Írán přišel na půdě OSN s mírovým plánem, Washington ho odmítl a o dalším bombardování se mluví otevřeně. Arabistka a diplomatka Eva Filipi rozebírá, proč je Teherán ochoten jednat, komu by nový úder pomohl, jak se v regionu proplétají jednotlivé konflikty a proč Evropa může jen přihlížet.
Mírový plán z New Yorku a Trumpovo odmítnutí
Írán předložil Spojeným státům mírový plán výměnou za konec sankcí, Donald Trump ho smetl ze stolu. Podle Filipi Teherán k nabídce dotlačila hlavně ekonomika: sankce i útoky zabírají a íránská šachová partie se nevyvíjí tak, jak si vedení představovalo. Na okraj Valného shromáždění se navíc Trumpovi vyslanci Witkoff a Kushner sešli za katarského zprostředkování s íránským ministrem zahraničí Arakčím. Výsledky zatím nejsou vidět a Filipi nečeká, že by Trump řekl „fajn, podlehneme a válku ukončíme“.
Ekonomický tlak na Írán je skutečný. Hormuzský průliv sice není zcela pod kontrolou a neíránská ropa jím dál proplouvá, ovšem v malém množství. Někteří analytici tvrdí, že kdyby se od začátku vsadilo jen na soustředěný ekonomický tlak, posílil by tu část íránské společnosti, která s vedením nesouhlasí, a režim by možná padl rychleji. Sama Filipi to označuje za spekulaci.
Izraelské volby, americké midterms a komu by útok prospěl
Zda Trump znovu zaútočí, nedokáže podle Filipi nikdo s jistotou říct. Stojí ale za povšimnutí kalendář: v Izraeli se 27. října volí a po nich přicházejí americké volby do Kongresu v polovině volebního období. Jedna z úvah proto počítá s tím, že k vojenskému úderu může dojít ještě předtím.
Peníze na další akci Trump má, Kongres mu schválil 1,3 bilionu dolarů. V Izraeli je Írán téma, na kterém se shodnou všechny strany včetně Netanjahuových oponentů, takže by úder hrál spíš do karet Benjaminu Netanjahuovi. Změnu režimu v Teheránu chtěl Trump i Netanjahu. Izraelský premiér nedávno prohlásil, že k ní dojít musí, protože teprve potom bude možné s Peršany jednat a třeba i uzavřít smlouvu. Do toho zapadá snaha Washingtonu i Izraele rozšířit abrahámovské dohody o další státy regionu.
Jenže změna režimu se nepovedla, ba naopak: po útocích se obyvatelstvo semklo kolem vedení s logikou „útočí na nás zvenčí, tak jsme pro tento režim“. Filipi dodává, že rozhodně ne všichni. Právě proto by podle ní měl samotný ekonomický tlak bez vojenského zásahu větší šanci režim postupně změnit. Na otázku, jak Trump skloubí útoky se sliby, že války nezačne a rychle je ukončí, odpovídá stroze: to se musí zeptat Trumpa. S tímto rozporem se podle ní pozorovatelé potýkají od chvíle, kdy útok začal, protože v jeho představách neměly být žádné války ani vojáci vysílaní za hranice.
Jeden konflikt, nebo spleť mnoha
Skončí válka s Íránem, utichnou i ostatní konflikty v regionu? Odpověď není jednoduchá. Írán a Saúdská Arábie byli dlouho rivalové, v roce 2023 mezi nimi Čína zprostředkovala dohodu. Pod povrchem však doutnají méně viditelná napětí, například kolem šíitských komunit; v Bahrajnu žije šíitů hodně. Írán chce, aby ho okolí uznalo jako regionální mocnost, a o totéž usiluje Turecko. Mezi Izraelem a Tureckem navíc panuje výrazná nevole, která se naplno ukázala při projevech Netanjahua a Erdoğana na Valném shromáždění.
Dalším ohniskem je Irák, kde šíité tvoří zhruba 60 % obyvatel. Tamní milice ostřelovaly okolní státy. Všimnout si je podle Filipi třeba i jedné věci: Írán už delší dobu neposílá střely na Izrael, míří s nimi na sousední země. Je to pragmatik, ví, že Izrael zničit nedokáže, a hraje proto hru o uznání u sousedů. Filipi proto do budoucna nevylučuje, že se Saúdská Arábie s Íránem znovu dohodne. Do skládačky patří i nová obranná koalice Turecka, Pákistánu a Saúdské Arábie. Rozebrat to všechno pořádně by podle ní zabralo nejméně dvě a půl hodiny.
Spojenci Íránu: hútíové, Hizballáh a irácké milice
Velká část íránské síly leží v regionální síti spojenců. Hútíové v Jemenu teď útočí na Saúdskou Arábii a Írán je podporuje; do Saná podle Filipi přistálo několik letadel se zbraněmi a střelami. Neznamená to, že hútíové na sto procent dělají, co si Teherán přeje, ale za spojence Íránu je považovat lze, stejně jako Hizballáh nebo irácké šíitské milice.
Hútíové nemíří primárně na americké cíle, ale na Saúdskou Arábii a její ropnou infrastrukturu. Zničili několik ropných zařízení, takže saúdská ropa teď nemůže proudit napříč zemí. Pro Evropu to znamená dražší pohonné hmoty, vyšší inflaci a dražší zboží, protože z ropy se vyrábí téměř všechno. Kdo se s kým dohodne a kdy, zůstává otevřené.
Evropa může jen přihlížet
Jakou diplomatickou sílu má v tomto dění Evropa? Filipi nechce být brutální, ale odpověď zní: nulovou, nebo téměř nulovou, i když si to Evropa nechce přiznat. Její pokusy nepřinášejí žádný výsledek. Zbývá jen sledovat vývoj a podpořit dohodu, až k nějaké dojde.
Proč Trump Saúdům nepomohl
Saúdský korunní princ patří mezi Trumpovy oblíbence a podle jednoho z dřívějších rozhovorů pomohl i k Trumpovu setkání se syrským prezidentem Šarou. Když ale Saúdská Arábie o pomoc požádala, Washington nezasáhl. Filipi to čte tak, že by Trump jen rozpoutal další kolo válčení. Obecně se mluví o tom, že americká vojenská přítomnost na Blízkém východě končí a vzniká nová politická a bezpečnostní architektura regionu. Pod takový výklad by se Filipi podepsala. Další válečná epizoda by Trumpovi nepřinesla ani bod.
Vztah Rijádu a Washingtonu se tím podle ní neotřese. Investice, které korunní princ Trumpovi slíbil, do Ameriky dál potečou a Saúdové budou dál nakupovat americké zbraně. Spíš je vidět, že se státy regionu snaží domlouvat mezi sebou. Ani Turecko, ani Pákistán Saúdům nepomohly, přestože s nimi mají obrannou dohodu, protože její konkrétní parametry ještě nejsou dojednané. Nikdo nechce blízkovýchodní kotel dál rozpalovat a z evropského pohledu je to jednoznačně dobře.
Američtí vojáci odcházejí z Iráku
Posledním zářijovým dnem měly americké jednotky opustit Irák. Posílí to Írán, případně Islámský stát? Buňky Islámského státu podle Filipi dál existují, méně v Iráku, v Sýrii však zcela jistě. Odchod byl plánovaný. Klíčové teď je, zda irácká vláda udrží kontrolu nad šíitskými milicemi, které jsou formálně samostatné, ale do jisté míry řízené Íránem a které už na okolní státy útočily. Záleží na tom, jak silná irácká vláda bude. Karty jsou ovšem rozdané tak, že si Filipi úspěchem jistá není.
Kde hrozí eskalace: Izrael a Turecko
Nejcitlivějším bodem zůstává nevole mezi Izraelem a Tureckem. Obě země se už několikrát střetly na území Sýrie, kde má Turecko vojáky a základny a kde Izrael potřebuje na jihu vlastní bezpečnostní pásmo. Filipi přesto věří, že drobné incidenty v otevřený střet nepřerostou.
O klid v regionu bude usilovat i Čína. Jde jí nejen o ropu, ale také o pozemní trasy nové Hedvábné stezky. Přes Sýrii se navíc mají stavět ropovody do Evropy. Projektů a zájmů je tam tolik, že Filipi nevěří v další přímý útok. Velkou válku mezi Amerikou, Izraelem a Íránem region už má, další třenice by se ale v rozsáhlejší konflikt přelévat neměly.
Okázalé přijetí Si Ťin-pchinga
Čína měla velkou příležitost zapůsobit na Trumpa při návštěvě Bílého domu. Trump jel Si Ťin-pchinga osobně přivítat na letiště, přestože když sám přiletěl do Pekingu, čínský prezident na něj na letišti nečekal. Okázalost si Trump podle Filipi velmi potrpí. Přijetí působilo velkolepě a mělo symbolický význam: hostu se dostalo veškeré úcty. Spojené státy si potřebují Čínu spíš naklonit, než z ní dělat nepřítele.
Pomohlo to? Záznamy z jednání nikdo nemá, Filipi si však myslí, že po takovém uvítání mohla řada bodů proběhnout hladčeji. Velmoc podobný projev respektu očekává, a Čína se svou historií obzvlášť.
Závěr
Írán je ekonomicky v defenzivě, a proto nabízí mír. Washington zatím trvá na tvrdém kurzu a kalendář izraelských i amerických voleb nechává otevřenou možnost dalšího úderu. Region se mezitím přeskupuje: Írán hledá uznání u sousedů, hútíové tlačí na Saúdskou Arábii, Američané odcházejí z Iráku a Čína chce klid kvůli obchodním trasám. Evropě v tom podle Filipi zbývá jediné: dívat se a nést náklady v cenách ropy.
