Válka Spojených států s Íránem trvá osmý až devátý měsíc a podle Joea Kenta, který kvůli ní odešel z vedení americké protiteroristické služby, ji Washington už prohrál. Uzavřený Hormuzský průliv, rozbité základny v Perském zálivu a otřesený petrodolar podle něj ukazují, že USA nejsou supervelmocí, za kterou se vydávaly. Řešení vidí v jediném kroku: vyhlásit vítězství, zrušit blokádu a odejít.
Válka, která měla trvat týden
Podle Kenta Izraelci i americký bezpečnostní tým prodali prezidentu Trumpovi válku jako krátkou akci: zabije se nejvyšší vůdce a celé to půjde stejně snadno jako ve Venezuele. Trump počítal s týdnem, nanejvýš několika týdny. Když se blížil druhý měsíc bojů, měl podle Kenta jako obchodník uznat, že dostal něco jiného, než mu slíbili, a začít zásadně měnit kurz.
Kent připomíná, že Trump o izraelském zájmu na válce s Íránem věděl už z prvního funkčního období. Tehdy nechal zabít generála Kásema Solejmáního, Írán odpověděl útokem na americké základny a celý bezpečnostní aparát na prezidenta tlačil, aby šel do války. Trump to tehdy odmítl, protože instinktivně tušil, že další velká válka za změnu režimu by znamenala katastrofu a konec jeho prezidentství. Proč tentokrát poslechl lidi, o kterých věděl, že mu nepřejí, si Kent vysvětlit neumí. Kromě personálních změn se podle něj nezměnilo nic: z Washingtonu dál zní válečná rétorika, mluví se o dalších úderech a do vyjednávání se vkládají stejné „jedovaté pilulky“ jako dřív.
Červnové memorandum a jeho rozpad
Na začátku války Íránci podle Kenta s Američany v podstatě přestali skutečně jednat. Zlom přišel v červnu, kdy obě strany podepsaly memorandum o porozumění. Trump to zdůvodnil tím, že by pokračující válka kvůli dění v Hormuzském průlivu uvrhla americkou ekonomiku do hlubokého propadu. Doslova prohlásil, že nechce dopadnout jako prezident Hoover, který zemi dovedl do hospodářské krize. Memorandum mělo připravit příměří a otevřít cestu k dalším jednáním.
Během zhruba týdne až deseti dnů se ale podle Kenta dohoda rozpadla. Do Izraele odcestoval ministr zahraničí Marco Rubio a uzavřel s Izraelci vedlejší dohodu, která jim dovolila zůstat v Libanonu, což memorandu odporovalo. Americké lodě zároveň začaly vyvádět plavidla z průlivu mimo podmínky memoranda a Íránci na lodě opět začali útočit. Trumpův červnový instinkt se přitom potvrdil: ekonomika se propadla a nafta v USA zdražila na více než šest dolarů za galon, což se promítlo do všech cen.
Kent proto doporučuje z konfliktu jednoduše odejít: stáhnout blokádu i vojáky z regionu a nechat Írán, ať sám ukáže, jestli bude dál střílet na lodě.
Konec bezpečnostního deštníku nad Perským zálivem
Moderátor přirovnává situaci k okamžiku, kdy Británie přišla o postavení supervelmoci, a Kent souhlasí. Už teď je podle něj vidět, jak státy Perského zálivu uzavírají s Íránem vedlejší dohody. Emiráty, Katar a další mu prý pod stolem platí, aby jejich ropa mohla Hormuzským průlivem projet. Čína zároveň začíná některé obchody vypořádávat v jüanech místo v dolarech.
Bezpečnostní uspořádání, které v Zálivu platilo od konce druhé světové války a zvlášť v éře velkých ropných firem a OPEC, je podle Kenta rozbité. Fungovalo jednoduše: Amerika má vojenské základny na vašem území a ručí za vaši bezpečnost, vy prodáváte ropu za dolary. Průliv je ale úzký a Írán ho dokáže snadno zablokovat. Drony a balistickými raketami navíc rozebral americké základny a za účast ve válce potrestal i státy Zálivu útoky na jejich energetickou infrastrukturu. USA tak nedokázaly ochránit spojence, kterým ochranu slíbily.
Impérium se podle Kenta drolí už dlouho, tady se to jen poprvé projevilo tak přímo na peněženkách běžných Američanů. Obyčejný občan z impéria nemá skoro nic, profitují z něj hlavně výrobci zbraní a lidé kolem Washingtonu. Kdo bude mít odvahu impérium stáhnout za vlastních podmínek, bude podle Kenta hrdina. Na základny na Blízkém východě se vracet nedává smysl: při každém vypuknutí bojů se z nich musí vojáci rozptýlit, takže k čemu je základna, ze které nejde vést válku? Stejnou logiku vidí na Ukrajině, kam dál tečou miliardy, ukrajinští muži umírají v mlýnku na maso a válka zdražuje naftu, petrochemii i energie po celém světě.
Petrodolar a nová uskupení v regionu
Americká měna stojí na tom, že je světovou rezervní měnou a většina mezinárodních transakcí jde přes dolar. Sankce proti velkým producentům energie si proto podle Kenta Amerika střílí do vlastní nohy. Bidenova administrativa čekala, že vyřazení Ruska z dolaru a ze systému SWIFT bude pro Moskvu smrtelná rána. Ruskou energii ale lidé kupují dál, Rusko zůstalo velmocí a z oběhu jen zmizely dolary, což přiživilo americkou inflaci. Válka s Íránem pak podle Kenta okamžitě nahlodala petrodolar, protože ukázala, že slib bezpečnosti výměnou za obchod v dolarech už neplatí.
Státy Zálivu podle něj nepůjdou pro bezpečnostní záruky do Číny ani do Ruska. Čína nabízí spíš hospodářský rozvoj a platby v jüanech, Rusko má dost starostí s vlastní válkou a s NATO. Místo toho se tvoří regionální vazby: Kent zmiňuje uskupení Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu, ke kterému by se mohl přidat Egypt. Malé státy Zálivu podle něj volí spíš diplomacii a uznávají Írán jako regionální mocnost. Teherán totiž veřejně pohrozil, že při návratu k otevřené válce zničí zbytek jejich energetické infrastruktury, a proto do Teheránu jezdí hlavně Katařané a Emiráťané.
Zájmy USA v regionu jsou podle Kenta úzké: aby ropa tekla, aby šla koupit a aby bylo možné zasáhnout proti skutečným teroristům, kteří chtějí Američany zabíjet. Postupný konec petrodolaru by Amerika mohla zmírnit dohodou se státy Zálivu: zpomalí uvádění vlastní ropy a plynu na trh a oni výměnou nebudou petrodolar opouštět naráz. Dlouhodobě by podle Kenta nejvíc pomohla energetická soběstačnost, včetně jádra, o kterém mluví moderátor.
Čína jako tichý vítěz
Pro všechny, kdo se obávají konfrontace s Čínou, je podle Kenta tahle válka darem Pekingu na stříbrném podnose. Čína může buď vydělávat, nebo vstoupit do hry jako prostředník, který obnoví pořádek, a kdo obnoví pořádek v chaosu, ten vládne. Spojené státy jsou mezitím i bývalými spojenci vnímány jako zdroj chaosu, se kterým je víc potíží než užitku.
Peking se přitom podle Kenta chová zdrženlivě. Když se po podpisu memoranda z průlivu uvolnila ropa, mohla Čína udržet vysokou poptávku a skoupit ji, což by Ameriku tvrdě zasáhlo. Místo toho čerpala ze svých strategických rezerv a udržela cenu ropy Brent relativně nízko. Vysvětlení je podle Kenta prosté: Čína vyrábí a Američané nakupují, takže hluboký propad americké ekonomiky by poškodil i ji.
Kent v tom vidí i obecnější poučení. Drony, balistické rakety a umělá inteligence podle něj srovnaly hřiště a obránce má dnes nad útočníkem výraznou výhodu. Na Ukrajině i v Íránu se hraje hra s nulovým součtem. Se soudnými lidmi u moci by svět mohl vstoupit do éry, která nebude růžová, ale bude v ní víc diplomacie a obchodních dohod než nesmyslných válek.
Co vlastně znamená vítězství
Washington podle Kenta dodnes jasně neřekl, co by v Íránu znamenalo vítězství. Kdyby se večer obnovily boje, co by se bombardovalo a čeho by se tím dosáhlo? Saúdové už navíc odmítli, aby USA používaly některá jejich klíčová letiště, protože nechtějí být terčem odvetných úderů. Americké základny byly podle Kenta pro hostitelské země zdrojem zkázy.
Spojené státy a Izrael podle něj nikdy neměly společný strategický cíl. Obě strany sice prohlašují, že Írán je nepřítel, ale Izrael je s neustálým chaosem smířený. Jeho strategií je takzvané „sekání trávy“: čas od času zlikvidovat další generaci vůdců nepřítele a udržovat ho v takovém chaosu, aby nikdy nesebral dost síly k útoku. Američané podle Kenta takhle nemyslí. Izrael chce USA zpátky ve válce, protože íránský režim je po útocích silnější a obyvatelstvo se kolem něj semklo.
Ve vládě podle Kenta zůstávají lidé, kteří válku pomáhali prosadit, a ve válce se angažuje i šéf Pentagonu Hegseth. Stejně tak velitel Ústředního velitelství USA admirál Cooper, který podle Kenta prosazuje další eskalaci. U íránských břehů se mezitím soustřeďují téměř tři svazy letadlových lodí.
Íránský eskalační žebříček a cesta ven
Írán podle Kenta od Trumpova návratu do úřadu ve všech fázích války i jednání postupuje po velmi kázněném eskalačním žebříčku. Nikdy nešel do útoků naplno: během dvanáctidenní války nechal Izrael a USA útočit a na operaci Midnight Hammer téměř neodpověděl. Odpovídá vždy přiměřeně a dbá na morální převahu. Proto do Teheránu dál létají diplomaté z celého světa a na Valném shromáždění OSN s Íránem téměř všechny země jednají jako s běžným státem.
Dohodu za současných podmínek Kent nečeká, protože ji podle něj Íránci ani nemohou podepsat. USA zabily nejvyššího vůdce, členy jeho rodiny i několik umírněných vyjednavačů a při bombardování dívčí školy zahynulo podle Kenta 160 školaček. Íránci se semkli kolem vlajky a Amerika podle něj dala za pravdu zastáncům tvrdé linie: Solejmání léta tvrdil, že s Američany se jednat nedá a je třeba je vytlačit z regionu krví. Američtí reportéři, kteří byli na pohřbu nejvyššího vůdce, Kentovi popsali, že čtvrti dřív naladěné proamericky dnes volají po pomstě. Kdo by navíc posílal vyjednavače, když hrozí, že ho zabijí? USA tak podle Kenta zároveň přišly o odstrašující sílu i o důvěryhodnost své diplomacie.
Kentův plán je proto jednoduchý: vyhlásit vítězství, zrušit blokádu a stáhnout vojáky. Írán pak nebude mít důvod udržovat v průlivu agresivní postoj. Za průjezd si ale nejspíš začne účtovat poplatek, aby získal peníze na škody. Před válkou přitom bylo proplutí zdarma, a právě v tom vidí Kent porážku. Poplatky ovšem nejsou nic výjimečného, vybírá je Turecko za úžiny mezi Černým a Středozemním mořem i Panamský průplav. Po stažení by USA mohly přes Katar nebo jiného prostředníka nabídnout zrušení sankcí na íránskou ropu, které trvají 47 let, výměnou za nižší poplatek. Írán by pak sám měl zájem průliv udržet otevřený. Zatím ale Íránci s Američany odmítají sedět u jednoho stolu a vše jde přes prostředníky.
Evropa, jaderná hrozba a energetická krize
Na otázku, zda americká přítomnost chrání Evropu před íránskými jadernými zbraněmi, Kent odpovídá, že Írán jadernou zbraň nevyvíjel a neměl ani nosič. Od bomby byl v nejlepším případě měsíce až roky daleko a vývoj si sám zakázal. Některé balistické rakety by Evropu zasáhnout mohly. Evropané podle Kenta chtějí hlavně to, aby Trump dál financoval Ukrajinu, a proto mu říkají, co chce slyšet. Britové válku podporují, Francie a další země se drží stranou, protože se už dřív spálily, když je USA zatáhly do válek na Blízkém východě.
Svět se podle Kenta blíží celosvětové energetické krizi. Rusko i Blízký východ, dva hlavní ventily světových dodávek energie, jsou dnes nespolehliví a zatížení konflikty. Kdo je na tom díky válce lépe? Podle Kenta hlavně Čína a Izrael, zatímco Američané, Evropané a Britové trpí.
Izraelská strategie od Iráku po Sýrii
Válka s Íránem je podle Kenta pro Izrael poslední válkou, do které chtěl Spojené státy zatáhnout. Dřív to byly snahy o svržení Saddáma Husajna, Bašára Asada a Kaddáfího. Šlo o silné muže, kteří se Izraelem nenechali vláčet. Baasistická strana, ke které patřil Saddám i rod Asadů, byla sekulární, s prvky socialismu, a chtěla region sjednotit pod národní vlajkou, ne podle etnika. Izrael podle Kenta nechce na svých hranicích silné nezávislé státy, které by s ním dokázaly bojovat.
Po íránské islámské revoluci roku 1979 vznikla další osa. Írán se spojil s Asadovou Sýrií, jejíž vládnoucí rod patří k alávitům, odnoži šíitů, a oba podporovaly Hizballáh v Libanonu. Izrael navíc od války v roce 1967 okupuje Golanské výšiny. Ve válce Iráku s Íránem podporovaly USA podle Kenta obě strany a Izraeli to vyhovovalo. Po jejím skončení ale stál před dvojí hrozbou.
Po 11. září byl podle Kenta Afghánistán pro Izrael jen vedlejší scénou. Rozhodovalo se, zda lobbovat nejdřív za válku s Irákem, nebo s Íránem, a kvůli logistice vyhrál Irák. Kent připomíná, že Benjamin Netanjahu, tehdy mimo vládu, kolem roku 2002 vypovídal před Kongresem o Saddámových vazbách na al-Káidu a o zbraních hromadného ničení, tedy se stejnými argumenty, jaké dnes zaznívají o Íránu. Irák USA zpackaly a zanechaly v Bagdádu šíitskou vládu. Vznikl „šíitský půlměsíc“ od Teheránu přes Bagdád až k Hizballáhu a následovala špinavá válka proti Asadovi, ve které USA financovaly „umírněné“ rebely, z nichž vzešla al-Káida a Islámský stát. Dnes v Sýrii vládne bývalý džihádista, kterého Kent paradoxně hodnotí jako docela schopného.
Zpravodajská závislost na Izraeli
Kent přiznává, že ještě před rokem a půl věřil, že Izrael Spojeným státům dává cenné zpravodajské informace. Izraelská služba je podle něj velmi schopná, zejména v lidském zpravodajství a cílených likvidacích. Jako příklad uvádí zabití vůdce Hamásu bombou uloženou v posteli přímo v Teheránu.
Amerika si ale podle Kenta k vlastní hanbě nechala zakrnět vlastní schopnosti, hlavně lidské zpravodajství, protože Izraelci dlouho nabízeli, že to udělají za ni. Před touto válkou proto bylo těžké postavit proti izraelským tvrzením nezávislé americké poznatky. Strategická vize Izraele je přitom podle Kenta úplně jiná: Američané bojují, aby jednou nastal mír, kdežto Izrael bere trvalý konflikt jako normální stav. Izraelská společnost se podle něj po 7. říjnu radikalizovala.
Sýrie, Turecko a další možná fronta
Na otázku, zda je pravda, že po Íránu přijde na řadu Turecko, Kent odpovídá, že tomu věří. Nová syrská vláda aš-Šáry, který se oddělil od Islámského státu, přidal se k al-Káidě a později svou skupinu přejmenoval na Haját Tahrír aš-Šám, měla silnou podporu Turecka. Kent je k aš-Šárovi skeptický, uznává ale, že drží zemi pohromadě a začlenil do armády i Kurdy. Silná Sýrie úzce spojená s Tureckem je pro Izrael hrozba.
Izrael proto podle Kenta šíří propagandu o teroristech v Damašku a podporuje Drúzy v boji proti aš-Šárovým jednotkám. Kent přitom připomíná, že bývalí džihádisté z aš-Šárova tábora zhruba před rokem až rokem a půl provedli v Suvajdě etnické čistky, takže v regionu nejsou žádní „hodní kluci“. Izrael podle něj chce vést zástupnou válku a vtáhnout Turecko do vleklého boje s povstalci v Sýrii, který by ho oslabil.
Kent tvrdí, že Izrael chce rozšiřovat své hranice. V Gaze podle něj proběhla genocida se 70 až 100 tisíci mrtvými podle způsobu počítání, totéž hrozí Západnímu břehu a Izrael je agresivní i v Libanonu. Netanjahu na Valném shromáždění OSN vzkázal aš-Šárovi, že Golanské výšiny patří Izraeli. To vše je podle Kenta možné jen díky americké podpoře.
Propojení vojenských a zpravodajských programů
Izraelci podle Kenta vědí, že v Americe ztrácejí podporu veřejnosti, a proto Netanjahu prohlašuje, že americkou pomoc už nepotřebují. Kent v tom vidí krok napřed. V zákoně o financování obrany (NDAA) je podle něj paragraf 219, který Izraeli otevírá přístup k nejcitlivějším americkým programům včetně kvantových technologií, umělé inteligence a balistických raket a dělá z něj rovnocenného partnera. Pomoc kolem čtyř miliard dolarů ročně by tak skončila, ale podíl na nákladném výzkumu bude mít mnohem větší hodnotu.
Senátní zákon o zpravodajských službách má podle Kenta v paragrafu 266 ustanovení, které by izraelskému Mosadu dalo rozsáhlý přístup ke zpravodajské komunitě, zvlášť k CIA. Izraelci podle něj vědí, že Trump je nejspíš na dlouho posledním výrazně proizraelským prezidentem. Odcházející Kongres chce zákon schválit do ledna. Kent vyzývá občany, aby svým zákonodárcům vzkázali, ať tato ustanovení nepodpoří.
Zpravodajství z jediného zdroje
Kent popisuje i vlastní zkušenost. Informace, které dostával prezident, podle něj často nebyly řádně označené původem, a to zejména ty izraelské. Prezident má na brífink málo času a nejde v něm rozebírat každou zprávu, při rozhodování o válce ale musí vědět, odkud informace pochází. Zprávy o tom, co všechno Írán dělá, přitom podle Kenta pocházely kompletně z Izraele, tedy ze země, která chtěla, aby USA šly do války. Americké zpravodajství je přitom nemělo jak nezávisle ověřit.
Při jednom brífinku v Oválné pracovně Kent prezidenta upozornil, že všechny předkládané informace o Íránu pocházejí od Izraelců. Ředitel CIA John Ratcliffe s ním nesouhlasil a tvrdil, že existují i jiné zdroje, žádné ale nepředložil. Hned po odchodu z Oválné pracovny se Kent dozvěděl, že na příštím brífinku už nebude potřeba. O pár měsíců později se USA nechaly do války zatáhnout. Kultura v Bílém domě podle Kenta nedovolovala nosit prezidentovi špatné zprávy, a to zásadně ovlivnilo tok informací.
Ukrajina: válka, kterou nikdo nezastavil
Prezident Trump veřejně opakuje, že chce válku na Ukrajině ukončit. Spojené státy přesto Ukrajincům podle Kenta dál dodávají nejen zbraně, ale i klíčové zpravodajské informace, které slouží k úderům na ruskou energetickou infrastrukturu. Zpravodajské služby tak podle něj válku fakticky prodlužují, protože je nikdo nezastavil.
Kdyby Trump po nástupu odstřihl Ukrajinu od veškeré podpory, měl by podle Kenta dobrou šanci válku ukončit. Ředitele CIA si ale neohlídal. Po skončení války proti terorismu se podle Kenta zdroje a pozornost CIA přesunuly právě na Ukrajinu, která se stala jejím „oblíbeným projektem“. Šéfové zpravodajských služeb by proto podle něj měli mít zkušenosti z prostředí, které mají řídit, jinak je instituce převálcuje.
Čína, špionáž a vlastní čipy
Zatímco USA podle Kenta upřednostňují izraelské války na Blízkém východě, Čína vede sofistikované špionážní operace a proniká do amerických technologických firem. Místo zbrojení pro Tchaj-wan, který by podle Kenta možná ani nebojoval, by Amerika měla investovat do vlastní výroby polovodičů a čipů. Stejně tak by měla posílit vlastní rafinérské kapacity a těžbu kvůli energetické soběstačnosti. Úprava daní z příjmů firem by podle něj přivedla řadu odvětví zpět do USA. Na to se má soustředit federální vláda, ne na další válku a další lodě v Perském zálivu.
Závěr
Kentova diagnóza je tvrdá: válka s Íránem rozbila bezpečnostní uspořádání Perského zálivu, nahlodala petrodolar, posílila Čínu a ukázala, že USA nedokážou ochránit vlastní spojence. Jedinou rozumnou cestou je podle něj odchod. Vyhlásit vítězství, zrušit blokádu, stáhnout vojáky a nechat Írán a státy Zálivu, ať si provoz v průlivu dohodnou samy. Čím déle bude Amerika v regionu působit jako zdroj chaosu, tím rychleji ztratí vliv, který jí ještě zbývá.
