Útok Hamásu ze 7. října 2023 působil na mnoho lidí, kteří dění v Gaze nesledovali, jako blesk z čistého nebe. Americký politolog Norman Finkelstein, syn přeživších holokaustu a jeden z nejostřejších kritiků izraelské politiky, odmítá začínat tímto datem. Zvěrstva ze 7. října uznává, tvrdí ale, že bez znalosti předchozích desetiletí nelze pochopit, co se stalo. Rozhovor vede od roku 1948 přes blokádu a opakované vojenské operace k obvinění z genocidy, ke sporu o důkazy sexuálního násilí ze 7. října a k otázce, zda se za válku někdo bude zodpovídat.
Řada Finkelsteinových tvrzení je předmětem ostrého sporu. Kde veřejné zdroje jeho závěrům odporují nebo je podstatně doplňují, uvádíme to přímo v textu.
Koncentrační tábor už v lepších časech
Gaza v dnešní podobě vznikla podle Finkelsteina v roce 1948, když Izrael z území, na němž vznikal, vyhnal zhruba 750 tisíc palestinských Arabů a velká část z nich skončila v Gaze. Uprchlíci tvořili podle Finkelsteina asi 80 procent obyvatel pásma, které po válce spravoval Egypt.
Už v padesátých letech, tedy za egyptské správy, prý pracovníci OSN působící v Gaze popisovali pásmo jako koncentrační tábor. Stejné slovo podle Finkelsteina použil v roce 1967 po návštěvě Gazy před Kongresem senátor Al Gore starší. A v roce 2004 ho v rozhovoru s americkými diplomaty zopakoval tehdejší šéf izraelské Rady národní bezpečnosti Giora Eiland, když Gazu nazval „obrovským koncentračním táborem“. Jeho výrok zachytila americká diplomatická depeše, kterou později zveřejnil server WikiLeaks. Týž Eiland v listopadu 2023 napsal, že epidemie na jihu Gazy přiblíží vítězství.
Eiland jako Izraelec a Žid musel podle Finkelsteina dobře vědět, jakou váhu to slovo nese. A přidává to podstatné: takhle vypadala Gaza ve svých nejlepších dnech.
Svobodné volby a blokáda
V roce 2006 prosazoval americký prezident George W. Bush šíření demokracie a Palestinci měli jít k volbám. Hamás se jich zprvu účastnit nechtěl, protože je považoval za součást mírového procesu z Osla. Dohody z roku 1993, které za účasti prezidenta Clintona podepsali Jásir Arafat a Jicchak Rabin, odmítal jako zradu. Pod tlakem nakonec kandidoval s programem reforem proti zkorumpované Palestinské samosprávě a vyhrál. Bývalý americký prezident Jimmy Carter, který volby pozoroval, je označil za zcela svobodné a férové. Hillary Clintonová později podle Finkelsteina litovala, že Washington nezajistil, aby Hamás nevyhrál.
Izrael podle Finkelsteina okamžitě odpověděl blokádou, ke které se přidaly Spojené státy a Evropská unie. Na seznamu zboží, které do Gazy nesmělo, se podle něj ocitla čokoláda, kuřata, bramborové lupínky, koření, hudební nástroje i sešity. Později zveřejněné dokumenty ukázaly, že izraelské úřady propočítávaly, kolik kalorií obyvatelé Gazy minimálně potřebují; úřady ale tvrdily, že propočet k omezování dodávek nesloužil. Americká diplomatická depeše z roku 2008 zase zachytila záměr držet hospodářství Gazy na pokraji kolapsu. Obyvatelé se pod tlakem měli Hamásu zbavit sami. Finkelstein to přirovnává k americké politice vůči Chile na počátku sedmdesátých let, kdy měla tamní ekonomika „křičet“.
Izrael blokádu zdůvodňuje bezpečností a výrazně ji zpřísnil v roce 2007, když Hamás převzal v Gaze moc silou. Do 6. října 2023 se z pásma podle Finkelsteina stala katastrofa způsobená lidmi, kterou podle něj týdeník The Economist přirovnal k potápějící se lodi a jeden z pracovníků OSN k toxickému slumu.
Sekání trávníku
Každých pár let vedl Izrael v Gaze vojenskou operaci a vžil se pro ni obrat „sekání trávníku“. Finkelstein připomíná, že polovinu obyvatel Gazy tvoří děti, a s tím už metafora vtipná není. Vyjmenovává operace Lité olovo z let 2008–2009, Pilíř obrany z roku 2012 a Ochranné ostří z roku 2014 a nazývá je zabíjením vedeným nejmodernější technikou.
Po jednapadesátidenní operaci v roce 2014 navštívil Gazu tehdejší předseda Mezinárodního výboru Červeného kříže Peter Maurer. Podle Finkelsteina prohlásil, že takovou zkázu nikdy neviděl, přestože objíždět válečné zóny patří k jeho práci. Tehdy bylo zničeno nebo těžce poškozeno kolem 18 tisíc domů a po bojích zůstaly zhruba dva miliony tun sutin. Válka po 7. říjnu jich podle odhadů OSN zanechala 61 milionů tun. Co se v roce 2014 zdálo bezprecedentní, je proti dnešní zkáze sotva znatelné.
Finkelstein připomíná i rok 2018, kdy se obyvatelé Gazy pokusili blokádu prolomit převážně pokojnými protesty nazvanými Velký pochod návratu. Vyšetřovací komise OSN pak dospěla k závěru, že izraelští odstřelovači úmyslně stříleli i na jasně označené novináře a zdravotníky a že mezi zabitými byly děti. Terčem byli podle Finkelsteina i lidé bez obou nohou, stovky metrů od plotu.
Podíl dětí jako měřítko
Spolehlivé číslo obětí podle Finkelsteina neexistuje. Odhady se rozcházejí a sporné je i to, koho počítat: jen zabité bombami a dělostřelectvem, nebo i děti, které zemřely, protože jim hlad oslabil imunitu?
Výmluvnější je podle něj jiný údaj. Zpráva OSN o zabíjení dětí v Gaze podle Finkelsteina uvádí, že vysoký počet zabitých dětí patří k ukazatelům, podle nichž se válka rozlišuje od genocidy. Ministerstvo zdravotnictví v Gaze, které řídí Hamás, uvádí mezi zabitými zhruba 30 procent dětí. Izrael jeho údaje zpochybňuje, mimo jiné proto, že nerozlišují civilisty a bojovníky. Při holokaustu zahynulo podle odhadů šest milionů Židů, z toho 1,5 milionu dětí, tedy asi čtvrtina. Pokud je holokaust nesporně genocidou a děti tvořily čtvrtinu obětí, je podle Finkelsteina 30 procent v Gaze silným argumentem, že i tam jde o genocidu.
Pracovní definice antisemitismu Mezinárodní aliance pro připomínání holokaustu (IHRA) přitom mezi příklady uvádí i srovnávání současné izraelské politiky s nacistickou. Finkelstein v tom vidí dvojí metr. Izraelští politici podle něj přirovnávají k Hitlerovi své nepřátele běžně: egyptského prezidenta Násira, Saddáma Husajna, Hamás i íránské duchovní vůdce. Benjamin Netanjahu prý o íránských duchovních řekl, že jsou horší než Hitler, protože Hitler chtěl dobýt jen Evropu, kdežto oni celý svět. Jakmile ale někdo řekne, že se Izrael chová jako nacisté, stává se to tabu.
Celkový obraz: cílem je vylidnit Gazu
Na otázku, zda Izrael v Gaze páchá genocidu, odpovídá Finkelstein, že jednotlivé kroky nelze posuzovat odděleně, rozhoduje celkový obraz. Hustota a tempo bombardování jsou podle něj v moderních konfliktech bezprecedentní a převyšují i nejhorší případy z druhé světové války včetně Drážďan. Dětí podle něj v Gaze zemřelo víc než ve všech ostatních válečných zónách světa za celý rok dohromady. Šéf agentury OSN pro palestinské uprchlíky (UNRWA) v roce 2024 podobně upozornil, že za čtyři měsíce války zemřelo v Gaze víc dětí než za čtyři roky ve všech konfliktech světa. Gaza má podle Finkelsteina nejhustší koncentraci lidí po amputaci na světě a 97 procent škol je zničeno nebo těžce poškozeno. Útoky na nemocnice, zdravotníky, pracovníky OSN a novináře jsou podle něj v úplně jiné kategorii než v kterémkoli jiném konfliktu.
Jedno upřesnění ale přidává. Cílem Izraele podle něj není genocida sama o sobě, ale vylidnění Gazy, tedy etnická čistka. Genocidní ničení je prostředek: obyvatelé nemají kam odejít, hranice jsou zavřené a nikdo je nechce přijmout, takže zabíjení podle Finkelsteina pokračuje, dokud nebude cíle dosaženo.
K závěru o genocidě podle něj dospěla řada předních odborníků na mezinárodní právo, mezi nimi nemálo Židů, dále izraelská lidskoprávní organizace B'Tselem, spoluzakladatel Human Rights Watch Aryeh Neier, sám uprchlík před holokaustem, i její bývalý dlouholetý ředitel Kenneth Roth. Za pozoruhodné považuje, že genocidu v Gaze vidí 30 až 40 procent amerických Židů; průzkum deníku The Washington Post ze září 2025 naměřil 39 procent. Vyšetřovací komise OSN v září 2025 dospěla k závěru, že Izrael v Gaze genocidu páchá, a v prosinci 2024 to konstatovala i Amnesty International. Podle Finkelsteina tak musí svou pravdu dokazovat druhá strana.
Finkelstein se odvolává i na Mezinárodní soudní dvůr, který podle něj v lednu 2024 předběžně uznal, že Izrael genocidu pravděpodobně páchá. Soud tehdy Izraeli nařídil předběžná opatření, tehdejší předsedkyně soudu ale později upřesnila, že o věrohodnosti obvinění z genocidy nerozhodoval. Věrohodná podle soudu byla práva Palestinců na ochranu před genocidou. Ve věci samé, kterou podala Jihoafrická republika, zatím rozhodnuto nebylo. Izrael obvinění odmítá: válku podle něj vede v sebeobraně proti Hamásu, který 7. října zabil kolem 1 200 lidí a přes 250 jich unesl, a civilní oběti přičítá tomu, že Hamás bojuje z hustě obydlených oblastí.
Kritika Izraele, nebo antisemitismus?
Místo věcných argumentů přišly podle Finkelsteina po 7. říjnu útoky na ty, kdo válku kritizovali, včetně tlaku na jejich zaměstnavatele. Trumpova administrativa sáhla k zadržování a hrozbě deportací; Finkelstein připomíná případ Mahmúda Chalíla z Kolumbijské univerzity a mluví o nejtvrdším útoku na akademickou svobodu v moderních dějinách USA, horším než v McCarthyho éře.
Jako typický případ rozebírá zprávu Harvardovy univerzity o antisemitismu na kampusu, která vznikla po rozpuštění studentských stanových táborů. Přečetl ji dvakrát a skutečné incidenty v ní podle něj téměř nenašel. Uvádí se tam plakát, na němž byl prezident univerzity Alan Garber zobrazen jako ďábel, a mapa Palestiny, na které chyběl Izrael – přitom Netanjahu podle Finkelsteina v OSN ukazuje mapy, na nichž zase chybí Palestina. Jádrem zprávy je podle něj pocit izraelských židovských studentů, že na Harvardu nejsou vítáni. Studentům z táborů přitom podle Finkelsteina hrozilo vyloučení i deportace a proizraelští aktivisté vozili po Bostonu a Cambridgi náklaďáky s jejich fotografiemi a nápisem, že jde o teroristy. Náklaďáky prý projížděly i čtvrtěmi, kde bydleli rodiče studentů.
Sám Garber později řekl, že velká část toho, co se zpočátku označovalo za antisemitismus, byla ve skutečnosti zaujatost vůči Izraeli. Finkelstein to čte jako přiznání, že šlo o kritiku cizího státu. Připomíná také, jak široce americké právo chrání svobodu projevu: Nejvyšší soud uznal za chráněné pálení vlajky, obhajobu násilného svržení vlády i tričko s vulgárním heslem proti odvodům. Heslo „od řeky k moři“ je proti tomu podle něj nevinné. Soudy už řadu zásahů proti demonstrantům zpochybnily, jenže než případy doběhnou, účel je splněn: kritika umlkla na univerzitách, v kulturních institucích i v nemocnicích.
Cena za postoje
Izrael Finkelsteinovi opakovaně odepřel vstup, v roce 2008 mu po celodenním výslechu na letišti uložil desetiletý zákaz. Podobně podle něj dopadla řada Židů, kteří se stavěli proti okupaci, včetně profesora Noama Chomského. Za podstatné to nepovažuje.
Je mu 72 let a tvrdí, že nelituje. Už v šestnácti se rozhodl bojovat za spravedlivější svět a počítal s tím, že za to zaplatí. Nejvíc ho mrzí, že nemohl učit. Studenti ve věku 18 až 22 let už umějí samostatně myslet, a přitom ještě nepropadli cynismu. Propagandu do výuky podle svých slov nikdy netahal: přednáškový sál není řečnický pult a úkolem učitele je předložit nejlepší argumenty obou stran a nechat studenty, ať sami posoudí, kde převažují. Tweet podle něj není argument.
Univerzita DePaul v Chicagu mu v roce 2007 odmítla udělit definitivu, přestože ji doporučila katedra i fakultní komise. Pak byl zhruba třináct let bez stálé práce. Na ta léta prý zapomněl, byla temná. Později učil jako externista na newyorských školách Hunter College a Brooklyn College, kde naposledy šest týdnů čekal na mizernou výplatu. Jednou mu jedna z profesorek zavolala ochranku, když si večer v kanceláři kopíroval materiály pro studenty. Bylo mu tehdy přes padesát.
Podvod v bestselleru a dveře, které se zavřely
K izraelsko-palestinskému konfliktu se Finkelstein dostal v červnu 1982, kdy Izrael vpadl do Libanonu. Kritiků Izraele bylo tehdy mezi americkými Židy jen hrstka a jediným váženým jménem mezi nimi byl Noam Chomsky. Finkelstein psal disertaci o teorii sionismu, když vyšla kniha From Time Immemorial. Tvrdila, že Palestina byla prázdná, Židé ji zvelebili a Arabové se tam teprve potom přistěhovali ze sousedních zemí a vydávali se za původní obyvatele. Kniha se stala bestsellerem, chválila ji americká intelektuální elita a její přesnost stvrdil demograf Philip Hauser z Chicagské univerzity.
Finkelstein večer co večer po práci přepočítával tabulky tužkou na papíře, až jednou v noci našel klíčové číslo, které bylo podvržené. V jednu ráno volal mámě, i když jí nedokázal vysvětlit, co vlastně objevil. Rozbor rozeslal zhruba dvaceti osobnostem, které hájily práva Palestinců. Jednou v sobotu ráno mu zavolal Noam Chomsky, že ho rozbor přesvědčil. Stal se jeho přítelem a mentorem – a hned ho varoval, že pokud v tom bude pokračovat, schytá to.
Brzy nato ho pozval Robert Silvers, šéfredaktor tehdy nejvlivnějšího intelektuálního časopisu The New York Review of Books, a poslal ho za rabínem a akademikem Arthurem Hertzbergem z Kolumbijské univerzity. Ten mu nabídl vedení disertace a pak se zeptal, jestli patří do „Chomského stáje“. Finkelstein věděl, že přiznání mu dveře zavře, přesto řekl, že Chomského považuje za mentora a přítele. Z časopisu se mu už nikdo neozval. Není světec, říká, má deset tisíc chyb, ale koupit se nedá.
Knihy, o kterých se nemluví
Hořkost dnes podle Finkelsteina vystřídal smích. V roce 2018 vydal jedinou odbornou politickou historii Gazy, protějšek jediné odborné hospodářské historie, kterou napsala Sara Roy z Harvardu. Žádné velké médium ji nerecenzovalo a v doporučených seznamech knih o Gaze v amerických denících se neobjevila. Novou knihu Gaza's Gravediggers (Hrobníci Gazy), která vyšla v září 2026, čeká podle něj podobný osud, i když kvůli sociálním sítím už nejde předstírat, že autor neexistuje. Alternativní média se podle něj stala hlavním proudem a tradiční média alternativou.
Svou metodu popisuje skromně. Umí věnovat pozornost detailu, kontrolovat každou poznámku pod čarou a hledat v nevěrohodném textu místa, kde argument nedrží pohromadě. Pravda podle něj drží pohromadě, protože je pravdivá. Lež se při dostatečně pečlivém čtení rozpadne.
Spor o důkazy sexuálního násilí ze 7. října
Nejcitlivější částí nové knihy je první kapitola, kterou Finkelstein nazval Fantazie o znásilnění. Nepopírá, že Hamás a další ozbrojené skupiny 7. října spáchaly zvěrstva značného rozsahu. Tvrzení, že Hamás použil znásilnění a sexuální násilí jako zbraň, ale podle něj nepodkládá žádný hmotný důkaz.
Polemizuje hlavně se zprávou izraelské Občanské komise, kterou vede právnička Cochav Elkayam-Levy. Komise v květnu 2026 dospěla k závěru, že sexuální násilí bylo systematické a nedílnou součástí útoku, a uvádí, že má k dispozici přes 10 tisíc fotografií a videí v rozsahu přes 1 800 hodin. Finkelstein namítá, že mezi nimi není jediný záběr, který by znásilnění ukazoval, přestože útočníci své činy natáčeli kamerami v autech, na tělech i na telefonech a podle komise záběry šířili, aby Izraelce zdeptali. Chybějící forenzní stopy mu připadají vysvětlitelné tím, že těla byla v chaosu rychle připravena k pohřbu. Chybějící digitální důkazy už ne.
Zbývají svědectví. Finkelstein zpochybňuje svědkyni, která podle svých slov z uzavřeného karavanu bez oken slyšela několik znásilnění na různých místech. Tvrdí také, že muž, který přežil 7. říjen, a propuštěná rukojmí Amit Soussana, které zpráva uvádí jako přeživší, ve svých výpovědích neříkají, že byli znásilněni. Autorku zprávy vyzývá k veřejné debatě.
Zde je nutné doplnit kontext. Amit Soussana v březnu 2024 deníku The New York Times popsala, že ji v zajetí jeden z věznitelů pod pohrůžkou zbraní donutil k sexuálnímu aktu; Občanská komise ji uvádí jako oběť sexuálního napadení. Zvláštní zmocněnkyně generálního tajemníka OSN pro sexuální násilí v konfliktech ve zprávě z března 2024 uvedla, že existují opodstatněné důvody se domnívat, že 7. října došlo ke znásilnění, včetně skupinového, nejméně na třech místech, a že má jasné a přesvědčivé informace o sexuálním násilí na rukojmích. Její mise přitom neměla vyšetřovací mandát. Některá raná svědectví se naopak ukázala jako nepravdivá a i Elkayam-Levy čelila kritice za přesnost některých svých dřívějších výroků.
Finkelstein kritizuje i dokument Screams Before Silence (Výkřiky před tichem), v němž bývalá provozní ředitelka společnosti Meta Sheryl Sandbergová mluví s očitými svědky a propuštěnými rukojmími. Podle Finkelsteina se v něm dojímá nad záběry, které nic neprokazují, a jako absolventka ekonomie na Harvardu musí vědět, co je důkaz. Jde jí podle něj o věc, ne o fakta. I ji vyzývá k debatě.
Proč se podle Finkelsteina nikdo nezodpoví
Finkelsteinovi rodiče přežili nacistické tábory včetně Osvětimi a za holokaust se aspoň část viníků zodpovídala. Podobné vyrovnání s válkou v Gaze podle Finkelsteina nepřijde. Když je do zločinu zapletena velká část společnosti, lze potrestat jen hrstku vůdčích osobností; proto Jihoafrická republika po apartheidu zvolila komisi pravdy a usmíření. V případě Izraele se podle něj nezodpoví nikdo, protože to nedovolí Spojené státy.
Obžaloba izraelských představitelů by podle Finkelsteina zasáhla i Joea Bidena, Tonyho Blinkena a Jakea Sullivana, bez nichž by válka v Gaze nebyla možná. Nedávný článek v časopise The New Yorker podle něj líčí, jak se Bidenova administrativa snažila neštěstí zabránit, a zároveň uvádí, že 70 procent zbraní pocházelo ze Spojených států. Možnost tedy měla: zbraně neposílat. Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) připadalo na USA v letech 2019–2023 zhruba 69 procent izraelského dovozu hlavních zbraňových systémů.
Útok na Írán a rezoluce o Gaze
Obžaloba by ohrozila i Donalda Trumpa, protože útok na Írán byl podle Finkelsteina nejbezostyšnější agresí moderních dějin. I Hitler si v roce 1939 před přepadením Polska vymyslel pohraniční incident a Spojené státy v roce 1964 vykonstruovaly incident v Tonkinském zálivu, aby získaly zmocnění k válce ve Vietnamu. Proti Íránu podle Finkelsteina nepadla ani taková záminka a útok přišel uprostřed jednání. Spojené státy a Izrael zahájily údery na Írán 28. února 2026 po krachu jednání zprostředkovaných Ománem a zdůvodnily je hrozbou íránského jaderného programu. Rada bezpečnosti OSN podle Finkelsteina mlčela.
Stejně ostudná je podle něj rezoluce Rady bezpečnosti 2803 ze 17. listopadu 2025. Rada bezpečnosti podle něj po všem, co obyvatelé Gazy od roku 1948 prožili, předala Gazu Donaldu Trumpovi. Rezoluce podpořila Trumpův mírový plán a Radu míru, v jejímž čele stojí americký prezident, a jako jedinou podmínku stanovila, aby Rada míru každých šest měsíců podávala Radě bezpečnosti zprávu o situaci. Trump má navíc podle Finkelsteina v Radě míru právo veta nad všemi rozhodnutími.
Závěr
Finkelstein nečeká, že za to, co se v Gaze stalo, bude někdo právně potrestán. Novou knihu proto psal hlavně jako záznam pro budoucí generace, aby se neztratila paměť na to, co bylo obyvatelům Gazy provedeno. Zda se dočká zadostiučinění, je mu prý jedno, na to je pozdě. Jeho závěr o genocidě dnes sdílí řada lidskoprávních institucí včetně vyšetřovací komise OSN, Izrael ho odmítá a Mezinárodní soudní dvůr zatím nerozhodl. Zpochybňování důkazů o sexuálním násilí ze 7. října pak zůstává v rozporu se zjištěními OSN i s veřejným svědectvím propuštěné rukojmí.
