Americká říše může skončit mnoha způsoby. Veřejnost si představovala konflikt s Čínou kvůli Tchaj-wanu, případně vleklou konfrontaci s Ruskem. Málokoho by napadlo, že symbolický konec americké hegemonie nastane po stočtyřicetidenním konfliktu s Íránem — zemí, kterou Američané po generace popisovali jako iracionální, fanatický, ale zároveň marginální stát. A přesto je tu dokument, který přesně tohle naznačuje.
14 bodů memoranda — text, který obě strany potvrdily
Mezi USA a Íránskou islámskou republikou má být v pátek ve Švýcarsku podepsáno memorandum porozumění o 14 bodech. Verze textu kolovala několik dní, dnes ji nezávisle na sobě potvrdili jak nejmenovaní úředníci Trumpovy administrativy, kteří ji předali americkým novinářům, tak íránské zdroje. Obě verze jsou identické. Memorandum samo o sobě je relativně krátké, ale jeho obsah popisuje něco mnohem větší než konec jednoho válečného konfliktu — popisuje proměnu postavení obou zemí v globálním pořádku.
Libanon jako překvapivé téma první stránky
První odstavec memoranda obsahuje něco, co Američané sotva zaregistrovali: Libanon. Válka, kterou USA podle ministra zahraničí Marca Rubia rozpoutaly „v patách Izraele" 28. února jako údajný útok proti íránskému jadernému programu, byla Izraelem velmi rychle využita k jiné dlouhodobě plánované akci — k zabrání území jižně od řeky Litání a k bombardování Bejrútu. Memorandum tedy vyžaduje od Spojených států, aby Izrael zkrotily, stáhly z jižního Libanonu a vrátily ukradené území. Pro řadu Američanů je překvapivé, že právě tohle stojí v prvním bodě dohody s Íránem. Pro Teherán to byl ovšem klíčový bod, který bedlivě sledoval celou dobu.
Írán jako suverénní stát — konec doktríny „darebácký režim"
Druhý odstavec memoranda zavazuje obě strany ke vzájemnému respektování suverenity a územní celistvosti a k nezasahování do vnitřních záležitostí druhé strany. To je diplomatický jazyk vyhrazený velmocím. Americká administrativa tím de facto opouští 46 let starou rétoriku, ve které byl Írán prezentován jako mimořádný teroristický režim, „třetí říše rekonstruovaná na Blízkém východě". Místo toho Washington podepisuje smlouvu, která Írán uznává jako standardního suveréna — partnera, do jehož vnitřních věcí se nemá co plést. Změna postoje je sama o sobě převratná.
Stažení námořní blokády a kontrola Hormuzské úžiny
Bod 4 memoranda zavazuje USA k zahájení demontáže námořní blokády proti Íránu okamžitě po podpisu, s plným ukončením do 30 dnů. Spojené státy se stáhnou. Bod 5 pak otevírá Hormuzskou úžinu na 60 dní bez poplatků pro komerční plavidla — a klíčové je, že Írán o dalším režimu vyjednává nikoli s Washingtonem, ale s ománským sultanátem na druhém břehu. Dva státy, jejichž území lemují úžinu, tak budou určovat podmínky, za jakých proudí z Perského zálivu zhruba pětina světové ropy a plynu. Není to už ani USA, ani Čína nebo Rusko. Pro stát, který ještě 27. února platil za „darebácký režim", je to zásadní změna postavení. Drží v rukou klíč k nejhustšímu energetickému koridoru světa.
Třicet miliard na obnovu — a otevřené otázky
Bod 6 zavazuje Spojené státy spolu s regionálními partnery k vytvoření plánu o objemu nejméně 30 miliard dolarů na obnovu a hospodářský rozvoj Íránu. Tato částka ještě před několika dny vypadala jako dezinformace — způsob, jak nepřátelé dohody otrávit veřejnou diskusi. Viceprezident veřejně ujistil, že peníze nepřijdou od amerických daňových poplatníků. Odkud tedy přijdou? Memorandum slibuje účast USA na sestavování fondu, byť ne nutně jeho financování. Pro zemi, kterou Washington od pádu šáha v roce 1979 izoloval, je to obrat o 180 stupňů.
Konec sankcí — historický průlom, nebo dlouhá cesta?
Bod 7 zavazuje USA k ukončení všech typů sankcí — rezolucí RB OSN, rezolucí Rady guvernérů MAAE i jednostranných primárních a sekundárních sankcí — podle dohodnutého harmonogramu. Sankce přitom funguje desetiletí, generace Íránců vyrostly v jejich stínu a podle všech vážných posouzení zabíjejí lidi tichou cestou: skrze chudobu, hlad, nedostupnost léků. Američanům se sankce vždycky prezentovaly jako nenásilný způsob, jak prosadit morální postoj. Bylo to pohodlné. Také to dlouhodobě podkopávalo postavení dolaru. Pokud Kongres tento bod skutečně ratifikuje, půjde o největší diplomatický obrat za poslední generaci.
Vývoz íránské ropy, odmrazené prostředky a banky
Bod 10 memoranda zavazuje americké ministerstvo financí k vydání výjimek pro vývoz íránské ropy, ropných produktů a souvisejících služeb — bankovních transakcí, pojištění, dopravy. To je technický odstavec s obrovskými praktickými důsledky. Íránské tankery nebudou muset plout pod cizími vlajkami, americké firmy budou moci s Íránem obchodovat. Bod 11 pak slibuje uvolnění zmrazených íránských prostředků v bankách po celém světě — některé jsou zmrazené od roku 1979. Pro Írán jde nejen o ekonomický, ale i o symbolický a národní bod cti.
Suezská paralela — konec americké éry na Blízkém východě
Suezská krize roku 1956 ukončila britské impérium. Ne formálně — Británie ztrácela vliv už od první světové války — ale prakticky a viditelně. Britové ukázali, že nemají sílu prosadit svou vůli v klíčovém vodním koridoru, a Spojené státy v té chvíli převzaly jejich roli na Blízkém východě. Současný moment připomíná Suezskou krizi v opačném směru. USA podepisují dokument, ve kterém de facto přiznávají, že navzdory rozpočtu Pentagonu kolem 1,5 bilionu dolarů ročně nemají vojenskou kapacitu prosadit vůli proti 34. největší ekonomice světa. To není závěr, ke kterému by se dalo dojít za desítky let. To je závěr, který přímo plyne z dokumentu, jenž má být v pátek podepsán.
Proč Washington musel přijmout dohodu — vyčerpané zbraně a ropa
Americká pozice u jednacího stolu je slabá ze dvou velmi konkrétních důvodů. Za prvé: zhruba polovina amerických protiraketových interceptorů THAAD byla vystřílena během sedmi týdnů konfliktu. USA nemají průmyslovou kapacitu doplňovat zásoby tempem, jakým je spotřebovávají. Za druhé: ceny benzinu v USA vyskočily a strategická ropná rezerva je na nejnižším bodě od roku 1983. Asymetrická válka, kterou Írán vedl s blokádou Hormuzu a útoky na sousední státy Zálivu, postavila Washington do situace, kdy další eskalace by buď znamenala pozemní invazi (pro kterou není ve společnosti podpora), nebo použití zbraní hromadného ničení (které nepřichází v úvahu). Trumpova administrativa byla zahnaná do kouta.
Trump obrací proti Netanjahuovi
Klíčový moment celé krize: Donald Trump podle všeho uvěřil izraelským odhadům — že zabití ájatolláha a vrcholných 150 lidí kolem něj povede ke zhroucení režimu, k povstání íránského lidu a snadnému vítězství. Tento odhad se ukázal jako fatálně mylný. Íránský systém byl proti dekapitaci odolný; další generace nastoupila do funkcí, byla pravděpodobně radikálnější než předchozí, ale neztratila kontrolu. Trump si to podle nepřímých signálů uvědomil během několika dní od začátku konfliktu — proto poslal ministra zahraničí Marca Rubia, aby na schodech v Kapitolu veřejně prohlásil, že USA šly do války „v patách Izraele". Trump dnes Netanjahua otevřeně kritizuje. Na summitu G7 v Evropě řekl, že Izrael „mohl jednat lépe" — a že srážet střechami bejrútských obytných domů kvůli dvěma dronům spadlým v poušti je „brutální". Přidal i symbolický detail: Izrael nebyl konzultován při přípravě memoranda. „Poslali jsme jim kopii."
Al-Káida vs. izraelský premiér — Trumpův drsný komentář
V dalším výroku Trump naznačil, že boj proti Hizballáhu by se případně dal přenechat Džauláním — bývalému velitelovi al-Káidy, který dnes vládne Sýrii. Podle prezidenta jedná „uměřeněji" než Netanjahu. Trump tedy postavil bývalého velitele al-Káidy jako příklad humánnějšího přístupu k civilistům, než jaký demonstruje izraelský premiér. Jde o výrok, který by ještě před rokem byl politickým harakiri. Dnes přichází přímo z úst sedícího amerického prezidenta.
Hysterie neokonzervativců — strategie bez plánu
Reakce neokonzervativního křídla na dohodu zní v komentátorských pořadech podobně: „dohoda je špatná, prezident není dost rozhodný, musíme jednat z pozice síly". Když se ale zeptáte, co konkrétně mají dělat — co znamená „rozhodná akce" v situaci, kdy je polovina protiraketové obrany USA spotřebovaná a strategická ropná rezerva nejníže za 40 let — žádná odpověď nepřichází. Důvod je prostý: deklarovaný cíl (změna režimu, zastavení jaderného programu, totální kapitulace Íránu) byl od počátku nedosažitelný a skutečný cíl byl jiný. Tím skutečným cílem byla destabilizace — udržet Írán v permanentním chaosu po vzoru Sýrie, Iráku nebo Libye, aby nemohl být regionálním rivalem Izraele. To se ale veřejně přiznat nedá, a tak se hraje na strunu „síly proti slabosti".
Centristé se odvracejí — konec automatické podpory Izraele
Dlouholetí umírnění obhájci Izraele — novináři ze středu politického spektra, kteří po útoku ze 7. října 2023 hájili izraelské právo na obranu — jsou v posledních týdnech terčem útoků od Bena Šapira a Marka Levina. Ti je označují za „členy woke Reichu" a „nacisty". Důvod? Tito centristé označili reakci Izraele v Gaze a Libanonu za nepřiměřenou a krajně pravicové ministry Bena Gvíra a Smotriče za psychopaty. Strategie izraelských obhájců — automaticky označit jakéhokoli kritika za antisemitu — přestává fungovat. Podle aktuálních průzkumů má dnes téměř dvě třetiny Američanů na Izrael negativní názor, což je v měřítku posledních desetiletí bezprecedentní. Tuto změnu vyvolal Netanjahu a krajně pravicoví ministři, kteří Izrael politicky vyčerpávají zevnitř.
Gaza, etnické čistky a posun veřejného mínění
Druhý moment, který podle komentáře mění politickou dynamiku, je Gaza. To, co se v Gaze a na Západním břehu odehrává, splňuje definici etnických čistek — vyhánění lidí na základě etnické příslušnosti, ne náboženství. Týká se to muslimů i křesťanů arabského původu. Izrael blokuje přístup nezávislých novinářů (v Gaze jich bylo podle dostupných údajů zabito přes sto), takže přesný počet obětí se odhaduje až nad 100 tisíc Palestinců — z velké části žen a dětí. Satelitní snímky a obrazy z místa nicméně dělají z popírání nemožnou pozici. Stalo se to s americkými daňovými penězi a v okamžiku, kdy bude celý rozsah veřejně známý, bude muset americký Kongres revidovat dosavadní bezpodmínečný tok miliard do Izraele. Spojování kritiky vlády s nepřátelstvím vůči celému národu (antisemitismus) je nástroj, který přestává platit — i mezi židovskými komunitami v Londýně, New Yorku a Los Angeles, které otevřeně kritizují Netanjahuovu vládu.
Závěr
Memorandum mezi USA a Íránem, pokud bude v pátek skutečně podepsáno, znamená víc než konec jednoho konfliktu. Je to formální přiznání, že americká schopnost vojensky prosadit vůli na Blízkém východě má limity, kterých dosáhla na velmi malé zemi. Pro Izrael je to ztráta jediného mocného patrona, který byl ochotný jít s ním do konfliktu bez ohledu na vlastní zájmy. Pro Trumpa je to bolestivá lekce: nechal se přesvědčit, že rychlá dekapitace povede k povstání a vítězství, dostal opak. Pro Írán je to po čtyřech a půl desetiletích sankcí symbolický návrat na mezinárodní scénu jako uznávaný stát s vlivem na klíčový energetický koridor. A pro neokonzervativní křídlo americké politiky je to konec jedné éry, ve které stačilo říct „síla" a nemuselo se říkat víc.
