho nezmůže a jeho kalkul je jednoduchý: Američané přiletí a odletí, připlují a odplují, kdežto se sousední Persií bude Omán žít dál. I za cenu utrpěných škod se proto podle Macgregora nakonec s Íránem dohodne. Saúdové, Emiráty i drobné státy Zálivu — a stále více i Izrael — si prý soukromě uvědomují, že je Spojené státy ochránit nedokážou.
Záliv si hledá jiné partnery
Na otázku, co by úder na Omán udělal se vztahy k ostatním arabským státům Zálivu, Macgregor odpovídá, že Saúdská Arábie si závěr už udělala. Řeč o přátelství podle něj nic neznamená — Donald Trump prezentuje mezinárodní vztahy jako osobní záležitost a chlubí se přátelstvím s Muhammadem bin Salmánem, jenže rozhodují zájmy, ne sympatie. Saúdský zájem teď podle něj směřuje k novému uspořádání s mocnostmi, které nabídnou to, co Washington nabídnout neumí: k Turecku a Pákistánu. Obě země jsou sunnitské, obě mají málo ropy a nedostatek hotovosti — a Saúdská Arábie má obojího dost.
Emiráty podle Macgregora posílají do Íránu hotovost a zlato, aby je Teherán nechal na pokoji a nezničil, co vlastní. Kuvajt je v zoufalé pozici: v íránském čtení dějin, které se vrací k válce o jeho osvobození z irácké okupace, patří Kuvajt pod kontrolu Iráku — a Irák je dnes íránským spojencem. Celý region popisuje jako bublající kotel, ve kterém jsme teprve na začátku procesu.
Kdo ve Washingtonu drží íránskou politiku
Klíčovou postavou je podle Macgregora Jared Kushner, kterého označuje za jakéhosi dvojitého agenta — je osobní spojkou Netanjahua s americkým prezidentem a fakticky s celou vládou Spojených států. Cokoli Kushner řekne, je proto podle Macgregora třeba brát vážně — ne jako jeho vlastní názor, ale jako přání, ba požadavek izraelského premiéra. Kushner má navíc bezprecedentní přístup k prezidentovi a Macgregor je přesvědčen, že jde o víc než přístup: že reálně určuje, co je ve Washingtonu považováno za důležité.
Když se tato linie dovede do konce, vyjde z ní podle něj obnovení konfliktu s Íránem. Do té doby zůstává blokáda, o níž Macgregor říká, že nedělá nic jiného, než že znepříjemňuje život celému světu — tanker denně stejně propluje a míří do Číny nebo Indie, přičemž palivo zoufale potřebují i Korejci a Japonci. Cíl, kvůli kterému se to podle jeho výkladu děje, přitom sám považuje za iluzi, které nelze dosáhnout jinak než návratem americké armády do přímé války s Íránem — a ani to úspěch nezaručuje.
Podmínky Teheránu a nová garnitura
Teherán mezitím zveřejnil vlastní podmínky. Vysoce postavený představitel Teheránu v íránské televizi uvedl, že dokud Spojené státy nesplní své závazky z memoranda o porozumění — tedy dokud nezruší blokádu, neuvolní zmrazená aktiva, nezruší ropné sankce a neukončí výhrůžky a vojenské operace na všech frontách — průliv otevřen nebude. K tomu přistupuje požadavek na ukončení války v Libanonu, což z íránské perspektivy znamená izraelské stažení, a odsun amerických jednotek. Nic z toho podle Macgregora současný Bílý dům neudělá.
Podstatná je pro něj i změna na íránské straně. Poté, co byla na začátku kampaně zabita první generace tamních představitelů, nastoupili lidé nesrovnatelně odhodlanější, kteří v jednání s Washingtonem nevidí smysl. V Teheránu prý zaznělo, že pokud už mluvit, tak rovnou s Netanjahuem, protože ten o věci fakticky rozhoduje. Výsledek Macgregor shrnuje jako kurz na srážku — srážku s realitou, která si žádá další válku.
Deset tisíc kilometrů a mělká flotila
Vojenskou stránku Macgregor shrnuje jednou nevýhodou, kterou nelze obejít: Írán bojuje na vlastním prahu, podobně jako Rusko na Ukrajině, kdežto Spojené státy musejí všechno dopravit přes zhruba deset tisíc kilometrů. Přístavů, které by jim byly dlouhodobě otevřené, je v regionu málo, protože americká přítomnost je vnímána jako zdroj války.
Zbývá zásobování po moři, jenže to podle něj za desetiletí zdegenerovalo. Dřív vyplula flotila komerčních lodí do určitého bodu a odtud dodávku dokončily ozbrojené zásobovací lodě námořnictva — tento model se už nepoužívá. Chybí i hloubka síly: zatímco v šedesátých až raných devadesátých letech mělo americké námořnictvo přes tři sta až čtyři sta lodí, dnes jich je podle posledního počtu, který Macgregor uvádí, kolem sto devadesáti v aktivní službě — a nejméně třetina z nich je vázána na operaci v Perském zálivu a Indickém oceánu. Posádky jsou na moři už skoro tři sta dní. Velké lodě, které nelze rychle nahradit, drží velení dál od pobřeží než dřív. Právě proto podle něj běží zákulisní příprava každého bombardéru B-52, B-1 a B-2 a do regionu míří další tankovací letouny.
Co zbývá v arzenálu
Prezident k dotazu na zásoby střel a přesné munice odpověděl, že dosud spotřebované množství jsou drobné a munice bude vždy dost. Macgregor to překládá do praxe: co skutečně zbývá, je kobercové bombardování. Jeden B-52 unese kolem devadesáti pětisetlibrových pum, letouny se posílají v sevřených formacích a přesnost jde stranou — zničeno je prostě to, co je pod dopadající masou. Postup se osvědčil v Normandii, kde stovky letadel prorazily německou obrannou linii, a použil se ve Vietnamu. V Íránu by ale podle něj s jistotou umožnil zasáhnout jen města, což je návrat k tomu, co se dělalo Němcům a Japoncům. O tom, že to tehdy rozhodlo válku, Macgregor přesvědčen není — Německo podle něj takto poraženo nebylo a v případě Japonska sehrála zásadnější roli ponorková blokáda ostrovů.
Druhou variantou, která se ve Washingtonu nadhazuje, jsou taktické jaderné zbraně. Macgregor se hlásí k postoji Colina Powella z doby, kdy byl předsedou sboru náčelníků štábů: použití taktické jaderné zbraně dá protivníkovi motivaci nasadit všechno, co má. Nad tím visí scénář, který se v debatách označuje jako srpen 1914 — vstup Číny a Ruska do konfliktu. Macgregor nevidí známky toho, že by o to obě země stály, ale nevěří, že by nečinně přihlížely úplnému zničení Íránu.
Írán přechází do ofenzivy
Do rozhovoru vstupují čerstvé zprávy. Agentura Reuters informovala, že Írán přejde do plně ofenzivní vojenské pozice, protože jednání o trvalém ukončení války s USA uvázla a Washington odmítl prodloužit dočasné příměří; zdrojem je vysoce postavený íránský činitel. Další zpráva hovoří o tom, že Teherán dal Washingtonu ultimátum tří až čtyř týdnů na splnění svých požadavků. Wall Street Journal pak popsal, že po podpisu memoranda v polovině června se představitelé administrativy rozjeli budovat podporu pro dohodu, která měla průliv otevřít a válku utlumit — íránské tvrdé jádro ale dospělo k závěru, že šlo o pokus ulevit světové ekonomice a získat čas na větší útok, a poslední dva měsíce místo jednání věnovalo přípravě na větší boj.
Macgregor to považuje za logický závěr, k jakému museli v Teheránu dojít: sledují, jak do regionu proudí další zbraně a zásoby, jak jedna letadlová loď odplouvá a druhá připlouvá. Jak by ofenziva vypadala, dali Íránci podle něj najevo dost jasně — jsou připraveni zničit ropnou infrastrukturu i odsolovací stanice na západní straně Perského zálivu, což by znamenalo konec Saúdské Arábie v podobě, jak ji známe. Otevřenou otázkou zůstává dosah na americké síly na moři; útok mířený na Diego Garcii podle Macgregora ukazuje, že na této schopnosti Teherán pracuje.
Tlak, dolar a dluhopisy
Mezi nástroji, které má Washington podle vlastních slov k dispozici, jmenuje Macgregor i zadržování zhruba dvaatřiceti procent zisku z prodané venezuelské ropy — pro srovnání dodává, že po první světové válce si spojenci nárokovali třináct procent německého vývozu. Další sankce a nátlak už podle něj kýžený účinek mít nebudou, protože je pomůže neutralizovat rostoucí počet zemí, které se přiklánějí k Íránu.
Zásadnější změnu vidí v postupné proměně bloku BRICS z obchodního uskupení v alternativu k finančnímu systému, který Washington používá k vynucování politických ústupků. Tomu se říká dedolarizace a podle Macgregora už probíhá. Doma je přitom situace křehká: výnos třicetiletého dluhopisu překročil pět procent, poslední aukce byla mimořádně drahá a pětiprocentní hranice u desetiletého papíru je podle často citovaného pravidla vstupem do neprobádaného území. Ministr financí Scott Bessent podle něj používá každý dostupný trik, aby odložil finanční kolaps, který Macgregor považuje za nevyhnutelný. Recyklace ropných dolarů zpět do amerického dluhu — tedy petrodolarový systém — je podle něj už mrtvá. Otevřenou otázkou zůstává jen pořadí: jestli praskne nejdřív Záliv, nebo americké finance.
Ukrajina: drony z Británie a postup na jihu
Druhá válka, o které Macgregor mluví, běží dál na Ukrajině a podle jeho hodnocení ji Kyjev prohrává. Ukrajině prakticky došly protiraketové střely, takže obloha je otevřená. Přesto se jí podařilo vypustit odhadem osm set bezpilotních prostředků dodaných Brity — s novými motory, které jim daly větší dolet i rychlost a ztížily jejich sestřelení. Letí nízko nad korunami stromů, rychle a v masách; zasáhly cíle v Moskvě i v dalších ruských městech a napáchaly značné škody. Postup Ruska to podle Macgregora nezastaví ani zásadně nezhorší život běžným Rusům, znepokojivé je ale to, že radary tyto stroje včas nezachytily. Otevírá se tím podle něj otázka, jak dlouho bude Moskva čekat, než začne jednat přímo proti Británii a dalším státům NATO, které techniku dodávají.
Na bojišti popisuje výrazný postup směrem k Záporoží a tamní most, který je podle jeho informací staticky v pořádku, ale částečně zničený — na ruský postup to podle něj velký vliv nemá, protože stavět mosty přes řeku Rusové umějí rychle. Pohyb k Oděse označuje za reálný a započatý, samotné město za odříznuté a blokované z moře. Ruské speciální jednotky podle něj přivádějí zajatce, mezi nimiž mají být i důstojníci z NATO, což se oficiálně nepotvrzuje. Rusové jsou na okraji Charkova a severně od Ukrajiny má být podle informací, které se k němu dostaly, přes dvacet tisíc severokorejských vojáků spolu s devadesáti až sto tisíci ruskými — síla, kterou lze ve velmi krátké době poslat směrem ke Kyjevu.
Otazník nad ruským generálním štábem
Náčelník ruského generálního štábu Gerasimov dostal před pěti lety pětileté prodloužení a s dosaženou sedmdesátkou má podle ruských předpisů odejít. Prezident Putin může požádat parlament o výjimku, jenže podle Macgregora je s Gerasimovem spojena značná nespokojenost: je vnímán jako brzda potřebných změn ve vedení operací a jako velitel spíš bázlivý než opatrný. Podpora pro to, aby jeho místo zaujal někdo jiný, je prý silná.
Konkrétní jméno nástupce nikdo nezná; v úvahách se objevuje generál Surovikin, který se po letech stranou znovu objevil, sešel se s Putinem a byl vyznamenán, načež zase zmizel z dohledu. Platí za výrazně agresivnějšího velitele odhodlaného ukončit válku co nejrychleji. Macgregor k tomu přidává i stinnou stránku současného vedení: Gerasimov nechal uvěznit nejméně jednoho generálmajora, který se proti němu ozval, a Putin ho tam podle mnoha hlasů nechal. Jak sám dodává, Rusko je zemí, kde se to, co člověk čeká, nikdy nestane, a stane se to, co nečekal nikdo.
Mohla by Amerika bojovat s Ruskem?
Ruská strana podle Macgregora vychází z předpokladu, že kdyby došlo na aktivaci článku 5 po ruském úderu v Německu nebo v Británii, Spojené státy do boje nevstoupí a zůstanou u dodávek zbraní a munice. Jeho vlastní odpověď na otázku, co by se stalo, kdyby přece jen vstoupily, je stručná: byl by to velký problém. Americká armáda je podle něj stínem sebe samé a nemá žádnou hloubku — ze zhruba čtyř set až čtyř set padesáti tisíc mužů je reálně schopno nasazení a boje sto dvacet pět až sto třicet tisíc, přičemž velká část podpůrných struktur je v zálohách a Národní gardě a musela by se teprve mobilizovat a přepravit do východní Evropy.
Technicky to podle něj vypadá podobně: jen hrstka amerických tanků má ochranné klece proti dronům a chybí jak útočné, tak obranné dronové schopnosti a rychlá adaptace, kterou předvádějí Rusové i Ukrajinci. Ani tradiční spolehnutí na vzdušnou převahu není jisté — nad Zálivem bylo podle jeho čísel sestřeleno pětadvacet až třicet procent dronů Reaper létajících ve výškách kolem osmi kilometrů a ztraceny byly i letouny, což se od korejské války příliš nestávalo. K tomu Macgregor přidává, že oba konflikty se stále více propojují a vést dvě války naráz Spojené státy nedokážou, když sotva zvládají jednu.
Ilustrací stylu, jakým se rozhoduje, je pro něj i odvolání společného cvičení s Jižní Koreou poté, co Soul odmítl podpořit americký postup v Perském zálivu. Současná jihokorejská vláda by podle Macgregora americkou přítomnost na poloostrově nejraději ukončila a hrozbě bezprostředního útoku ze Severní Koreje nikdo nevěří, protože Peking by ji nepřipustil. Jednu předpověď si Macgregor přesto ponechává: že se Donald Trump použití jaderné zbraně bude bránit — s tou výhradou, že Netanjahuův hlas váží víc než kterýkoli jiný.
Hegemonie, kterou si nelze dovolit
Svou dlouholetou představu o reformě ozbrojených sil Macgregor spojuje se strategií, kterou si Británie osvojila před rokem 1914: námořní mocnost nemá vyzývat kontinentální velmoci na jejich vlastním hřišti, protože prohraje. Loď je hlupák, když se pouští do souboje s pevností, zní stará poučka. Búrská válka měla podle něj Brity naučit, že přesouvat statisíce vojáků přes tisíce kilometrů proti nepolapitelnému protivníkovi je plýtvání; místo toho vstoupili roku 1914 do války se zemí, která jejich nepřítelem nikdy nebyla.
Stejný vzorec vidí u Spojených států: nebyl důvod vyvolávat válku s Íránem, nebyl důvod jít do Vietnamu, druhá válka v Iráku měla podle něj proměnit zemi ve spojence vstřícného Washingtonu i Izraeli, na Kubu se americké jednotky vypravily v první polovině dvacátého století třikrát a dopadlo to špatně. Donald Trump podle něj neuvažuje v pojmech liberálního mezinárodního řádu, ale v pojmech americké vojenské hegemonie — a ta je podle Macgregora příliš drahá, nepotřebná a nikdo o ni nestojí. Impérium, o které má smysl se starat, leží podle něj v Severní Americe.
Závěr
Celý rozhovor se drží jedné teze: Washington a Teherán jedou proti sobě a žádná ze stran nemá důvod uhnout. Blokáda podle Macgregora nepřináší kýžený efekt, zato zdražuje palivo a suroviny na dvou kontinentech; íránské vedení se změnilo a jednání nepovažuje za smysluplné; americké logistice, flotile i pozemní síle podle něj chybí hloubka na dlouhý konflikt. Sporné podle něj není, jestli se obě strany srazí, ale v jakém pořadí přijdou důsledky — nejdřív v Perském zálivu, nebo na finančních trzích.
