Lidský mozek se katastrofě brání. Kdo slyšel střelbu, popisuje ji obvykle jako rachejtle nebo výfuk auta. Kdo vidí první minuty požáru domu, myslí si, že se připálil toast. Stejná setrvačnost drží i představu, že jaderná válka je nemyslitelná. Devět z deseti lidí by na otázku, jestli jsme jí blízko, odpovědělo, že samozřejmě ne. Důkazů, že si ji někdo naopak velmi konkrétně představuje, ale přibývá.
Jaderná doktrína se mění na obou stranách
Jaderná doktrína je přesně to, jak zní: soubor pravidel, která si stát sám stanoví pro to, kdy a za jakých okolností jaderné zbraně použije. Většina jaderných mocností má takzvanou politiku neužití jako první. Zavazují se světu i samy sobě, že tlačítko nezmáčknou první a jaderné zbraně použijí výhradně k obraně. Spojené státy a Izrael takový závazek nemají a právo na útočné použití si výslovně ponechávají.
Osmdesát let přesto platilo, že si nikdo nedovedl představit stát, který jaderné zbraně vypustí, aniž by je někdo vypustil proti němu. Právě proto od roku 1945 nepřišla globální válka. Vzájemně zaručené zničení bylo hrůzné dost na to, aby fungovalo. Zásadní změnou je okamžik, kdy státy začnou o jaderných zbraních uvažovat stejně jako o dělostřelectvu nebo raketách. A přesně tam se dnes svět posunul. Rusko svou jadernou doktrínu revidovalo, Spojené státy tu svou právě revidují a izraelské vlády opakovaně během více než padesáti let útočným použitím jaderných zbraní pohrozily.
Prezentační slidy v Pentagonu
Podle informací z posledních dvou týdnů padla na jednáních Pentagonu o tom, jak reagovat na Írán, možnost použití takzvaných taktických jaderných zbraní. To jsou stále jaderné zbraně, jen odpálené ve větší výšce nebo s nižší silou. Ty diskuse se opravdu vedly a nezůstalo u mluveného slova. Součástí byly i prezentační slidy, tedy někdo návrh na použití jaderné zbraně v této válce skutečně napsal na obrazovku.
Logická reakce by byla, že se jednání zastaví, člověk, který to napsal, ztratí jakoukoli rozhodovací pravomoc a začne se řešit, jestli za to nemá následovat trestní stíhání. Kdo navrhuje útočné použití jaderných zbraní, riskuje život každého člověka na planetě. Nic z toho se nestalo. Když se informace o slidech objevila na veřejnosti, byla odmítnuta jako nepravdivá, přestože pravdivá je a v administrativě to všichni vědí.
Souvisí to i s tím, že prezident opakovaně veřejně vyhrožoval úplným zničením Íránu a jeho civilizace. Tiskové oddělení Bílého domu tvrdí, že o jaderných zbraních nikdy nemluvil. Jenže úplné zničení civilizace nelze provést žádnou konvenční zbraní. Existuje na to jediný nástroj.
Válka proti Rusku zrychluje a tlak na Kreml roste
Válka proti Rusku navzdory tomu, že jí americká média věnují minimum pozornosti, nejen pokračuje, ale zrychluje. NATO, Spojené státy a západoevropské mocnosti zasahují cíle hluboko v ruském vnitrozemí včetně civilních a energetických. Drony zabíjejí lidi na plážích, samotný Kreml byl opakovaně terčem dronového útoku.
Ruské veřejné mínění se posouvá bojovnějším směrem. V zemi právě probíhají volby do Dumy, které končí dvacátého září, a stále víc Rusů překvapeně a znepokojeně sleduje, že jejich vláda toleruje útoky, které nevedou Ukrajinci, ale jejich sponzoři z NATO a Spojených států. Ruskou ekonomiku se zničit nepodařilo, ale poškozená je. A pokud se útoky zaměřují na základě souřadnic, které Ukrajincům dodává CIA, začne se průměrný Rus ptát, proč s tím jeho stát nic nedělá.
Tlak na Vladimira Putina tak roste. Navzdory západní propagandě není absolutistickým diktátorem, který si může rozhodnout cokoli. Je vystaven vlivu různých mocenských center ve své zemi včetně veřejného mínění. A o to jde: dotlačit Rusko k něčemu radikálnímu vůči Západu, třeba k zásahu do Kyjeva, do Polska nebo do západní Evropy. Tím vznikne otevřená válka s Ruskem, o kterou stojí ti, kdo útoky platí, a o níž se domnívají, že ji nějak vyhrají.
Přesvědčení, že Rusko lze ovládnout silou, má dlouhou tradici a nulovou úspěšnost. Napoleon v roce 1812 došel až do Moskvy, měsíc ji okupoval a při ústupu ztratil celou armádu. O necelé tři roky později prohrál definitivně a Francie už nikdy nebyla globální mocností. O sto třicet let později se o totéž pokusila německá vláda Adolfa Hitlera a v roce 1941 dopadla stejně. Přesto se evropští a američtí lídři znovu rozhodli, že tentokrát to bude jiné.
Kde leží ruská červená linie
Předseda jedné z ruských politických stran, Slutskij, to v rozhovoru z Moskvy formuloval jednoznačně. Rusko použití jaderných zbraní neplánuje. Pokud by ale byly proti němu použity taktické jaderné zbraně dodané patrony ukrajinského vedení, bude nakonec muset zvážit asymetrické kroky. Zatím se to nestalo a on pevně doufá, že se to nestane.
Dodávat jaderné zbraně na Ukrajinu zní jako naprosto šílený nápad, a to i proto, že přesně o tohle šlo od začátku. Rusko nechtělo cizí jaderné zbraně na své západní hranici. Hrozba vstupu Ukrajiny do NATO, kterou vyvolala Bidenova administrativa i administrativy před ní, dotlačila Rusy k invazi na východní Ukrajinu. Výsledkem je válka stará přes čtyři roky, statisíce mrtvých a vylidnění Ukrajiny. Bylo to předvídatelné. Kdo dost silně tlačí na Rusko a hrozí mu jadernými zbraněmi na hranicích, dostane maximalistickou odpověď. Jako od kterékoli jiné mocnosti.
Kdo válku proti Rusku doopravdy řídí
První věc, kterou je při odhadu dalšího vývoje potřeba vědět, je, že navzdory opačným tvrzením válku proti Rusku řídí Spojené státy. Není to válka za osvobození Ukrajiny. O svrchovanou a samostatnou Ukrajinu nemá na úrovni tvorby politiky zájem žádná západní země. Cílem je oddělit Rusko od Ukrajiny, protože spojení ruské rozlohy a průmyslu s ukrajinskými zdroji dává ze samotné definice supervelmoc.
Že rozhodnutí padají ve Washingtonu, se dá doložit. Ředitel CIA John Ratcliffe přiletěl do Moskvy americkým vojenským letadlem. Nikdo neví, o čem přesně se svými protějšky mluvil. Známo ale je, že ještě před odletem Washington požádal Ukrajince, aby po dobu jeho cesty zastavili údery na Moskvu a další ruská města na severu země. Kyjev vyhověl. Kdo umí zastavit boje, ten je z podstaty věci řídí.
Hlavní riziko pro amerického občana je, že o tom neví. Nemůže tedy protestovat proti riziku, které na něj někdo uvalil, přestože jde o riziko úplného zničení jeho země.
Nebezpečná není síla, ale slabost
Národy jsou jako lidé: nebezpečnějšími se stávají, když slábnou. Ze skutečně silné země svět strach mít nemusí. Silná země chce udržet status quo, své zájmy a obchodní trasy, a nepotřebuje územní expanzi. Riziko vždycky přichází od slabšího, od hráče zahnaného do kouta, kterému docházejí možnosti.
Přesně proto se v Pentagonu vedou hovory o útočném použití jaderných zbraní proti nejaderné mocnosti. Silná země by takovou debatu nikdy nevedla, protože by prostě použila své námořnictvo za bilion dolarů a otevřela Hormuzský průliv, aby obnovila rovnováhu na globálních trzích s energiemi. Přesně na to námořnictvo je. Uplynulý půlrok ale ukázal, že to americké námořnictvo z řady důvodů nedokáže.
Pokud Spojené státy odejdou z Perského zálivu a nad průlivem si udrží kontrolu Írán, nedá se to nijak zamluvit. Znamená to prohranou válku, výrazně slabší Ameriku a nutnost žít s důsledky včetně globálního měnového resetu, tedy ztráty statusu světové rezervní měny pro dolar. Konec impéria je vždycky ošklivý a pro zemi, která ho spravovala, může být mimořádně ošklivý. Otázka zní, jestli si administrativa místo přijetí nevyhnutelné porážky vybere něco mnohem horšího.
Írán: konvenční cesta k vítězství neexistuje
Bývalý ředitel Národního protiteroristického centra Joe Kent dochází ke stejnému závěru, když scénář rozehraje podle parametrů, které vytyčilo americké vedení. Válka začala rétorikou totální kapitulace a změny režimu. Ta se sice občas mírnila, ale požadavek, aby se íránský režim zhroutil, zůstal. V únoru a březnu si někdo mohl myslet, že je to dosažitelné. Na konci srpna je jasné, že dostupnými vojenskými nástroji to nešlo.
Sankce k pádu režimu nevedou. Omezená letecká kampaň také ne, protože kdyby fungovala, už by zabrala. Zbývají dvě možnosti. První je pozemní invaze, a ta není proveditelná ani se silami v rozsahu roku 2003 a s tehdejší koalicí. Írán je jednoduše příliš velký a terén příliš složitý. A i kdyby se podařilo režim svrhnout, přichází povstalecký odpor, jak už je ověřeno. K tomu chybí politická vůle. Zbývá tedy druhá možnost, a tou je zbraň hromadného ničení.
Stejný závěr platí i pro měkčí cíl, tedy že Írán nesmí mít schopnost vyvinout jadernou zbraň. Pozornost se upnula k podzemnímu komplexu Pickaxe Mountain a hodnocení kolísá mezi tvrzením, že tři jaderné lokality byly zcela zničeny, a připuštěním, že v nich může něco zbývat. Právě tady vzniká pokušení použít omezený taktický jaderný úder na konkrétní cíl, ne na obydlenou oblast. Čím déle se ta matematika počítá, tím spíš se dojde k japonskému scénáři z roku 1945: tehdy Spojené státy nechtěly obětovat pozemní síly na dobytí Japonska, protože je tichomořská kampaň vyčerpala. Domnívat se, že se totéž nemůže opakovat teď, když administrativa hledá cestu ven, by bylo naivní.
Válka bez definovaného cíle
Obě kalkulace, ta dnešní i ta z roku 1945, začaly stejným požadavkem: naprostou podřízeností. Před moderní érou přitom porážka nemusela znamenat bezpodmínečnou kapitulaci. Konflikt se vyřešil, aniž bylo nutné soupeře zotročit. Problémem tak může být už samotný původní požadavek. Dala by se představit varianta, ve které stačilo, aby Írán neměl aktivní jaderný program, a zbytek si spravoval sám.
Zásadní chyba je, že strategický cíl nebyl definován před vstupem do války. Vstoupilo se do ní a cíle se pak posouvaly. Nejvíc to dopadlo na obranný resort, který má prezidentovi nabízet použitelná řešení vojenskými nástroji, ale nevěděl, co přesně prezident chce. Nejdřív totální kapitulace a pád režimu, pak ústup, pak snaha otevřít Hormuzský průliv a vedle toho stále teze, že Írán nikdy nesmí mít jadernou zbraň.
Za fixací na zbytkový jaderný materiál stojí z drtivé většiny izraelský tlak. Izrael chce dekapitaci režimu a je smířený se scénářem trvalého sekání trávy, tedy nekonečné série úderů. Ví ale, že Američané smíření nejsou, a proto jim musel prodat nějaký cíl. Právě proto museli Izraelci válku narychlo protlačit ještě před dvanáctidenní válkou, přestože jednání do té doby fungovala. Prezident měl v úmyslu smést téma úrovní obohacování ze stolu, protože ho izraelský nátlak unavoval, a Íránci se pak k jednání skutečně vrátili.
Chvíli to vypadalo pragmaticky. Prezident sám řekl, že memorandum je nutné, protože zemi hrozí ekonomická katastrofa, a hlavním cílem se stalo znovuotevření Hormuzského průlivu. Vnitřní tlak proizraelské lobby ale prezident neustál. Do Libanonu byl vyslán ministr zahraničí Marco Rubio, který tam uzavřel vedlejší dohodu, jež memorandum popřela, a lodě začaly proplouvat v rozporu s ním. Právě tahle nejasnost, tření a chaos jsou důvodem, proč je namístě brát vážně i variantu, kterou většina lidí považuje za nemožnou.
Libanon jako snadné tlačítko
Jak Spojené státy reagují na cokoli, co Izrael udělá? V nejlepším případě někdo z amerických představitelů řekne, že se jim to nelíbí, a za pár dní to odvolá dodatkem, že Izrael má právo se bránit. Vztah se nezměnil ani po opakovaných veřejných porušeních toho, co si prezident vymínil. Izrael dostává v podstatě vše, co chce, včetně přístupu k nejcitlivějším kapacitám obranného resortu a zpravodajské komunity. V rámci zákona o obranném rozpočtu jde do Izraele téměř čtyřmiliardová pomoc. Válka, do níž se šlo na jeho popud, přitom Ameriku stála zhruba tři sta miliard dolarů a osmnáct padlých vojáků.
Izraelci americké politice rozumějí velmi dobře. Vědí, že u přímých úderů uvnitř Íránu narazili na hranici, za kterou už by prezidenta veřejně ponižovali, a před volbami to nepotřebují. Libanon je jednodušší. Leží přímo na jejich hranici a americkou asistenci k zásahu tam nepotřebují. Jenže Írán posunul podporu libanonského Hizballáhu z utajované roviny do otevřené a vystupuje jako regionální mocnost, která hodlá izraelskou vládu za akce v Libanonu volat k odpovědnosti. Už to nejsou jen skrytě dodávané prostředky, ale balistické střely proti Izraeli.
Libanon byl přitom součástí memoranda a jedním z prvních míst, kde se selhalo, byla vedlejší dohoda, která Izraeli umožnila v Libanonu zůstat a pokračovat v ofenzivě. Libanon se tak stává snadným tlačítkem, kterým lze konflikt s Íránem kdykoli znovu rozdmýchat. Netanjahuova vláda jde v říjnu do voleb a horká válka se jí hodí, protože chce voličům ukázat ofenzivu proti Hizballáhu. Vyslovené nahlas to zní absurdně: budoucnost Spojených států visí na volebním výsledku strany v zemi s devíti miliony obyvatel, o kterých většina Američanů neví vůbec nic.
Proč se od války nikdo neodvrací
Titíž dárci, kteří dotlačili prezidenta do války po boku Izraele, jsou přesně titíž lidé, kteří tlačili na válku s Ruskem. Není to jiná skupina, je to stejná skupina. Prezident je z toho podle vlastních veřejných vyjádření frustrovaný. Válka ničí jeho odkaz, poškozuje zemi i republikánskou stranu a nemá pro něj žádnou výhodu.
Přitom se k moci dostal mimo jiné na zahraniční politice. Na debatní scéně označil válku v Iráku za pošetilost, opakovaně mluvil o nesmyslnosti války na Ukrajině a sliboval, že ji vyřeší. Rozuměl tomu intuitivně a ještě líp rozuměl tomu, jak citlivé to téma pro Američany je. Na začátku administrativy v roce 2025 ho představa vojenských operací v Íránu vyloženě odpuzovala a vsadil vše na vyjednávání. Proč otočil, zůstává nezodpovězené.
Vysvětlení hrou na jeho ego nebo dobře načasovanou nabídkou snadného vítězství nestačí. Roli mohla sehrát venezuelská operace, po které vzniklo přesvědčení, že se dá do jakékoli problémové země vlétnout, odstranit její vedení a bude hotovo. To znepokojovalo i lidi v armádě. Kent říká otevřeně, že by se měly zvažovat všechny faktory, které mohly prezidentovo rozhodování ovlivnit, včetně těch, které bude část veřejnosti považovat za konspirační, protože na tom, co se teď děje, není nic logického.
Kent z administrativy odešel a popisuje v ní kulturu, ve které se očekává, že člověk půjde s tím, co řekne šéf, a kdo nemůže, má odejít. To je práce, na kterou lidé kývli. Chybí ale mravní kompas, který by přiměl víc lidí postavit se a říct, že takhle ne a že cizí vláda nemá zemi tlačit do téhle pozice. Odchodů je podle něj příliš málo, což vypovídá o systému pobídek uvnitř Washingtonu.
Ukrajina jako proxy: od mužů k ženám
Bývalý generál a někdejší vyjednavač pro rusko-ukrajinský konflikt Keith Kellogg veřejně podpořil, aby Ukrajina odváděla i ženy, s odůvodněním, že bojují stejně dobře jako muži. Znamená to poslat je do téhož mlýnku na maso. Je znepokojivé, že američtí činitelé jezdí do Kyjeva a smějí dál tlačit na to, aby vlastní vláda válku podporovala. O tom má rozhodovat prezident, ne jednotlivci na vlastní pěst, zvlášť když je jasné, že to povede k další eskalaci.
Fronta je v patové situaci, ve které Rusko postupně mele a vyhrává. Ukrajinský lid má plné právo bránit své území a nelze to zlehčovat. Jediný důvod, proč se Ukrajina drží nad vodou, je ale podpora americké vlády, Británie a NATO. Ukrajinci jsou využíváni jako zástupná síla, protože Západ neopustil svou posedlost oslabit a vykrvácet Rusko. Nejprve mladí muži, teď mladé ženy.
Pojmenovat se to dá bez obalu jako vylidňování. Ukrajinský prezident, který nemá nový mandát z voleb, volby nevypisuje, vybudoval policejní stát a zakázal největší křesťanskou denominaci, mluví o dovozu cizinců, kteří nahradí padlé. Rusko může do konfliktu poslat mnohem víc lidí než Ukrajina, a Ukrajincům lidé prostě došli. Obnovu má podle stejné logiky vzít na starost velký správce aktiv.
A pak jsou tu sázky. Západ tlačí jednu z největších jaderných mocností světa, největšího producenta nerostných surovin s obrovskou rozlohou, do bodu, kdy sama nabude dojmu, že jadernou zbraň potřebuje použít. Kdo ovládá Donbas, přitom nemá pro Ameriku žádný význam a diskutabilní je i jeho význam pro Evropu mimo bezprostřední sousedství. Pokud by Spojené státy nebo Izrael použily omezenou jadernou zbraň v Íránu, dostane ruské vedení jasnou zprávu o nových normách. A pak přijde otázka, co s omezenou jadernou zbraní na Kyjev.
Cesta ředitele CIA do Moskvy mohla v příznivém výkladu znamenat snahu snížit napětí, tedy vzkaz, že Washington přiměje Ukrajince přestat útočit na infrastrukturu a civilisty a totéž očekává od Ruska, přinejmenším kvůli světové ekonomice a energetické krizi kolem Hormuzu. Pravděpodobnější ale je vzkaz, že teď není vhodná doba a Rusko má útoky snášet dál. Ukrajinci ostřelují ruskou energetickou infrastrukturu, zasahují civilisty a provádějí cílené likvidace politických představitelů. Rusko na to bude muset nějak odpovědět. Proč by ale mělo americké představitele poslouchat, se dá těžko vysvětlit poté, co Washington slíbil mír a nikdy nepřestal Ukrajinu financovat ani s ní sdílet zpravodajské informace. Sankční balík, který Rusko odstřihl od systému SWIFT, navíc odstranil páky, které bylo možné použít místo hrozeb silou.
Aparát, který přežil změnu vlády
Prezident z války na Ukrajině vinil svého předchůdce, opakovaně říkal, že tlačí Rusko do náruče Číny a že to Ameriku ohrožuje, a sliboval, že to vyřeší. Nikdy ale nezískal plnou kontrolu nad CIA, zpravodajským aparátem a vojensko-průmyslovým komplexem. Zbraně posílané na Ukrajinu byly pro průmysl dojnou krávou, a teď, v konvenčním střetu s Íránem, ta spotřeba chybí. Zpravodajská komunita zase po válce proti terorismu a po stažení z Afghánistánu hledala novou misi, a proxy válku na Ukrajině dostala jako dar.
Protože prezident nešel dovnitř a osobně nevypnul, co se vypnout mělo, aby se Ukrajinci dostali k jednacímu stolu, aparát běžel dál na pozadí. Kent to popisuje jako opakující se vzorec z první administrativy: stejné to bylo, když chtěl prezident stáhnout americké síly ze Sýrie, což je konflikt, ve kterém Kentovi zahynula manželka, a stejné v Afghánistánu. Prezident vydal pokyn, že chce ven, ale musel nakonec předávat poradcům ručně psané poznámky, protože systému nevěřil. Kdo to myslí vážně, musí podle Kenta řídit každý jednotlivý krok skoro maniakálně.
Rusko to sledovalo. Bez ohledu na jinou rétoriku se realita na bojišti nezměnila, a tak z ruské strany zaznělo, že se sice vyměnil člověk v čele, ale muži v tmavých oblecích jsou pořád u moci. Frustrace z toho, že Putin své chování automaticky nezměnil, vznikla z nepochopení, že se nezměnilo nic z toho, co Ukrajinu drželo v ofenzivě.
Zásadní problém je, že válku vede aparát mimo civilní kontrolu. Ani Ratcliffe, byť dřív vedl úřad ředitele národního zpravodajství, nemá zpravodajské řemeslo za sebou. Komunita takového šéfa přijme, dá mu pocit, že řídí, a mezitím si dál dělá své. Na CIA jsou jen dva političtí nominanti, a bez detailní znalosti fungování těch nejcitlivějších programů nemají páku cokoli měnit. Když k tomu na druhé straně přibude tlak Evropanů a nabídka pobídek pro pokračování války, dostane se země tam, kde je: v druhém roce administrativy s konflikty, které se blíží jaderné hranici a mohou přerůst hranice Ukrajiny.
Existuje cesta ven?
Krátkodobě jsou oba konflikty řešitelné, pokud se pro to najde vedení. U Blízkého východu by to znamenalo stáhnout americké jednotky a blokádu, tvrdě přibrzdit Izrael včetně omezení pomoci a nabídnout Íránu úlevu ze sankcí a odblokování zmrazených aktiv výměnou za dohodu o otevření Hormuzského průlivu. Jaderná otázka by se řešila později. Bylo by to neelegantní a diplomaticky náročné, ale napětí i riziko rozšíření války by to srazilo dolů.
Ukrajina je těžší. Rusové to považují za existenční záležitost a úplný konec války je nejistý. Jenže pokud by Washington jasně řekl, že kontrola nad Donbasem ani Krymem není pro Ameriku existenční otázkou, zastavil veškerou podporu ukrajinské vlády, uplatnil vliv na partnery v NATO a nabídl zprostředkování příměří, riziko jaderné události nebo rozšíření konfliktu by výrazně kleslo.
Závěr
Situace na konci srpna 2026 je taková, že proti Íránu ani proti Rusku neexistuje konvenční cesta k vítězství. Zbývají dvě možnosti: ustoupit, nebo eskalovat. A eskalace v obou případech končí u zbraně, o které se osmdesát let předpokládalo, že se nikdy nepoužije. Není to důvod k panice, ale k tomu, aby lidé věděli, kde přesně se svět nachází. Veřejný tlak je totiž jediná síla, která tenhle směr ještě může zvrátit.
