Spojené státy si dlouhodobě vybíraly špatné války. Při bližším pohledu na mapu konfliktů posledních desetiletí se ale ukazuje něco horšího: žádná z těch válek se neměla vést vůbec. Účty za ně teď dobíhají a ve Washingtonu se přesto hledá další konflikt, do kterého by se dalo vstoupit. Hosty debaty byli Matt Hoh, bývalý příslušník námořní pěchoty a dlouholetý kritik afghánské války, a Kelley Vlahos z Quincy Institute, která zahraniční a bezpečnostní politiku pokrývá z Washingtonu od konce devadesátých let.
Kuba jako další na řadě
Na dotaz, jestli hrozí vojenská akce proti Kubě, zaznělo z Pentagonu obvyklé ujištění o všech možnostech na stole včetně vojenských. Havana prý udělá dobře, když bude věnovat pozornost ochotě prezidenta Trumpa prosazovat americké strategické zájmy, protože Spojeným státům se v tomto regionu nikdo nevyrovná. A pak přišla věta, která celou debatu nastartovala: těšíme se na to.
Podle Matta Hoha to není přeřeknutí. Šéf Pentagonu Pete Hegseth, zbytek administrativy i ta část washingtonského ekosystému, které se říká vojensko-průmyslový komplex, se na válku s někým jako Kuba skutečně těší — byla by to příležitost srovnat účty a odpoutat se od porážky v Íránu. Podobný mechanismus popsala už před patnácti lety novinářka, která tehdy zpracovala profil ministra obrany Gatese: Gates podle jejího čtení šel do eskalace v Afghánistánu proto, že armáda a ministerstvo obrany potřebovaly něco, čím by překryly prohru v Iráku. K touze urvat si vítězství se u Kuby přidává ještě institucionální posedlost, která je starší než ta íránská.
Ztracená kolonie: kořeny americké posedlosti Kubou
Když Spojené státy získaly Kubu od Španělska, po čase jí formálně vrátily svrchovanost — jenže to už americký průmysl ostrov ovládal, především v cukrovarnictví. Vzniklo tak něco, co se dá popsat jako neokolonizace, a vydělala se na ní obrovská jmění. Revoluce z roku 1959 tenhle majetek smazala. Do Spojených států se pak přesunuli jak ti, kdo na Kubě spravovali provozy fungující v podstatě na otrocké práci, tak majitelé kasin a rekreačních areálů, kteří přišli o své podíly.
Z toho podle Hoha vyrostl vztek trvající desítky let — vztek nad tím, že impérium přišlo o jednu ze svých držav, tedy přesná obdoba čtyřicetisedmileté posedlosti Íránem. Vedle toho žijí ve Spojených státech už třetí, čtvrtá a pátá generace rodin, které se cítí okradené o dědictví, ačkoli to dědictví stálo na plantážích s otrockou prací. A protože je kubánská komunita klíčová pro floridskou politiku, promítá se to do volební mapy.
Tvrdý postoj přitom není doménou jediné strany. Barack Obama si zaslouží uznání za to, že vztahy alespoň částečně otevřel, i když mohl jít dál. Bidenova administrativa naopak nevzala zpět skoro nic z toho, co Trump v prvním funkčním období zavedl, a ze seznamu států podporujících terorismus Kubu vyškrtla až v posledním měsíci svého mandátu.
Rubio, blokáda a ústupky, které Havana nabízí
Když se ve Washingtonu mluví o Kubě, padne podle Kelley Vlahos vždycky stejné jméno, ať už mluvíte s demokraty, nebo s republikány: ministr zahraničí Marco Rubio a jeho celoživotní téma změny režimu v Havaně, těsně navázané na komunitu kubánských exulantů na jihu Floridy. Nikdo si nemyslí, že jde o Trumpův projekt — což prezidenta nijak neomlouvá, protože se nechal komunitou zastánců změny režimu silně ovlivnit a už v prvním období zrušil velkou část obchodních i cestovních úlev, které prosadil Obama.
Vlahos si přesto nemyslí, že americká armáda na Kubu vtrhne; vojenské hrozby považuje spíš za nátlakovou rétoriku. To ale neznamená, že je situace v pořádku. Blokáda ostrov připravuje o palivo, léky, elektřinu i potraviny a Washington vyhrožuje i těm, kdo se snaží pomoct. Kdo na Kubě byl v posledním půlroce, popisuje nejhorší poměry, jaké kdy viděl.
Absurdní na tom je, že Havana je podle znalců poměrů na Kubě ochotná zajít v ústupcích dost daleko — otevřít ekonomiku soukromému podnikání, přistoupit na omezené politické reformy. Nehodlá zrušit socialistické zřízení ani přepsat ústavu, ale prostor pro dohodu existuje. Ústupky by se tedy daly získat, aniž by se záměrně dusili obyčejní lidé.
Poptávka po snadném vítězství
Podobná příležitost k dohodě ležela na stole i před válkou s Íránem: ještě letos v únoru byl Teherán ochoten k ústupkům, které by válku učinily zbytečnou a přinesly Washingtonu víc, než kolik kdy získá teď. Místo toho se šlo do konfliktu — a podle dvou nezávislých zdrojů ležel v šuplíku i hotový plán operace proti Kubě spolu s vůlí ho provést. Odložil ho mimo jiné právě neúspěch v Íránu. Riziko ale trvá: potřebu předvést vítězství lze uspokojit i levným cílem.
Precedens není třeba hledat daleko. Po útocích na kasárna námořní pěchoty a americkou ambasádu v Libanonu v roce 1983 přišla invaze na Grenadu, která překryla stažení z Libanonu. Samotné rozhodnutí odejít z Libanonu považuje Hoh za jedno z nejlepších zahraničněpolitických rozhodnutí své generace — setrvat tam jako opora izraelské okupace by pro Spojené státy skončilo špatně.
Otázka je, kolik z dnešní pasivity jde na vrub ztracené sebedůvěry. Po Venezuele byla sebedůvěra vysoká. Írán měl být pár dní práce: odstranit vedení země a čekat, až Kurdové sejdou z hor s portréty Trumpa a Netanjahua a převezmou zemi. Nic z toho se nestalo. Kompetence tam nikdy nebyla, sebedůvěra dostala ránu — a co s takovou vládou bude dál, neví nikdo.
Vlastní tábor se od války s Íránem odvrací
Data, která nedávno předložil průzkumník Rich Baris, ukazují dramatický obrat proti válce uvnitř samotného hnutí MAGA. Ze zhruba tuctu sledovaných skupin se od války odvrátily všechny až na jednu, kterou Baris označil za boomery od Fox News. Voliče nezajímá Hormuzský průliv ani tvrzení, že operace Midnight Hammer odsunula íránský jaderný program o dvacet let. Zajímá je cena nafty, benzinu a potravin. Prezident mohl vzít memorandum, které měl na dosah, prodat to jako vítězství a mít klid. Místo toho se vrátil k dalším třinácti dnům útoků a rozbil i to málo, co získal.
Proč? Podle Hoha je odpověď jednoduchá a nepříjemná: prezident jedná iracionálně, řídí se výhradně vlastním zájmem, je mimořádně nevzdělaný a je šílený. Loajální je jen sám sobě, ne institucím ani ideologiím. Chce mít moc válku zapnout a vypnout, jednání otevřít a zavřít. Kdyby Edward Gibbon psal dějiny úpadku americké říše, tenhle prezident by dobře zapadl do jedné z kapitol; dějiny znají celou řadu vůdců, které nelze popsat jinak než jako pomatené, a jejich země za to platily.
Bilance je přitom neúprosná: čtyřicet dní války nedosáhlo ničeho a spíš přispělo k tomu, že Írán ovládl Hormuzský průliv, dva měsíce blokády nic nezlomily a třináct dní soustředěných útoků taky ne. Prezident to hodnotí slovy, že v Íránu jde všechno naprosto skvěle, průliv Spojené státy zcela kontrolují a americké námořnictvo je neuvěřitelné.
Kelley Vlahos odmítá psychologizovat, mluví ale o bludu, který si Washington vypěstoval sám. Od roku 2016 měl prezident bezpodmínečnou podporu základny — mohl říct cokoli a bylo to spolknuto jako pravda. Tahle jistota se drolí, jenže on to nepřipouští. Pořád vychází z toho, že může před kamerou prohlásit, že dvě a dvě je pět, houf influencerů to sborově zopakuje a pustí se do jeho kritiků. Teď jsou mezi kritiky i bývalí konzervativci z MAGA, kteří si z něj utahují — a to prezident zažít nikdy nemusel.
Barbareskní piráti jako recept na Hormuz
Jak vypadá argumentace lidí, kteří za pomatené považováni nejsou, ukázala dvě vystoupení za sebou. Generál Keith Kellogg doporučil Američanům, aby se podívali, co udělal třetí prezident Thomas Jefferson — s barbareskními piráty se zatočilo silou, aby přestali zajímat lodě a věznit námořníky, a vojenské prostředky se tak postavily do služeb ekonomických cílů. Mike Pompeo na to navázal: cílem je vrátit ceny energií k normálu a znovu otevřít průliv, a i když Washington kontroluje, kdo tudy pluje, o volnou obchodní plavbu nejde — vidět je to na tom, že pojišťovny odmítají lodě v průlivu pojistit. Ekonomický tlak podle něj stačit nebude, přijde na řadu další vojenské úsilí.
Hoh, sám bývalý mariňák, na to reaguje výsměchem. Srovnávat dnešní situaci s tou expedicí je historicky nepřesné a intelektuálně prázdné už jen proto, kolik mužů tehdy Presley O'Bannon skutečně vylodil. Když člověk musí jít pro příklad víc než dvě stě let zpátky, do éry dřevěných plachetnic, aby podepřel to, co navrhuje v době družic, něco na tom argumentu nehraje. A přesně proto se prohrává: rozhodují lidé natolik zabředlí do vlastní mytologie, že věří, že Amerika zvládne cokoli.
Vláda legalizovaného uplácení
Pod tím vším leží zkorumpovanost systému — vláda legalizovaného uplácení. Americká říše postavila svůj úspěch na tom, že po druhé světové válce zůstala jednou ze dvou mocností, které nebyly vypálené do základů. Prosperita padesátých a šedesátých let, kdy se zbytek světa teprve zvedal z trosek, se ale vyložila jako důkaz vlastní nadřazenosti. Ten kredit se v dalších desetiletích propálil a dnes se země trápí.
Druhá vrstva je prostá fyzika moci: lidé k ní tíhnou, chtějí být v její blízkosti a využívat výhod, které přístup přináší. Otázka, na kterou Hoh nenachází odpověď ani po deseti letech, zní, proč se prezident spojil právě s neokonzervativci. Jeho instinkty i výroky o těchto válkách míří jedním směrem, personální rozhodnutí přesně opačným. Je to tím, že washingtonské instituce jsou tak uzavřené, že bez životopisu prověřeného vojensko-průmyslovým komplexem se do funkce nedostanete? Nebo je jen pohodlnější jít s neokonzervativci? Totéž se dá říct o Baracku Obamovi — a platí i stará hláška, kterou Hoh cituje: ať volíte kohokoli, nakonec vám vyjde John McCain.
Kdo platí jestřáby
Že by chytrý a informovaný člověk nevěděl, že Hormuzský průliv se silou znovu neotevře, je nepravděpodobné. Přesto to Pompeo říká, a ještě s nadšením. Cynická odpověď Kelley Vlahos zní: podívejte se, pro koho pracuje. Má vazby a zakázky u zbrojařských firem; Responsible Statecraft loni informoval o tom, že jeho poradenská skupina měla kontrakty na Ukrajině. A jeho recept na ukončení války na Ukrajině? Dodat víc zbraní a dokončit práci — tedy eskalovat. Pracuje pro zbrojaře — a ti eskalaci chtějí. Nepřekvapilo by ji, kdyby něco podobného bylo ve hře i teď: příjem, možná křeslo ve správní radě firmy, která na tvrdší variantě vydělá víc než na odchodu nebo na diplomacii.
Nejde ale jen o peníze, jde i o ideologii. Pompeo patří posledních dvacet let k nejvyhraněnějším jestřábům, ať už jako kongresman, nebo později v první Trumpově administrativě. Ukázala to jeho čínská politika: velká část konzervativců sice míní, že s Čínou je nutné soupeřit, ale ne s ní nutně válčit — kde to jde, spolupracovat a jinak posilovat odstrašení. Pompeo naopak tvrdil, že s Čínou se nedá mluvit, protože její zřízení je zlé, a povyšoval to na humanitární, morální i náboženský imperativ. Kdo chce válku z morálních důvodů, diplomacii nevybere nikdy. K téže skupině nesmiřitelných patří i Tom Cotton: ano, válku je třeba ukončit a snížit ceny paliv, ale jediná cesta k tomu prý vede přes rozbombardování Íránu. Horší kombinace se hledá těžko.
Ukrajina: aritmetika, kterou nelze obejít
Druhá špatně vybraná válka je ta rusko-ukrajinská a její kořeny sahají k Bidenově administrativě. Běžná úvaha zní, že Rusko posledních pár let nic zásadního nedobylo, takže stačí vypálit z Ukrajiny víc raket a dronů, zapálit další čerpací stanice a rafinerie a poměr sil se překlopí. Jenže rozhodují jiná čísla. Mobilizační základna Ruska je zhruba jednatřicet milionů lidí, Ukrajině zbývá kolem pěti milionů. Ve válce na vyčerpání se takový rozdíl dohnat nedá. K tomu je ukrajinská strana prakticky bez střel pro protivzdušnou obranu, které navíc nikdy nefungovaly tak, jak se slibovalo.
Válka přesto pokračuje, protože se nezměnila politická vůle — ani v Moskvě, ani v Kyjevě, ani v evropských metropolích. Výjimkou by mohly být přesuny moci v Evropě: kdyby v německých parlamentních volbách zvítězila AfD nebo se ve Francii dostala k moci Marine Le Penová, evropská podpora Kyjeva by se mohla zlomit. Ve Spojených státech je tenhle bod už překročený — směr se změnil s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu v lednu 2025 a s vyjednáváním, které před rokem vyvrcholilo summitem v Anchorage. Největším nebezpečím pro Ukrajinu byla ztráta amerických peněz, Evropané ji ale dokázali z velké části nahradit. Teď navíc vidí Kyjev i Evropa světlo na konci tunelu: nový Kongres s demokratickou většinou by mohl schválit další podpůrné balíčky, možná i takové, které by přehlasovaly prezidentské veto — celá demokratická frakce je pro, v Senátu se rýsuje potřebná většina a republikánská frakce ve Sněmovně je zhruba rozpolcená. Dokud se politická vůle nezmění, válka poběží dál.
Dobro proti zlu jako překážka jednání
Vojenský nesmysl je slyšet i z Kyjeva: Volodymyr Zelenskyj nabízí, že když dostane desetinu amerických protiraketových střel Patriot, zničí ruské balistické rakety — obranná střela ovšem soupeřovu útočnou kapacitu zlikvidovat neumí.
Proč se takové věci berou vážně, vysvětluje Kelley Vlahos rámováním, které je pořád zakořeněnější, než čekala. Autokracie proti demokraciím, dobro proti zlu. Přitom by mělo být zřejmé, že Ukrajina válku na vyčerpání prohrává a Rusko bude převažovat tak dlouho, dokud nebude Ukrajina rozvrácená. Jenže ve chvíli, kdy jednu stranu označíte za zlo — a rovnou za nového Hitlera, který si podmaní svět, pokud ho nezastavíte na Ukrajině —, sami sobě zavíráte diplomatickou cestu. Pak už se těžko usedá k jednomu stolu a hledají oboustranné ústupky, po kterých by obě strany mohly vyhlásit nějaké vítězství a odejít. Lidé jako Pompeo nebo Applebaum jsou do rámce dobra a zla investovaní natolik, že potřebují vyvrcholení: Rusko úplně vytlačené a Putina svrženého. S ničím menším se nespokojí.
Stejně přistupuje Pompeo k Íránu — je to izraelský pohled, podle kterého je Írán zlo a režim musí padnout, a nic mezi tím neexistuje. Proto může současně říkat, že chce z války ven, a jedním dechem dodat, že jediná cesta ven vede přes další bombardování.
Sliby generálů a realita HIMARS
Že protiraketová obrana není všemocná, ukázaly čtyři a půl roku íránských raketových úderů a rozbitých amerických základen: Patriot, SM-3, SM-6 ani systémy THAAD Íráncům nezabránily v ničem. O to zvláštněji zní bilancování generála Bena Hodgese, podle kterého se převaha nezpochybnitelně přelila na ukrajinskou stranu — Ukrajinci prý dokážou přesně zasahovat ruskou ropnou a plynovou infrastrukturu přes tisíc kilometrů daleko, obcházet ruskou protivzdušnou obranu a ochromovat kritickou infrastrukturu kolem Krymu; izolovaný Krym se stane neudržitelným, lidé i vojáci z něj budou prchat a Ukrajinci ho nakonec obsadí bez vylodění, protože tam ruské jednotky nezůstanou.
Hoh proti tomu staví rozhovor, který dal před časem Valerij Zalužnyj, bývalý vrchní velitel ukrajinské armády a nynější velvyslanec v Londýně: raketomety HIMARS Rusové velmi rychle zneškodnili. Před třemi lety přitom Hodges vysvětloval, jak ukrajinská ofenziva přetne ruské linie, dosáhne Azovského moře nebo alespoň dostane koridor mezi Krymem a Ruskem do dostřelu HIMARS, které rozbijí ruskou logistiku a Rusko válku prohraje. Ofenziva dopadla katastrofálně a dnes se dozvídáme, že už tehdy byly HIMARS neúčinné. Buď tihle lidé nevědí, o čem mluví, nebo lžou tak snadno, jak se jim to hodí.
Vítězná narace ale všechno přebíjí. Jakmile dominuje, není možné uzavřít mír ani přistoupit na ústupky. Přidejte k tomu přesvědčení sdílené v obou amerických stranách, že zhruba sto padesát miliard dolarů poslaných Bidenovou administrativou na Ukrajinu byly nejlépe utracené peníze v dějinách, protože se za ně zabíjejí Rusové a neteče americká krev. Pak už nezáleží na tom, co Rusko udělá: i kdyby srovnalo ukrajinská města se zemí nebo postoupilo až k řece a k Černihivu, bude se od Ukrajiny čekat, že bude bojovat dál. Ukrajina je v téhle logice palivem do cizí pece.
Izrael ztrácí americkou veřejnost
Jak Spojené státy do války s Íránem vstoupily, je dnes vyloženo poměrně jasně. Ministr zahraničí Rubio zhruba druhý den bezděky přiznal, že útok chystali Izraelci a Washington nemohl riskovat, že zůstane stranou. Benjamin Netanjahu předtím přesvědčil prezidenta, že zabití ajatolláha celou zemi rozloží, jako se to podle něj povedlo ve Venezuele. Prezident tomu uvěřil, šel proti vlastním bezpečnostním poradcům i proti závěrům zpravodajských služeb — a nevyšlo to. Nedávno navíc CIA označila za izraelský výmysl i onu hrozbu, kvůli které se prezident skrýval v cateringovém voze: tvrzení, že Írán chystal výbuch jeho letadla, pocházelo z izraelských zdrojů, nikoli amerických, a hodnotilo se jako málo věrohodné.
Zároveň se ale láme podpora Izraele v americké společnosti. Robert Barnes, který se na nedávné konferenci opíral o data Riche Barise, to shrnul tak, že politické postavení Izraele v Americe se otřáslo v základech ještě před letošní válkou: Gaza podle téhle úvahy dostala Izrael v americkém veřejném mínění na přístroje a válka s Íránem přístroje vypnula na generace dopředu.
Kelley Vlahos potvrzuje, že praskliny se rychle šíří i mezi elitami. Na levé straně panuje vědomí, že Kamala Harrisová prohrála zčásti kvůli Bidenově politice v Gaze, což demokraty ve Washingtonu vyděsilo. Otevřeně se obracejí proti AIPAC, ze kterého se ve Washingtonu stalo sprosté slovo, a v primárkách rostou kandidáti napojení na Demokratické socialisty Ameriky nebo jim blízcí — právě proto, že kritiku Izraele a bianko šeku na zbraně, který podle nich umožnil genocidu Palestinců, vyslovují nahlas. Na pravici probíhá vlastní účtování. Tucker Carlson jako názorový vůdce s hotovým publikem dal konzervativcům svolení zvláštní vztah k Izraeli zpochybnit; přidali se Marjorie Taylor Greeneová a zčásti Megyn Kellyová a další, podle nichž tohle není politika America First a není to, co volili. Poukazují na vyčerpané zásoby munice po opakovaném vytahování Izraele z potíží i na humanitární důsledky. Ani jedna strana sporu přitom nemluví o Židech: Greeneová to shrnula důrazně: nejde o nic protižidovského, ale o politická rozhodnutí Benjamina Netanjahua, která škodí Spojeným státům.
Rozptýlení mediální moci
Nejzajímavější na tom všem je podle Hoha rozptýlení mediální moci. Právě proto je vidět tak úporná snaha média znovu soustředit — příkladem je pokus Paramountu koupit HBO a Time Warner a získat tím kontrolu nad CNN. Nejde o filmovou nabídku, jde o kontrolu nad zpravodajskými organizacemi. Obrat veřejného mínění o Izraeli totiž nastal navzdory tradičním korporátním médiím, která stála za Izraelem svorně. Jediná skupina, která zůstala pro válku s Íránem, je zároveň poslední skupinou, která v Americe drží proizraelský postoj. Nestalo se to díky CNN, MSNBC, Fox News, Wall Street Journal ani New York Times. Otázka do budoucna zní, jak daleko rozptýlení mediální moci půjde a co to udělá s politikou.
Kelley Vlahos k tomu přidává postřeh o tom, jak se s tím elity vyrovnávají. Velká média a ti, kdo hlídají vstup do veřejné debaty, zaznamenali, že se levice a pravice na téhle věci sbližují, a spustili odpovídající vyprávění: konzervativcům se říká, že lidé nalevo, kteří mluví jejich řečí o Izraeli, jsou komunisté milující džihád, a lidem nalevo se říká, že Carlson a Greeneová jsou antisemité. Účel je zjevný — udržet obě strany oddělené a vrátit se ke starým klišé. Nervozita elit je nejlepší známkou toho, že se sbližování skutečně děje. Peníze zmůžou hodně, ale ani nejmocnější elity nejsou vůči soustředěnému tlaku veřejnosti imunní.
Netanjahuovy říjnové volby a vlivové kampaně
Do toho spadá i izraelský volební kalendář. Benjamin Netanjahu jde v říjnu do voleb a potřebuje udržet při životě představu, že cokoli proti němu je antisemitismus. Pokud se americká nálada zlomí dřív a obě strany politického spektra uznají, že bezvýhradná podpora Izraele je pro Spojené státy ztrátová, může to jeho vyhlídky na znovuzvolení podlomit.
Podle Kelley Vlahos je v sázce mnohem víc než mandát: pokud Netanjahu neuspěje, hrozí mu vězení, takže má o důvod navíc, proč udržet Ameriku na palubě své války i své agendy. Vedle toho, aby zůstal na svobodě, potřebuje své voličské základně i izraelské vládě signalizovat, že americký prezident je pořád jeho spolupilot a že si nad americkou zahraniční politikou udržel vliv. Jenže mu to nikdo neusnadňuje — Washington si teď hlídá vlastní politické přežití a odsouvá Netanjahua stranou. Izrael proto lije miliony, možná miliardy dolarů do vlivových operací ve Spojených státech: chce udržet křesťanské sionisty, jejichž podpora začíná vyprchávat, a udržet republikány i pravici obecně. Že levici ztratil, si přiznává sám; američtí Židé jsou z velké části proti Netanjahuovi a jeho projektům. Zoufalství se pozná právě podle množství manipulace a vměšování v médiích a vlivových kampaních. Vlahos přesto nepočítá s tím, že by Netanjahu prohrál — sestavovat koalice a ovládat tamní systém umí mistrovsky.
Můžou americké volby ukončit války?
Poslední otázka směřovala k tomu, jestli by výsledek voleb mohl Spojené státy z války s Íránem dostat. Hoh je opatrný. Možné to je, jenže všechno se zase vrací k tomu, jestli to prezidenta vůbec zajímá. A i kdyby demokraté ovládli Sněmovnu — Senát je méně pravděpodobný —, ochotu válku zastavit u nich zatím nevidí. Prošla jedna rezoluce o válečných pravomocech, teprve druhá v dějinách vedle té z roku 2019 kvůli Jemenu; Thomas Massie a několik demokratů včetně Gregoryho Meekse se pokoušejí prosadit normu, která by vynutila soudní rozhodnutí, ale nic nenasvědčuje tomu, že by to po prázdninách chtěl někdo tlačit dál.
Ještě výmluvnější jsou peníze: obranný rozpočet potřeboval sedm demokratických hlasů a přesně sedm demokratů pro něj zvedlo ruku. Ochota vydávat prohlášení je velká, ochota něco skutečně udělat nulová. Precedentem je Irák — stačí porovnat, co demokraté za Bushovy administrativy říkali, s tím, jak hlasovali o válečných výdajích, tehdy vedených ve zvláštní rozpočtové kolonce, takže nikdo nemohl tvrdit, že jde o něco jiného nebo že by se ublížilo vojákům. V prvních letech války hlasovali pro financování skoro jednomyslně, kolem let 2005 a 2006 se frakce rozdělily, ale peníze prošly vždycky. Hodně řečí, málo skutků.
Kelley Vlahos to u Ukrajiny vidí stejně: pokud demokraté ve volbách uspějí, obnoví tok peněz do Kyjeva a republikánů ochotných je podpořit mají dost — ukázal to hladce schválený sankční zákon proti Rusku z dílny Lindseyho Grahama v poměru 88 ku 11. U Íránu je ale optimističtější než Hoh. Pokud republikáni ve volbách utrpí, i kdyby si udrželi kontrolu, bude prezident po volbách v podstatě dosluhující politik, všichni začnou hledět k roku 2028 a jeho vliv na republikány v Kongresu klesne. Zákonodárci začnou počítat vlastní šance a voliči jim říkají jediné: dostaňte nás z toho. K tomu je tu armáda, která v prezidentovi vidí odcházející figuru a v šéfovi Pentagonu vyčerpanou sílu, a slábnoucí chuť pravicových médií válku dál podporovat. Podpora v americké veřejnosti prostě není a odpor je silnější a přišel dřív než za Iráku a Afghánistánu.
Závěr
Společným jmenovatelem všech tří konfliktů — íránského, ukrajinského i toho zatím jen zvažovaného kubánského — není strategická nutnost, ale kombinace institucionálních posedlostí, potřeby předvést vítězství a soustavy zájmů, kterou jeden z hostů shrnul jako vládu legalizovaného uplácení. Naděje, která z debaty plyne, je paradoxně mediální: rozptýlení informační moci umožnilo, aby se veřejné mínění obrátilo navzdory tomu, co po léta říkala velká média. Jestli se tenhle posun promítne i do rozhodování ve Washingtonu, se teprve ukáže.
