Írán vzkazuje, že mír na Blízkém východě je možný jen za jeho podmínek: Spojené státy mají předem splnit všechny body memoranda o porozumění a stáhnout z regionu veškeré své síly. Zároveň Teherán varuje, že pokud se válka znovu rozhoří, Američané neubrání své námořní základny ani spojence v podobě Izraele. Jde o zoufalé výkřiky slabého protivníka, nebo o realistický odhad sil? Podle Steva Jermyho, komodora britského Královského námořnictva ve výslužbě a válečného veterána, jednoznačně o to druhé. Rozhovor se z Perského zálivu postupně přesouvá k energetické krizi, válce na Ukrajině a k tomu, proč evropské elity podle něj nedokážou myslet strategicky.
Írán klade podmínky z pozice síly
Íránská tvrzení nejsou podle Jermyho bluf, ale vyjádření skutečného poměru sil. Írán má nohu na krku Hormuzského průlivu a disponuje tím, co Jermy souhrnně nazývá raketovými silami: kombinací dronů, hypersonických střel a konvenčně vyzbrojených balistických raket. Ty může nasadit proti Izraeli, proti americkým základnám v regionu i proti lodím na moři.
Jermy přiznává, že o víkendu sám čekal obnovení bojů, zároveň ale tušil, že jde spíš o divadlo. Íránská ekonomika je sice otevřenou otázkou, jenže ani na Západě se dnes žádné ekonomice nedaří – a to z velké části kvůli důsledkům západní politiky ve válce na Ukrajině i ve válce s Íránem.
Ropa za sto dolarů: proč cena neklesá
Americký prezident Donald Trump v posledních dnech opakuje, že Spojené státy mají Hormuzský průliv pod kontrolou a že z regionu dnes proudí o jeden až dva miliony barelů ropy denně víc než před válkou. Cena ropy přitom zůstává nad sto dolary za barel, zatímco před válkou se obchodovala kolem 65 dolarů. Kdyby tvrzení platilo, cena by se musela vrátit dolů.
Část rozdílu podle Jermyho vysvětluje zpoždění: sledované ceny jsou futures kontrakty, které reagují s odstupem jednoho až dvou měsíců. Podstatnější ale je, že ropa průlivem proudí, jenže zdaleka ne v dostatečném množství. Podle analytiků, kteří vycházejí mimo jiné z dat služby TankerTrackers, se toky občas krátce vyšplhají vysoko, průměr se však drží zhruba mezi 10 a 13 miliony barelů denně. Z trhu tak zmizelo přibližně deset milionů barelů denně – a právě na to ceny reagují.
Ani úplné otevření průlivu a podepsání dohod by cenu ze dne na den nesrazilo. Jermy počítá se zpožděním nejméně šesti měsíců, spíš ale s rokem, než se důsledky uzavření průlivu plně vstřebají. K tomu přistupuje nedůvěra: po tolika lžích nelze brát za bernou minci žádná oficiální čísla.
Zkapalněný plyn a hrozba deprese
Ropa není jedinou surovinou, která v Perském zálivu uvízla. Část ropy se dostává ven přečerpáváním z lodi na loď, u zkapalněného zemního plynu (LNG) to ale nejde, a světový trh s plynem proto trpí nedostatkem. Tankery s LNG jsou navíc mimořádně zranitelné. Jermy vzpomíná na analýzu, na které pracoval krátce po 11. září: úspěšný útok na pevninský terminál LNG v ní vyšel s následky označenými jako „subjaderné“. Plyn ochlazený do kapalného stavu je při zásahu extrémně výbušný.
Nejvíc odnesou nedostatek plynu Evropa a Dálný východ. Ve Velké Británii se LNG používá k vyrovnávání elektrické sítě s vysokým podílem obnovitelných zdrojů – vítr nefouká pořád a slunce nesvítí vždy.
Čím déle současný stav trvá, tím pevněji si Jermy stojí za prognózou z počátku roku: příští rok přinese nejen těžkou recesi, ale velmi pravděpodobně depresi. Mezi spotřebou energie a hrubým domácím produktem platí úzká vazba. Když ze světového energetického systému zmizí zhruba deset procent ropy a podobný podíl plynu, světový HDP klesne řádově o stejnou hodnotu – a pokles o deset procent už je na hraně deprese. Stačí k tomu i současné omezení průlivu bez otevřené války.
Nafta je přitom krví celé ekonomiky: pohání těžbu, zemědělství, rybářské lodě i veškerou logistiku. Přerušit její přísun je jako zavřít podstatnou část vodovodu a čekat, že po opětovném puštění tlaku bude vše fungovat jako dřív. Jermy se před časem sešel s energetickým analytikem Artem Bermanem, který zrovna pobýval v Cornwallu, a oba došli ke stejnému závěru: energetický systém se už nikdy plně nezotaví. Probíhá takzvaná destrukce poptávky, tedy ve skutečnosti destrukce ekonomiky – firmy krachují, protože neutáhnou cenu paliva, a lidé škrtají vše kromě jídla a energie.
Nafta, letecké palivo a drahá logistika
Už v létě Jermy varoval, že bez rychlého diplomatického řešení nastanou potíže se středními destiláty: naftou, kerosinem neboli leteckým palivem a těžkým lodním palivem. Jsou to paliva s vysokou energetickou hustotou, na nichž stojí celý logistický systém. Letecké a lodní palivo podle něj zdražilo na dvojnásobek až trojnásobek.
Nafta ve Spojených státech stojí kolem 6,50 dolaru za galon, v Kalifornii prý až deset dolarů. Dopravci, kteří nedokážou náklady přenést na zákazníky, budou krachovat – nikdo nebude provozovat firmu se ztrátou. Provoz velkého ropného tankeru typu VLCC údajně vyjde na milion dolarů denně a víc, k tomu se přidává vysoké pojištění a plavba ze Zálivu do amerického Cushingu trvá dva měsíce. Takové náklady prodražují ropu pro Spojené státy, Evropu i Dálný východ a jejich dopady se naplno projeví během příštího roku.
Návrat k válce? Signály z Izraele a Washingtonu
Podle zprávy televize Al-Džazíra nemají Spojené státy v plánu znovu vstoupit do války, pokud Írán neudělá chybu. Zároveň se ale objevují opačné signály. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu o víkendu prohlásil, že Izrael válku s Íránem rozhodně dokončí. Lze to číst jako předvolební rétoriku, jenže podobně se vzápětí vyjádřil i americký generál ve výslužbě Jack Keane.
Keane tvrdí, že Íránu došla ropa, nedokáže obchodovat ani se sousedy, jako jsou Turecko, Pákistán a Ázerbájdžán, a satelitní snímky podle něj naznačují obnovu jaderných zařízení. Doporučuje proto nepolevit v ekonomickém škrcení, obnovit bojové operace, zničit jaderný program, výrazně oslabit íránský arzenál balistických raket, jít po vedení země a rozpoutat proti režimu podvratnou činnost CIA a Mossadu.
Jermy v tom slyší především lhostejnost k dopadům na spotřebitele. Pokud by se Washington řídil Keaneovou radou, ceny nafty v Americe i jinde by neklesly. A jak by to vůbec mělo fungovat? Nasazení CIA nefungovalo minule, proč by mělo teď, když je Írán po pokusech Spojených států a Izraele o likvidaci jeho vedení mnohem jednotnější? Jaderná zařízení se nepodařilo zničit ani za čtyřicetidenní válku, ani za dvanáctidenní kampaň před ní, a americké bojové síly v Zálivu jsou dnes podle Jermyho slabší než tehdy.
Světová ekonomika krvácí a dluh roste
Válku je podle Jermyho potřeba co nejdřív ukončit, protože světová ekonomika krvácí a nikdo s tím nic nedělá. Cíle, které Spojené státy a Izrael sledují, by šlo naplnit jen rozsáhlou pozemní invazí, a ta nepřipadá v úvahu. Dokud se o ně budou pokoušet letectvem a hybridní válkou, ekonomika bude krvácet dál. Jermy si stojí za tím, že tato válka vejde do dějin jako největší zahraničněpolitická chyba v americké historii.
Skutečné finanční škody se teprve ukážou. Poměr dluhu k HDP vychází z předpokladu, že se HDP příliš nehýbe. Spojené státy mají dluh kolem 124 procent HDP; když HDP klesne třeba o pět procent, zadlužení poměrně vzroste. Dluhopisové a akciové trhy jsou podle Jermyho ve vratké situaci, kdy je může do vážných potíží srazit jediná událost – a to napříč celým Západem. Nejlépe chránění by paradoxně byli Rusové a v menší míře Číňané. Japonsko má dluh kolem 240 procent HDP, většinu ho ale drží domácí subjekty. Americký dluh naopak z velké části drží cizina – a Saúdská Arábie by se svých amerických státních dluhopisů podle Jermyho ráda zbavila.
Shrnuto: pokud současný stav potrvá do příštího roku, přijde pravděpodobně výrazná recese, možná deprese. Návrat k plné válce by dopady vystřelil mimo všechny grafy.
Saúdská Arábie a sousedé jednají v Teheránu
Podle zprávy Al-Džazíry hostí Írán zástupce Saúdské Arábie a dalších regionálních mocností, zatímco sílí obavy z návratu války. Že země Zálivu jednají s Íránem tváří v tvář, a navíc přímo v Teheránu, je výrazný signál – zvlášť ve srovnání s Evropou, která s Ruskem nemluví.
Jermy to považuje za velmi významný posun a vidí v něm zárodek takzvané mekkánské dohody, tedy budoucího regionálního uspořádání typu OBSE nebo NATO. Hrají v tom roli tři faktory. Státy Rady pro spolupráci v Zálivu zřejmě dospěly k závěru, že americké bezpečnostní záruky už nejsou dobrou volbou, protože jim Spojené státy nedokážou dostát. Za druhé chtějí, počínaje Saúdskou Arábií, udělat vše pro to, aby v případné další válce nestály na žádné straně a Írán jim nezničil ropnou infrastrukturu ani zařízení nezbytná k životu, jako jsou odsolovací stanice. Za třetí jde o vztah mezi státy mekkánské dohody – Tureckem, Pákistánem a Saúdskou Arábií – a Íránem. Napětí přes Záliv bylo vždy velké, zčásti z náboženských důvodů, protože šíitský Írán stojí proti sunnitským zemím.
V situaci, kdy všichni hledají stabilitu, ale může z jednání vzejít počátek dohody, podle níž se region postará o vlastní bezpečnost sám. Nepříjemné to bude hlavně pro Izrael, jde však z velké části o důsledek izraelské politiky. Pokud se to podaří, je s iniciativou velkého Izraele konec. Jermy proto se zájmem sleduje izraelské volby, které se konají den po natáčení rozhovoru: Netanjahuův soupeř na něj působí jako centrističtější a hlavně strategičtěji uvažující politik – a strategického lídra Izrael zoufale potřebuje.
Izraelská doktrína a mýtus americké převahy
V pozadí stojí dokument, který rozhovor cituje jako nový izraelský koncept národní bezpečnosti. Podle citovaných bodů v něm mír není hodnotou sám o sobě a je považován za naivní představu, válka je chápána jako základní stav a dokument odmítá samostatnou existenci arabských států: většina z nich prý nejsou skutečné národní státy, ale soubory etnických skupin bez společné historie, takže jejich destabilizace je přirozeným procesem. Když tohle arabské státy slyší, zároveň vidí, že jim Spojené státy pomoci nedokážou, a Írán varuje, že při obnovení války nebude mít jinou možnost než je zasáhnout, nabízí se otázka, jestli to Araby a Peršany nesblíží.
Podle Jermyho se to už děje. Západ při svých intervencích opakovaně nepochopil jemnosti kmenového uspořádání regionu. Jermy vzpomíná na Afghánistán, kde s kapitánem amerického námořnictva nad mapou kmenových území zjistili výraznou souvislost mezi incidenty povstalců a paštunskými oblastmi. Izraelská strategie podle něj sází na konfrontaci, přestože by Izrael měl z dvanáctidenní a čtyřicetidenní války vyvodit opačné poučení: americká bezpečnostní záruka není tím, čím se zdála, systémy Patriot nefungují podle očekávání, americké základny v Jordánsku se ukázaly jako zranitelné a už během dvanáctidenní války chtěl boje ukončit právě Izrael, protože se nedokázal ubránit.
Proti raketovým silám Ruska, Číny, Íránu a Severní Koreje podle Jermyho nebude mít Západ včetně Izraele uspokojivou obranu nejméně pět, spíš deset let. Odvolává se na práci Teda Postola a na vlastní texty o protivzdušné obraně. Spojené státy zůstávají mimořádně silnou vojenskou mocností, ale nejsou všemocné – jsou jednou ze tří velmocí a Rusko s Čínou stojí na druhé straně. Jermy o tom napsal článek s názvem Rozbitý mýtus americké vojenské převahy. Pozemní síly americké armády a námořní pěchoty jsou podle jeho odhadu zhruba třetinové oproti ruským a šestinové oproti čínským.
Evropa tvrdí, že chce mír
Zatímco Arabové a Peršané spolu uprostřed války mluví, v Evropě se nic takového neděje. Šéfka unijní diplomacie Kaja Kallasová přesto odmítla výtky, že Evropská unie nemá plán a nechce mír. Mír podle ní chce Ukrajina, která je pod bombardováním už pátým rokem, a chce ho i Evropa. Jediný, kdo mír nechce, je podle ní Rusko.
Jermy to vidí opačně: mír nechce Evropská komise ani NATO. Velká většina Ukrajinců mír chce a sám Volodymyr Zelenskyj prý připustil, že by za mír přijal ztrátu čtvrtiny území, i když od toho možná ustoupil. Jermyho zaujal postřeh Julije Mendelové z rozhovoru s Tuckerem Carlsonem, že Ukrajina páchá národní sebevraždu. A Evropská unie s NATO ji v tom podle Jermyho povzbuzují, což považuje za ostudné. Násilné odvody na ulicích, rozvrácená ekonomika – a plán, o kterém Kallasová mluví, nikdo neslyšel. Strategie podle Jermyho zní: přitlačit a doufat, sypat peníze a čekat na zázrak.
Jermy má silné podezření, že generálové a představitelé NATO se z nedávné návštěvy vrátili v šoku. Ukrajina podle něj potřebuje každý měsíc 27 až 30 tisíc lidí, aby nahradila padlé a raněné, její populace se zmenšuje a proti ruskému strategickému bombardování se ubránit nedokáže. Že pozvánka na mírová jednání šla Rusku, Ukrajině a Spojeným státům, ale ne Evropě, není náhoda: bez Spojených států je Evropa slabá, vojensky nemá co nabídnout a dochází jí peníze.
Rusko podle Jermyho nepřistupuje na příměří, protože to nikdy neslíbilo. Chce dlouhodobé mírové uspořádání, o kterém se musí jednat za běžící války. Západu nevěří a příměří by vnímalo jako příležitost znovu Ukrajinu vyzbrojit. Rusko vyhrává, Ukrajina s podporou NATO prohrává – a Kallasová to podle Jermyho buď nevidí, nebo to z politických důvodů záměrně přehlíží.
Promarněné šance na mír
Julija Mendelová, jejíž plánované vystoupení v Evropském parlamentu bylo podle rozhovoru na poslední chvíli zrušeno, zveřejnila na síti X přehled mírových příležitostí, které Zelenskyj a s ním i Evropa odmítli. Začíná istanbulskou dohodou z dubna 2022, pokračuje koncem roku 2022, kdy se ruské síly stáhly z části Chersonské oblasti, přes energetické příměří podle istanbulského vzoru z července 2024 až po březen 2025, kdy se po roztržce Zelenského v Oválné pracovně sešli evropští lídři v Londýně. Rozhovor k tomu přidává prosinec 2021, kdy existovala dohoda, která mohla válce zabránit a o níž se podle rozhovoru tehdejší generální tajemník NATO Jens Stoltenberg chlubil, že ji ignoroval, a také schůzku v Anchorage na Aljašce v roce 2025.
Zvlášť výrazný je rok 2023. Deník Berliner Zeitung s odvoláním na Financial Times napsal, že Vladimir Putin tehdy nabídl rozsáhlé stažení vojsk a Zelenskyj s Evropou nabídku odmítli. Tvrzení, že mír nechce Rusko a chce ho Evropa, je podle rozhovoru přesným opakem skutečnosti.
Jermy souhlasí a popisuje opakující se vzorec: Rusko nabídne podmínky, Západ s Ukrajinou je odmítnou, Rusko postoupí a při dalším jednání nabídne podmínky tvrdší – protože vyhrává. Za istanbulské podmínky by dnes Evropané Putinovi utrhli ruku. Kdo bojuje se silnějším soupeřem, má brát nejlepší podmínky co nejdřív, jinak dostane horší.
Evropě navíc docházejí peníze. Francie je na hraně, Německo možná v recesi. Bývalý britský diplomat Ian Proud připomíná, že klíčovým faktorem vedení války je likvidita, a ta je stále vzácnější. Evropané stojí před volbou „zbraně, nebo máslo“: školy, zdravotnictví a energetická infrastruktura, nebo další peníze pro Ukrajinu, které se nikdy nevrátí. HDP Ukrajiny se podle různých odhadů propadl o 10 až 30 procent a půjčky bude nutné odepsat, takže je zaplatí budoucí evropští daňoví poplatníci. K tomu se přidávají rizika z dodávek zbraní, které útočí hluboko do Ruska, přestože Moskva dala jasně najevo, že ví, kde jsou evropské zbrojovky. Nadějí jsou podle Jermyho Marine Le Penová ve Francii a Alice Weidelová v Německu, které válku odmítají: ve dvou ze tří největších evropských zemí je válka živým politickým tématem.
Zbraně, nebo máslo: Britové nechtějí bojovat
Náčelník generálního štábu britské armády nedávno ve virálním videu varoval Brity, že je politici brzy požádají o oběti kvůli válce. Ve Francii i v Itálii podobné výzvy narazily. Jak dopadnou v Británii?
Podle Jermyho jako olověný balon. Pod rozhovorem Tuckera Carlsona s Rees-Moggem nenašel jediný pozitivní komentář a stejně odmítavé byly reakce na generálovo vystoupení. Lidé se ptají, proč by měli bojovat proti Rusku, když stát nedokáže ohlídat vlastní hranice a chybí peníze. Jermy v tom vidí totéž, co zažil v Afghánistánu: země dochází k řešení dřív než politici a establishment.
List The Independent napsal, že ministr obrany Wes Streeting chce mít Británii na válku s Ruskem připravenou zhruba do tisíce dnů. Podle Jermyho připravená nebude – úspěchem by bylo být připraven za deset let. Představa, že by skupina zemí NATO i bez Spojených států dokázala Rusku vzdorovat, je podle něj fantazie. Nešlo by totiž o pozemní tažení, ale o strategickou raketovou kampaň. Rusko by nemuselo nikam vtrhnout, stačilo by mu stát za linií od Finska po Černé moře a ničit evropskou infrastrukturu a zbrojovky. Západ by mohl odpovědět jen pilotovanými letouny s řízenými střelami středního doletu proti systémům S-400, S-500 a S-550 a proti snad nejlépe vycvičené protivzdušné obraně na světě. Proti tomu by útok lehké brigády u Balaklavy vypadal jako procházka parkem.
Německo, Merz a nedostatek strategie
V Německu Alternativa pro Německo vyhrála několik regionálních voleb s velkým náskokem. Vláda by tedy mohla začít brát ohled na to, co jí voliči vzkazují. Kancléř Friedrich Merz přesto mluví o masivní hrozbě ze strany Ruska, které se podle něj snaží Německo destabilizovat.
Rozdíl mezi Německem a Francií na jedné straně a Británií na druhé je podle Jermyho v tom, že v Německu proti válce otevřeně vystupují velké postavy jako Alice Weidelová. Kancléř naopak sází na totéž co Brusel: přitlačit a doufat. Důkazy pro jeho domněnky se hledají těžko. Komentátor Alexander Mercouris soudí, že Merzovy dny jsou sečteny, a Jermy by ho na místě CDU nahradil co nejdřív – patří prý k nejméně populárním kancléřům vůbec. Merz podle Jermyho buď nemyslí strategicky, nebo strategickou pravdu z politických důvodů záměrně ignoruje, přičemž sám se kloní k první možnosti.
Evropské establishmenty mají velkou institucionální setrvačnost. Británie rozvinula Zelenskému červený koberec v době, kdy se ostře – a podle Jermyho hloupě – rozešel s Donaldem Trumpem. To, že Zelenskyj označil Trumpa za slabého, považuje Jermy za zásadní politickou událost, ze které se ukrajinský prezident už nevzpamatuje. Otázkou je jen, zda americký hluboký stát nezabrání Trumpovi mír prosadit.
Jermy cituje francouzského generála André Beaufra: poražený si porážku zaslouží, protože vyplývá z nedostatečné schopnosti myslet a jednat strategicky před válkou nebo během ní. Strategický úspěch se podle Jermyho měří třemi otázkami: byla strategie účinná, byla efektivní vzhledem k vynaloženým zdrojům a byly výsledky trvalé? V evropském počínání ve válce na Ukrajině nevidí ani jedno.
Proč v Británii chybí protiválečný hlas
Proč v Británii proti válce nevystupuje žádný významný politik? Napříč politickým spektrem panuje podle Jermyho pozoruhodná jednota: Rusko je špatné, Západ dobrý, Putin zlý a Zelenskyj postava hodná Churchilla. Tento narativ vznikl, aby zemi válku vysvětlil, a mnoho lidí mu věří. Ti, kdo nevěří, cítí tlak. Jermy o tom dřív mluvil jako o sektářském myšlení, přesnějším psychologickým popisem je ale podle něj masová formace, kdy celá populace následuje jedinou linii – podobně jako v klasické knize o šílenství davů.
Kdo se ozve, bývá podle Jermyho napaden. Profesor Glenn Diesen byl označen za Putinova a kremelského příznivce, přestože podle Jermyho jen analyzuje fakta tak objektivně, jak to jde. Umlčet se snažili i švýcarského analytika Jacquese Bauda a Ian Proud byl podle Jermyho po návratu do Británie bez udání důvodu tři hodiny zadržen a zabavili mu notebook, který mu později vrátili. To vše v západním světě, jehož velkou hodnotou má být svoboda projevu.
Jermy odkazuje na belgického psychologa, podle kterého se takový konsenzus rozpadne, jakmile proti němu stojí 10 až 30 procent populace. Těchto čísel Británie zatím nedosahuje, zpětná vazba, kterou Jermy dostává, je ale z 90 procent souhlasná. Zlom podle něj přijde koncem letošního a začátkem příštího roku, až se finanční situace výrazně zhorší.
Krize životních nákladů je krizí energie
Pokud bude Blízký východ dál tlačit ceny energií nahoru – ať už udržením současného stavu, nebo obnovením války – a k tomu se přidají dopady války na Ukrajině, může ekonomická bolest běžných Britů prolomit onu hranici 30 procent? Podle Jermyho je to docela možné.
Lidé mluví o krizi životních nákladů, Jermy ale tvrdí, že jde o krizi nákladů na energii, jejímž příznakem je krize životních nákladů. Drahou energii vysvětlují tři hlavní důvody. Prvním jsou sankce proti Rusku z roku 2022: Rusko tehdy dodávalo zhruba 40 procent evropského zemního plynu a 40 procent rafinované nafty, a sankce navíc stáhly ruskou ropu z mezinárodního trhu. Druhým je Hormuzský průliv, jehož uzavření ubralo z už tak napjatého trhu 10 až 20 procent ropy. Třetím jsou útoky drony a raketami hluboko do Ruska na tamní rafinerie, které z trhu stahují další ropu a plyn.
Kdo se diví, proč energie zdražila, nemusí podle Jermyho hledat dál než u politiky vlastní vlády. Jednomu místnímu politikovi prý řekl: když nechcete přestat podporovat Ukrajinu, nestěžujte si na ceny energií. Západní politika ve válce na Ukrajině i v Íránu není jedinou příčinou, je ale příčinou zásadní – a svádět to na Putina nemá smysl.
Závěr
Rozhovor skládá dohromady dvě války do jednoho obrazu. Írán drží Hormuzský průliv a s ním i světovou ekonomiku v šachu, zatímco Evropa v ukrajinské válce sází na vytrvání, na které jí docházejí peníze i podpora voličů. Země Perského zálivu hledají vlastní cestu k bezpečnosti a jednají s Teheránem, evropské vlády s Moskvou nemluví vůbec. Výsledkem je podle Jermyho energetická krize, která se teprve rozjíždí: bez rychlého ukončení obou konfliktů přijde příští rok těžká recese, ne-li deprese, a odpovědnost za ni ponesou rozhodnutí západních vlád.
