Z Washingtonu zaznívá, že Hormuzský průliv je vlastně otevřený a všechno je v pořádku. Z Teheránu přichází odpověď, že otevřený je pro každého kromě Spojených států a Izraele. Data o lodní dopravě zatím dávají za pravdu druhé straně a otázka, jestli se válka rozšíří do celého regionu, přestává být hypotetická.
Situaci rozebírá bývalý britský diplomat a důstojník MI6 Alastair Crooke, někdejší poradce Evropské unie pro Blízký východ a zakladatel platformy Conflicts Forum.
Hormuz otevřený jen na papíře
Podle americké verze drží blokádu námořnictvo Spojených států, průliv je zhruba otevřený a jednání jde dobře. Skutečnost je jiná: průliv je zavřený. Dva tankery, které se pokusily projít jižním koridorem podél ománského pobřeží zprostředkovaným Američany, byly napadeny a zapáleny. Volný odchod z průlivu zůstal fakticky jen čínským plavidlům. A hlavní vyjednávání neprobíhá mezi Teheránem a Washingtonem, ale mezi Íránem a Ománem, byť na Maskat tlačí prostředníci i další strany.
Podmínky Teheránu: jeden koridor, poplatky a konec sankcí
Íránská představa je jasná. Místo dvou koridorů jediný, pod íránskou kontrolou, s poplatky až sedm procent a dvacetiprocentními pokutami za porušení pokynů hormuzské správy. Chystá se také úplný zákaz vplutí izraelských lodí, přičemž tenhle bod tlačí spíš parlament než vyjednavači. Znovuotevření průlivu je podmíněno tím, že Spojené státy nejdřív zruší sankce na íránskou ropu a ropné produkty a uvolní zmrazená íránská aktiva v zahraničí. Dokud nepřijde takový krok předem, nezačnou ani samotná jednání. Ománské úpravy provozu navíc mají začít platit až s příměřím a koncem blokády.
Jemen: balistické střely vyhnaly žoldnéře z jihu
Pokusy najít na Írán nátlakové body selhávají jeden po druhém. Húsíové vypálili nejméně deset balistických střel do provincií Ma'rib a Hadramaut a žoldnéři jižní vlády se dali na útěk; na záběrech je vidět, jak plnou rychlostí opouštějí oblast. Umírat v cizí válce nechtějí. Ze zástupného konfliktu se tak stává vážná válka mezi Saúdskou Arábií s jejími podporovateli a Jemenem.
Irák: údery během Arbaínu a milice, které nejsou loutkami
Druhou stranou téže mince je tlak na irácký odpor. Během Arbaínu, čtyřicetidenní vzpomínky na imáma Husajna v Karbale, přišly útoky na několik jednotek Hašd aš-Šaabí a zahynuli při nich i čtyři Íránci. Irácká vláda mezitím pod tlakem Washingtonu rozjela protikorupční operaci, což je zdvořilý opis pro nátlak na šíitské milice.
Západní zkratka, podle níž jde o íránské zástupce, které stačí zapnout a vypnout, je přitom mimo. Vedení Hašdu tvoří iráčtí nacionalisté; šíité ano, ale nikoho sluhové. Odplatu za útoky milice slíbily až po skončení Arbaínu, protože během něj by to nebylo namístě, a vlastní vládě daly několik dní na to, aby zareagovala sama. V zemi, kde je zhruba šedesát procent obyvatel šíitů a zbytek se dělí zhruba na pětinu sunnitů a pětinu Kurdů, to není bezvýznamná hrozba.
Údery na Aramco a hledání viníka
Celý řetěz začal u dvou úderů na Aramco. Zasaženy byly oba konce ropovodu, kterým Saúdové převážejí palivo z východního pobřeží k Rudému moři: čerpací zařízení na východě i provoz na západním konci. Rijád potřeboval před vlastní veřejností reagovat, ale nechtěl přiznat, že šlo o jemenský úder, protože se obával, že by Húsíové odpověděli ještě větším počtem střel. Zvolil tedy verzi, že za útoky stojí irácký Hašd. Ten to popřel a iráčtí činitelé přišli s vlastní variantou, že rakety odpálila pod falešnou vlajkou ukrajinská rozvědka. Tady už se debata blíží klaunskému světu.
Odzbrojit region jako politika Bílého domu
Nad vším visí strategický projekt: odzbrojit šíitské milice v Iráku. Irácký premiér odjel do Washingtonu a dostal termín do konce září, stejně jako Libanon dostal za úkol odzbrojit Hizballáh. Odzbrojit region a udělat ho bezpečným pro Izrael je deklarovaná politika Bílého domu. Při irácké demografii to ale není snadný úkol. Hašd mobilizuje u saúdských hranic, Saúdové mobilizují také a irácká vláda se pokouší poslat vlastní síly proti skupinám odporu.
Nové fronty: Kurdové, Sýrie a turecké radary
Na severu běží malá válka mezi Kurdy a Íránem. Teherán vyhodnotil, že se kurdské síly v oblasti Irbílu chystají vstoupit na íránské území a zabírat tam pozice, poslal proto přes hranici speciální jednotky. Zlikvidoval část velitelů, zabil řadu bojovníků a zničil sklady zbraní a paliva; operace pokračuje.
Zároveň Washington vybízí syrskou vládu, aby zasáhla v Libanonu u šíitských vesnic ležících na syrské straně hranice. Irák vzkázal, že pokud syrské jednotky do Libanonu vstoupí, vstoupí Iráčané do Sýrie. Do hry se přidalo Turecko: proti syrské roli nic nenamítá, ale posílá do Sýrie radary a další techniku. To komplikuje život Izraeli, protože radary omezují jeho možnost operovat ze vzduchu a odpalovat střely na Írán z iráckého vzdušného prostoru.
Jak daleko sahá jemenská eskalace
Bývalý íránský velvyslanec v Afghánistánu nedávno rozpočítal, co by čekalo státy, které by se k Americe přidaly: Kuvajt by si vzaly na starost irácké Lidové mobilizační síly, Bahrajn by zvládly íránské jednotky a Saúdové podle něj na boj stavění nejsou. Rijád zároveň mluví o ofenzivě proti Húsíům včetně možného pozemního útoku, zatímco se objevují zprávy o pohybu Húsíů na jihozápadě samotné Saúdské Arábie. Jemenská strana ohlásila eskalaci blokády ve třech krocích: nejdřív lodě spojené se Saúdy v jižním Rudém moři, pak útoky severněji směrem k Suezu a nakonec jakékoli plavidlo mířící do saúdských přístavů nebo z nich, bez ohledu na vlajku. K úplnému uzavření Bab al-Mandabu zatím nedošlo.
Region na hraně požáru
Region je na samé hraně požáru. Snaha najít na Írán tlakové body vytvořila spleť problémů, ze které se špatně couvá. Pákistán nabízí podporu Saúdské Arábii, Turecko se drží poblíž, Egypt stojí stranou a v jednom egyptském přístavu byl napaden plynový tanker, aniž je jasné, kdo za tím stojí; Káhira útok potvrdila. Když se dnes mluví o velké ofenzivě proti Jemenu, stojí za připomenutí, jak dopadla egyptská armáda, která do Jemenu vstoupila před desítkami let. Ztratila dvacet tisíc mužů a odešla poražena. U země s takovou vojenskou tradicí to prostě není snadná rovnice.
Saúdská tíseň a zranitelný Záliv
Saúdská Arábie si takovou válku nemůže dovolit. Peněz z prodeje ropy měla málo už předtím, na rozjeté projekty nestačily, a teď je to horší. Zní to nepravděpodobně, ale Rijád má o peníze vážný strach. Do toho visí ve vzduchu hrozba velkého amerického úderu a íránská odpověď je formulovaná jednoduše: obležení za obležení, úder za úder, a to na infrastrukturu. Státy Zálivu jsou v tomhle mimořádně zranitelné, protože závisejí na odsolování mořské vody; Írán je na něm závislý jen ze tří procent. V letním vedru a vlhku je oblast bez elektřiny a bez vody neobyvatelná.
Izrael jako koncentrovaný cíl
Izrael a jeho američtí zastánci chtějí, aby válka pokračovala, dokud nebude Írán poškozený natolik, že přestane fungovat jako stát. Jenže do rovnice tím vstupuje sám Izrael, a to ve zranitelné pozici. Má pár rafinerií, které leží v otevřeném terénu, a velmi koncentrovanou elektrickou soustavu; íránské rakety by je zasáhly snadno. Írán má naopak infrastrukturu rozprostřenou po obrovském území. Plotna se přitom zahřívá dál a stačí přepočítat se nebo náhle eskalovat.
Pakt Rijádu, Ankary a Islámábádu bez obsahu
Ohlášený pakt Saúdské Arábie, Turecka a Pákistánu zní na první pohled hrozivě: ozbrojený útok na jeden ze států má být považován za útok na všechny, tedy skoro doslovný přepis pátého článku Severoatlantické smlouvy. Konkrétní závazky, kdo co má udělat, ale v textu chybí, a s nimi i obsah. Pákistán se bojí čehokoli, co by ho vtáhlo do války s Íránem: asi pětina jeho obyvatel jsou zbožní šíité, kteří stáli na straně zabitého nejvyššího vůdce. Islámábád je navíc ve slabé pozici, žádá Washington o nouzovou pomoc ve výši deseti miliard dolarů nad rámec existujících půjček od Mezinárodního měnového fondu. Celé je to spíš gesto směrem k Bílému domu než reálný závazek.
Obležení za obležení a válečné pojistné
Jemen je pod blokádou dlouho, ve vzdušném prostoru i v námořních přístavech. Teď zní odpověď jednoduše: obležení za obležení. Do saúdských přístavů v Rudém moři nemá připlout ani z nich vyplout žádné plavidlo. Provoz v Rudém moři kvůli tomu prudce klesne, a to i proto, že pojišťovny už oblast berou jako válečné území. Válečné pojistné je drahé a zaplatí ho každý, americká i britská loď. Americký pokus zlomit Jemen silou navíc jednou proběhl a Jemenci mají od té doby výrazně vyspělejší zbraně.
Co udělá Rijád: vyplatí se z války
Nejpravděpodobnější saúdský krok je ten, který Rijád volí obvykle: zaplatit a vykoupit se z války. Na válku s Jemenci není připravený ani schopný, protože vojenské smýšlení je tam součástí kultury a jednou už dokázali porazit egyptskou armádu. Další zničené provozy Aramca si Saúdové dovolit nemohou, jinak vypadnou z produkce úplně. Dřívější příměří provázely platby a k tomu se nejspíš vrátí; peněz je málo, ale plnohodnotná válka by vyšla dráž. Otevřená přitom zůstává i možnost, že se Ansár Alláh rozhodne saúdské slabosti využít a ukousnout si kus území. Ve Washingtonu se to líbit nebude, jenže Amerika si tuhle situaci připravila sama.
Íránská kalkulace: čtyřicet sedm let obležení
Írán se válce nijak zvlášť nevyhýbá. Čas tam vnímají jako kruh, ne jako přímku, a už delší dobu počítají s tím, že velký střet je nevyhnutelný, protože Izrael Íránu nikdy nedovolí zaujmout jeho místo ve světovém řádu. Teherán je navíc zatlačený do kouta natolik, že mu nezbývá než držet tvrdou linii a nechat protistranu, ať svůj blaf dotáhne. Pokud americká strana půjde do velké války, Írán počítá s tím, že v ní Spojené státy poníží a prolomí tím obležení, ve kterém žije čtyřicet sedm let. Alternativou je nastavit ruce poutům a vrátit se do vězení, a to Teherán odmítá.
Vítěz, který nesmí prohrát
Na sociální síti se objevil odkaz na text, podle kterého Donald Trump íránskou válku vyhrál. Podstatný není obsah článku, ale to, co ukazuje o rozpoložení: prezident působí odtrženě od reality, a v takovém stavu neudělá diplomatické ústupky, které jediné by věc udržely pod pokličkou. Jedno čtení říká, že konfabuluje a vidí věci, které nejsou, a vinu za chybějící vítězství svaluje na okolí. Druhé připomíná, že hloupý není, byl varován, že na tuhle válku nejsou prostředky, a přesto do ní jde. Zda za tím stojí izraelský tlak, se neví. Jisté je jen to, že celý život staví na roli vítěze, nikdy poraženého, a představa, že sbalí kufry a nechá se označit za poraženého, je těžko představitelná.
Íránské rakety fungují dál
Další kolo eskalace situaci nezmění. Ukázalo se totiž, že ani Spojené státy, ani Izrael nedokážou íránský raketový systém zásadně zničit. Bombardovaly ho znovu a znovu, systém funguje, roste a rakety jsou čím dál vyspělejší. Kdyby padlo rozhodnutí bombardovat infrastrukturu, začnou do Washingtonu volat státy Zálivu, ať toho nechá. Írán s nimi soucítit nebude. Záliv vidí jako fatu morgánu v poušti, jako přesazený kus finančního světa Wall Street, a hlavně jako stranu, která se ve sporu postavila proti němu. Nabídky, že by se Írán po dohodě mohl mít podobně jako Záliv, tam působí spíš jako popis zdroje korupce.
Ukrajina žádá rakety, které nejsou
Ukrajinský prezident Zelenskyj opakuje, že hlavním problémem jsou ruské údery, že Spojené státy přesně vědí, co je potřeba, a že rozhodnutí o protivzdušné obraně je politické, na Evropě a zemích G7. Z Bílého domu ale zaznělo, že rakety potřebuje i Amerika sama a že zásoby, které předchozí administrativa rozdala, se teprve doplňují. Očekávat, že na Ukrajinu něco poteče, je liché, protože provoz jde jedním směrem. Munice a protivzdušné systémy se stahují z různých částí světa k obraně Izraele. I ten přesun má přitom svá omezení: systém přemístěný ze vzdálené základny se musí postavit, zprovoznit a zapojit do radarové sítě, což trvá. Představa, že se po světě posbírá pár raket a změní to celý výpočet, je zbožné přání.
Hluboké údery do Ruska jako nátlak, který nefunguje
Evropské tlačení na hlubší údery do ruského vnitrozemí mělo podle svých zastánců donutit Kreml k příměří: Rusové prý znervózní z útoků na obchodní centra a Putin ustoupí. Tenhle mechanický způsob uvažování ale realitě Ruska ani Íránu nerozumí a je nebezpečný. Střely dopadají na pláže plné rekreantů a drony vyrobené v Evropě a dodané Ukrajině zabíjejí civilisty; zasažen byl i rekreační hotel daleko od čehokoli, s bazénem a lehátky, kde zemřely děti i dospělí. Kdo si myslí, že tohle změní ruský postoj, Rusko nezná. Účinek je opačný, vzteku přibývá.
Ukrajina bez moře
Ruské údery na Ukrajinu běží v masivním měřítku už teď. Zničené jsou přístavy kolem Oděsy, potopená řada plavidel a z Ukrajiny se stal vnitrozemský stát bez přístupu k moři. Vývoz obilí, o kterém se před dvěma lety mluvilo jako o osudové otázce světového zásobování, prakticky skončil; do černomořských přístavů nepřiplouvá nic a zničený je i most mezi Oděsou a Rumunskem, poslední spojnice. V celých oblastech Ukrajiny nefungují čerpací stanice, což je odpověď na ukrajinské údery na Krym. Další rány míří na logistiku a na rozhodovací centra. Sázka na to, že Rusy zlomí teror, přitom nemá oporu: přežili čečenské útoky v moskevském metru a neustoupili.
Atentát v moskevské restauraci
Za nejnebezpečnější událost posledních dnů se dá považovat bombový útok v moskevské restauraci, kde probíhala soukromá oslava vysokých důstojníků letectva. Podnik leží pod jednou ze staveb, kterým se v Moskvě říká sedm sester; v jedné z nich sídlí ministerstvo zahraničí, ostatní jsou soukromé. Žena, která nesla nálož ukrytou v dárku, byla zastavena ochrankou u vchodu a ten, kdo operaci řídil, ji zřejmě odpálil na dálku. Výbuch si vyžádal oběti přímo u vchodu, mezi nimi i samotnou nosičku nálože. Kdo za akcí stojí, veřejně jasné není, ale v Rusku bude převažovat přesvědčení, že zaměření cíle i informace o soukromé schůzce dodala nějaká zpravodajská služba, nejspíš evropská nebo americká. Očekávat, že Rusko bude nad útoky tohoto typu, tedy na rekreační střediska, pláže a svatební hostiny, přivírat oči, je omyl.
Kam válka směřuje do zimy
Kyjev poprvé veřejně přiznal, že se mu nepodařilo sestřelit ani jednu ze střel; na záběrech není vidět ani pokus o zásah a údery rozbíjejí celé části centra. Do zimy se dá čekat ostré opotřebovávání. Rusko bude mačkat, dokud nedosáhne svých hlavních cílů, za které se považuje Novorossija, tedy celé černomořské pobřeží. S dnešní strukturou ukrajinských bezpečnostních, vojenských a zpravodajských služeb, cíleně obsazenou lidmi s protiruským postojem, Moskva jednat nebude. Nechce ale ani loutkovou vládu, ani odpovědnost za západní Ukrajinu. Potřebuje v Kyjevě někoho, kdo řekne, že se na výkladu minulosti ani budoucnosti neshodnou, ale že obě strany uznávají legitimitu pohledu té druhé. Tedy vládu, která proruská nebude, nevstoupí do NATO ani do Evropské unie, ale bude se s ní dát jednat v režimu chladného soužití.
Hirošima a Gaza
Ve výročí svržení atomové bomby na Hirošimu se nabízí srovnání, které bere dech. Na Hirošimu dopadlo v roce 1945 patnáct tisíc tun trhavin na ploše devíti set kilometrů čtverečních. Gaza dostala dvě stě tisíc tun munice na tři sta čtyřicet pět kilometrů čtverečních, ne jedním výbuchem, ale rozprostřeně během dvou let. Nikdy znovu, říkalo se tehdy.
Za tím vším stojí proměna Západu. Spojené státy bývaly misionářskou společností, která nesla světu reformu, svobodu a demokracii. Někdy kolem roku 2001 se z toho stal temný manichejský projekt: my jsme dobro, světlo a budoucnost, zbytek světa, tedy Čína, Írán i Rusko, je zlo, se kterým se nedá mluvit, protože se zlem se nevyjednává. Odtud vede přímá cesta k požadavku zničit íránskou infrastrukturu tak, aby stát nedokázal svým lidem poskytovat žádné služby. Rozdíl mezi tímhle a svržením jaderné bomby je jen v rychlosti umírání.
Ztráta empatie a cena, kterou Západ zaplatí
Nejvíc znepokojivá je přitom absence obyčejného soucitu na elitní úrovni, v Evropě i ve Spojených státech. Motorové čluny v Karibiku, mrtví ve Venezuele, oběti na Ukrajině, v Íránu i v Gaze; nic z toho jako by se nikoho netýkalo. Empatii jsme ztratili. Vůči Íráncům, kterým se uprostřed léta oznamuje, že přijdou o vodu a elektřinu, i vůči Palestincům. Tyhle války se přitom vedou hlavně kvůli ekonomické konstrukci, kvůli petrodolaru a dolarové hegemonii, kterou drží vojenská síla. Je to cíl bez jakéhokoli morálního krytí, který nakonec poškodí samotné Spojené státy. Když izraelský ministr hrdě oznamuje, že celé vesnice byly srovnány se zemí a nikdo se tam nevrátí, je to obraz něčeho neudržitelného.
Změna nejspíš přijde přes bolest. Nějaká forma katarze, ekonomická šoková terapie v Evropě i v Americe. Ultraelita to jako obvykle přežije, pro zbylých osmdesát procent to bude drsné období. Bez určité dávky bolesti se ale ze samolibého a spokojeného pohledu na sebe a na svět nejspíš nepohneme.
Závěr
Hormuz zůstává zavřený a klíč k jeho otevření drží Teherán, ne Washington. Nátlakové body, které měly Írán zlomit, tedy Jemen, irácké milice, saúdská ofenziva i regionální pakty, se jeden po druhém ukazují jako slabé nebo obrácené proti tomu, kdo je použil. Na Ukrajině mezitím běží tvrdé opotřebovávání a rakety, které Kyjev žádá, míří jinam. Celá rovnice je blíž velkému požáru než dohodě.
