Profesor mezinárodních vztahů John Mearsheimer z Chicagské univerzity ve dvouhodinovém rozhovoru s Tuckerem Carlsonem rozebírá obnovené americké údery na Írán a souběžně probíhající válku v Ukrajině. Podle jeho analýzy obě konfrontace ukazují tvrdé limity americké vojenské, ekonomické a morální moci — a Spojené státy z nich nemohou vyjít posílené.
Írán ovládá Hormuzský průliv, americké údery selhávají
V den natáčení rozhovoru oznámilo americké velitelství CENTCOM nové údery na Írán — podle úvodního Carlsonova rámce už 38. „bezprostřední dohodu" prezident Donald Trump od března veřejně avizoval a žádná nedopadla. Klíčové měřítko vítězství je přitom jediné: kontrola nad východním koncem Perského zálivu, Hormuzským průlivem, kterým protéká pětina světových komodit. Když válka 28. února začala, Írán průliv neovládal — teď ano. Spojené státy s rozpočtem přes bilion dolarů ročně a nejmodernější armádou v historii nedokázaly měsíce přinutit „primitivní teokracii" s necelými sto miliony obyvatel otevřít jediný úzký vodní pruh. To je podle Carlsona první lekce této války: americká vojenská moc má limity, o kterých se mlčelo.
Ekonomické a morální dno: civilní infrastruktura jako cíl
Druhou lekcí je ekonomická závislost: navzdory desetiletím rétoriky o energetické nezávislosti určuje cenu benzínu v amerických městech cena Brent ropy na globálním trhu — a tu Írán ovlivňuje masivně. Třetí oblastí je morální moc. Spojené státy podle Carlsona přestaly předstírat, že nedělají věci, které civilizovaný stát nedělá: otevřeně cílí atentáty (počínaje generálem Solejmánim na konci prvního Trumpova období), vyhodily do vzduchu dívčí školu vedle základny IRGC bez omluvy a před dvěma dny zaútočily na civilní infrastrukturu — energii, vodu, kanalizaci — což znamená cílené zabíjení nebojujících civilistů. „Co děláte, bude uděláno vám," říká Carlson; Spojené státy mají mnohem víc civilní infrastruktury než Írán.
Krize suverenity: o americké válce rozhoduje Netanjahu
Nejtěžší ztrátou je podle Carlsona zjištění, že američtí lídři nejsou skutečnými vládci své země. V této válce administrativa otevřeně přiznala, že o čase a místě úderu nerozhodl prezident Spojených států — rozhodl izraelský premiér Benjamin Netanjahu. Pokud voliči zjistí, že na velkých otázkách jejich hlas nic neznamená — že rozhoduje cizinec nebo donoři — radikalizace, extremismus a násilí jsou logickým výsledkem. Demokracie funguje jako přetlakový ventil: dokud lidé věří, že systém změní volbami, drží klid. Když přestanou věřit, sáhnou po neparlamentních prostředcích.
Mearsheimer vstupuje: Putin v Ukrajině vyhraje, NATO je zničené
John Mearsheimer, profesor mezinárodních vztahů na Chicagské univerzitě od roku 1982, sleduje obě války s jasným závěrem: Putin v Ukrajině vyhraje, Ukrajina skončí jako dysfunkční zbytkový stát, NATO bude ze zkoušky vyjít zničené a transatlantické vazby USA s Evropou těžce poškozené. Na Středním východě Írán vyjde z války ve výrazně lepším postavení, než v jakém ho 28. února zastihla. Americká pozice na Středním východě i pozice Izraele budou těžce oslabeny. Mearsheimer připomíná, že už v roce 2007 spolu se Stephenem Waltem publikoval knihu o izraelské lobby v USA a byl za to univerzálně označován za antisemitu — přestože celá analýza šla po věcných otázkách amerických zájmů.
Karaganovův scénář: ruský jaderný úder na NATO není vyloučen
Ukrajina za podpory Evropy a USA podle Mearsheimera eskalovala dronovou a raketovou válku hluboko na ruské území — zasahuje energetickou infrastrukturu i civilisty. V Rusku roste přesvědčení, že jediným řešením je zaútočit konvenčními zbraněmi proti zemím NATO ve východní Evropě, a pokud to nezabere, použít omezené jaderné údery jako jasný signál Západu. Hlavním proponentem této linie je Sergej Karaganov; podle něj s ním dnes souhlasí drtivá většina ruské elity i populace. Mearsheimer možnost použití jaderných zbraní nepovažuje za pravděpodobnou, ale za vážnou. Připomíná, že Rusko vnímá situaci v Ukrajině jako existenční hrozbu srovnatelnou s tím, čím byly pro USA sovětské rakety na Kubě v roce 1962. Velmoc zahnaná do kouta jde do extrémních rizik.
Proč Západ chce zničit Rusko: dědictví unipolární chvíle
Mearsheimer odvozuje motiv americké politiky vůči Moskvě z období „unipolární chvíle" mezi roky 1992 a 2017, kdy se USA považovaly za jedinou velmoc a tolerovaly subservientního Jelcina v 90. letech. Putin od roku 2000 přestal poslouchat — slavná Mnichovská řeč z roku 2007 je toho dokladem. Když Rusko kolem roku 2017 znovu stoupne mezi velmoci, Washington podle Mearsheimera začíná hledat způsoby, jak ho z této ligy vyřadit. V prosinci 2021 a v lednu 2022 se Putin podle něj snažil válce vyhnout — USA žádné jednání nevedly. Krátce po vypuknutí války v únoru 2022 Rusové se Zelenským jednali v Bělorusku a poté v Istanbulu a blížili se dohodě; tehdejší britský premiér Boris Johnson s americkou podporou přijel Zelenskému přikázat, ať od jednání odejde. Washington v té chvíli věřil, že sankce a vyzbrojení Ukrajiny Rusko zlomí.
Ukrajina skončí jako zmrazený konflikt s rizikem eskalace
Mearsheimerova předpověď: Rusko dobude všechny čtyři anektované oblasti — Luhansk už ovládá celý, Doněck z 85 %, Záporoží a Cherson přibližně ze 75 % — možná získá i Oděsu a Charkov. Následuje příměří a zmrazený konflikt. Ukrajina zůstane dysfunkčním zbytkovým státem, do NATO nevstoupí (a Rusko si tím splní hlavní strategický cíl), ale ukrajinská strana nikdy nepřijme ruskou anexi jako legitimní. Vztahy Ruska s Ukrajinou a navázanou Evropou budou jedovaté na desítky let. Na ukrajinsko-ruský konflikt se navíc překrývá šest dalších potenciálních ohnisek: Bělorusko, Kaliningrad, Baltské moře, tající Arktida, Moldavsko a Černé moře. Východní Evropa se podle Mearsheimera stane jedním z nejnebezpečnějších míst na světě. Polsko a Německo budou mít silnou motivaci pořídit si jaderné zbraně — a to ruskou reakci nelze podceňovat.
Stejní lidé tlačí na válku proti Rusku i Íránu
Mearsheimer vysvětluje, proč přesně ti samí aktéři, kteří tlačili Trumpa do války proti Íránu, zároveň tlačí na pokračování zástupné války s Ruskem. Klíčem je podle něj vliv Izraele a tzv. lobby na americkou zahraničněpolitickou elitu: Izrael potřebuje, aby americká armáda byla zaangažovaná a připravená kdekoli na světě v případě, že se Izrael dostane do potíží. Proto jsou všichni „restrainers" — zastánci sebeomezení, jako Quincy Institute nebo Elbridge Colby — sledováni jako problém. Mearsheimer uvádí nedávný článek New York Times o tom, že izraelská rozvědka v USA monitoruje právě restrainers, mezi nimi Stevea Witkoffa a Colbyho. Druhým motivem je generační vrstva Američanů s východoevropskými kořeny, která považuje Rusko za nepřítele a Ukrajinu za sakrální záležitost. Trump podle Mearsheimera ve druhém funkčním období sice začal s dobrými instinkty vůči Rusku, ale válka v Íránu mu pozornost vysála a „deep state" převzal evropskou agendu.
Trump tlačí na Netanjahua: ekonomika nebo Izrael
Trump je podle Mearsheimera v zoufalém postavení: musí získat příměří, jinak uzavřený Hormuz potopí americkou ekonomiku a v listopadových volbách ztratí kontrolu nad Sněmovnou i Senátem. Íránce přesvědčit nemůže — jsou v silné vyjednávací pozici a čas jim hraje do karet. Proto začíná tlačit na Izrael způsobem, který si dříve nedovolil; 1. června měl Trump s premiérem Netanjahuem velmi tvrdý rozhovor. Mark Levin, dlouhodobý Trumpův spojenec mezi konzervativci, ihned poté Trumpa veřejně napadl za to, že váhá v podpoře Izraele. Pokud současný trend pokračuje, Trump bude muset Netanjahuovi v Mearsheimerově odhadu pohrozit zastavením vojenské pomoci — což žádný americký prezident dosud neudělal. Alternativou je ekonomický propad. Mearsheimer dodává, že Írán pravděpodobně i z prvních negociací vyjde s navrácením 24 miliard dolarů zmražených aktiv, zrušením sankcí na export ropy a otevřeným průlivem; jaderná otázka i reparace zůstanou na druhé kolo, kde dohoda podle něj nepřijde a Írán může nakonec získat jadernou zbraň.
Diplomacie jako past: atentáty se staly normou
Carlson otevírá téma, které sám dlouho odmítal věřit: že americká strana používá negociace jako návnadu k atentátům. Začalo to zabitím generála Solejmáního v Iráku po jeho příletu na komerčním letu k jednání. Pokračovalo to izraelským bombardováním Dauhá v září, prvním izraelským úderem na Írán 13. června („dvanáctidenní válka"), kdy Íránci právě probíhali v jednáních. Mearsheimer souhlasí, že Spojené státy „se k tomu sklonily" — i když ne v rozsahu, v jakém atentáty vede Izrael. Připomíná, že prezident Trump sám byl obětí pokusu o atentát a měl by mít prvotní zájem na tom, aby se atentát nestal legitimním politickým nástrojem. Sám Mearsheimer hodnotí toto směřování jako morálně i strategicky špatné a varuje před zpětným efektem na americkou domácí politiku.
Závěr: limity americké moci a možný odchod ze Středního východu
Mearsheimer shrnuje, že USA zahájily 28. února válku se čtyřmi cíli — íránské rakety, podpora Hizballáhu, Hútiů a Hamasu, jaderný program a změna režimu — a žádného z nich nedosáhly. Naopak Írán získal kontrolu nad Hormuzem, jeho ekonomika se po pravděpodobném zrušení sankcí zlepší, americká základní a aliancí struktura v Perském zálivu je vážně poškozena a šest klíčových arabských spojenců prošlo těžkou ztrátou důvěry v americké bezpečnostní záruky. Závěrem rozhovoru zaznívá Mearsheimerova rezignovaná diagnóza: ve světě, kde jsou nejagresivnějšími hráči Spojené státy a Izrael, vypadá Írán paradoxně jako nejodpovědnější účastník mezinárodního systému. Reputační škoda, kterou si na sebe Izrael a americká administrativa uvalily, je podle Mearsheimera „mimo škálu".
