Šest měsíců po začátku války s Íránem se z Washingtonu ozývají dvě neslučitelná sdělení najednou: válka je vyhraná a zároveň bude pokračovat tak dlouho, jak bude potřeba. Mezi oběma větami se ztrácí to podstatné — jaký je vlastně cíl, kdo ho definoval a co se má stát s Hormuzským průlivem, přes který normálně proudí zásadní část světové ropy.
Vítězství, které se pořád ještě dokončuje
Prezident Donald Trump nejprve oznámil, že Spojené státy válku s Íránem vyhrály a že přijmou jedině úplnou a bezpodmínečnou kapitulaci. Vzápětí se objevila ochota přistoupit na memorandum o porozumění, po ní odmítnutí téhož memoranda a nakonec ujištění, že se v boji bude pokračovat tak dlouho, jak bude potřeba. Ta poslední formulace zní povědomě — provázela roky americkou podporu Ukrajiny a nikdy neznamenala nic jiného než odklad odpovědi na otázku, čeho se má vlastně dosáhnout.
Z takového sledu prohlášení se nedá odvodit strategie, protože žádná není. Je to improvizace vydávaná za rozhodnost: v šestém měsíci války má být cíl jasný a měřitelný, místo toho se posouvá podle toho, jak zrovna vypadá zpravodajský cyklus. Fyzická realita na zemi se přitom podle rétoriky neřídí.
Dolar jako páka — a jako riziko
Ministr financí Scott Bessent má na stole čtyřicet bilionů dolarů státního dluhu, napjatý trh s dluhopisy a přes šedesát procent Američanů, kteří žijí od výplaty k výplatě. Místo toho se hlavní energie jeho úřadu věnuje sankční operaci proti Íránu s krycím názvem Economic Outcast, kterou administrativa sama označuje za ekonomický den D. Odpovědí na dotaz, proč tedy ještě nezačala naplno, bylo vysvětlení, že lidé potřebují čas a že cílem není položit světovou ekonomiku — tedy přiznání, že se s takovým následkem počítá.
Ještě podstatnější je hrozba, která z toho vyplynula: kdo nebude hrát podle amerických pravidel, může být vyhozen z dolarového systému. To je přesně ten nástroj, který se používáním opotřebovává. Každé jeho použití je pozvánka pro ostatní, aby si postavili vlastní zúčtovací kanály nebo posílili ty, které už vedle amerického systému existují. Dedolarizace pak nepřichází jako cizí útok, ale jako reakce na vlastní politiku.
Scénář eskalace je snadno domyslitelný. Zastavíte íránský vývoz s cílem zničit íránskou ekonomiku, Írán odpoví údery na ropná a plynová zařízení v celém regionu a výsledkem je globální deprese. Svět se z ní za tři, pět nebo deset let vzpamatuje. Americká pozice ne. Erozi vlivu, kterou lze sledovat od okamžiku, kdy byly Spojené státy v roce 1991 jedinou supervelmocí, by takový krok dramaticky urychlil.
Hormuz: deklarovaná otevřenost proti číslům
V rozhlasovém vystoupení zaznělo, že Hormuz je funkční průliv, miny jsou pryč a předchozího dne jím proteklo deset milionů barelů ropy. Kompilace dat od služeb sledujících lodní dopravu, mezi nimi Kpler, ukazuje něco jiného: řádově devět až deset lodí celkem a zhruba jeden a půl až dva a půl milionu barelů denně. Ani nejsmělejší oficiální verze se nedostane výš než na polovinu předválečného objemu. Kdyby byl průliv skutečně otevřený, provoz by se vrátil na původní úroveň.
Tvrzení o odminování stojí na oznámení, že americké námořnictvo miny v mezinárodních vodách průlivu odstranilo nebo odpálilo a že obě plavební dráhy jsou čisté. Doklad k němu ale chybí. Nikdo neviděl americké minolovky projíždět průlivem a Pentagon, který ochotně zveřejňuje záběry úderů na lodě u pobřeží Kolumbie a Venezuely, tentokrát nepředložil jediné video odpalované miny. Existují vážné pochybnosti o tom, jestli má americké námořnictvo vůbec kapacitu miny v takové oblasti čistit — nosné lodě pro odminovací drony se v okolí neobjevily.
Íránská strana to komentovala jednoduše: pokud jsou miny odstraněné, proč tudy neplují lodě? Náměstek ministra zahraničí v íránské televizi dodal, že přesné polohy min nezná nikdo kromě Íránu, protože jsou součástí íránských obranných i útočných schopností. To není vyvrácení americké verze argumentem, ale poukazem na to, co je vidět — a nevidět — na hladině.
Lež jako provozní režim
Velitelství pro Blízký východ v jednu chvíli oznámilo, že umožnilo průjezd tisícovky lodí Hormuzem. I kdyby to platilo, jde o objem odpovídající zhruba týdnu běžného provozu, rozprostřenému do šesti měsíců. Chlubit se tím znamená doufat, že se nikdo nepodívá na srovnání s předválečným stavem.
Proti Iráku a Afghánistánu se přitom povaha oficiální nepravdy proměnila. Tehdy se lhalo subjektivně: děláme pokroky, situace je křehká, ale nadějná — hodnocení, které se dalo obhájit jako názor, i když objektivní čísla útoků říkala opak. Dnes se pouštějí do světa tvrdá čísla, která lze okamžitě porovnat s nezávislými daty. Sledovací firmy nemají důvod si vymýšlet, žijí z toho, že měří přesně. Když tvrdí, že ropa neteče, tak neteče.
Tato tolerance k prokazatelné nepravdě má původ v tom, kdo dnes velí. Generálský a admirálský sbor i vrstva plukovníků a kapitánů pod ním prošli kariérou definovanou válkami v Iráku a Afghánistánu, kde se opakovaně naučili, že postup nahoru zajišťuje souhlas, ne přesná zpráva. Vzniká tak politizovaný důstojnický sbor, ve kterém se vyplácí být takzvaně dobrým vojákem a nebýt tím, kdo kazí náladu.
Kdo si v uniformě dovolí říct ne
Na tomto pozadí vystoupil major amerického letectva, který v uniformě veřejně prohlásil válku za nezákonnou. Věděl přesně, do čeho jde: následovalo zatčení a obvinění podle vojenského trestního řádu z pohrdání a z jednání neslučitelného s důstojnickou hodností. Politické prohlášení v uniformě je porušení pravidel a trest za něj přijde. Zároveň jde o čin svědomí od člověka, který odmítl schovat se za argument, že rozhodnutí je nad jeho platovou třídou.
Ostrý kontrast tvoří ticho na vrcholu. Několik generálů a admirálů bylo v posledních měsících odvoláno ze svých pozic, někteří krátce před začátkem války, a nikdo z nich veřejně neřekl, proč o post přišel. Z Bílého domu prosakují zprávy, že vysocí důstojníci prezidenta v soukromí varovali, že válka je nevyhratelná — jenže žádný z nich nerezignoval a nepostavil se před kameru.
Za dva tři roky se ta samá jména objeví na přebalech knih v knihkupectvích s vysvětlením, jak byli celou dobu proti a co se snažili zařídit v zákulisí. Historie takové autory zná: pár generálů, kteří promluvili nahlas hned na začátku irácké války, si tím kariéru ukončilo, zatímco ti opatrní si počkali na penzi a honorář. Motivace k mlčení je přitom prozaická — místa v představenstvech zbrojovek, přednáškové úvazky na prestižních univerzitách, setrvání v okruhu pozvaných.
Fantazie o pádu íránského režimu
V amerických studiích se stále dokola opakuje teze, že cesta ke zhroucení íránského režimu je pořád otevřená: až režimu dojdou peníze, přidá se vnitřní opozice, režim zkřehne a přijde jeho výměna. Pro takový vývoj ale neexistuje jediný doklad. Režim nepadl za sedmačtyřicet let a válka na něj působí přesně opačně — semkla obyvatelstvo kolem vlajky. I lidé, kteří chodili proti vlastní vládě demonstrovat, ji ve chvíli útoku zvenčí podporují.
Představa sektářského povstání, které se přelije z hor a smete vládu, nemá v regionu žádnou oporu. Kromě Izraele a Spojených států si nikdo v okolí občanskou válku ani převrat v Íránu nepřeje, protože všichni vědí, jaké by to mělo následky. Likvidace celé jedné vrstvy vedení navíc už teď přinesla to, co se dalo čekat: nahradili ji lidé tvrdší a bojovnější. Odborná literatura o cílených likvidacích říká totéž — výsledek bývá horší než stav, který měl být odstraněn.
A i kdyby se scénář rozpadu naplnil, zbývá otázka, co pak. Stabilní vláda s kontrolou nad vlastním územím, jejíž chování se dá předvídat, by byla vyměněna za neznámo. Afghánistán, Irák, Sýrie i Libye ukázaly, jak takový experiment dopadá.
Ekonomický den D a jeho cena pro obyvatele
Sankční kampaň dostala v televizním výkladu podobu tří knoflíků, kterými prezident otáčí — vojenským, diplomatickým a ekonomickým — přičemž ten ekonomický je nyní otočený naplno. Označení ekonomický den D má současně signalizovat důležitost i to, že se neútočí samo: jako se Normandie nedobývala bez spojenců, ani sankční program prý nefunguje bez nich.
Pozoruhodnější než ta metafora je přiznání, které následovalo. Sankce mají zpětný dopad na obyvatelstvo, a když se podusí celá ekonomika, pocítí to lidé víc než vládnoucí vrstva, která dál jezdí v dobrých autech a má přístup k internetu. Zbývá naděje, že dopad na obyvatele bude jen mírný. Jenže úmyslné vyhladovění civilního obyvatelstva jako nástroj nátlaku je porušením ženevských úmluv a naděje na mírnost toho porušení nemění.
Za tímto komentářem stojí celá vrstva lidí, pro které je udržování oficiálního výkladu profesí. Někteří jsou kariérní oportunisté, jiní skuteční věřící v americké impérium jako stranu dobra v souboji se zlem — a jedno druhé nevylučuje. Fronta zájemců o vstup do tohoto okruhu se nikdy nezkrátila, protože nabízí blízkost k moci.
Kam to spěje
Běžně se říká, že válka je existenční pro Írán, ale ne pro Spojené státy. Opak je pravdou: existenční je pro americké impérium — a to nejen tato válka, ale širší konflikt na Blízkém východě, jehož obrysy jsou veřejně známé od podzimu 2023 a jehož kořeny sahají mnohem hlouběji. Impérium ze své podstaty neustupuje, a dokud se nezmění americká politická vůle a povaha vztahu s Izraelem, nemá tento konflikt kde skončit.
Nemusí ovšem zůstat tak viditelný jako letos na jaře. Pravděpodobnější je posun k zástupným válkám v Libanonu, Sýrii a Iráku, tedy k tomu, co region zažívá celá desetiletí — s pokračováním do třicátých let. Součástí té trajektorie může být i ztráta amerických základen v Perském zálivu: buď se stanou neudržitelnými, protože je nebude čím zásobovat, nebo hostitelské země samy dojdou k závěru, že americkou přítomnost už nepotřebují. Z Izraele ani z Jordánska ale Američané neodejdou.
Domácí politický obrat, který by tento směr zvrátil, zatím není v dohledu. Do Kongresu se dostává hrstka lidí, kteří chtějí přehodnotit vztah k Izraeli i celkové nastavení americké bezpečnostní politiky pro jednadvacáté století, proti stovkám zavázaným současnému stavu. Vedení obou stran se drží svých donorů, ne nálady vlastních voličů. Naděje na to, že se auto zastaví před srázem samo, je za těchto okolností slabá.
Závěr
Válka, která byla prohlášena za vyhranou, běží dál bez definovaného cíle, Hormuz je podle měřitelných dat stále z velké části zavřený a oficiální tvrzení se rozcházejí s čísly způsobem, který si dřív nikdo nedovolil. Ekonomický tlak na Írán se přitom opírá o nástroj — vyhazování z dolarového systému — jehož použití nejvíc poškozuje toho, kdo ho drží v ruce. Kdo hledá bod, ve kterém se to zlomí, musí ho hledat v americké politice. Zatím ho tam není vidět.
