Spojené státy vedou dvě války naráz. Jednu přímo proti Íránu, druhou zprostředkovaně na Ukrajině. Ani v jedné se nerýsuje vítězství a čím déle obě trvají, tím zřetelněji se ukazuje, kdo z nich těží nejvíc: Peking.
Zahozená jaderná dohoda stojí na začátku
Síla jaderné dohody z Obamovy éry nespočívala v Johnu Kerrym ani v samotném Obamovi. Spočívala v tom, že pod režimem sankcí byly podepsané i Rusko a Čína. Poprvé se sešlo tolik velkých hráčů, že sankce skutečně fungovaly, a ten tlak šlo proměnit v jednání. Zbytek odvedl osobní vztah mezi americkým vyjednavačem, jaderným fyzikem, a íránským protějškem. Přesně o tom diplomacie je.
Dohoda měla platit pětadvacet let a dala se prodlužovat. Washington ji zahodil, a porušil tím i mezinárodní právo. Zabil pak i pozdější iniciativu, kterou připravila jiná strana a která by dohodu vrátila do hry spolu s rozmrazením íránských aktiv a úlevami ze sankcí. Zbyly dvě možnosti: ustoupit, nebo jít do války. Vybrala se ta druhá a dnes se prohrává.
Utlumit válku do voleb, pak se vrátit
Plán na nejbližší měsíce vypadá na odklad. Žádné velké údery, nanejvýš občasné bombardování, hlavně čas na oddech, doplnění zásob a obnovu zpravodajských kapacit. Ta je nutná: v Bahrajnu, Kuvajtu, Saúdské Arábii ani jinde v regionu už Američanům nezbylo nic, Íránci zničili všechno, co se používalo. Systém včasné výstrahy nahradily letouny AWACS, které musí být ve vzduchu nepřetržitě, aby vůbec bylo na co střílet.
Klid má vydržet do voleb. Pak přijde návrat k tvrdé válce, i když se těžko odhaduje, jak se v tak krátké době stihnou vyrobit systémy THAAD, Patriot nebo střely Tomahawk. Znepokojivější je jiná zpráva z Pentagonu: mluví se tam o použití jaderné zbraně. Není to schválený plán, ale mluví se o tom nahlas.
Hormuz je otevřený jen na papíře
Oficiálně teče Hormuzem ropa bez problémů, v milionech barelů. Komerční sledovací služby hlásí zlomek. Íránský náměstek ministra zahraničí to říká rovnou: jižní trasa je z vojenského hlediska uzavřená, íránské ozbrojené síly ji nepropouštějí, a v rámci dohody s Ománem má být uzavření oznámeno Mezinárodní námořní organizaci.
Realita je mezitím taková, že se lodě protahují průlivem v noci, bez světel a bez zapnutých transpondérů, hlemýždím tempem. Nikdo nemá kontrolu, jen případ od případu a většinou tajně. Na řešení pracují Omán, Saúdská Arábie, Emiráty i londýnský pojistný trh, výsledkem je zatím jen zmatek. Húsíové navíc prakticky uzavřeli průliv Báb al-Mandab, somálští piráti se vrátili na moře a objížďky přes Suez a Gibraltar přidávají k plavbě kolem čtyřiceti dnů.
Íránská odveta má tři patra cílů
Předpoklad, že Írán bude poslušně čekat, až si Washington vybere vhodný termín, patří k nejnaivnějším částem celé úvahy. Churchill kdysi vyslechl brilantní brífink imperiálního generálního štábu a na konci se zeptal, jestli někdo náhodou nezvážil nepřítele. Nikdo nezvážil. Teď se dělá totéž.
Írán ví přesně, které cíle v regionu nejvíc rozhoupou světovou ekonomiku, a má čím na ně dosáhnout. Balistické střely se vyrábějí v podzemních závodech tempem, které by stálo za studium. První patro cílů, americké základny v čele s Bahrajnem, je zničené. Druhé patro, Jordánsko a severní Irák, taky. Zbývá třetí: ryze ekonomické cíle v Zálivu, jejichž zásah by srazil regionální i světovou ekonomiku na kolena a do voleb by mohla přijít hospodářská deprese.
Brzdou je paradoxně Peking. Čína tuto partii vyhrává tak přesvědčivě, že skoro denně přibývá parametr, ve kterém vede, a globální krach by jí nepomohl. Účet se přesto už teď posílá jinam: Světový potravinový program varuje, že v globálním jihu vzroste počet případů hladovění dvoj- až trojnásobně, protože se nedostávají hnojiva a další zboží. Oděsa je zavřená, takže Ukrajina prakticky nevyváží nic.
Čínská data proměnila íránskou přesnost
Írán se učil desítky let, a to na tom nejtvrdším brousku, jaký se v regionu nabízí. Kdo chce obstát proti izraelským zpravodajským službám, musí být mimořádně vynalézavý. Dvacet let broušení nožů je znát.
Přibyla ale ještě druhá věc. Čínská železnice z projektu Pásu a stezky vede na západ až k Teheránu, Rusové dodávají přes Kaspické moře a od jeho jižního břehu je to po silnici sto třicet až sto čtyřicet kilometrů. Írán rozhodně není osamocený. Skutečným zlomem je přístup k čínskému družicovému zpravodajství, které je o řád přesnější než vojenská verze americké navigace. S ním si Írán zaměřil základny v Kuvajtu, Bahrajnu, Emirátech, Kataru i Saúdské Arábii a zařízení v severním Iráku, kde odnesla úder i infrastruktura Barzáního.
K tomu se přidávají střely, které letí rychlostí Mach 4 až Mach 5 a nesou samostatně naváděné hlavice. Nejde o kazetovou munici, ale o jednotlivé hlavice, které se při dopadu rozptýlí a každá zasáhne s účinkem odpovídajícím granátu ráže 155 milimetrů. Když jich dopadne třicet naráz na letiště s letouny zaparkovanými křídlo na křídle, je to Pearl Harbor.
Izrael se zastavil, protože ví, co by přišlo
Izrael nepokračuje dál ze dvou důvodů. Prvním je volební cyklus, druhým velmi realistická představa toho, co by následovalo. Odhad zní, že by šlo o pás od Tel Avivu po Haifu. Takový krok Írán neudělá, dokud má pocit, že se mu současná úroveň konfliktu vyplácí, ale kdyby se karta obrátila, udělá ho.
Zároveň se v Sýrii otevírá další fronta, tentokrát proti tureckým zájmům. Ankara zatím jen protestuje a dál obchoduje, otázka je, jak dlouho. Plán Velkého Izraele sahá od Turecka po Afriku a při delším mandátu by mohly přijít na řadu Irák, Jordánsko, části Egypta a Libanon.
Nejpodstatnější je ale obrácení rolí. Ještě donedávna platilo, že Washington používá Izrael, ne naopak. Otevřeně to v Senátu shrnul Lindsey Graham, když prohlásil, že kdyby Palestince nezabíjeli oni, musela by to dělat Amerika sama. To byla definice vztahu. Dnes se pořadí obrátilo a povolnou stranou jsou Spojené státy.
Storm Shadow místo jednání
Britský premiér Andy Burnham potvrdil, že Londýn schválil ukrajinskou žádost o sdílení technologie střel Storm Shadow, aby si je Kyjev mohl vyrábět sám. Britský a francouzský průmysl na tom má spolupracovat, hovoří se o šesti miliardách eur a kompletním technickém balíku. Ve skutečnosti by taková výroba trvala roky.
Podstatnější je, co z toho plyne: konec války není blíž a o diplomacii se ani neuvažuje. Poměr sil se přitom žádnými střelami nezmění. Britské zdroje navíc naznačují, že část nejvyšších míst si střet Ruska s Evropou přímo přeje, aby se spustil článek 5. Kyjev to říká zcela otevřeně. Moskva ústy Marije Zacharovové varuje, že odveta za údery britskými zbraněmi na ruské území může zasáhnout britské vojenské cíle i mimo Ukrajinu.
Článek 5 znamená něco jiného, než si Brusel myslí
Nejpravděpodobnějším místem zápalné jiskry je Litva. Se svou ruskou menšinou zachází jinak než Estonsko a Lotyšsko a v sázce je Kaliningrad i suvalský koridor. Scénář začíná operací pod falešnou vlajkou, kterou by šlo svést na Rusko, a pokračuje ruským úderem konvenční, ale rychlou a účinnou střelou. Rusko už dnes zabíjí příslušníky států NATO uvnitř Ukrajiny, Švédy i Němce, a má k tomu velmi dobré zpravodajské podklady.
Brusel by okamžitě volal po článku 5 a teprve pak by se všichni dozvěděli, co v něm doopravdy stojí. Každý stát prochází vlastním ústavním rozhodovacím procesem a sám určuje, jestli se zapojí. Pro Spojené státy to znamená konzultaci s Kongresem a vyhlášení války. Nic z toho se nestane. Polovina spojenců vycouvá a ta zbývající polovina není dobře vybavená. I kdyby proti Rusku nastoupilo celé NATO bez Turecka a Spojených států, prohraje.
Protivzdušná obrana neplní, co se o ní tvrdí
Zásoby amerických Patriotů v Evropě klesly kvůli válce s Íránem pod kritickou hranici, shodují se na tom američtí i spojenečtí činitelé. Velitel amerických sil v Evropě, který je zároveň nejvyšším velitelem spojeneckých sil, si kvůli tomu ostře stěžoval předsedovi sboru náčelníků štábů Danu Caineovi: má se připravovat na Rusko a přitom mu mizí prostředky, které k tomu potřebuje. Velitel v Pacifiku vzkazuje totéž. Válečné plány s těmi systémy počítají, jenže se spotřebovávají jinde.
Horší je, že se přitom ukazuje, jak málo fungují. Ani systém Patriot v žádné ze svých verzí, ani THAAD nedosahují slibovaných čísel. Bývalý ministr obrany Bill Perry, jediný inženýr v té funkci, kdysi rozebral fyziku: úspěšnost pozemní obrany proti vzdušnému cíli od konce devatenáctého století nikdy nepřekonala jednadvacet procent a nikdy nepřekoná. Z deseti přilétajících střel dvě sestřelíte a osm dopadne. K témuž závěru dochází i Ted Postol. Sestřelit letící kulku jinou kulkou vystřelenou ze země prostě nejde spolehlivě. A testy se navíc upravují: na jedné zkoušce na Aljašce byla cílová hlavice nabarvená, aby ji naváděná střela našla.
Ukrajina prohrává poměrem sil, ne odvahou
Bývalý ruský obchodník se zbraněmi Viktor But shrnuje situaci bez okolků: Ukrajina je v poslední fázi války o infrastrukturu, na obranu hlavního města nejsou interceptory a blíží se zima. Zbývají dvě možnosti, mírová dohoda s ústupky, které Rusko přijme, nebo úplná kapitulace, a to ještě před koncem roku. Je to hlas jednoznačně nakloněný Moskvě, v poměru sil má ale pravdu.
Korelace sil byla proti Ukrajině od začátku, od počtu obyvatel po velikost armády. Ani započtení NATO a Washingtonu na tom nic neměnilo, dokud se aliance nechtěla zapojit naplno, a se stavem její vzájemné propojenosti není jisté, jestli by uspěla ani pak. Putin válku s NATO nechce a udělá vše pro to, aby se jí vyhnul. Zároveň udělá vše pro to, aby Ukrajinu srazil na kolena, a k tomu už moc nechybí.
Zima bude krutá, ztráty vysoké. Část obyvatel je na Kyjev naštvaná, na frontě se vojáci vzdávají, protože se zajatci zachází snesitelně. Na konci zbude okleštěný stát bez přístavu, bez možnosti vyvážet a obklopený sousedy, kteří si na části jeho území historicky činili nárok. Jediným řešením byla vždy neutralita udržovaná na všechny strany, od Běloruska po Polsko. Zaznělo to už tehdejšímu ministru zahraničí Colinu Powellovi, jenže od roku 2014 se muselo vybírat stranu.
NATO a EU na odchodu, Amerika couvá na svou polokouli
Aliance je u konce a Unie ji podle všeho následuje. Že je NATO anachronismus, zaznělo už v roce 2004. Po studené válce se přitom nabízela jiná cesta: evropská bezpečnostní identita, samostatná evropská obranná struktura, americký kontingent klesající až k nule, ponechaný jaderný deštník a zachovaná transatlantická i hospodářská vazba. Místo toho se pro alianci hledala hrozba, aby měla důvod existovat, a vznikla z toho celosvětová infrastruktura včetně Ramsteinu.
Evropa se tak vrací k podobě, která připomíná spíš třicátá léta než kontinent, na jaký jsme zvyklí. Už v roce 1989 zaznělo z úst Colina Powella, že až odejdou Mitterrand, Kohl, Major, Thatcherová, Gorbačov, Ševardnadze a Baker, tedy lidé, kteří měli nohy pevně ve válečné zkušenosti, Evropa se rozpadne.
Odpovědí Washingtonu na čínský vzestup má být ústup na západní polokouli a její pevné ovládnutí. Nejde jen o Venezuelu a Kubu: z Argentiny se pracuje na destabilizaci Luly a na návratu Bolsonara do čela Brazílie. Proti tomu stojí BRICS, který se chystá na summit s Indií v čele. Zahrnuje dvě třetiny světové populace i zhruba odpovídající podíl světového hospodářství a stmelují ho právě sankce, kterých mají jeho členové plné zuby. Evropa uvízne uprostřed, tam, kde čínské železnice končí, a nebude vědět, co si počít.
Závěr
Dvě války, které měly potvrdit americkou převahu, ji místo toho zpochybnily. Průliv, který nikdo neovládá, protivzdušná obrana, jejíž fyzika nevychází, spojenci, kteří by v krizi nedorazili, a protivník, který střílí přesně díky cizím datům. Vítěz obou konfliktů zatím nevystřelil ani ránu.
