Napětí mezi Spojenými státy a Íránem po podpisu memoranda o porozumění nepolevuje. Prezident Donald Trump na jednu stranu prohlásil, že se plná válka s Íránem nevrátí, zároveň ale oznámil, že příměří skončilo. Z íránského pohledu je klíčem k celému sporu kontrola Hormuzského průlivu — a z memoranda zatím Teherán nezískal prakticky nic.
Trumpovo dvojznačné poselství: „příměří skončilo"
Washington se snaží držet dvě protichůdné pozice zároveň: plnou válku vylučuje, současně ale prohlašuje příměří za ukončené. Za tímto rozporem lze číst záměr — vyhnout se opakování scénáře z 28. února, ale vést kontrolované, odstupňované operace a stupňovat tlak na Írán sérií úderů „něco za něco". Prohlášením, že příměří už neplatí, si Bílý dům nechává otevřené dveře zaútočit kdykoli se rozhodne: pokud Írán zareaguje v Hormuzském průlivu, může přijít americká odveta. Trump zároveň tvrdí, že o pokračování jednání žádá sama íránská strana a že se obě strany možná znovu sejdou ve Švýcarsku.
Memorandum, které se hroutí: sankce jsou zpět
Jádrem sporu je osud memoranda. Po jeho podpisu mělo dojít ke zrušení sankcí na íránský ropný, energetický a petrochemický sektor. Místo toho americké ministerstvo financí v úterý — po íránském zásahu proti pěti tankerům — sankce na íránskou ropu znovu zavedlo. Zmrazená íránská aktiva na Západě se nevrátila a přislíbená spolupráce, mimo jiné přes katarskou stranu, se nenaplnila. V íránském čtení tak memorandum nepřineslo nic: každá jeho klíčová klauzule byla dosud porušena.
Hormuzský průliv jako těžiště celé strategie
Skutečným těžištěm konfliktu je Hormuzský průliv. Podle článku 5 memoranda měl správu provozu v průlivu řídit Írán ve spolupráci s Ománem. Revoluční gardy (IRGC) proto uzavřely jižní, ománský koridor a provoz nasměrovaly do severního koridoru; prostřední trasa je podle řady pozorovatelů zaminovaná a nepoužívá se. Když se americké námořnictvo pokusilo protlačit válečnou loď jižní trasou blíže ománské hranici, íránské síly to podle vojenského poradce nejvyššího vůdce překazily. Na Omán navíc tlačí i Západ: americká diplomacie objíždí státy Zálivu a Francie s Británií nabízejí odminování, aby v průlivu nevznikl íránský poplatkový režim. Teherán ale dává najevo, že kontrolu udrží i sám — americké obcházení své kontroly nad průlivem považuje za zásadní problém.
Blokáda a alternativní trasy: Kaspické moře, Pákistán, potraviny
Írán počítá s tím, že v případě americké námořní blokády Perského zálivu uzavře Hormuzský průliv úplně a přenese tlak na globální ekonomiku. Zásobování by vedlo alternativními cestami — přes Kaspické moře a po souši z Pákistánu, Indie a Ruska, s napojením na Rusko a Čínu. Země podle této analýzy pokrývá zhruba 97 % vlastní spotřeby potravin; zvenčí dováží hlavně olej ze semen, rýži a pšenici, které dokáže získat i za válečných podmínek. Scénář blokády prý Teherán promýšlel už dva roky před válkou a počítal s ním jako s prvním krokem protivníka.
Sankce na ropu a tlak na íránskou ekonomiku
Blokáda i sankce na ropný sektor na íránskou ekonomiku nepochybně dopadají. Hlavní smysl zrušení sankcí měl spočívat v přístupu k bankovnímu systému: možnosti inkasovat příjmy z exportu přímo, bez černého trhu, prostředníků a s tím spojené korupce. I s obnovenými sankcemi zůstává obchod otevřený a ropu lze prodávat přes „správce" mimo Írán, jde ale o zdlouhavý a neprůhledný proces, který země zvládá už dlouhá léta. Teherán přitom tvrdí, že dokáže vydržet déle než americký průmysl — pro světovou ekonomiku představuje Hormuz zhruba 20 % objemu (nejen ropa a plyn, ale i hnojiva či helium).
Ostrov Kharg jako „rukojmí" a meze amerických plánů
Poté, co selhala letecká kampaň, blokáda i vzájemné odvetné údery, objevil se nápad držet ostrov Kharg jako „rukojmí". Generál Wes Clark i generál Keith Kellogg jej označují za zásadní zlom — z Khargu se vyváží až 90 % íránské ropy. Tato analýza to však odmítá: ostrov leží daleko od průlivu a Írán v něm záměrně drží nízké zásoby ropy. Vylodění by navíc bylo vojensky neúnosné. Ilustruje to srovnání s druhou světovou válkou: na Iwodžimě (1944) přistálo 70 000 mariňáků, z toho 19 000 raněných a 7 000 padlých; na Okinawě (1945) 180 000 vojáků, z toho 30 000 raněných a 12 000 padlých. Kharg je velký jako dvě Iwodžimy a ostrov Kešm je větší než Okinawa — přitom celkový počet amerických pozemních vojáků v oblasti se odhaduje jen na 10 až 12 tisíc. Taková síla by se stala pouhým terčem.
Scénář plné války a proč nepřijde pozemní invaze
I kdyby došlo k návratu k plné válce, vše by se opět opíralo o leteckou sílu. Nasazení pozemních jednotek se z íránského pohledu jeví jako nemožné. Reálnějším rizikem je využití ozbrojených skupin na hranicích s Pákistánem a v iráckém Kurdistánu. Írán proto zvažuje vytvoření bezpečnostní zóny na irácké straně hranice — nárazníkového pásma, které má snížit riziko vpádu. Do iráckého Kurdistánu podle této analýzy směřovaly opakované údery i během příměří.
Čím Írán průliv drží: čluny, torpéda a podzemní města raket
Kontrolu průlivu Írán opírá o rychlé čluny, jichž má podle odhadů řádově stovky, dále o torpéda a nový typ „raketového torpéda", které kombinuje vysokou rychlost s ničivostí. Rozhodující jsou ale podzemní města raket — údajně zhruba třicet takových komplexů rozmístěných po celé zemi, z nichž lze zasáhnout cíle v Perském i Ománském zálivu. I kdyby byly zničeny všechny síly u pobřeží, tato hloubková kapacita znamená, že Írán lze z kontroly Hormuzu vojensky vytlačit jen stěží. Nedávné americké údery přitom mířily hlavně na jih Íránu; dva zničené mosty — na trase Teherán–Mašhad a na severu v provincii Golestán, kudy vede železnice do Kazachstánu a Číny — byly podle této analýzy spíše dílem sabotáže zevnitř než náletů.
Libanon, Netanjahu a „nesplněné cíle" Izraele
Druhou íránskou podmínkou vedle Hormuzu je úplné stažení Izraele z jižního Libanonu, které ukládá první klauzule memoranda. Izraelský ministr obrany Israel Katz ale prohlásil, že o svolení ke vstupu do Libanonu nikoho nežádal a žádat nebude. Benjamin Netanjahu se chlubí, že Izrael zlikvidoval dvacet íránských expertů a zničil jadernou i raketovou infrastrukturu. Z íránského pohledu ale Izrael nedosáhl žádného ze svých tří cílů: jaderný program zůstává nedotčený a mimo jednací stůl, balistické rakety nejsou součástí memoranda a Írán se jich nevzdá (Trump prý sám připustil, že když rakety má Saúdská Arábie, těžko je upírat Íránu), a takzvané „proxy" síly Írán za své zástupce nepovažuje. Za dvěma americkými vyjednavači — Stevem Witkoffem a Jaredem Kushnerem — přitom podle izraelského ministra financí Bezalela Smotriče stojí postoje, které řešení spíše vzdalují.
Závěr
Z celé analýzy plyne jeden závěr: dokud si Írán udrží kontrolu nad Hormuzským průlivem, drží i páku, kterou lze tlačit na Washington — a přes něj na Izrael kvůli Libanonu. Memorandum se v íránském čtení fakticky zhroutilo, sankce se vrátily a masové pohřební průvody sytí domácí tlak „žádná jednání, chceme odplatu". Trumpovo poselství, že on sám může být „terčem číslo jedna", náladu jen přiživuje. Otázka, kterou si podle této analýzy kladou i sami Íránci, zní: jaký je vlastně cíl opakovaných úderů, když dosavadní scénáře — letecká válka, blokáda i údery něco za něco — selhaly?
