Dvacátého osmého srpna uplynulo šest měsíců od noci, kdy americké a izraelské údery zahájily operaci Epic Fury. Cíle, které tehdy Bílý dům vyhlásil, zněly jednoznačně: srovnat se zemí íránský raketový průmysl, zničit íránské námořnictvo, znemožnit ozbrojeným skupinám napojeným na Teherán destabilizovat region a zajistit, že Írán nezíská jadernou zbraň. Den předtím zaznělo z úst Mika Pompea nové zdůvodnění: válka prý zabránila třetí světové, protože Írán, Čína a Rusko chtějí srazit západní civilizaci na kolena. Bilance po půl roce vypadá jinak.
Bilance po šesti měsících: cíle, které se rozutekly
Hostem rozhovoru je Aaron David Miller, bývalý americký diplomat a vyjednavač, který sloužil pod republikánskými i demokratickými administrativami a dnes působí jako senior fellow washingtonské Carnegie Endowment for International Peace. Jeho bilance je nemilosrdná: kdyby válka skončila dnes, byla by to epická katastrofa.
Vyhlášené cíle se během půl roku rozutekly na všechny strany, i když organizujícím principem měla zůstat snaha zabránit Íránu v tom, aby se stal prahovým jaderným státem — tedy zemí, která má pohromadě všechny součásti zbraně: štěpný materiál, počítačové modelování, rozbušku i nosič. Naplnit se nepodařilo žádný z nich.
Změnil se ale samotný režim. Zabití nejvyššího vůdce Alího Chameneího hned první noc války znamenalo přechod od moci posvěcené náboženskou autoritou k moci čistě mocenské; jeho syn, kterého Rada expertů dosadila do čela státu, sotva získá stejnou legitimitu. Lidé, kteří dnes v Teheránu drží otěže, jsou přesvědčeni, že se jim podařilo podlomit americké i izraelské odstrašení. Je to sporná teze, ale nabízí se: největší obavou Íránu byla dlouhá společná operace nejsilnější armády světa a nejsilnější armády regionu — a Írán ji přežil s podstatnou částí balistických raket a dronů nedotčenou.
Geografie je osud: Írán nemusel soupeřit raketa za raketu
Klíčové nedorozumění stálo hned na začátku. Írán nikdy nemusel dorovnávat americkou ani izraelskou vojenskou sílu kus za kus, raketu za raketu, dron za dron. Eskaloval horizontálně — a na Blízkém východě je geografie osud.
Poloha mu dala dvě věci: možnost blokovat běžný průjezd Hormuzskou úžinou a možnost obnažit zranitelnost států Perského zálivu. Ani jeden z nich se navzdory miliardám dolarů, které do jejich výzbroje nalily Spojené státy, nedokáže ubránit sám. Íránské balistické rakety a drony napáchaly značné škody na amerických základnách v regionu a otevřely otázku, jestli americká základnová struktura v Zálivu vůbec dává smysl.
Jaderná otázka: inspektoři pryč, uran neznámo kde
Nejtrpčí je bilance přesně tam, kde měla být válka nejúspěšnější. Mezinárodní agentura pro atomovou energii nemá v Íránu inspektory od června 2025. Nikdo zvenčí neví, kde je zhruba čtyři sta kilogramů uranu obohaceného na šedesát procent — od zbrojní čistoty ho dělí jen krátký skok — ani kde skončilo dalších zhruba jedenáct tun materiálu obohaceného na nižší úrovně.
Stejně tak nikdo neví, jestli někde nepřežila zařízení s centrifugami. Podle lidí, kteří jaderný program sledují denně, by Írán mohl mít během roku až dvou latentní jaderný status. Může to platit, nemusí. Podstatné je, že se otázka posunula: už nejde o to, jestli Írán zbraň vyrobí, ale o to, že se to nedá nijak ověřit.
Venezuelský precedens a příběh, který si Washington vyprávěl
Proč se administrativa do války vůbec pustila? Vysvětlení, které v rozhovoru zaznělo, stojí na zkreslení posledním zážitkem. Příběh, který si prezident vyprávěl, šel zhruba takto: odešel jsem od jaderné dohody s Íránem, i když mi tvrdili, že region vybuchne — nevybuchl. V lednu 2020 jsem nechal zabít Kásema Solejmáního, velitele jednotek Kuds; říkali mi, ať to nedělám — nic se nestalo. Podpořil jsem izraelskou dvanáctidenní válku a nechal zasáhnout tři íránská jaderná zařízení; varovali mě před tvrdou odvetou — nepřišla. A pak jsem mimořádnou speciální operací dostal z Venezuely Nicoláse Madura a našel si tam Delcy Rodríguezovou, se kterou se dá jednat.
K tomu se přidala nabídka izraelského premiéra Benjamina Netanjahua. Ten myšlenku změny režimu v Teheránu podpořené velkou americko-izraelskou operací nabízel všem Trumpovým předchůdcům, demokratům i republikánům. Nikdo ji nekoupil. Trump ano — v přesvědčení, že v Teheránu najde vlastní Delcy Rodríguezovou. Podle formulace Millerova kolegy z Carnegie Karima Sadjadpoura tam ale žádnou nenašel; našel hned několik Kim Čong-unů.
Zabití nejvyššího vůdce a přežití režimu daly vládnoucí garnituře novou legitimitu k tomu, aby potlačila jakýkoli náznak domácího povstání. Bezpečnostní aparát nikde nepraskl. Protesty přijdou, až se nový režim začne potýkat s tím, jak zemi po válce ekonomicky poskládat — to je ale otázka let, ne měsíců. Připomíná se tu, co v roce 1968 řekl o Vietnamu Lyndon B. Johnson: připadá si jako stopař v texaském krupobití, nemůže utéct, nemůže se schovat a nemůže to zastavit.
Rozhodování bez oponentury
Druhá část vysvětlení je institucionální. V prvním Trumpově období se ministři a poradci střídali v rychlém sledu — několik ministrů vnitřní bezpečnosti, čtyři ministři obrany, řada poradců pro národní bezpečnost, dva ministři zahraničí. V druhém období se to neděje, a právě to je podle Millera problém: chybí dohled v podobě lidí ochotných říct prezidentovi nepříjemnou pravdu. Marco Rubio drží zároveň ministerstvo zahraničí i agendu poradce pro národní bezpečnost.
Rozdíl mezi loajalitou, která je v demokratickém vládnutí zásadní, a vazalskou věrností leží přesně tady. Nikdo nepředložil prezidentovi náklady a důsledky války tak tvrdě, jak bylo třeba. A protože šlo o válku z volby, ne z nutnosti, je měřítko úspěchu mnohem přísnější — zdůvodnění, proč se do ní jde, musí být o to přesvědčivější. Otázky, které si každá administrativa posílající Američany do nebezpečí musí položit, zněly: dokážeme to, měli bychom to udělat, co to bude stát a jak se z toho dostaneme. Ani jedna nepadla.
Tři cesty ven, z nichž dvě nikdo nechce
Kde tedy jsme? Z Oválné pracovny zaznělo, že Írán je v hluboké tísni, nemá čím platit své vojáky a přes úžinu neprojde jediná jeho loď, zatímco americké námořnictvo jí své konvoje provádí dál a bez přerušení. O diplomacii ani slovo.
Reálně má prezident dvě možnosti a ani jednu nechce. První je masivní eskalace s rozšířením cílů na energetickou a civilní infrastrukturu. Tomu brání docházející munice, blížící se kongresové volby a pomalu se prosazující poznání, že vojenská síla základní kalkulaci teheránského režimu nezmění. Druhou je dohoda, ve které by Washington uznal íránský vliv a kontrolu nad úžinou. To je pro administrativu politicky neúnosné.
Zbývá třetí a paradoxně nejméně škodlivý nástroj: ekonomický tlak.
Vyjednávání po telefonu
Vedle toho stojí způsob, jakým Washington vyjednává. Tři z nejsložitějších konfliktů současnosti — Rusko a Ukrajinu, Izrael a Gazu a americko-íránské vztahy — má na starosti prezidentův přítel Steve Witkoff a jeho zeť Jared Kushner. Bez zázemí, bez expertních týmů a bez někoho, kdo by vyslance řídil tak, jak by to udělal kterýkoli sebeúctyhodný ministr zahraničí.
Ani Henry Kissinger nebo James Baker by tyhle tři konflikty nevyřešili mávnutím ruky, ale byla by aspoň šance. Vyjednávat se nedá po mobilu, přes prostředníky ani na ubrousku. A každá dohoda mezi lidmi, městy nebo státy, která vydrží, stojí na rovnováze zájmů: obě strany musí od stolu odcházet s pocitem, že skutečně něco získaly, ne že je někdo obelstil. To je přesný opak rozpoložení, ve kterém jeden vyhrává a druhý prohrává.
Ekonomické dušení a hrozba úderu na Záliv
Ekonomická páka — cukr i bič — přitom byla k dispozici od začátku. Kdyby se použila dřív, než byl zabit nejvyšší vůdce, než se zapojil Izrael a než se zavřela úžina, dalo se možná jaderné téma vyřešit tím, oč Íránu ve skutečnosti jde. Není to změna režimu ani konec balistických raket, je to finanční a ekonomická úleva.
Teď se sází na to, že blokáda íránskou ekonomiku zlomí. Dopad je tvrdý: nedostatek potravin, fronty na benzin, nedostatek vody, hyperinflace. Írán těží jen zlomek předválečného objemu ropy a nemá jak ji dostat ven. Čína ji stále odebírá, ale jen z plovoucích zásob, které se za úžinu dostaly dřív — proti předválečné úrovni jde zhruba o polovinu.
Riziko je zřejmé. Pokud bude ekonomická bolest příliš velká, režim nebude sedět a čekat, až se zhroutí. Vytáhne kartu horizontální eskalace a udeří na státy Zálivu, aby ony donutily Washington válku ukončit. Není to nic, co by Írán chtěl — ale je na to připravený.
Ropný trh zatím drží, čínský nárazník ale slábne
Proč tedy ropa nevyletěla výš? Krátce po zahájení operace se Brent vyšplhal nad sto dvacet dolarů za barel — pro srovnání, po ruské invazi na Ukrajinu to bylo kolem sto třiceti osmi —, jenže od té doby se obchoduje spíš v pásmu osmdesáti až devadesáti dolarů a přes stovku se dostal jen výjimečně.
Důvodů je několik. Trh byl před válkou dobře zásobený. Čína omezila dovoz a sáhla po strategických rezervách; navíc vede ve výstavbě obnovitelných zdrojů a v případě nouze umí spálit uhlí. Světová ekonomika je také energeticky efektivnější než dřív. A vývozci si našli obchvatné trasy: Saúdové posílají ropu ropovodem na západ k Rudému moři, Emiráty mají alternativní potrubí obcházející Perský záliv.
Jenže nárazník slábne. V červenci a srpnu čerpá Čína ze strategických rezerv výrazně méně a začíná víc dovážet, což zpřísňuje nabídku na světovém trhu. Do toho se odstavuje část produkce v Zálivu: Irák a Kuvajt stojí před nutností zastavit vrty, protože není kam ropu skladovat, a jejich opětovné rozjetí vyžaduje čas i technologie. Saúdové a Emiráty proto s Japonci prověřují, jak ropu uskladnit u nich.
Hormuz přestává být samozřejmostí
Hlavní závěr je ale strukturální. Ať už to potrvá pět let, nebo deset, s Hormuzskou úžinou jako se samozřejmým hrdlem světového obchodu je konec. Ve hře je pět nebo šest projektů dalších potrubí a infrastruktury, které ji mají obejít.
Důvod je prostý. Dokud je u moci současný režim a dokud americké námořnictvo nepodnikne kampaň za otevření úžiny a její trvalé udržení — což je vzhledem k nákladům krajně nepravděpodobné —, průjezd už nikdy nebude volný a nezatížený. S tím se dnes potýkají pojišťovny, přepravci i producenti. Zvlášť citlivý je zkapalněný plyn: Katar dodává zhruba pětinu světového objemu a pro plyn žádné obchvatné potrubí neexistuje.
Nabízí se i cesta ven, o které se zatím nemluví. Washington by mohl říct, že se bez té ropy obejde, a nechat dohodu o úžině na státech Zálivu a Íránu. Přirážky k ceně by zůstaly, ale existovala by cesta z konfliktu ven.
Záliv jako největší poražený a tři nearabské mocnosti
Největší poražení této války — vedle civilistů zabitých v Íránu, Libanonu i v Zálivu — jsou monarchie Perského zálivu. Byl to nejstabilnější a nejbohatší subregion Blízkého východu, který sázel na datová centra pro umělou inteligenci, turistiku, kulturu, sport a odklon od ropy. Všechno to stojí na stabilitě a bezpečnosti, a tu Írán vzal ze stolu. Právě proto to mohou být nakonec ony, kdo bude hledat způsob, jak s íránským režimem vyjít.
Nebudou to ale dělat společně. Rada pro spolupráci arabských států v Zálivu existuje od začátku osmdesátých let a k jednotnému postoji vůči Íránu se nikdy nedostala; každý z členů, počínaje Ománem, si hledá vlastní úroveň vztahu s Teheránem. Nová trojstranná dohoda podepsaná v Mekce mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem vypadá na papíře působivě — jaderná mocnost, člen NATO a jeden z největších vývozců ropy —, ale kolektivní obranu Zálivu nenahrazuje.
Millerův závěr zní tvrdě: Blízký východ je místo, kam se americké představy o vedení války i o budování míru chodí umírat. Region je posetý pozůstatky velmocí, které věřily, že menším zemím vnutí svou vůli a své plány. Rozbitější, rozzlobenější a nefunkčnější, než je dnes, ho za celou svou kariéru nezažil.
Z toho plyne jeho hlavní teze: nejvýznamnějšími státy regionu jsou dnes tři nearabské země — Turecko, Írán a Izrael. Mají ekonomický potenciál, funkční a schopné armády a jako jediné dokážou promítat svou sílu za vlastní hranice.
Docházející munice a co z toho čte Peking
Vojenská cesta zpět prakticky neexistuje. Americký systém je natolik drahý a náročný na výrobu, že nahradit ztracené zásoby trvá dlouho: na dalších čtyřicet dnů výměny úderů nemá Washington rakety, útočné ani protiraketové, aniž by musel sáhnout po jiných kategoriích. Ty by přiblížily letectvo k cíli, zvýšily riziko a přinesly problém s doplňováním paliva za letu — a stejně by nefungovaly, protože hory, pod kterými leží íránská zařízení, nikam nezmizí.
Cena je konkrétní. Každý odpálený Tomahawk, THAAD nebo patriotský interceptor znamená zhruba čtyři miliony dolarů a zároveň o jeden kus méně, který by si mohli koupit Evropané a předat Ukrajině. Roční produkce střel Patriot se přitom počítá v řádu několika set kusů.
Nad tím vším visí otázka, kterou si kladou ve Washingtonu i v Pekingu. Pátým rokem války nedokázalo Rusko zlomit Ukrajinu a po šesti měsících nedokázaly Spojené státy zlomit Írán. Jaký závěr si z toho odnese čínský prezident Si Ťin-pching, pokud jde o Tchaj-wan? Že ani velmoc není v asymetrické válce tak velká, jak vypadá, a že složitost menší mocnosti není chyba systému, ale jeho vlastnost? Odpověď nikdo nezná.
Válka na vyčerpání, kterou lze vydržet
Nejpravděpodobnější scénář proto není ani eskalace, ani dohoda, ale pokračování dnešního stavu: ekonomický tlak, občasné výměny úderů a Izrael, který zůstane stranou, protože mu to Trump jednoznačně vzkázal. Izraelského premiéra navíc čekají koncem října volby, které mohou rozhodnout i o jeho osobní svobodě — jeruzalémský soud s ním pátým rokem vede řízení kvůli úplatkářství, podvodu a porušení důvěry.
Úžina zůstane zavřená, Írán přes ni něco propašuje s vypnutými transpondéry a přes lodě bez identifikace, americké námořnictvo nezastaví všechno a Američané si zvyknou na benzin za čtyři dolary a dražší naftu. Sankce nebudou tak drtivé, aby Írán donutily k odvetě proti Zálivu. Vyjednané řešení nepřijde. Proč by takový stav nemohl trvat dál?
Historie nabízí protiargument. Studie zkoumající každý mezistátní konflikt od roku 1816 ukazují, že typická mezistátní válka trvá čtyři až pět měsíců a zhruba čtvrtina jich skončí do třiceti dnů. Války nejsou funkční nástroj, jak si země prosazují své zájmy, a proto obvykle netrvají dlouho. Když trvají, je to proto, že vůdci na jedné či druhé straně řeší úplně jiné věci — nebo protože jde o asymetrickou válku, ve které jsou obě strany ochotné snášet bolest. Šestý měsíc téhle války je už za hranicí normálu, a pokud překročí rok, stane se z ní pravděpodobně víceletý konflikt.
Závěr: válka, která mohla přiblížit to, čemu měla zabránit
Válka začala proto, aby Írán nezískal jadernou zbraň. Inspektoři v zemi nejsou, o podzemním komplexu hlubším než Fordo nikdo zvenčí nic neví a centrifugy se v něm klidně mohou točit — obohacování na potřebné úrovni nevyžaduje průmyslové měřítko a počítačové modelování i konstrukce rozbušky se dají dělat v laboratořích, o jejichž existenci nemá nikdo ponětí. Tajemník íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti Mohsen Rezáí navíc před několika dny nahlas nadhodil otázku, proč by Írán jadernou zbraň mít neměl.
Po šesti měsících tak zůstává obraz, který nikoho netěší: nesplněné cíle, zavřená úžina, rozbitý regionální řád, docházející munice a jaderný program mimo jakoukoli kontrolu. A žádná ze tří dostupných cest — eskalace, dohoda, ekonomické dušení — nevede k tomu, co bylo na začátku slíbeno.
