Americko-íránská válka se přehoupla do fáze, kdy se údery a odvety střídají téměř ze dne na den. Pod vojenskými titulky se ale hromadí potíže, které žádná další salva nevyřeší: vyprázdněné sklady munice, evakuované základny v Zálivu, protivníci, které tlak stmelil dohromady, a diplomacie, jejíž slovo přestalo mít váhu. Právě tato patra konfliktu rozhodnou o tom, jak bude svět vypadat, až palba utichne.
Zhroucený stát, který odpovídá úder za úderem
Z Oválné pracovny zní obraz protivníka na kolenou. Írán je podle Donalda Trumpa zhroucený stát s inflací tři sta padesát procent, bez měny, bez fungujícího námořnictva i letectva, s téměř vyřazeným průzkumným vybavením a s převážně mrtvým velením. Ve stejné větě zaznělo, že to Spojeným státům nebrání Írán dál mlátit.
Bojiště ukazuje něco jiného. Země, která má být vyřízená, drží dostatečně silný arzenál na to, aby odpovídala okamžitě a přesně. Rozpor mezi rétorikou a realitou není kosmetický: administrativa vede válku proti zemi, jejíž dějiny nikdy nestudovala.
Írán žije pod americkými sankcemi bezmála půl století a předtím prošel převratem, který v padesátých letech zosnoval Washington. Následovala válka s Irákem, v níž západní Evropa a Spojené státy podpíraly Bagdád — americká strana dodávala údaje pro zaměřování cílů i s vědomím, že proti Íráncům poletí chemické zbraně. Z takové zkušenosti nevzejde křehký stát, nýbrž společnost vycvičená v soběstačnosti a zvyklá vydržet.
Podceňování protivníka nikomu neposlouží. Kdo vlastní propagandě uvěří, plánuje podle chybné mapy a chybuje nákladně. A vůči americké veřejnosti, která má právo vědět, do čeho ji vláda vtáhla, jde o klamání v nejcitlivější možné věci.
Válka, kterou Bílý dům nazývá malou
Munice prý není problém. Spojené státy jí mají podle prezidenta po světě tolik, že se dá kdykoli sáhnout jinam; peníze a náboje zmizely do Ukrajiny, tady jde o relativně malou válku a nikdo si prý na Ameriku nedovolí.
Každá část toho tvrzení naráží. Malá válka to není ani rozsahem následků, ani počtem mrtvých: osmnáct padlých amerických vojáků, počet raněných se blíží osmi stům a zabitých Íránců je nejméně tři tisíce. Trhy s ropou se zmítají a s nimi dodávky síry a močoviny, tedy surovin pro výrobu hnojiv. Dopad tak pocítí i země, které s Perským zálivem nemají nic společného.
Ani na bojišti to nevypadá na okrajovou epizodu. Íránské údery zasáhly americké základny v regionu s přesností, proti které se nedalo nic dělat, a série pokračovala i zásahem základny v Jordánsku. Radarové systémy za miliardy dolarů, které se stavějí roky, dokáže vyřadit dron za třicet tisíc dolarů. Tomu se říká asymetrická válka a v této rovnici stojí Washington na horší straně.
Přesouvání zásob z jiných končin světa navíc není nevinný manévr. Globální zásoby Pentagonu jsou vyčerpané a podle zjištění deníku The Washington Post roste nespokojenost mezi nejvyššími veliteli v asijském, latinskoamerickém i evropském prostoru: jejich prostředky odcházejí na dlouhodobou zápůjčku pod CENTCOM, zatímco odpovědnost za vlastní oblast jim zůstává.
Bahrajn: základna, kam se námořnictvo hned tak nevrátí
Na setkání s vojáky padla otázka od zraněného námořníka: kdy si bude moci vyzvednout osobní věci ze základny, kterou dosud považoval za domov. Náčelník operací námořnictva admirál Daryl Caudle odpověděl bez obalu, že námořnictvo nebude Naval Support Activity Bahrain v dohledné době využívat a že se tam nikdo hned tak nevrátí.
Otevřenost slouží ke cti, obsah sdělení nikoli. Bahrajnská námořní základna patřila k pilířům americké přítomnosti v Zálivu a zůstala rozbitá.
Evakuace má i tichou lidskou stránku. Část postů na Blízkém východě patří k turnusům, na které vojáci berou rodiny. Více než tisíc rodinných příslušníků muselo odjet ze dne na den, majetek nechat na místě a hledat si nový domov jinde. Návrat jim zatím nikdo neslíbil a jejich věci zůstávají v Zálivu.
Moskva a Peking přestaly skrývat, na čí straně stojí
Roky se ve Washingtonu bralo jako samozřejmost, že Spojené státy, Evropa a NATO pomáhají Ukrajině zasahovat Rusko. Zprávy o ruské a čínské pomoci Íránu naproti tomu vyvolaly poplach. Na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci pak Vladimir Putin řekl íránskému prezidentovi otevřeně to, co se dosud tušilo: Moskva mu poskytuje pomoc, kterou v těžké době potřebuje, a dodává nezbytné vybavení. Blíž to neupřesnil a neřekl ani, zda jde i o vojenský materiál.
Masúd Pezeškján mu odpověděl ujištěním, že Írán zvítězí. Podobně mluvil v raných fázích své války i Volodymyr Zelenskyj, takže samotný výrok nic nedokazuje. Zajímavější je, že Rusko svou podporu už netají — a nemá důvod, dokud západní aliance vyzbrojuje druhou stranu jiného konfliktu bez sebemenších rozpaků.
Tlačit Rusko, Čínu, Írán a Severní Koreu do jedné škatulky má předvídatelný výsledek: ty státy se k sobě přiblíží. Vojenská i hospodářská spolupráce mezi nimi houstne a Írán z toho vychází jako regionální mocnost, s níž se bude muset počítat. Americká zahraniční politika se chová jako slon v porcelánu a účet za rozbité kusy nakonec zaplatí sama.
Kdo ruší dohody, s tím už nikdo nevyjedná
Nejtěžší škoda z této války nebude vidět na satelitních snímcích. Ponese ji americká schopnost s kýmkoli cokoli sjednat, a to na dlouhá léta dopředu.
Jaderná dohoda vyjednaná za Obamovy administrativy vznikala bezmála dva roky mezi Evropou, Ruskem, Spojenými státy a Íránem. Šlo o mimořádně technickou látku, kde limity a zařízení musí posuzovat jaderní fyzici. Washington od ní odstoupil jednostranně ve chvíli, kdy ji Írán plnil, a přesvědčil ho k tomu John Bolton spolu s okruhem donátorů. Argument, že Íráncům se nedá věřit, tím dostal opačné vyznění.
Vzorec se zopakoval letos. Memorandum o porozumění vydrželo jen pár dní. Dohodnutá koordinace provozu do Zálivu, kterou měl na starosti především Írán společně s Ománem, padla, jakmile se americká strana rozhodla jednostranně otevřít průlivem druhý koridor. Odstoupily od ní Spojené státy, nikoli Teherán, a stejný osud potkal další body.
Důsledky sahají daleko za Blízký východ. Kdo sleduje, jak Washington nakládá s podpisem, počítá si vlastní rovnici jaderného zbrojení. Libyjský vůdce Kaddáfí se jaderného programu vzdal a jeho konec zná celý svět; kdyby Írán bombu měl, dnešní válku by nejspíš nikdo nezahájil. Nedůvěryhodný partner tlačí ostatní k tomu, aby si stavěli vlastní pořádek — a přesně v tom prostoru rostou Rusko, Čína a uskupení BRICS.
Sankce jsou blokáda vedená z klávesnice
Ministr financí Scott Bessent ohlásil kampaň, která má íránské hospodářství srazit na kolena a odříznout mu jednu ekonomickou tepnu za druhou. Podobný pokus zná historie z roku 1941, kdy hospodářský tlak dostal do války Japonsko. Za posledních sto let sankce samy o sobě téměř nikdy nedosáhly velkého zahraničněpolitického cíle.
Účinek bývá spíš opačný. Když se zboží v zemi stane vzácným, posílí to vládu, která rozděluje, co zbylo. Sankcemi je dnes postižena obrovská část světa, výsledkem je hlavně zášť a čtenáři jsou z těch titulků dávno unavení.
Řeč o bankovnictví, inflaci a hrubém domácím produktu navíc přikrývá to podstatné sterilním nátěrem. Sankce jsou formou války. Od námořní blokády se liší jen tím, že je nevykonávají lodě na moři, nýbrž úředníci v khaki kalhotách a polokošilích v Úřadu pro kontrolu zahraničních aktiv při ministerstvu financí. Místo děla stačí stisk kláves a zboží do cílové země neprojde.
Morálka takového nástroje se v lecčems podobá morálce terorismu. Nejde o totéž, ale princip sdílejí: záměrně ublížit nevinným civilistům, aby se dosáhlo politické změny. Že nejde o nadsázku, ukázala nedávná vystoupení Victorie Coatesové a Mikea Pompea, v nichž o sankcích mluvili rovnou jako o vyhladovění obyvatelstva. Pompeo se uprostřed věty zarazil a dodal, že civilistům ublížit nechce, jenže cílem zůstává zlomit vedení země přes utrpení lidí, kteří k žádnému rozhodování nemají přístup.
Irák jako varovný příklad, na který se zapomnělo
Nejznámější doklad toho, kam hospodářský nátlak vede, leží hned za íránskou hranicí. Dlouholetý sankční režim proti Iráku podle některých zpráv stál život statisíce dětí, protože rozvrátil hygienu a úpravu vody. V rozhovoru pro pořad 60 Minutes se Lesley Stahlová zeptala Madeleine Albrightové, jestli to za to stálo. Odpověď, že tu cenu považuje za přiměřenou, se stala učebnicovou ukázkou odtrženosti od jakékoli morálky.
Cynismus té věty ještě zesiluje fakt, že sankce nepřinesly vůbec nic. Saddáma Husajna nezlomily, Spojené státy nakonec stejně vtrhly do Iráku vojensky a účet — americký i irácký — narostl do závratné výše. Lepší odstrašující příklad si nelze přát.
Írán tímto zacházením prochází desítky let a naučil se v něm žít. Trhy si cestu najdou: jakmile se zboží stane vzácným, cena stoupne a s ní i vynalézavost dodavatelů. Íránské palivo zpracovávají menší čínské rafinerie a zboží se do země dostane tak či onak. Utrpení to působí, na kolena to Írán nesrazí. Pro Írán navíc nejde o další šarvátku, nýbrž o dějinný zlom, v němž zatím prokázal pozoruhodnou zdrženlivost i chladný výpočet.
Mnichov jako univerzální brzda každého jednání
Kdykoli se objeví návrh přiznat neúspěch, prohlásit vítězství a odejít, narazí na stejnou námitku: to je přece Mnichov, ustupujete jako před druhou světovou válkou. Podle tohoto kalendáře je pořád rok 1938 a ustoupit nelze nikdy.
Otřepaná metafora se hodí zastáncům izraelské agendy v regionu i těm, kdo mluví o Rusku. Maximalistický rámec je jejím účelem — má rovnou znemožnit vyjednávání i jakoukoli dohodu. Jenže hospodářské dopady konfliktu už dosáhly rozměru, v němž se maximalismus dlouho neudrží: dodávky ropy a dalších surovin se týkají všech, a to nejen států, ale i jednotlivých domácností po celém světě.
Odejít je přitom snazší, než se zdá. Rétorika, která dokáže z libovolného výsledku udělat triumf, by si poradila i tady: stačilo by uzavřít téměř totožnou obdobu dřívější jaderné dohody a oznámit, že Írán jadernou zbraň mít nebude, ačkoli o ni nikdy neusiloval. Prohlásit vítězství a stáhnout se by nebyl problém. Brání tomu ego, které nesnese ani vnitřní přiznání, že válka byla obrovský omyl vedený na základě smyšlených záminek. Pohnout s tím dokáže spíš tvrdý ekonomický účet doma a tlak států Zálivu, které Washington podle dostupných zpráv už jednou odradily od mnohem rozsáhlejšího útoku.
Eskalační žebřík, nebo hlubší jáma
Prezident v příspěvku na Truth Social varoval, že pokud Írán na poslední úder odpoví, dostane ránu na mnohem tvrdší a vyšší úrovni — ale ani ta nebude tím největším útokem ze všech, ten prý teprve čeká. O pár hodin později přidal, že při třetím kole bude země jako celek smetena.
Vypadá to jako demonstrace stupňů, které zbývají na eskalačním žebříku. Spíš než stoupání po žebříku to však připomíná kopání hlubší jámy. Formulace o největším útoku, který teprve přijde, měla dvojí adresáta: trhy, jež byly v době úderu otevřené a měly zůstat klidné, a Teherán, kterému tím zároveň naznačila, že odveta velkou odpověď nespustí.
Hrozba vymazání země z mapy je bluf už proto, že na to nemá čím. Írán je rozlohou srovnatelný se západní Evropou, protkaný rozsáhlými horskými pásmy, a konvenčními prostředky ho zničit nelze; ostatně ani jaderný úder by to nedokázal. Sliby o vyhlazení proto patří k rétorice. Rozpoložení muže, který je pronáší, ale zůstává důvodem k trvalým obavám. Jaderné zbraně sám odmítl a novináře, který se na ně zeptal, urazil — což zní věrohodně. Pokušení zapsat se do dějin jako druhý prezident, který je použil, riziko přesto nikdy nesnižuje.
Profesor Mearsheimer označil tuto válku snad za největší zahraničněpolitické selhání v dějinách republiky. Těžko s ním nesouhlasit: nikým nevynucená válka s katastrofálními následky. Z kolotoče přitom nevede jiná cesta ven než ta, kterou vynutí ceny doma — v prvé řadě cena benzinu u pumpy.
Válka, kterou nikdo neschválil
To, že se debata točí kolem povahy jediného člověka, ukazuje na jádro problému. Americká ústava svěřuje rozhodnutí o válce Kongresu, tedy pěti stům třiceti pěti zákonodárcům. Namísto rozpravy takového sboru padlo rozhodnutí v hlavě jednoho muže, nezastavil ho nikdo z okolí ani nejvyšší vojenští činitelé, kteří přísahali ústavu chránit. Z dosavadních svědectví zevnitř rozhodovacího kruhu zaznívají obavy z následků, otázka po ústavnosti v nich chybí.
Na televizních stanicích nakloněných republikánům se ústavní námitka odbývá jako demokratické politikaření a zrnko pravdy v tom je: titíž kritici mlčeli, když válečné pravomoci a zákon o nich z roku 1973 obcházel prezident z jejich vlastní strany. Prohrávají na tom ale všichni. Řada administrativ posouvala plot dál a dál, až žádný plot nezbyl — a dnes se otevřeně tvrdí, že rozpoutat velkou válku lze bez jakéhokoli omezení. To je pro každou republiku nebezpečný stav.
Nejtíživější je mlčení vrcholné generality. Důstojník na úrovni praporu, kterého vrhnou do nezákonného konfliktu, má manévrovací prostor mizivý. Kdo dosáhl nejvyšších hodností, vlivu i jistoty místa ve zbrojním průmyslu po odchodu do civilu, ten prostor má — a nevyužil ho. Podobně dopadlo zabíjení lidí na lodích v Karibiku, které ministr obrany označil za úkol jednotek: velení odkázalo na posudek vlastních právníků, a voják, kterému je celá věc zjevně nezákonná, riskuje vězení, pokud rozkaz odepře.
Vojáci přísahali chránit ústavu a jsou nasazováni způsobem, který ji porušuje. Tomu se dá říkat jen jedním slovem: zrada — a nepáchají ji ti dole.
Co z toho plyne
Válka, kterou Bílý dům označuje za malou, vyčerpává americké sklady, vyklízí základny v Zálivu, tlačí Írán do náruče Moskvy a Pekingu a bere Washingtonu to, co se nedá koupit ani vyrobit — důvěryhodnost partnera, jehož podpis něco znamená. Sankce ani rétorika o vyhlazení na tom nic nezmění; ukázal to už Irák. Východisko existuje a je banální: uzavřít dohodu podobnou té, kterou Spojené státy samy roztrhaly, prohlásit vítězství a odejít. Zdržuje to jediná překážka, na kterou nemá vliv žádný generál — neochota přiznat si omyl.
