Lež se v soukromém životě považuje za morální selhání. Na úrovni státu je to horší: pokud se z ní stane běžný nástroj politiky, podemele základy, na kterých vláda i země stojí. Americká debata o válce s Íránem se k této hranici nebezpečně přiblížila a memorandum o porozumění z letošního 17. června je toho učebnicovým příkladem.
Memorandum, kolem něhož vznikla mlha
Od podpisu memoranda se na úrovni hlavního mediálního proudu i politických činitelů opakuje směs otevřených nepravd, polopravd a zamlčení. Zamlčení je přitom stejně účinné jako lež: kdo nedostane celý obrázek, nemůže si o něm udělat vlastní úsudek.
Výsledek je jednoduchý. Veřejnost podporuje politiku, kterou by při znalosti podkladů nepodpořila. A účet za ni nezaplatí jen ti, kdo ji vymysleli, ale bezpečnostní kapacity země a vojáci v poli.
Aby se nevrátili a nezačali znovu
Bývalá americká velvyslankyně při OSN Nikki Haleyová v televizním vysílání tvrdí, že Írán nikdy neměl v úmyslu memorandum dodržet, a že prezident Trump pochopil, že žádné memorandum ve skutečnosti neexistovalo. V půli věty se přitom málem přiznala k tomu, že dokument nemínila vážně americká strana.
Zvlášť pozoruhodná je formulace o tom, že je třeba zařídit, aby se Íránci nevrátili a nezačali znovu. Írán v Perském zálivu žije, nikam se vracet nemusí. Válku do regionu přinesly Spojené státy, které během osmi měsíců zahájily proti této zemi dvě války. Obě bez ústavní autorizace, v rozporu se zákonem o válečných pravomocích z roku 1973 i s mezinárodním právem, a bez toho, že by americká bezpečnost byla ohrožena.
Samotný podpis dává v tomto čtení smysl jen jako nástroj na získání času. Rostla cena ropy, vázly dodávky hnojiv, helia i hliníku a strategické ropné rezervy se tenčily. Otevřít na chvíli tok surovin bylo naléhavější než cokoli, k čemu se dokument zavazoval.
Nedůvěra, která má vlastní historii
Argument, že nejvyšší íránský představitel byl proti dohodě z principu, se používá jako důkaz zlé vůle. Stojí za to zeptat se na důvod. V roce 2015 už jedna dohoda existovala a tentýž americký prezident ji ze dne na den zrušil. V roce 2025 probíhala jednání, když Spojené státy zahájily válku. V roce 2026 probíhala jednání, když Spojené státy zahájily válku znovu.
Otázka tedy nezněla, zda dohodu porušit, ale zda má smysl podepisovat cokoli dalšího. Íránský prezident, hlavní vyjednavač a předseda parlamentu nakonec prosadili, že se to zkusí. Nejvyšší představitel svolil proti vlastnímu přesvědčení a další vývoj mu dal za pravdu.
Po šesti dnech nepřetržitých úderů zaznívá z Washingtonu, že Íránci prosí o dohodu. Neprosí. Spíš sílí přesvědčení, že žádná dohoda není možná, protože americké slovo přestalo mít cenu. To se vymstí ve chvíli, kdy Spojené státy budou dohodu skutečně potřebovat, například až strategické ropné rezervy klesnou na kritickou úroveň.
Blokáda, která míjí podstatu
Obnovená blokáda a údery na základnu revolučních gard, na sklady raket a dronů se prezentují jako přesně to, co je potřeba. Jenže kontrolu nad Hormuzským průlivem nedrží to, co je vidět z pobřeží.
Bandar Abbás s tokem íránského námořnictva souvisí, ale běžná hladinová plavidla už jsou z velké části zničena. Zbývají stovky rychlých hlídkových člunů, které dokážou provoz v průlivu ovlivnit a nekotví na jednom místě, nýbrž jsou rozptýlené po celém pobřeží. Íránské údery navíc opakovaně zasáhly velitelství americké páté flotily v Bahrajnu, takže smysl dalšího ostřelování už zasažených cílů je sporný.
Skutečná síla leží jinde: v raketových bateriích a v podzemních komplexech pod horami, kam žádná ze současných zbraní nedosáhne. Údery na pobřeží se jich nedotýkají.
Báb al-Mandab a eskalace na objednávku
Reportér Peter Doocy referuje, že Írán se pod tlakem amerických útoků snaží zapojit Húsie do uzavření průlivu Báb al-Mandab a že aktivace této skupiny je dalším porušením memoranda. Karoline Leavittová k tomu dodává, že Írán porušil memorandum konkrétně tím, že se zavázal nestřílet na komerční plavidla proplouvající Hormuzským průlivem.
Báb al-Mandab je přitom ještě užší než Hormuz a kontrolovat se dá snáz. Racionální reakcí na otevřenou debatu o jeho uzavření by bylo přestat dělat kroky, které Írán tlačí k rozšíření konfliktu, k dalšímu výpadku ropy a k tomu, aby se ekonomika přiblížila recesi. Místo toho zaznívá posměch.
Roli hraje i slovník. Označení teroristická proxy má vyvolat představu, se kterou se nevyjednává. Z íránské perspektivy jde o regionálního spojence s vlastními zájmy a společnou věcí. Tlak na Západ přes dva průlivy najednou je jediná velká páka, kterou Teherán má, a nikdo mu ji nemusí vnucovat.
Co v memorandu doopravdy stojí
Text má třináct bodů a stojí za to je projít, protože veřejná debata se točí prakticky jen kolem jediného z nich.
První bod se týká Libanonu: boje mají skončit na všech frontách včetně libanonské a konečná dohoda má potvrdit trvalé ukončení války. Druhý bod slibuje vzájemné respektování suverenity a územní celistvosti. Třetí zavazuje obě strany jednat o konečné dohodě po dobu šedesáti dnů s možností prodloužení. Čtvrtý ukládá Spojeným státům začít odstraňovat námořní blokádu a dokončit to do třiceti dnů.
Pátý bod, o kterém se mluví nejvíc, říká, že Írán se bude nejlepším možným úsilím starat o bezpečný průjezd komerčních plavidel z Perského zálivu do Ománského moře, a to bez poplatků. Nic víc a nic míň. Šestý bod počítá s tím, že Spojené státy s regionálními partnery připraví plán obnovy Íránu za nejméně tři sta miliard dolarů, sedmý s ukončením všech typů sankcí.
Osmý bod potvrzuje, že Írán nebude pořizovat ani vyvíjet jaderné zbraně, devátý zachovává do konečné dohody status quo jaderného programu. Desátý ukládá americkému ministerstvu financí vydat výjimky pro vývoz íránské ropy, jedenáctý zpřístupnit zmrazené prostředky. Dvanáctý zřizuje mechanismus pro sledování implementace, třináctý předpokládá jednání o konečné dohodě, kterou má potvrdit rezoluce Rady bezpečnosti OSN.
Body sedm a deset byly krátce naplněny a vzápětí odvolány. Jedenáctý nebyl naplněn nikdy. O šestém se přestalo mluvit hned. A především: nikde v dokumentu nestojí, že Írán nesmí k naplnění pátého bodu použít sílu, protože správa průjezdu byla svěřena výhradně jemu.
Časová osa toho, kdo porušil co
Sled událostí je podstatný. Dokument byl podepsán 17. června. Už 18. června zaznělo z úst viceprezidenta Vance, že Írán finančně získá, jen když změní chování. Taková podmínka v textu není a uvolnění prostředků, sankcí ani výjimek na nic navázáno nebylo.
Zlom přišel 24. června, kdy mimo rámec memoranda vznikl další koridor pro proplutí Hormuzským průlivem, zřízený Ománem a OSN a prosazený americkou stranou. Memorandum přitom svěřilo správu průjezdu na prvních šedesát dnů výhradně Íránu, teprve po nich měl přibýt Omán.
Hned následující den Írán oznámil, že jediná povolená trasa je ta vyhlášená revolučními gardami a že jakýkoli průjezd bez povolení je nepřijatelný a mimořádně nebezpečný. Téhož dne zastavil lodě v jižním koridoru a poté na plavidla vystřelil. Dne 26. června zahájily Spojené státy odvetné akce a od té doby proběhlo zhruba sedm kol vzájemných úderů.
Kdo tedy porušil memorandum jako první, plyne z textu samotného. Nový koridor v dokumentu nebyl a Írán uplatnil pravomoc, kterou mu podpis americké strany výslovně dal.
Skutečným cílem je změna režimu
Mike Pompeo, bývalý ředitel CIA a ministr zahraničí, formuluje cíl bez obalu: oslabit íránské schopnosti, převzít kontrolu nad Hormuzským průlivem, udržet ekonomickou blokádu a nátlakovou kampaň a nakonec přesvědčit Írán ke změně povahy režimu. To je jinými slovy změna režimu, postavená navíc na tvrzení o jaderném zbrojním programu.
Představa, že několika salvami raket lze změnit povahu státu se třemi tisíci lety kulturní identity a s dějinami šíitského islámu, neobstojí. Chce to buď hluboké neporozumění regionu, nebo vědomé zavádění posluchačů.
Ověřitelný je i opačný efekt. Před začátkem války existovala uvnitř Íránu skutečná a nemalá opozice proti vládnoucí elitě. Údery ji na neurčitou dobu smetly ze stolu. Země je dnes sjednocená patrně nejvíc od revoluce roku 1979 a je rozzlobená. Jediné, čeho lze pokračováním dosáhnout, je vyčerpání vlastních zásob a další ztráty na íránské straně.
Přepsat pátý bod silou
Bývalý poradce pro národní bezpečnost a generál ve výslužbě H. R. McMaster naznačuje, že prezident může rozšířit seznam cílů s cílem donutit Írán vrátit se k jednacímu stolu a přijmout podmínky výhodné pro Spojené státy, konkrétně reinterpretaci pátého bodu o kontrole průlivu.
Dokument podepsal americký prezident osobně ve Versailles a věděl, co pátý bod říká: administrativní kontrola bez poplatků náleží Íránu, a to na šedesát dnů. Donucovat druhou stranu, aby přepsala to, co jsem sám podepsal, znamená přiznat, že podpis nikdy nic neznamenal.
Právě tohle je jádro problému. Bývalý ředitel CIA, bývalý ministr zahraničí, bývalý poradce pro národní bezpečnost i bývalá velvyslankyně při OSN veřejně sdělují, že americké slovo je vymahatelné jen do chvíle, kdy se přestane hodit. Prstem se přitom ukazuje na druhou stranu.
Obvinění jako záminka k návratu do války
Generál ve výslužbě Jack Keane přidává tvrzení, že rozdělení Íránu na diplomatické umírněné a tvrdé jádro revolučních gard je fikce vytvořená proto, aby Západ nechal hrát na sebe. Írán prý porušil memorandum během několika dní od podpisu, a nová diplomatická nabídka je tedy jen pokus zachránit strategické aktivum.
Směr toho porušení je ovšem opačný. Koridor z 24. června vznikl mimo text memoranda a průjezd průlivem byl podpisem svěřen Íránu. Uplatnit doslovné znění dohody není její porušení, nýbrž její naplnění. Argument o porušení slouží k tomu, aby bylo možné vrátit se k tomu, o co jde od začátku: dokončit vojenskou operaci.
Proč vzdušná kampaň nemůže uspět
Vojenská stránka věci je přitom prostá. Balistické i řízené střely, drony různých kategorií včetně malých FPV strojů a výrobní kapacity k nim jsou uložené v podzemních komplexech pod horským masivem a rozptýlené po území srovnatelném rozlohou se západní Evropou. Žádná dostupná střela se přes několik vrstev žuly nedostane.
I kdyby se podařilo shromáždit dost munice na vyčištění celého zhruba osmisetmílového pobřeží, na schopnosti odpalovat rakety a drony by to nemělo vliv. Údery na mosty a energetickou infrastrukturu zhoršují život obyvatel, ale vojenský efekt nemají.
Zbývá tedy jediná logika: konflikt se udržuje v chodu, každá íránská reakce se použije jako důkaz zlé vůle a rozšiřování bojiště na cíle u amerických spojenců se bere jako přijatelná cena, i když poškodí světovou ekonomiku.
Vystřílená munice jako strategické riziko
Nejméně diskutovaným, a přitom nejzávažnějším důsledkem je spotřeba munice. Vyčerpávají se útočné i obranné zásoby, které by byly nezbytné v případě konfliktu s jiným protivníkem. Letadlové lodě, stíhačky, tanky ani dělostřelectvo nemají hodnotu bez toho, čím se střílí, a průmyslová kapacita takové tempo neudrží.
Do stejného obrazu zapadá pokračující podpora války na Ukrajině, návrat pozornosti ke Karibiku i řeči o převzetí Venezuely a její ropy. Zásoby se přitom nezmenšují na nízkou úroveň, ale směřují k nule, a to při rostoucím počtu otevřených front. Nepřátel lze nasbírat víc, než kolik jich lze zvládnout.
Závěr
Vojenská kampaň proti Íránu nemíří na to, co by musela zasáhnout, aby uspěla, a politický cíl v podobě změny režimu je mimo dosah. Zůstává tedy vyčerpávání zásob, rostoucí riziko uzavření druhého klíčového průlivu a ekonomický tlak, který může vyústit ve finanční krizi bez rychlého východiska.
Nejvážnější škoda je ale jiná a je vidět už teď. Podpis Spojených států přestal být zárukou čehokoli. Až bude Washington dohodu potřebovat, nebude mít čím ji podložit.
