Hormuzský průliv se mění v hřbitov lodí. Írán zasahuje další a další plavidla a cíl nijak neskrývá: vyhnat cenu ropy vzhůru ještě před listopadovými volbami do amerického Kongresu. Prezident Trump mezitím opakuje, že z oblasti teď proudí víc ropy než před válkou. Jak to s ropou, plynem a potravinami doopravdy vypadá, rozebírá ekonomický analytik a zakladatel platformy Peak Prosperity Chris Martenson.
Válka, ve které se nedá věřit ničemu
Pravda bývá první obětí každé války, tato je ale podle Martensona nejpostfaktičtější ze všech. Spolehlivá primární data se shánějí těžko. Na satelitním snímku kouře nad rafinerií je třeba poznat, co přesně hoří: skladovací nádrž se dá rychle nahradit, hlavní destilační věž se ale vyrábí na zakázku a její výměna trvá i roky.
Jisté je, že útoků prudce přibylo — na tankery i na kontejnerové lodě, které se snaží proplout průlivem. Mimořádné jsou zásahy jemenských Húsíů (Ansar Alláh) v Saúdské Arábii. Satelitní systém NASA FIRMS potvrdil požáry v rafinerii Abqaiq, která zpracovává zhruba 7 % denní světové těžby ropy, a v dalším obřím zařízení u pole Churajs. Tamní požár měl výkon přes 500 megawattů, takže tam podle Martensona muselo shořet něco podstatného.
Osmdesát osm zasažených lodí a tři vrstvy škod
Jen za posledních 24 hodin šly v Hormuzu ke dnu dvě nákladní lodě — nebyly jen zasaženy, byly potopeny. Od začátku války zasáhla nebo zničila jedna či druhá strana 88 lodí a 50 z nich připadá na dobu od 14. července, kdy Spojené státy znovu zavedly blokádu. Velitelství CENTCOM se chlubí, že obrátilo zpět 135 lodí. Co ale blokáda znamená pro světovou ekonomiku, když v ní tolik plavidel skončí poškozených nebo potopených?
Škody mají tři vrstvy. První je přímá ztráta: světová flotila byla už před válkou plně vytížená, a pokud z ní zmizelo osm až deset procent kapacity, hlavně tankerů, nemá je co nahradit. Druhá vrstva je rozvrácená logistika. Dřív pečlivě sladěný provoz nahradilo překládání z lodi na loď: ropa se v noci vyveze do Ománského zálivu a teprve tam se přečerpá. Naložit milion či dva barelů tak netrvá den nebo dva, ale deset dní.
Třetí vrstvou je zvláštní rozpor v oficiálních tvrzeních. Trumpova administrativa a s ní některé analytické domy tvrdí, že vývoz je zpět na předválečné úrovni. Zároveň ale Spojené státy úplně zablokovaly íránský vývoz, a ten před válkou dělal asi 1,9 milionu barelů denně z přibližně dvaceti, tedy zhruba deset procent. Zablokovat deset procent a tvrdit, že je vše v normálu, nedává smysl.
Papírová ropa a skutečná nafta
Titulky, které se ptají, jestli Trump zastaví ropu nad sto dolarů, jsou podle Martensona čistá propaganda: ropa dávno stojí víc. Kdo dnes potřebuje skutečný barel Brentu k okamžitému dodání, zaplatí zhruba o 45 dolarů víc, než ukazuje nejbližší futures kontrakt, o kterém se píše v médiích. Fyzický barel tak stojí 145 až 150 dolarů a doprava k tomu přidá dalších 30 až 40. Podle toho, odkud a kam ropa míří, je skutečná cena 150 až 180 dolarů.
Nejlépe to ukazuje nafta. Při běžných rafinérských maržích odpovídá její cena u pump ropě za 220 dolarů za barel: galon nafty stojí 6,29 dolaru, benzinu 4,80 dolaru. Administrativa má mimořádnou schopnost tlačit dolů ceny papírových kontraktů a dělá to účinně. Lidi ale nezajímá, za kolik se obchoduje futures, nýbrž kolik zaplatí u pumpy.
Írán dokazuje, že ze hry nevypadl
Írán přesně na tuto bolest míří. Spouštěčem současné vlny útoků bylo podle Martensona prohlášení administrativy před dvěma či třemi týdny, šířené přes titulky deníku Wall Street Journal: Spojené státy mají průliv zcela pod kontrolou. Írán na to odpověděl činy. Navíc zkouší rakety — a kdo zkouší rakety, musí jich mít nazbyt.
Nic z toho, co Washington o Íránu tvrdil, se nepotvrdilo: že je zdecimovaný, nemá námořnictvo, přišel o vojenskou kapacitu, neubrání vzdušný prostor, došly mu rakety a ztratil kontrolu nad průlivem. Probíhá závod s časem. Trump se zoufale snaží dotáhnout situaci přes volby a předstírat, že je vše v pořádku, a Írán předkládá důkazy, že není.
Plyn, o kterém se nemluví
Pozornost se upírá k ropě. Skoro se ale nemluví o zkapalněném zemním plynu (LNG). Katar před válkou dodával zhruba pětinu světového námořního LNG. Od začátku války je to nula. Volných dvacet procent kapacity svět nemá — nenabídne je Austrálie ani Spojené státy. Zkapalňovací linky jsou obří investice, běží naplno a nikdo nemá v záloze dalších šest, do kterých by poslal přebytečný plyn.
Evropa navíc hrála nebezpečnou hru. Odložila doplňování zásobníků na zimu v naději, že válka brzy skončí a ceny klesnou. Teď už přišla zima, tempo plnění je katastrofální a Evropa se přetahuje o každou dodávku s Tchaj-wanem, Jižní Koreou i všemi dalšími dovozci. Ceny elektřiny a tepla po celém kontinentu prudce rostou.
Evropa přichází o vlastní hnojiva
Některé věci by stát nikdy neměl nechat padnout — mezi ně patří schopnost vyrobit si vlastní potraviny. Kdo závisí na cizím jídle, je vydán na milost dodavatelům; jde o otázku národní bezpečnosti. Zemní plyn je přitom základní surovinou dusíkatých hnojiv. Evropský výrobce dnes vyrobí tunu hnojiva zhruba za 950 dolarů, dovezená stojí asi 650. Výsledkem je dovoz, domácí závody jedou na minimum, jen aby zůstaly formálně otevřené, a Evropa riskuje ztrátu jednoho z nejdůležitějších odvětví vůbec. Že o tom téměř nikdo nemluví, považuje Martenson za záhadu.
Problém prohloubí rozhodnutí samotné Evropy. Předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová se nedávno chlubila, že EU od ledna zakáže dovoz ruského plynu. Uvidí se, zda k tomu opravdu dojde, ale bez ohledu na postoj k Rusku jde o jeden z nejhloupějších možných kroků. Plyn z potrubí stojí čtvrtinu až pětinu ceny LNG. Vytěží se, projde malou úpravnou a poteče potrubím. Zkapalňování naproti tomu vyžaduje investice v desítkách miliard dolarů a bojuje s fyzikou — žádná technologie ho nikdy nezlevní na úroveň plynovodu.
Levná energie je přitom zdrojem prosperity. Německo, podobně jako Japonsko, dováží suroviny a energii a vyváží výrobky s vysokou přidanou hodnotou. Bylo exportním motorem celé Evropy a pomáhalo táhnout i ekonomiky jižních států. Vzdát se levné energie znamená vzdát se právě toho — a Evropa je v takovém odtržení od reality podle Martensona obzvlášť dobrá.
Zásoby mizí, cena je pořád příliš nízká
Co když se blokáda v Perském zálivu potáhne až do ledna? Odpověď dává nejstarší graf ekonomie: cena vzniká tam, kde se protne nabídka s poptávkou. Když je cena příliš nízká, poptávka převyšuje nabídku — a přesně v tom je dnes svět. Dokládají to zásoby, které všude klesají: americká strategická rezerva, komerční zásoby, které tento týden dostaly další ránu kvůli hurikánu a odstávce těžby v Mexickém zálivu, i ropa na souši a na moři po celém světě.
Jediným nápravným mechanismem je růst ceny, pokud nemá přijít uměle vyvolaný kolaps světových ekonomik. Systém ale není nastavený tak, aby cenové signály prošly trhem futures. Martensonova předpověď: když krize vydrží do konce roku, nastane okamžik, kdy některá země — třeba Čína nebo Singapur — řekne, že už nemůže, a začne si zásoby hromadit pro sebe. Náznaky už byly: Rusko zakázalo vývoz nafty i benzinu a Čína dočasně omezila vývoz ropných produktů. Až převládne nouzová nálada a státy si řeknou, že nesmějí dojet na dno nádrží, přijde velmi náhlý skok cen. Nafta je nezbytnost; nikdo neřekne, že měsíc vydrží bez ní.
Lídři západních společností podle Martensona tuto souvislost nechápou: jsou o příliš mnoho generací vzdálení od hlíny za nehty a strávili příliš mnoho času na elitních univerzitách. Méně energie v ekonomice přitom znamená méně prosperity. Nejhůř jsou na tom finančně založené ekonomiky, kde — jako ve Spojených státech — zhruba 40 % ekonomiky a zisků pochází z vydělávání peněz penězi. Automobilka GM je podle Martensona finanční firma, ke které je přišroubovaná výroba aut. Vysoce zadlužené ekonomiky snášejí energetické šoky velmi špatně a svět k takovému šoku míří. Průliv je třeba znovu otevřít, obnovit toky a pomoci státům Zálivu opravit, co je rozbité. Jinak přijde ekonomická katastrofa zaručeně.
Dusík, fosfor a hrozba hladu
Ještě vážnější než ekonomika je jídlo. Světová výroba dusíkatých hnojiv klesla zhruba o 9 %, což zaručeně sníží příští úrodu. Naléhavější je ale fosfor. Maroko je v podstatě celé z fosfátové horniny, aby ji však rostliny mohly využít, musí se zpracovat kyselinou sírovou — a síra teď citelně chybí. Pokud znovu nezačne proudit do ledna 2027, nestihne se podle Martensonova odhadu výpadek dohnat včas na jarní setí na severní polokouli. Jak velký dopad to bude mít, zatím nikdo neví, rozhodně se ale projeví na úrodě.
Spojení finanční krize s nedostatkem jídla by znamenalo víc než depresi. Martenson připomíná rok 2011 a arabské jaro: pšenice tehdy podražila zhruba ze dvou na čtrnáct dolarů za bušl, bochník chleba z jedenácti centů na nějakých osmdesát — a to stačilo k povstáním. Každá země je prý jen devět jídel od anarchie. Nejvíc jsou ohrožené státy, které dovážejí hodně paliv i hnojiv vzhledem k velikosti ekonomiky: na prvním místě Pákistán, dále Bangladéš a Indie. Potravinová nouze v jaderné mocnosti, jakou je Pákistán, by region dál destabilizovala.
K tomu přichází silný El Niño. Déšť začne padat tam, kde dřív nepadal, a přestane spolehlivě padat tam, kde býval. Pokud by výpadek postihl Brazílii, velkého vývozce obilí a sóji, nebo selhaly monzuny, hrozí velké potíže Indii, Pákistánu i celému regionu. Rok, kdy se oslabuje výroba hnojiv, si svět vybral nanejvýš nešťastně. Jedním z mnoha dat jsou i nedávné ničivé záplavy v Istanbulu.
Válka skončí, až budu chtít
Trump před pár dny prohlásil, že Amerika zažívá zlatý věk a válka s Íránem skončí velmi brzy: „Jakmile budu chtít, aby skončila, skončí.“ Írán podle něj jadernou zbraň nikdy mít nebude a ceny ropy spadnou jako kámen. Tak rychlý konec by přitom zajistila jen jediná cesta, kterou moderátor pořadu prosazuje: vyhlásit vítězství a odejít — zrušit blokádu, otevřít průliv a nechat regionální státy, ať se s Íránem dohodnou samy. Den předtím ale Trump hrozil, že „přichází něco velkého“.
Trump podle Martensona mistrně vyslovuje nahlas to, co se říkat nemá. Když válka skončí, až to bude chtít, pak to zřejmě nechce — a táhne ji dál za obrovskou cenu pro ekonomiky i lidské životy. Pokud zvolí vojenskou cestu, Írán dal jasně najevo, co udělá. Íránci i Húsíové přitom své hrozby plní: Húsíové varovali, že když někdo bombarduje ropný sklad v San'á, zasáhnou ústředí Saudi Aramco — a udělali to. Írán zveřejnil seznam cílů, na kterém je zbývající nepoškozená energetická infrastruktura v zemích podporujících USA, včetně Saúdské Arábie.
Saúdská Arábie byla největším vývozcem ropy na světě, Rusko druhým. Minulý čas je namístě: ani jeden už nestačí udržet objemy kvůli škodám, z velké části způsobeným přímým americkým zásahem nebo nepřímo — pomocí Ukrajině, o které všichni vědí. Kdo vidí lidi opakovat stále totéž, musí podle Martensona předpokládat, že to dělají záměrně. Z toho plyne znepokojivý závěr: jde o cílené rozbíjení světové energetické a možná i potravinové infrastruktury. Celé to na Trumpa svést nelze — zřejmě jsou ve hře i jiné síly, jichž je součástí.
Co by přinesl nový úder na Írán
Agentura Reuters na základě satelitních snímků zjistila, že íránské rakety a drony zasáhly infrastrukturu v zemích Zálivu nejméně 135krát a vyvolaly kaskádová selhání, která státy Zálivu tajily. Navzdory oficiálním tvrzením, že škody způsobily trosky, zasahovaly útoky opakovaně právě to vybavení, na kterém záleželo nejvíc. Írán už předtím prokázal přesnost proti americkým základnám, teď i proti průmyslovým cílům. Pokud Trump znovu zaútočí, je velmi pravděpodobné, že Írán svůj seznam cílů provede.
Důsledky by byly okamžité: vývoz ropy Hormuzským průlivem by znovu klesl na nulu a s ním nejspíš i saúdský ropovod východ–západ, který je už teď poškozený a neběží na plný výkon, ať Rijád naznačuje cokoli. Celý region by mohl vzplanout. Pákistán, Saúdská Arábie a další uzavřely pakt o vzájemné obraně — co ale znamená v situaci, kdy nikdo neví, kdo koho vlastně napadá? Saúdská Arábie se podle Martensona potácí; objevily se zprávy, že se Muhammad bin Salmán s nejbližšími poradci skrývá. Region je sud s prachem.
Pokud by Spojené státy zaútočily tvrdě, třeba bombami MOAB nebo ještě něčím horším, Martenson předpovídá, že celý region vzplane a vývoz ropy klesne na nulu. Svět by přišel zhruba o pětinu celkové produkce ropy a při delším trvání by přišla celosvětová ekonomická katastrofa i humanitární pohroma, pro kterou chybějí slova.
Neschopnost, nebo záměr?
Běžný člověk předpokládá, že vláda chce, aby se věci dařily — politici přece chtějí být znovu zvoleni. Chybovat může každý. Když ale někdo pokračuje cestou, jejíž katastrofální důsledky jsou téměř jisté, dělá to s otevřenýma očima. Martenson vede sérii rozhovorů s otázkou, zda už není pro Spojené státy pozdě: na spravedlnost, které lidé věří, na ekonomiku bez dluhové pasti a na zemi, ve kterou mohou věřit mladí. A zda se z problémů dá ještě vyjít volbami. Šestým hostem série byl novinář Tucker Carlson. Jeho odpověď zněla: když lidé dělají stále totéž, nakonec je třeba přijmout, že to dělat chtějí.
Válka trvá asi 240 dní a podle objektivních měřítek byla prohraná zhruba dvanáctý den, kdy USA přišly o základny a radary. Místo přehodnocení se pokračovalo dál. Martenson nevidí žádný pokus o poctivou diplomacii, jen diktát Washingtonu a Trumpovo „vyhráli jsme, můžu to kdykoli ukončit“. Přitom existovala jednoduchá cesta. Írán nabízel, že lodě mohou plout určeným koridorem podél íránského pobřeží za poplatek dolar za barel. Washington to označil za nepřijatelné. Pojištění dnes stojí pět až deset procent hodnoty trupu za jednu plavbu a k ceně přepravy přibylo 30 až 40 dolarů za barel — jen proto, že Írán nesměl vybírat dolar.
Cílem tedy zjevně nebylo dostat ze Zálivu co nejvíc levné ropy; tou cestou byl právě dolarový poplatek. Možná se nemělo začínat úderem na íránské vedení, kterým celá válka začala. Buď se v Bílém domě vůbec nevyznají v tom, jak svět funguje, nebo je to plán. Dokud se něco nezmění, Martenson počítá s tím druhým: válka se potáhne, místy vyhrotí, škod na infrastruktuře přibude, ropy ubude a energie zdraží. Domácí politice to přitom škodí, a proto je třeba se ptát, jaký záměr se za tím skrývá. Kdo za tím stojí, je spekulace; že jde o záměr, je ale Martenson přesvědčen.
Memorandum, které nevydrželo ani týden
Že prezident nemusí být tím, kdo rozhoduje, naznačuje podle moderátora 17. červen. Toho dne bylo podepsáno memorandum o porozumění — zlatá příležitost odejít a zachovat si tvář. Trump tehdy sám řekl, že bez otevření průlivu by strategická ropná rezerva do čtyř týdnů klesla na kritickou úroveň a že nechce být prezidentem Hooverem, za kterého přijde celosvětová deprese. Chápal tedy, co je v sázce.
Do pěti dnů ale Washington dohodu sabotoval: přidal jižní koridor Hormuzským průlivem při ománské straně, o kterém memorandum nemluvilo, a začal jím posílat lodě v rozporu s podepsaným pátým bodem. První bod, týkající se Izraele a Libanonu, se nesplnil nikdy. Vypadá to, jako by Trumpovi někdo řekl, ať na své slovo zapomene a dohodu pokazí. Martenson souhlasí. Memorandum se navíc podepisovalo ve Versailles, a to po boku Macrona. Symbolika podle něj nemohla být náhodná; celé to působí jako cirkus, ve kterém se dohoda poruší dřív, než zaschne inkoust. Memorandum tak bylo od začátku neupřímné.
Izrael, drahá válečná mašinérie a dolar
Izrael je podle Martensona do celé věci zapletený až po uši a dlouhodobě se snažil zatáhnout Spojené státy do války s Íránem. Martenson před válečnými bubny varoval už v roce 2008, za George W. Bushe; totéž sledoval za Obamy i Bidena, až to za Trumpa konečně vyšlo. Netanjahu na válku tlačil dlouho a nebyl sám. Válka podle Martensona slouží zájmům Izraele, Spojeným státům obrovsky škodí a jejich postavení v regionu možná poškodila natrvalo.
Za všechno ale Izrael nemůže — dříve či později by se stejně ukázalo, že americká válečná mašinérie je velmi drahá rachotina. Rakety se vyrábějí pomalu a někdy vůbec nefungují a armáda se nedokázala přizpůsobit tomu, co ukázala válka na Ukrajině, kde se dronová válka vyvíjela závratnou rychlostí. Vysílat přes oceán svazy obřích lodí už k projekci síly nestačí. Rok před válkou utratily Spojené státy za obranu 880 miliard dolarů, Írán zhruba osm miliard. Při asymetrii sto ku jedné Írán Ameriku zastavil; pomohla mu geografie, ale hlavně se změnila technologie.
To má dopad i na dolar. Petrodolar stojí na schopnosti promítat vojenskou sílu, a Trump sám řekl, že se nebojí výnosů dluhopisů, protože země k nákupu donutí armádou. Americká vojenská síla tak utrpěla ránu před očima celého světa. Armáda zůstává mocná, rovnováha sil se ale výrazně posunula. Martenson čeká velké důsledky pro dolar, postavení USA ve světě a hlavně pro schopnost dovážet každý rok zboží za 800 až 900 miliard dolarů a platit za ně měnou, kterou svět dosud ochotně bral.
Závěr
Útoky na lodě v Hormuzu nejsou jen vojenskou epizodou před americkými volbami. Skutečná cena ropy dávno přesahuje titulková čísla, Evropě chybí katarský plyn i levná energie pro vlastní hnojiva a nedostatek síry a dusíku ohrožuje příští úrodu v zemích, které jsou na potravinové šoky nejcitlivější. Nový úder na Írán by podle Martensona odstřihl pětinu světové ropy a zažehl celý region. Jediné rychlé východisko — odejít a nechat region dohodnout se — zatím Washington odmítá, a čím déle to trvá, tím vážněji se nabízí otázka, zda nejde spíš o záměr než o omyl.
