James Lechner, podplukovník ve výslužbě, sloužil 27 let v americké armádě. Jako mladý poručík 3. praporu 75. pluku Rangers bojoval 3. října 1993 v Mogadišu, v bitvě, kterou proslavil film Black Hawk Down, a byl v ní těžce raněn. Později působil v Bosně, Iráku a Afghánistánu, spolupracoval se zvláštními silami i CIA a po odchodu do výslužby odjel na Ukrajinu – nejprve jako válečný zpravodaj, pak jako instruktor a poradce, mimo jiné v Mezinárodní legii. Dnes se věnuje dronům a obraně proti nim a na Liberty University učí americké a vojenské dějiny. O Mogadišu napsal knihu With My Shield.
Jde o jeho vlastní svědectví, vzpomínky a názory – včetně ostrých soudů o americké zahraniční politice, generálech a válce na Ukrajině. Redakce je neověřuje ani nevyvrací; předává je tak, jak je Lechner formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Demokracie se nedá natlačit jako hranatý kolík do kulaté díry
Do Iráku šel Lechner podle vlastních slov jako mnoho Američanů: s představou, že na budování demokratické země stačí uplatnit standardní postupy. Dodnes věří, že Iráčané si demokracii a svobodu zaslouží. Čím víc se ale stýkal s místními, tím víc pochopil, že úspěch stojí na práci s kmenovou sítí a beduínskou kulturou. Araby si podle něj oblíbil, patří k nejlepším hostitelům na světě.
Americká vláda je podle Lechnera v zahraničních intervencích „hrozná“ – nemyslí tím armádu, ale ministerstvo zahraničí a další úřady. Ty se snaží natlačit hranatý kolík do kulaté díry. Vojáci od nich dostávali seznam deseti cílů, většinou společenských. Lechner jim opakoval: splňme dva a vyhrajeme, jinak zkusíme všech deset a prohrajeme.
Fort Bragg: šablona pro hon na Aidída
K misi se Lechner dostal shodou okolností, za kterou vidí Boží prozřetelnost. Rangers byli v létě 1993 na cvičení v Texasu, když přišla zpráva, že rota B jede s jednotkou Delta do ostrého nasazení. Lechner sloužil v rotě A, jenže jeho protějšek z roty B právě odletěl na mimořádnou dovolenou. Za pár minut tak měl rozkaz sbalit se a nastoupit do letadla. Letce jednotky znal: s pilotem Mikem Durantem spolupracoval už tři roky a v Mogadišu létal právě v jeho vrtulníku.
Úkolem bylo dopadnout vedení Somálské národní aliance, která se stavěla proti OSN a USA, a hlavně jejího vůdce Muhammada Aidída. Ten byl podle Lechnera velmi chytrý. Jako bývalý generál vycvičený Sověty věděl, že po něm Američané půjdou s odposlechy, a proto nepoužíval rádio, neustále měnil pobyt a se svými lidmi komunikoval jen přes rodinné posly. Jednotka proto nemohla nacvičovat útok na jeden konkrétní cíl. Vytvořila jednotnou šablonu: operátoři Delty přistanou přímo na cílové budově nebo voze a Rangers se po lanech spustí z vrtulníků Black Hawk do ulic kolem a uzavřou perimetr. Každý měl vždy stejné místo – Lechner jihovýchodní roh – takže stačilo vědět, kde je sever. Velitel mohl navíc ve vzduchu rozhodnout, že na malý cíl nasadí jen menší skupinu.
Washington přitom sestavu neustále osekával. Domů musela odjet četa, která měla rotu posílit, a jednotka přišla i o letoun AC-130. Po dvou týdnech výcviku dostali Rangers při slavnostní večeři zprávu, že se mise ruší. Odletěli zpět do Texasu, a když přistáli, mise platila znovu. Do 24 hodin už nakládali na cestu do Somálska.
Mogadišu: spojenci, kteří si nevěřili, a první akce
Prezident Clinton podle Lechnera změnil humanitární misi, která měla nakrmit hladovějící uprchlíky, na pokus „opravit“ Somálsko a vybudovat stát. Americkou přítomnost přitom zmenšil a nahradily ji mezinárodní kontingenty – Turci, Řekové, Indové a Pákistánci. Velel turecký generál a na místě byl řecký prapor. Indická obrněná brigáda měla tanky namířené i zpět do města, protože tam ležel pákistánský tábor a Indové chtěli být připraveni, kdyby zaútočil.
Spouštěčem nasazení byla nastražená protitanková mina, která zabila čtyři Američany v humvee. První zásah po minometném útoku na letiště poučil jednotku o složitosti operace OSN: zadržení muži v kancelářské budově byli zaměstnanci OSN. Budovu sice vlastnil Aidídův finančník Osman Ato, ale pronajímal ji právě OSN. Místo obvyklého průzkumného vybavení dostala jednotka námořní letoun P-3 Orion na hon na ponorky, jehož posádka nikdy nepracovala se zvláštními silami. Spoléhat se proto musela hlavně na klasické zpravodajství a informátory.
Velitel JSOC generál Bill Garrison od začátku tvrdil, že problém nevyřeší jeden muž, ale celá síť jednotného klanu Habar Gidir. Když to Washington povolil, zaměřila se jednotka i na Osmana Ata. Při prvním pokusu jí unikl dírou pod stolem a tunelem; po desítkách let to sám ukázal jednomu Lechnerovu příteli ze SEAL. O několik dní později ho zadrželi v jeho voze. Lechner tehdy kroužil ve vrtulníku nad cílem a viděl, jak se okolní čtvrti zvedají: Somálci pálili v ulicích pneumatiky a ozbrojení muži se sbíhali ke kouři. Z akce si jednotka odnesla dvě poučení. Pokud zvládne zásah do hodiny, zůstane Somálcům o krok napřed. A vrtulníky sestřelit nedokážou. Lechner s odstupem dodává, že tato poučení měla svou pravdivou i mylnou stránku.
Rangers a Delta: tření bez nepřátelství
Film ukazuje Rangers a Deltu skoro jako znepřátelené tábory. Podle Lechnera šlo o kulturní tření hlavně na úrovni velitelů: uvolněný styl zvláštních sil proti přísně organizovanému pluku Rangers. Velitel roty Mike Steele dostal na hlavu i rozhodnutí, která sám neudělal, třeba povinnost nosit v rovníkovém vedru plnou uniformu. Lechner u porad seděl jako jeho důstojník palebné podpory a ví, že Steele jen poslušně přebíral rozkazy shora jako vlastní.
Scéna, v níž Steele napomíná operátora Delty Norma Hootena, že má prst na spoušti, se podle Lechnera skutečně stala, stál u toho. Hootena přitom řadí k lidem, kterých si z celé jednotky váží nejvíc. Starší poddůstojníci Delty se navíc věnovali mladým osmnáctiletým a dvacetiletým Rangerům a cvičili s nimi nad rámec povinností. S léty rivalita vyprchala; podle Hootena bylo nejdůležitější, že všichni patřili k jedné Task Force Ranger. Na zemi bylo tehdy včetně posádek vrtulníků méně než 150 lidí – i když Lechner žertuje, že potkal asi tři tisíce těch, kdo tvrdí, že u toho byli.
3. října: schůzka v srdci trhu Bakara
V neděli 3. října dostala jednotka po třech zrušených poplachech volno a Lechner se vracel z pláže, když už operační centrum jelo naplno. Informátor, který reagoval na vypsanou odměnu, nahlásil schůzku celého Aidídova vedení – bez něj samotného – v budově uprostřed trhu Bakara, v ghettu s půl milionem obyvatel a silnou přítomností milic. Měl před budovou zaparkovat auto a označit ji, ze strachu ale zastavil o blok dál. Mise se už rušila, nakonec ho přiměli zajet až k budově a otevřít kapotu.
Odhadovalo se, že cíl hlídá 30 až 50 strážných a tisíce ozbrojenců jsou do čtyř bloků. Po pádu somálské vlády roku 1990 si obyvatelstvo rozebralo zbraně armády vyzbrojené Sověty, takže podle Lechnera byl ozbrojený každý muž zhruba od dvanácti let. Generál Garrison poprvé obcházel vojáky u vrtulníků a podával jim ruku. Bitevní vrtulníky, kterým velení dosud nedovolovalo nést rakety, je ten den dostaly. Když vysílačkou zazněl kód k odletu, vojáci jásali tak hlasitě, že je bylo slyšet i přes hluk rotorů.
Slaňování po laně z výšky kolem 27 metrů s plnou výstrojí stojí na síle paží, a tak musel každý volit, co ponese. Na zásah, který začínal v půl čtvrté odpoledne a měl trvat hodinu, si Lechner nevzal noktovizor ani vodu, jen střelivo, granáty, rádia s bateriemi a zdravotnický materiál. Dnes by noktovizor rád měl, ale rozhodnutí obhajuje. Vrtulníky přilétly od západu ze slunce, operátoři Delty dosáhli překvapení a zadrželi všech zhruba dvanáct mužů z Aidídovy skupiny. Rangers obsadili rohy kolem budovy, prach ale pilotům bral orientaci a vojín Todd Blackburn minul lano a zřítil se. Nejvíc Lechnera zaskočily ženy, které procházely postavením Rangerů a ukazovaly ozbrojencům, kde vojáci leží. Rangers je zprvu nechávali projít; teprve později se prý „přepnulo“ a střílelo se na každého na ulici.
Sestřelený Black Hawk a pochod ke vraku
Po zhruba 45 minutách se zajatci nakládali do konvoje, který dorazil s těžkými kulomety, ale v nepancéřovaných vozech. Lechner navedl vrtulník s odstřelovači – na palubě byli i Gary Gordon a Randy Shughart – na střelce, který na něj pálil z dálky několika bloků. Pilot Cliff Wolcott se chtěl podívat ještě jednou, nízko a pomalu. Když se Lechner otočil zpátky, vrtulník se točil jako atrakce na pouti a pak zmizel za domy. Zasáhl ho granát z RPG. Podle Lechnera dnes víme, že Usáma bin Ládin poslal ze sousedního Súdánu do Somálska své lidi a ti Aidídovy bojovníky naučili zkušenostmi ze sovětsko-afghánské války upravit RPG ke střelbě vzhůru. Týden předtím tak sestřelili vrtulník OSN.
Vrak ležel čtyři bloky daleko, jenže v neznámém městě se nedalo jen tak doběhnout. Zhruba 70 až 80 mužů šlo pěšky úzkými uličkami plnými sutin, kam se vozy nevešly, a konvoj objížděl po širších silnicích. Wolcott a druhý pilot Donovan Briley udrželi stroj tak, že dopadl na břicho: piloti zahynuli, muži vzadu přežili. Záchranný tým se k vraku spustil po lanech, odstřelovač Dan Busch dostal zásah pod balistickou destičku vesty a malý vrtulník Little Bird přistál uprostřed boje, aby odvezl raněné.
Za největší chybu dne Lechner považuje, že nikdo nevelel celé síle na zemi. Veteráni z Vietnamu je varovali, že ve skutečné bitvě platí totéž co pro Sparťany v řadě štítů – jeden velitel, na kterého reagují všichni. Velel se ale z vrtulníku a na zemi si to měli „vyříkat“ kapitáni. Podle Lechnera měl na zemi velet velitel eskadrony Delty, nebo některý z vyšších důstojníků Rangers z konvoje. Jednotka navíc pokaždé létala se stejnou sestavou, takže ji nepřítel dokázal přečíst. Ten den podle Lechnera Somálci zasáhli pět Black Hawků; tři dopadly na přátelském území, dva zůstaly ve městě. Pilot záchranného vrtulníku Dan Jollota držel stroj ve visu, dokud všichni neslezli z lan, přestože věděl, že je odsouzen k pádu. Na piloty 160. pluku nedá Lechner dopustit: ani jednou neodletěli do bezpečné výšky.
Rádio, které umlčel nouzový maják
S každou vteřinou odpor sílil, z ojedinělých výstřelů se stala stěna palby a uličkami se valily stovky ozbrojenců. Kulomety Rangerů už střílely bez omezení, vojáci házeli granáty přes zdi. Lechner popisuje, že se pohyboval „jako automat“: na Somálce, který před ním postupoval skoky, začal střílet dřív, než si vůbec uvědomil, že protivník manévruje. Ke vraku nikdy nedošel, zůstal asi blok a půl od něj.
Jako předsunutý pozorovatel měl navádět bitevní vrtulníky, ale nemohl je vyvolat. Ve Fort Braggu dostali Rangers rozkaz používat místo osvědčených FM rádií UHF stanice letectva. Nouzový maják havarovaného vrtulníku vysílal na UHF a spojení přehlušil. Lechner měl naštěstí v záloze FM rádio, jak velí stará zásada nikdy nevěřit jedinému spojení. Vrtulníky navedl na palbu jen asi 50 metrů od vlastních vojáků, s Rangery po obou stranách cíle. Piloti nejdřív prolétli bez palby, aby se ujistili, kde jsou vlastní, a vystavili se přitom střelbě snad každé kalašnikovy v okolí. Jakmile spustily rotační kulomety, bitva se podle Lechnera změnila. Malé vrtulníky pak pálily dalších zhruba dvanáct až osmnáct hodin a Lechner jejich palebnou sílu považuje za nepředstavitelnou.
Zásah pod kolenem
Ještě předtím překročil Lechner na ulici zraněného Rangera ze své vlastní skupiny, Mika Goodalea se střelou v kyčli. Musel jít dál a nechat ho zdravotníkovi za sebou; Goodale nadával, že vypadl z boje. Zhruba minutu poté, co Lechner potvrdil vrtulníkům zásahy, vyskočil za zdí kousek od něj ozbrojenec a vypálil tři rány. Lechner ležel uprostřed ulice, protože musel vidět dopady palby, a třetí střela ho zasáhla pod kolenem. Kulka mu roztříštila holenní kost, poškodila dvě tepny a vyšla nad kotníkem.
Zdravotník Delty pro něj vyběhl pod palbou a odtáhl ho do opevněné budovy, která sloužila jako sběrné místo raněných. Lechner ztratil obrovské množství krve. Zdravotník ránu ucpal izraelskými obvazy, které byly tehdy novinkou, a podle Lechnera tím zachránil i jeho nohu, protože škrtidlo by na ní zůstalo dalších třináct hodin. Pod vlivem morfia se Lechner vědomě vzdal taktických rozhodnutí a rádio předal Goodaleovi, kterého položili vedle něj. Navádění vrtulníků převzali letečtí návodčí z letectva.
Noc v obklíčení a stadion plný nosítek
V noci se Rangers a Delta drželi v obsazených budovách. Po prvních hodinách už protivník budovy přímo nedobýval, jen do nich pálil z pušek a RPG. Docházelo střelivo a voda; další Black Hawk přiletěl shodit munici, byl zasažen a dotáhl to jen na letiště. Zjišťovalo se i to, zda by mohl vrtulník odvézt raněné. Nešlo to, a tak na sběrném místě vykrvácel vojín James Smith, který v letu seděl s Lechnerem zády k sobě a měl prostřelenou stehenní tepnu.
Konvoj OSN se podle Lechnera dal dohromady až po hodinách a postupoval pomalu, těžké kulomety vyrovnávaly čtvrť po čtvrti. Jeden Ranger vyšel do tmy a položil doprostřed křižovatky chemické světlo, aby konvoj nezačal střílet na vlastní. Vozidla dorazila kolem půl třetí ráno, kvůli vyprošťování těl pilotů z vraku se ale odjíždělo až za svítání. Lechner jel připoutaný k nosítkům v malajsijském obrněném voze a nejvíc se bál, že ho zasáhne RPG a on se nebude moci pohnout. Malajsijcům a Pákistáncům přesto vzdává hold: nebyli to jejich krajané ani jejich mise, a i tak přišli o vozidla.
Na pákistánském fotbalovém stadionu, kde přistávaly zdravotnické vrtulníky, ležely po obou stranách hřiště řady nosítek s raněnými a u vzdálené brankové čáry několik těl zabalených v pončech. Z polní nemocnice německé armády pak Lechner putoval přes Německo do Walter Reed Army Medical Center, kam mu poradil jít jeden zdravotník. Lékaři mu nohu stabilizovali Ilizarovovým aparátem, který podle Lechnera americká armáda tehdy použila poprvé, a chybějící kus kosti nahradili kostí z pánve. Původně mu slibovali, že bude nanejvýš chodit; po dvou letech léčby se vrátil k pěchotě a nakonec velel pěší rotě na Havaji.
Bosna: hon na válečné zločince
V roce 1999 se Lechner stal operačním důstojníkem mezinárodní jednotky pěti zemí, která v Bosně zatýkala osoby obžalované z válečných zločinů. Mezinárodní tribunál v Haagu obžaloval kolem 400 lidí ze všech tří stran – Chorvatů, Srbů i Bosňáků. Prostředí bylo podle Lechnera relativně klidné, a proto se jednotka učila od policie: jak postupovat zdrženlivě, jak se pohybovat v soudním systému a připravit zatčení tak, aby u soudu obstálo. Za jeho působení dopadli šest hledaných osob. Nejdynamičtější zásah předvedla britská SAS, která zastavila auto srbského generála přímo na ulici. Lechner s úsměvem dodává, že britští kolegové pak při odjezdu odvezli Američanům i nábytek a letadlo se pro něj muselo vrátit.
Irák 2004: prapor postavený za dvanáct týdnů
Útoky z 11. září zastihly Lechnera při budování prvního praporu na kolových obrněncích Stryker a do Iráku se dostal až začátkem roku 2004, kdy se dobrovolně přihlásil k výcviku nové irácké armády. Iráčané mají podle něj na rozdíl od Afghánců pojem o národě a o tom, co znamená bojovat za vlastní zemi. Afghánci jsou v průměru tvrdší vojáci, Iráčané profesionálnější.
Dostal tisíc mužů, střelnici, nové kalašnikovy a dvanáct týdnů. Pro něj to byl splněný sen. V září 2004, ještě před druhou bitvou o Fallúdžu, se jeho prapor přihlásil jako jediný připravený k dobytí Samarry a jako první irácký prapor dostal vlastní cíl: areál se spirálovým minaretem. Irácké velitele, bývalé Saddámovy důstojníky, k tomu ještě připravené neměl, a tak prapor fakticky vedl sám a roty američtí poddůstojníci. Na kontrolním stanovišti najel do jeho mužů sebevražedný atentátník v irácké policejní uniformě a policejním autě, zabil iráckého vojáka a zranil Američana. Lechner tam jen shodou okolností nebyl. Když Američané hlásili, že na ně Iráčané stříleli, ukázalo se, že pálili na nepřítele uvnitř a při průjezdu amerických vozů palbu vždy zastavili – Lechner to bere jako doklad palebné kázně.
Ramádí: město, kam se nechodilo
Na štábu v Bagdádu, kudy procházela hlášení o každé americké ztrátě, slýchal Lechner od jednotek, že do některých čtvrtí Ramádí nechodí, protože je ovládá nepřítel. Podle něj neexistuje v žádné zemi čtvereční stopa půdy, kterou by nepřítel ovládal natrvalo. Jako podplukovník se stal zástupcem velitele tankové brigády plukovníka Seana MacFarlanda. Nejdřív sloužili v Tal Afaru, kde před nimi H. R. McMaster ukázal, jak vyhrát proti povstalcům: jednat s kmeny a Iráčany, hledat společné zájmy, dokud se zabíjí nepřítel. MacFarland podle Lechnera neměl ego, převzal, co fungovalo, a pak brigáda dostala rozkaz do Ramádí. Na to jediné město tehdy připadalo kolem 30 procent amerických ztrát v Iráku.
Svým mužům proto Lechner na rovinu řekl, že nepůjde o tichý sektor, ale o „Stalingrad“, kde budou umírat. Ať se srovnají s Bohem a s kamarádem po levici i po pravici. Tankisté, na které se lehká pěchota dívala skrz prsty, ho podle jeho slov mile překvapili – velitelé rot byli rození válečníci.
Pochybnosti měl Lechner zprvu o jednotce Navy SEAL, protože s některými zvláštními jednotkami měla brigáda na severu špatné zkušenosti. Velitel jednotky SEAL Jocko se ale představil jako „armádní SEAL“, který je tu, aby pro brigádu pracoval, a jeho muži se do bojů vrhli naplno. Patřili k nim odstřelovač Chris Kyle, pozdější držitel Medaile cti Michael Monsoor nebo Marc Lee, který v Ramádí padl. Proti čečenským odstřelovačům, kteří podle Lechnera podporovali nepřítele, nasadili vlastní odstřelovače přímo s armádními jednotkami. Když brigáda o měsíce později pronikla do posledních čtvrtí, zjistila, že celý městský park se proměnil v hřbitov plný hrobů bojovníků padlých během uplynulého roku.
Policie z kmene šejka Sattára
Lechner měl na starosti budování policie. Ve městě bylo asi 200 policistů a plán z Bagdádu chtěl policejní stanice právě v nejhorších čtvrtích. Náboráře navíc zabíjeli sebevražední atentátníci; takto zahynul i Lechnerův protějšek z předchozí brigády. Zlom přinesl velitel praporu Tony Deane, který při čaji a cigaretách navázal vztah s nižším šejkem Sattárem. Ten přišel o příbuzné rukou al-Káidy a nabídl 400 mužů ze svého kmene do policie – za stanici u svého domu. Jako stavební podnikatel pak dostal i zakázky na obnovu zničených čtvrtí.
Na první nábor vedený obvyklou cestou přišlo 27 zájemců, na první nábor se šejkem Sattárem 450 mužů na 400 míst. Za šest měsíců vzrostl počet policistů z 200 na 5 000 a stanic ze dvou na více než dvacet. Postup připomínal skvrnu inkoustu: tanky, SEAL a mariňáci vyčistili čtvrť, postavila se stanice a místní policisté chodili s Američany na hlídky. Poznali souseda i spolužáka – a také cizince se saúdským přízvukem. Při odchodu brigády už podle Lechnera nebylo ve městě místo, kam by se nedalo vstoupit. Nástupnická brigáda pak uspořádala desetikilometrový běh po hlavní třídě, kde dříve každá hlídka narazila na útok.
Cena byla vysoká. Z asi patnácti lidí, kteří pracovali přímo pod Lechnerem, padla polovina a brigáda ztratila za šest až osm měsíců 80 až 100 mužů.
Povstání se nedá vystřílet
Povstání podle Lechnera není souboj praporu proti praporu. Pokud se obyvatelstvo cítí proti vám jednotné a vydrží trest, bude ozbrojené skupiny neustále doplňovat a cizí armáda jen „seká trávu“ v jednoletých turnusech. Nepřítele je třeba ničit, ale hlavně je nutné přerušit přísun nových bojovníků.
Ministerstvu zahraničí se nelíbilo, že se z místního šejka stal jeden z nejmocnějších mužů Iráku – raději by vidělo zvoleného guvernéra či starostu. Lechner chápe, že to neodpovídá jeffersonovské demokracii, ale nechtěl dál posílat domů vojáky v pytlích. Brigáda proto přijala do svých řad i bývalé střelce, pokud prokázali, že budou bojovat proti al-Káidě. Červenou čáru tvořila al-Káida a islámští extremisté, kteří odmítali základy programu, tedy demokracii a lidská práva.
CIA, Bílý dům a afghánští komandos
Po Ramádí pracoval Lechner jako zástupce velitelství zvláštních operací SOCOM ve společné jednotce s CIA ve Washingtonu, která řešila přísun zahraničních bojovníků do Iráku. Ti z Libye či Maroka podle něj proudili přes Sýrii a Syřané tok chytře ovládali ve svůj prospěch. Po večerech pomáhal bývalému kolegovi z Ramádí Johnu Tienovi, který v Radě národní bezpečnosti vedl irácko-afghánskou agendu, s podklady pro prezidenta Bushe k posílení sil v Afghánistánu. Radou národní bezpečnosti byl Lechner nadšen, Pentagonem zklamán: když vrchní velitel nařídil plán provést, Pentagon podle něj odpovídal, že věc teprve posuzuje.
V Afghánistánu pak se Sethem Jonesem vedl program stabilizace vesnic. Desetičlenné týmy zvláštních sil se po vzoru Vietnamu usazovaly ve vesnicích, rekrutovaly místní a přivážely pomoc – šlo o jeden ze tří pilířů strategie generála McChrystala. Poté velel táboru Morehead, kde vznikaly afghánské jednotky komand. Ohromilo ho, že američtí instruktoři naučili Afghánce cvičit sami a ti ve dvě ráno v ledovém dešti nacvičovali přepadovou akci bez jakéhokoli popohánění.
Afghánistán: vyhrané boje, prohraná válka
Dva týdny po odchodu z armády v roce 2011 byl Lechner zpět v Afghánistánu jako civilní poradce pro boj s povstalci. Jeden den informoval čtyřhvězdičkového generála, druhý den byl v přestřelce na odlehlé základně. Ke konci působení podle něj pochopil, že boje se sice vyhrávají, válka ale ne. Afghánci podle něj zemi poznají na mapě, ale nemají představu ani touhu po afghánském státě, natož demokratickém. Americká vláda přesto trvala na tom, aby jim do krku cpala aktuální společenské priority, například práva žen a homosexuálů. V Kábulu se to vynutit dá, v údolích, kde se bojuje, to podle Lechnera jen plnilo řady nepřítele.
Pravidla nasazení označuje za nejhloupější a „trestuhodně nedbalé“, jaké kdy zažil. Jednotka nesměla pronásledovat útočníky do vesnice, protože si to nepřál místní starosta. Jednoho z nejlepších velitelů rot, které poznal, zbavili velení, protože zastřelil prchajícího ozbrojence, který za běhu odhodil pušku. Francouzského pilota bitevního vrtulníku uzemnili a obvinili, když bránil napadený francouzský konvoj. Vietnam podle Lechnera, který o něm přednáší, vypadá ve srovnání s Afghánistánem, jako by ho řídil Clausewitz. Americká armáda přitom bojovala tak dobře jako kdykoli dřív; vinu dává vrchnímu velení.
Izolacionista ale není. Je proti vstupu do války bez strategie a reálného plánu na vítězství, válku však považuje za legitimní nástroj poslední instance. USA podle něj zkusily izolacionismus dvakrát a pokaždé to přispělo ke světové válce. Před hrozbou, kterou vidí v Číně a obnoveném Rusku – islamismus je pro něj nástrojem téže marxistické hrozby –, se Amerika za oceány schovat nemůže.
Ukrajina: podporovat ano, americké vojáky ne
Na Ukrajině sloužil Lechner s přestávkami dva roky. Američtí vojáci tam podle něj bojovat nemají, protože Ukrajinci jsou ochotni bojovat sami za sebe, a USA by je měly podporovat, jak jen to jde. Platit by to ale neměli američtí daňoví poplatníci: Evropa podle něj na americké bezpečnosti padesát až pětasedmdesát let „ztloustla“, nejvíc Německo. Za chytrý tah považuje, že prezident Trump přesunul hlavní tíhu nákladů na NATO a Evropu.
Pro historika s láskou k východní frontě druhé světové války byla Ukrajina osobním splněným snem: žil v nástupních prostorech, odkud Němci vyráželi do bitvy u Kurska, a bojoval u Kramatorsku. Rudá armáda je podle něj v mnohém stejná jako tehdy. Na Ukrajince má i špatné zkušenosti, jejich věci je ale oddán. Venezuelu považuje za dobrý příklad použití americké síly. Cíle ve válce s Íránem pokládá za správné, protože jaderný Írán je nepřijatelný, její vedení ale podle něj účinné není a prezident nemá dobré poradce.
Cizinecká legie a drony v Kolumbii
Služba na Ukrajině je podle Lechnera jako pirátská loď: málo organizace a pestrá směs lidí. Měl štěstí na tým složený téměř výhradně z bývalých příslušníků 3. praporu Rangers, mnozí příchozí ale mají za sebou jen hru Call of Duty. Cizinci slouží v Mezinárodní legii, kde jsou celé prapory Gruzínců a Bělorusů, Rusové, Čečenci, lidé ze Západu i asi dvě roty Latinoameričanů, kterým Ukrajinci říkali „Mexičani“. Velkou část tvořili Kolumbijci.
Někteří z nich byli podle Lechnera členové FARC a kartelů. Na frontě si osvojili nejmodernější dronovou válku a doma ji teď obracejí proti kolumbijskému státu: malými FPV drony s improvizovanými výbušninami útočí na vozy vládních úředníků a zpravodajců. Lechner tvrdí, že to ví jistě, protože se posledních šest až osm měsíců z USA podílí na pomoci Kolumbii.
Válku ukončí jen ekonomický tlak
Lechner přiznává, že se s předpověďmi o Putinovi už mnohokrát spletl. Rusové podle něj taktiku na zemi zvládají špatně, ale strategii dobře a učí se z chyb: od frontálních vln pěchoty přešli k postupnému obkličování měst a přerušování silnic, s dostatkem lidí postupují po stovkách metrů. Donbas mají podle něj zhruba z 90 až 95 procent a o Dnipro, vzdálené asi 60 kilometrů, se podle něj pokoušet nebudou. Spíš si zajistí, co chtějí, a pak budou čekat na dohodu. Signály ze Západu typu „uzavřeme příměří a pojďme spolu vydělávat“ je podle Lechnera povzbuzují.
Ukrajincům, kteří to slyší neradi, opakuje, že vojensky nevyhrají a území zpět nedostanou. Válku podle něj ukončí jen jednotný a tvrdý ekonomický tlak USA a Evropy, doplněný účinnější vojenskou pomocí bez amerických vojáků. Jediný, kdo dokáže Evropu sjednotit, je podle něj prezident Trump, kterého považuje za nejlepšího vyjednavače světa – jako doklad uvádí Grónsko. Musí se ale soustředit na tvrdou ekonomickou linii vůči Rusku, místo aby s ním hledal velký obchod. Putin se podle Lechnera ve válce cítí dobře: vidí se v roli podobné Stalinově, v boji proti „nacistům“ na Ukrajině.
Závěr
Lechner se dnes podílí na snaze o převyzbrojení východní Evropy a chce dál pomáhat Ukrajině. Jeho svědectví spojuje třicet let amerických válek: od Mogadiša, kde se zrodila poučení pro zvláštní jednotky, přes Ramádí, kde podle něj rozhodla spolupráce s místními kmeny, až po Afghánistán, který podle něj prohrálo vrchní velení. Jde o osobní pohled vojáka a historika; jednotlivá tvrzení si čtenář může ověřit a posoudit sám.
