Americký ministr financí Scott Bessent se podle zpráv přestěhoval ze své washingtonské rezidence na vojenskou základnu, protože mu měli vyhrožovat íránští sabotéři. Americká letadla zároveň podruhé za několik měsíců narychlo opustila britskou základnu RAF Mildenhall. Bývalý příslušník námořních speciálních sil Matt Bracken v tom vidí doklad, že Írán myslí vážně slib přenést válku za hranice svého regionu, a rozebírá i jednání o Ukrajině.
Drony a termit proti letadlům na základnách
Íránští představitelé předem ohlásili, že další fáze konfliktu nezůstane v jejich sousedství a nepovede se podle amerických pravidel. Odlet amerických tankovacích letadel z Mildenhallu se obvykle vykládá jako obava ze sabotáže. Bracken, který z této základny sám kdysi létal na palubě C-130, upozorňuje i na jinou možnost: roj obyčejných kvadrokoptér, jaké dnes ničí techniku na Ukrajině.
Letadlo stojící na ploše je podle něj mimořádně zranitelné. Termit dokáže namíchat kdokoli se středoškolskou chemií a improvizovaná nálož na křídle propálí palivovou nádrž. Komerční drony sice mají nad letišti zablokovanou navigaci, šikovní lidé ji ale umějí obejít. Proti rušení pak pomůže řízení po optickém vláknu: cívky jakékoli délky prodávají čínské e-shopy každému, Rusku i Ukrajině. Delší vlákno jen znamená menší náklad.
Inteligenci Íránců nelze podceňovat. Na začátku loňské dvanáctidenní války měl Izrael v Íránu připravené nákladní auta s odklápěcí střechou a několika patry dronů, které zblízka zasáhly radary protivzdušné obrany. Ukrajina stejný postup předvedla v operaci Pavučina proti ruským dálkovým bombardérům. Izrael tenhle trik nemůže opakovat donekonečna, proti Británii ale fungovat může, pokud s ním nepočítá. Stačí jedna zaparkovaná dodávka a dvacet dronů startujících jeden po druhém.
Rozptýlení letadel jako obrana
Tankovací letadla z Mildenhallu se nevrátila do USA, jen se rozptýlila na jiná evropská letiště. Jsou tam bezpečnější? Podle Brackena ano, alespoň krátkodobě. Pokud zpravodajské služby dostanou varování před útokem drony, nejjednodušší obranou je letadla rozptýlit.
Srovnává to se zkušeností z Bejrútu, kde americké lodě kotvily jen pár kilometrů od břehu. Izraelci tehdy v libanonském skladu našli malé ponorky pro bojové plavce a italský výrobce nedokázal vysvětlit, kam se řada z nich poděla. Námořnictvo proto přestalo kotvit u pobřeží: lodě připlouvaly jen přes den a zbytek dne křižovaly na moři, což pro posádky znamenalo mnohem víc práce. Mariňáci podobná opatření zanedbali a v říjnu přišel útok.
Útočník chystá akci na konkrétní základnu s konkrétním počtem letadel. Když jich z dvaceti zmizí osmnáct, útok nepromrhá. Viditelné přesouvání letadel ho podle Brackena velmi frustruje. Do budoucna ale bude protivník počítat s více cíli a rozmístí týmy na více místech.
Íránské rakety s dosahem do Evropy
Druhou hrozbou jsou rakety odpalované přímo z Íránu. Jejich dolet už zasahuje do Evropy a s rychlým zlepšováním dosahu i přesnosti je třeba počítat. Vzorem může být postup húsíů, kteří předem varovali a pak útočili na letiště sloužící armádě i civilistům. Smyslem takového úderu není zabíjet, ale poškodit ekonomiku. Saúdská Arábie má podle Brackena dnes spolehlivě otevřené jediné letiště, v Mekce, a je tak odříznutá od letecké dopravy včetně nákladní.
Pokud by Teherán přijal stejnou logiku, mohl by na každé další bombardování odpovědět raketou na Heathrow. Patrioty nelze rozmístit všude a jejich účinnost je sporná. Raketová technika je přitom technologie šedesátých let, kterou šikovní íránští inženýři zvládnou.
Bracken připomíná i kontejnerové střely: podle něj je vyrábí Čína a odpálit je lze z libovolné nákladní lodi s čtyřicetistopým kontejnerem na palubě. Tvrzení, že Írán nemůže zasáhnout Německo nebo Británii, je proto nebezpečný postoj. Co dovolí fyzika a technika, je možné. Že to Washington ve skutečnosti bere vážně, ukazuje přesun bombardérů a teď i tankovacích letadel.
Ministr financí na vojenské základně
Hrozby dolehly i do Washingtonu. Ministra financí přemístili z jeho sídla pod ochranu na jednu z vojenských základen v okolí města. Nejde o reakci na útok, jen na vyslovené výhrůžky. Obava, že se americké zabíjení nejvyššího íránského představitele i se členy rodiny a generálů jednou obrátí proti Americe, tu přitom zaznívala od začátku války.
Bracken v tom vidí nedostatek sebereflexe. Přirovnává to ke kreslenému grázlovi, který rozdává rány, a když mu někdo pohrozí, rozpláče se. Připomíná překvapivý útok z 28. února, který přišel uprostřed jednání, kdy byla domluvená další schůzka ve Vídni. Podle něj při něm zahynuly stovky Íránců včetně školaček v Minábu a Spojené státy přitom bořily celé budovy kvůli jednomu člověku, což dřív americkým způsobem vedení války nebylo. Jako známý válečný zločin označuje i opakované údery na čluny u jihoamerických břehů, při nichž se pálí i na přeživší. Teď se Amerika tváří jako oběť.
Hormuzský průliv a konec éry dělových člunů
Ministr zahraničí Marco Rubio před několika dny prohlásil, že ekonomická kampaň proti Íránu je tak ničivá, že velké bojové operace nejsou potřeba. Vše se ale točí kolem kontroly Hormuzského průlivu a tu si nárokují obě strany. Proti sobě stojí dvě blokády. Podle nezávislých sledovačů bylo za posledních sedm dní zasaženo, zničeno nebo potopeno deset lodí, další obří tanker šel ke dnu přes noc. Lodě, které se nedomluví s Íránem, jsou zasaženy bez ohledu na to, kterým koridorem plují.
Bracken se shoduje s velvyslancem Freemanem, že Washington se z konfliktu nejspíš potichu stáhne, odvede pozornost k domácím tématům a bude dál vyhlašovat vítězství. Pro běžného amerického diváka to bude stačit. Skutečnou zkouškou ale bude Perský záliv: Íránci podle něj dali naprosto jasně najevo, že se tam americké válečné lodě nevrátí. Obnova základen by musela probíhat výhradně letecky, což je zhruba stokrát dražší, a velitelství 5. flotily v Bahrajnu podle něj obnoveno nebude.
Americká vnější blokáda vede zhruba od cípu Ománu k íránsko-pákistánské hranici, protože blíž by lodě byly na dostřel. Bracken to přirovnává ke knize a filmu Strážní loď Sand Pebbles: od sedmdesátých let 19. století do roku 1940 americké a britské dělové čluny pluly tisíc mil proti proudu Jang-c'-ťiang a diktovaly Číňanům, co mají dělat. Po druhé světové válce se už nevrátily. Svět podle něj vnímá americké námořnictvo v Perském zálivu stejně jako tehdejší diplomacii dělových člunů, na druhém konci světa a daleko od amerických břehů. Jde o konec jedné éry a soumrak impéria, které v úpadku začíná kolem sebe kopat.
Diplomacie bez diplomatů
Čína a Rusko podle Brackena uplatňují obrácenou teorii šílence. Pokládají amerického prezidenta za nevyzpytatelného a jednají s ním opatrně, aby nezmáčkl špatné tlačítko a neudělal něco nevratného, třeba jaderný úder na podzemní íránské zařízení s radioaktivním mrakem nad většinou země.
Ostatní mocnosti mají profesionální ministry zahraničí. Spojené státy podle Brackena spoléhají na Marca Rubia, který sotva byl senátorem, a na miliardáře Jareda Kushnera a Steva Witkoffa. Ti vystupují jako soukromé osoby a dobrovolníci, takže nemusejí vykazovat své finance, a Bracken jim vyčítá, že při vyjednávání jménem Ameriky sledují i vlastní obchody. Profesionální diplomatický aparát je podle něj ze hry. Z amerického ministerstva zahraničí přicházejí zprávy, že schopní lidé jsou odsouváni nebo vytlačováni a nahrazováni spojenci vedení.
Ruského i čínského vůdce naopak Bracken považuje za mimořádně racionální: mluví klidně, mají dlouhodobé cíle a drží se jich. Teorie šílence se hodí pro malé rostoucí mocnosti, jako byla kdysi Čína nebo Severní Korea, o které se mluvilo stejně jako dnes o Íránu, dokud nezískala jaderné zbraně. Pak je do klubu přijata. Opačným příkladem je Kaddáfí, který se na americkou radu vzdal zvláštních zbrojních programů a nakonec byl svržen a zabit. Rostoucí země jako Írán si z toho berou ponaučení: Američanům se nedá věřit, protože jeden prezident něco slíbí a další dohodu zahodí.
Třístranná jednání o Ukrajině
V Abú Dhabí skončilo nové kolo třístranných jednání USA, Ruska a Ukrajiny o ukončení války. Americkou delegaci nevedl ministr zahraničí, ale Jared Kushner a Steve Witkoff. Kushner po jednání uvedl, že se probíralo hlavně poválečné uspořádání bezpečnosti: jak zajistit, aby válka nezačala znovu, jak oddělit síly a monitorovat příměří. Nejtěžší otázkou zůstávají území. O bezpečnostních zárukách pro ruskou stranu nezaznělo nic, a to se těžko hledá třístranná dohoda, když se jedna strana vynechá.
Kushnera a Witkoffa Bracken z diplomatického pohledu nebere vážně a nemyslí si, že je bere vážně někdo jiný. Rusko podle něj nechce působit jako ten, kdo odmítá mluvit, takže tuto šarádu hraje. Příměří ale nepřipustí, protože v něm vidí jen přestávku na přezbrojení. Skutečné vyjednávání se podle něj odehrává jinde, mimo dvě jména, která zná americká televize.
Bracken zdůrazňuje, že Rusové a Ukrajinci jsou si nejbližší a jejich jazyky jsou si bližší než španělština a portugalština. Podle něj Ukrajina před rokem 1991 nikdy nebyla samostatným státem a Donbas s Krymem připojily k Ukrajinské SSR sovětské vnitřní politické kalkulace. Odtud i citlivost na pojmenování země a jejího hlavního města.
Ukrajina je pro Rusko tradiční invazní cestou a dýkou mířící na srdce země. Moskva měsíce opakovala, že NATO na Ukrajině je červená čára a důvod k válce. Poslední šanci podle Brackena promarnila Kamala Harrisová, když na bezpečnostní konferenci v Německu krátce před válkou odmítla říct, že Ukrajina do NATO nevstoupí. Právě kvůli takovým okamžikům jsou podle něj potřeba profesionální diplomaté.
Moskva: s Evropou není o čem mluvit
Po jednání se ozval i Sergej Lavrov. Podle něj EU a Ukrajina chtějí probírat jen okamžité příměří. V tom je celý rozpor: Kyjev chce zastavit boje na současné linii a vyjednávat až potom, Moskva chce nechat zbraně mluvit, dokud se nevyřeší zásadní otázky.
Ruský hlavní vyjednavač k tomu dodal, že svět potřebuje nový spravedlivý bezpečnostní systém, který nebude na úkor žádné země. Vedení řady evropských zemí podle něj klame ukrajinský lid, financuje a vyzbrojuje jednu z válčících stran a přispívá tak k masovému umírání civilistů, takže Moskva nevidí, o čem by s nimi měla mluvit. Evropa podle ruské strany nikdy nepředložila žádný schůdný diplomatický návrh, jen další zbraně.
Bracken cituje velvyslance Freemana: jakkoli je americká strana mimo realitu, Evropané jsou na tom ještě hůř a žijí v bublině sebeklamu. Pořád věří, že další rakety na ruské rafinerie přimějí Rusko ke kapitulaci. Nechápou, že Den vítězství, kdy děti nesou portréty dědů v uniformách, připomíná přes dvacet milionů mrtvých z války, ve které se Rusko nevzdalo. Každá generace vyrůstá s tím, že se nevzdává. Totéž platí pro Írán. Profesor Marandi byl ve válce s Irákem zasažen plynem a mladí Íránci k takovým lidem vzhlížejí: tehdy se nevzdali a nevzdají se ani teď.
Válečné zisky a nucené odvody
Válka trvá skoro pět let i proto, že Ukrajinci jsou ze stejného těsta. Bracken ale upozorňuje na jinou stránku. Mnozí ukrajinští mocipáni jsou podle něj zkorumpovaní: z každého letadla s penězi jde polovina na jachty a zlatá ferrari, zatímco ze silnic se odvádějí starší muži. Viděl autobus, v němž byli branci připoutaní pouty k sedadlům, aby nevyskočili oknem.
Mnoho dnešních úkolů na frontě nevyžaduje skoro žádný výcvik: vyskočit z auta, rozmístit na silnici dvacet dronů a vytáhnout pojistky, přičemž voják má velkou šanci, že ho dřív zabije nepřátelský dron. Na prodlužování války vydělávají miliardy i další. Ukrajinští prostředníci si berou podíl a zbrojní průmysl v USA, Británii i Německu získává nové zakázky. Je to podle Brackena ta nejhorší forma zisku z krve.
Zelenskyj mezi mírem a vlastní ochrankou
Klíčovou postavou, bez které by válka nepokračovala, je ukrajinský prezident. Zelenskyj po prvním setkání ve formátu tří stran prohlásil, že Rusko od druhé světové války neprožilo ani jedno desetiletí bez války a jeho řeči o bezpečnostních zárukách znamenají ve skutečnosti touhu zasahovat do záležitostí jiných zemí. Putin si podle něj chce navždy udržet moc a předat své imperialistické a fašistické názory dalším generacím. Kdo takto mluví uprostřed jednání, sotva hledá dohodu.
Bracken soudí, že Zelenskyj je v pasti. Připomíná, že na začátku války byl člen ukrajinského vyjednávacího týmu, který se zdál otevřený dohodě, zabit, a podle něj šlo o vlastní ochranku. Zelenského podle Brackena obklopují lidé z Azovu, jejichž šéfové na válce vydělávají, a kdyby začal mluvit o míru, nejspíš by to nepřežil. Mysl si takový stav musí nějak zdůvodnit, a tak se s ním ztotožní. Připomíná i bizarní životopis: herec, který v televizním seriálu hrál komika, jenž se stane prezidentem, se pak prezidentem stal doopravdy.
Spor o mapu Donbasu
Zelenskyj také uvedl, že podle zprávy vyjednávacího týmu z Abú Dhabí ruští důstojníci a příslušníci rozvědky vážně tvrdili, že už obsadili polovinu té části Donbasu, kterou drží Ukrajina. Ukrajinská delegace to odmítla s tím, že má videozáznamy a snímky dokládající opak.
Srovnání s mapou ukrajinského projektu DeepState ukazuje, že pod ruskou kontrolou je zhruba 70 až 75 procent Doněcké a Luhanské oblasti a Ukrajině zbývá jen malé území na západním okraji. Podobný obraz dávají i Institut pro studium války a další zdroje. Na otázku, kde přesně vede linie dotyku, tak obě strany nemají shodnou odpověď ani na mapě.
Oděsa jako hlavní trumf
Bracken nečeká, že Rusko přistoupí na příměří nebo válku ukončí. Objevují se sice zprávy z pochybných zdrojů o 35 tisících padlých Rusech měsíčně, ruská kultura je ale postavená na tom, že Napoleon, Hitler i řádoví rytíři přišli a Rusko se nevzdalo. Kyjev je navíc pro Rusy kolébkou jejich státu.
Nevěří, že by Rusko chtělo nebo dokázalo obsadit západní polovinu Ukrajiny, ale počítá s tím, že bude postupovat k Oděse. Ta má být hlavním trumfem při vyjednávání o konečné linii: bez ní by Ukrajina zůstala bez přístavu. Proto Moskva příměří nepřijme. Tím by se trumfu vzdala.
Ruská výroba raket a bomb roste s podporou Číny i Severní Koreje, zatímco Ukrajině docházejí protiletadlové střely. Jak upozorňuje i Ted Postol, ruské bombardéry se tak mohou přiblížit na dostřel kluzákových bomb, které jsou zhruba stokrát levnější než raketa. Před zimou hrozí, že Kyjev zůstane bez elektřiny a bude ho nutné evakuovat. Nejvíc trpí obyčejní Ukrajinci i Rusové.
Ani o palec na východ
Kořeny války sahají podle Brackena k pádu Berlínské zdi. James Baker tehdy po poradách s profesionály z ministerstva zahraničí slíbil, že se NATO nepohne ani o palec na východ, a v diplomatických depeších je to podle něj zapsáno. George Kennan doporučoval NATO po konci studené války zkrotit. Západ ale postupoval stále blíž k ruským hranicím, až se na stole objevil vstup Ukrajiny do aliance.
Dnešní argument, že Bakerův slib nebyl skutečnou smlouvou, protože ho neschválily dvě třetiny Senátu, přirovnává Bracken k dohodám s indiánskými kmeny, které platily, dokud Američané na jejich půdě nenašli něco cenného. Proč by tedy měl někdo Spojeným státům věřit? Nedostatek důvěry začíná Ameriku stát čím dál víc.
Závěr
Írán podle Brackena dokazuje, že dokáže ohrozit americké cíle i daleko od Perského zálivu: drony u britských základen, rakety s dosahem do Evropy a výhrůžky, kvůli kterým se ministr financí stěhuje na základnu. Washington se z konfliktu nejspíš stáhne s vyhlášením vítězství, do Zálivu se ale jeho lodě nevrátí. Na Ukrajině vede americkou diplomacii dvojice amatérů, Evropa žije v sebeklamu a Rusko bude postupovat dál, dokud nezíská silnou vyjednávací pozici, nejspíš v podobě Oděsy.
