Hynek Kmoníček se po letech vrátil do New Yorku jako stálý představitel České republiky při OSN. Do srpna byl poradcem premiéra pro národní bezpečnost, teď ho čeká příprava české kandidatury do Rady bezpečnosti. Diplomat, který zažil Asii, Austrálii i Spojené státy, mluví o Evropě, která neví, co sama se sebou, o umělé inteligenci, o Grónsku i o tom, proč z teroristy může být uznávaný prezident.
Malá země, která se zbytečně podceňuje
Češi mají podle Kmoníčka zvláštní kocovinu: pořád se podceňují, jak jsou malí. Přitom je Česko stejně velké jako Švédsko, které by se za malou zemi nikdy neoznačilo, a podobných desetimilionových států je v Evropě víc než čtyřicetimilionové Polsko. Technika je jednoduchá: malé a střední státy si musí najít jiné malé a střední státy a postupovat v bloku. Jako ve zvířecím stádu – kdo je slabší, musí ho být hodně.
Spojence najde jen ten, kdo s nimi sdílí zájmy, a ty jsou z osmdesáti až devadesáti procent dané zeměpisem. Kdo jsou sousedé, jak je stát velký a jakou může mít ekonomickou výkonnost, určuje i to, o čem si smí snít. Klíčová je ale jiná věc: nestačí vědět, co partner chce, je třeba vědět i proč. Teprve když se diplomat vžije do jeho kůže – „kdybych byl Švédem, hraju to takhle“ –, může jeho důvody jeden po druhém rozebírat, přebírat a natírat českými barvami, až vznikne společná pozice.
Evropa probuzená do asijského století
Evropa si podle Kmoníčka vyrábí vlastní problémy, protože neví, co sama se sebou. Probudila se do asijského století s návyky z toho dvacátého, kdy stačilo, aby se Evropská unie domluvila s USA, a většina světa byla vyřešená. Světová ekonomika ale utekla do Asie a první, kdo zareagoval, byli Američané, kteří sledují peníze nejpozorněji. S tím, jak se orientují na asijské trhy, klesá jejich ochota investovat do evropských problémů a roste tlak, aby si Evropa obranu i Rusko řešila sama. Prezident Trump je urychlovačem tohoto procesu, ne jeho zdrojem. Svou roli hraje i demografie: kolem roku 2042 budou lidé evropského původu v USA poprvé oficiálně menšinou.
Evropa si proto musí říct, čím chce být za dvacet let. Pokud nejasnou politickou jednotkou bez armády, která nejvíc na světě pečuje o ekologii, zbytek světa se na ni vykašle. Rozpor mezi snahou zbrojit a zároveň být uhlíkově neutrální ukazuje obyčejný náboj: střelný prach, nitrocelulóza, kyselina dusičná, čpavek.
Na Kissingerovu otázku, komu má zavolat, když chce mluvit s Evropou, má Kmoníček prostou odpověď: Donald Trump nezavolá nikomu, protože s Evropou mluvit nechce – chce mluvit s jednotlivými státy. Ukázala to i americká bezpečnostní strategie. V Bruselu ji hned začali číst jako protievropskou a psanou pod vlivem J. D. Vance, při pozorném čtení ale nebyla namířená proti Evropě, nýbrž proti Evropské unii. Evropa přitom nikdy nebyla kontinentem, spíš ekonomicky výrazným poloostrovem na konci Asie, který dvě stě let diktoval světovou ekonomiku. Dnes představuje zhruba patnáct procent světového HDP a v očích Ameriky se odsouvá na vedlejší kolej.
Umělá inteligence jako hlavní téma OSN
V budově OSN se dnes nejvíc mluví o umělé inteligenci, a to bylo i dominantní téma letošního Valného shromáždění. Kmoníček připomíná, že první počítač v životě uviděl ve dvaceti devíti letech. Kdo sleduje technologické trendy, tvrdí, že nástup umělé inteligence bude stejně velkým předělem jako internet, počítače nebo mobilní telefony.
Zvláštní je, že se vyděsili sami tvůrci. Několik velkých kalifornských společností vidí, jakou rychlostí se obor vyvíjí a jak je naprosto neregulovaný. Současná americká administrativa z ideových důvodů regulovat nechce, samy sebe firmy regulovat nemohou, a tak se obracejí k Evropské unii. Otázka zní, zda unijní regulace, kterou vyvolali sami vlastníci umělé inteligence, ovlivní i jejich chování na americkém, čínském a asijském trhu. Svět se přitom podle Kmoníčka za čtyři až pět let úplně změní. Zda nejde jen o jiný způsob sebeprezentace, zatím nikdo neví – zvláštní situace, kdy o regulaci žádá sám původce problému, to ale zůstává.
Co českým médiím uniklo: Belgie, Rwanda a Katar
Na Valné shromáždění přijeli prezident Pavel a ministr zahraničí Macinka. Část zpráv z New Yorku je podle Kmoníčka skutečně showbyznys, protože politika se v éře sociálních sítí mění v podívanou pro diváka, který vydrží sedm vteřin. Česká média ale byla v New Yorku silně zastoupena a dění popsala docela věrně.
Zcela jim ale unikla jedna z 310 doprovodných akcí toho týdne: nenápadné obnovení diplomatických styků mezi Belgií a Rwandou. Obě země byly osmnáct měsíců ve stavu tak blízkém konfliktu, že mezi nimi musel vyjednávat Katar, aby se nerozpadly dohody mezi Evropskou unií a Rwandou o dovozu vzácných surovin, které Evropa potřebuje pro elektroniku. Ve východním Kongu přitom probíhá jedna z největších vojenských operací OSN. V Česku to nikoho nezaujalo – a přesně tak to podle Kmoníčka Belgičané chtěli. Kdyby byl novinářem, postaral by se, aby v Česku zaznělo jméno Sultaniho Makengy, vojenského velitele hnutí M23, jež Evropě málem rozvrátilo dovoz vzácných surovin.
Váha jednotlivých zemí se přesouvá a jen málokdo si dokáže spojit tečky. Když se rýsovala další šance ukončit americko-íránský konflikt, jehož dopady kolem Hormuzského průlivu pozná každý u pumpy, dřív by se všichni sjeli do Vídně. Tentokrát se jelo do Islámábádu – a ne poprvé. Katar zase dnes jako možná jediný hráč na světě má peníze i chuť vyznat se v tom, kdo ve východním Kongu co komu ukradl a kdo jsou Tutsiové, Hutuové a Banyamulengové.
Reforma Rady bezpečnosti a česká kandidatura
Největším úkolem mezinárodní diplomacie by byla reforma Rady bezpečnosti OSN, jenže ta je takřka nedosažitelná. Rada odráží svět let 1946 až 1953, a protože od té doby díky bohu nepřišel žádný celosvětový konflikt, nebyla ani příležitost ji podle jeho výsledku upravit. Západ chce, aby OSN řešila válku a mír – Rusko a Ukrajinu, Indii a Pákistán –, ale Radu k tomu nijak nevybavil. Je to, jako by někdo dostal nářadí instalatéra z roku 1955 a měl s ním opravit vesmírnou raketu.
Česko by rádo zasedlo v Radě bezpečnosti jako nestálý člen v letech 2032 až 2033. Kandidatura má podle Kmoníčka dva důvody. Je to nejlepší měřítko toho, jak na tom stát doopravdy je a kolik má skutečných přátel: přesvědčit je potřeba nejméně 129 států a dvě třetiny z nich nemají s Českem historicky ani geograficky nic společného. Druhý důvod je vnitřní. Když Česko zasedalo v Radě naposledy v polovině 90. let, musela se česká diplomacie zabývat problémy, které by jinak šťastně míjela, třeba východním Kongem. Kdo se o ně nestará, ten je jednou má doma: když se oblast rozhoří a nebude se v ní dát žít, lidé odtud budou bydlet v Benešově. Členství navíc vychová novou generaci specialistů, jako tomu bylo v 90. letech – tehdejší generace dnes odchází.
Velvyslanec sám získá na základě svých vztahů a kontaktů nanejvýš deset až patnáct procent hlasů. Zbytek musí odvést politici napříč stranami a celá státní správa. Česko musí být viditelné i mimo Evropu, umět naslouchat a nebýt monotematické. To se v posledních letech často nedařilo, když čeští představitelé objížděli Afriku a vyprávěli, jak je pro ně důležité, aby rusko-ukrajinská válka neskončila ukrajinskou prohrou – a Afričané nechápali, o čem je řeč. Svět je přitom propojený: když ve východním Kongu vypukne ebola, musí se Česko starat, aby ji nemělo u Motola. Případ Američana s podezřením na ebolu, kterého převezli na pražskou Bulovku a u něhož se nákaza nepotvrdila, bere Kmoníček pozitivně – svět věří, že to Česko zvládne. Česko patří po desetiletí mezi deset nejbezpečnějších států světa, a to podle bývalého poradce pro národní bezpečnost nevzniká samo, ale každodenní prací.
Nový světový řád a nepředvídatelná Amerika
Kde chce Česko při změně světového řádu skončit, je jasné: tam, kde ostatní západní partneři. Jak bude vypadat nová bezpečnostní architektura, ale jasné není, protože teprve vzniká. Svět, který se diplomaticky řídil vídeňskými pravidly a ve kterém všichni následovali evropsko-americkou kulturu, zaniká takřka každým dnem. Vynořuje se multipolární řád, v němž budou Amerika a Čína soutěžit o první místo, ekonomika projde zlomem kvůli robotizaci a umělé inteligenci a podíl Evropy na světovém HDP ještě klesne. Evropa by měla zvládnout aspoň měkké přistání v asijském století, aby se v ní dál dobře žilo – a pochopit, že už svět neřídí.
Pět stálých členů Rady bezpečnosti jsou tři velmoci a dva zbývající vítězové druhé světové války. Nejlidnatější stát světa Indie se proto oprávněně ptá, proč v Radě není, když Francouzi ano. Aby byla OSN relevantní, musí odpovídat skutečnému obrazu světa, a to sama nedokáže. Organizace se rozhýbe, zeštíhlí a možná zlevní, dál se bude starat o konflikty, o které se nikdo jiný nestará, ale v otázkách bezpečnosti bude skutečně relevantní až po změně Rady bezpečnosti.
Za největší hrozbu považují členské země různé velmoci podle toho, koho se kdo zeptá. Nejpředvídatelnější jsou podle Kmoníčka Číňané, nejméně předvídatelní z pětice dnes Američané. Nejde jen o Donalda Trumpa: Amerika se mění demograficky, víc se zaměřuje na Asii a na samotný americký kontinent a vzniká nová Amerika, jaká tu nikdy nebyla. Vztah s Evropou pro ni zůstane důležitý, ale už ne hlavní.
Evropa je pořád nejlepší místo k životu
Evropa stárne, má nejnižší porodnost od 18. století a tvoří zhruba patnáct procent světového HDP. Přesto je podle Kmoníčka stále nejlepším místem k životu na planetě. Svědčí o tom i to, že sem lidé míří právě za evropským způsobem života a za sociálním státem, který je nejpropracovanější a o své obyvatele se stará nejlépe na světě. Z penze se tu dá přežít – v Asii by to člověk vydržel týden. Evropané žijí v nepředstavitelném luxusu, který si vybudovali po druhé světové válce, i za cenu toho, že méně investovali do moderních technologií, startupů a vědy, kde je dravější kontinenty předběhly.
Nejlepší je legální migrace, ale Evropa vznikla z mnoha migračních vln – některé jí pomohly, jiné výrazně ne. Stejné je to v Česku: na jedné straně panuje obecná nedůvěra k zahlcení migranty, na druhé potřebuje země zhruba 300 000 lidí, kteří se tu nenarodili, aby udržela životní úroveň. Jednou z cest je nahradit nenarozené Čechy čínským robotem. Jak by se v takovém světě žilo, si ale Kmoníček jistý není.
Pragmatismus místo hodnotové politiky
Nová vláda opouští takzvanou hodnotovou politiku a vše chce poměřovat českým národním zájmem. Snaží se vnímat svět takový, jaký doopravdy je, ne takový, jaký si ho vysnila – vysněný svět by byl možná hezčí, ale nikdy takový nebyl. Zlepšila se podle Kmoníčka komunikace se státy, u nichž dřív bránila ideologická zábrana. Příkladem je nedávná návštěva italské premiérky Meloniové v Praze, která by dřív byla vnímána jako podezřelá extremistka. Pro Česko je to partnerka, která chápe, že evropským problémem jsou teď ceny energií a že si ho Evropa do velké míry způsobila sama. Pragmatický přístup otevírá rozhovory s novými partnery, aniž by se ztratila možnost mluvit s „hodnotovými Holanďany“.
Že vláda v Bruselu zatím mnoho neprosadila – u větrných elektráren, chat control nebo zákona FARA –, Kmoníčka nepřekvapuje. Kdo chce něco prosadit, musí být v hejnu: nejdřív přesvědčit Visegrád a pak třeba skandinávské státy nebo Benelux, s nimiž Česko sdílí zájmy, a teprve společně udělat v Bruselu takový povyk, že se tématem někdo navzdory ideové neochotě začne zabývat. Kdo tluče na dveře sám, je vnímán nanejvýš jako zajímavost.
Spojenectví se mají tvořit zcela neideologicky, tam, kde je to nejjednodušší – ve střední Evropě mezi státy s podobnými až překrývajícími se zájmy, ale stejně dobře i s dalšími středně velkými státy. Česko má navíc speciality, které ostatní nemají: docela se vyzná ve světě mimo Evropu a nezatěžuje ho koloniální minulost. Tyto vztahy může nabízet sousedům a začít pragmaticky obchodovat – my potřebujeme podporu u ETS2 v Bruselu, a co že jste to chtěli v Kinshase?
Rusko, Írán, Čína a politika jedné Číny
Mluvit je potřeba i s potenciálním nepřítelem, možná dokonce víc než s přítelem, o kterém člověk ví hodně. Pokud jde o Rusko, slovo „žádné kontakty“ je velmi vágní – velvyslanectví v zemi, kam bylo vysláno, kontakty mít musí. Když ale nějaký stát vyhlašuje seznamy nepřátel a každoročně vás na nich staví na čelní místa, není to nejlepší vklad do vzájemného vztahu. Rusko se rozhodlo, že Česko bude jeho nepřítelem. Česko musí udržet takovou úroveň komunikace, aby mohlo vztah okamžitě začít upravovat, až se ruský postoj změní. Zatím tomu nic nenasvědčuje.
Za nepřítele dnes Česko podle všeho považuje i Írán. Kmoníček pochybuje, že by běžný Íránec na ulici věděl, kde Česká republika leží a jestli je totéž co Československo – Rusové Česko znají mnohem víc. U Íránu jde o strategické šachové hry současného režimu, v nichž je Česko malou figurkou. I s Íránem se ale mluvit dá.
Čína je příliš velký hráč na to, aby k ní Česko přistupovalo samostatnou politikou. Mělo by se zařadit do hlavního evropského proudu po boku Německa a Francie a nesnažit se velkou Čínu porazit – to je komické. Česko a Litva přitom zůstávají jedinými státy Evropské unie, na které se nevztahuje čínský bezvízový režim pro turisty. Cílem má být pragmatický vztah, v němž se lidé budou navzájem navštěvovat a obě strany budou opatrně obchodovat. Čínským partnerům je možné vysvětlit, že je z vlastních důvodů nepustíme do sítí 5G. Budou to zkoušet opakovaně a opakovaně neuspějí, ale běžné ekonomické vztahy mají být natolik silné a výhodné, aby takové občasné iritanty vydržely. Pro Číňany by Česko nemělo být nic jiného než normální Francie nebo normální Německo.
Tchaj-wan je jedním z těch jasných iritantů. Čínské lidové republice se dá bez obav říct, že Česko vyznává politiku jedné Číny. S ironií se to podle Kmoníčka dá vyložit i tak, že politika jedné Číny znamená výborné vztahy se všemi částmi Číny, tedy i s Tchaj-wanem.
Rozdíl mezi teroristou a osvoboditelem
Syrský prezident Ahmad Šara byl ještě nedávno mezinárodně hledaným teroristou, na jehož hlavu vypsaly Spojené státy odměnu deset milionů dolarů. Loni v listopadu ho Donald Trump přijal v Bílém domě. Na okraj letošního Valného shromáždění Šara zopakoval, že Golanské výšiny jsou syrské, a popsal, co Trumpovi řekl: nemůže darovat něco, co mu nepatří. Trump uznal izraelskou svrchovanost nad Golany v roce 2019, OSN i většina zemí je ale dál považují za okupované území. Šara proto Trumpovi navrhl, ať Izraeli daruje raději New Jersey, kde jsou demokraté, kteří ho stejně volit nebudou.
Kmoníček oceňuje, že se dožil doby, kdy mají smysl pro humor i džihádisté. Přijetí Šary je podle něj typicky pragmatické vidění politiky, které z morálního hlediska vůbec neobstojí, z pragmatického ano: v Sýrii se musíte domluvit s tím, kdo ji právě ovládá. Šestý (právní) výbor OSN už zhruba 27 let hledá právně závaznou definici teroristy a národně osvobozeneckého bojovníka a nikdy k ní nedospěl. Všichni totiž tuší, že rozdíl mezi nimi dělá Nobelova cena míru – úspěšný terorista se stane prezidentem a je přijat na nejvyšší úrovni.
Politické osudy, zejména v rozvojovém světě, jsou roztodivné. Indický premiér Módí patří dnes k nejrespektovanějším asijským politikům. Když Česko kdysi poprvé předsedalo Evropské unii, měl Kmoníček za úkol nenechat se s ním vyfotit: Módí, tehdy šéf vlády jednoho z indických států, figuroval na seznamech nežádoucích osob a byl podezřelý z podpory genocidy místních muslimů. O dvacet let později je to významný a všeobecně oceňovaný politik – a Nobelovu cenu zatím nemá. Je důležité umět pochopit, co je v zájmu toho, aby lidé v daném prostředí mohli žít, a co je třeba překousnout, a zároveň si pořád uvědomovat, co člověk překousává.
Golany, Ukrajina a zamrzlá linie dotyku
Mezi izraelským postojem ke Golanům, bez nichž by Izrael nemohl účinně bránit své území, a ruským lpěním na dobytém předpolí na Ukrajině se podle Kmoníčka dá najít docela slušná paralela. I výsledek bude pragmatický. Nejdůležitější je teď ukončit hrůzostrašnou opotřebovávací válku, v níž každý týden umírají tisíce lidí, ačkoli už mnoho měsíců každý ví, jak nejspíš skončí: zamrazením přibližně na současné linii dotyku. Ukrajina bude rozdělená fyzicky, ale ne právně – de iure to Západ ani Ukrajinci nikdy neuznají, Rusové ano. Výsledek bude takový, jaký před několika lety hlásal Henry Kissinger, kterého za to tehdy všichni označovali za ruského švába.
Obrana, levné energie a stíhačky F-35
Současná vláda bude podle Kmoníčka první, která slibovaná dvě procenta HDP na obranu skutečně dá. Na obranu jsou ale potřeba peníze a na ty levné energie. Diplomacie proto musí v Bruselu najít co nejvíc spojenců pro zrušení „podivného systému“ povolenek ETS1 a ETS2. Partnery je třeba hledat i na druhé straně barikády – mezi státy, které už do zelené energie investovaly tolik, že se jim nechce couvnout, ačkoli samy tuší, že to, co tvrdily před pěti lety, je holý ekonomický nesmysl. Se znalostí energetické struktury všech partnerů je pak třeba je pomalu obracet k tomu, aby se Evropa chovala jako starý rozumný sedlák: utrácí jen to, na co si vydělá, a kvůli nějaké myšlence si neubírá z vlastní sklizně.
Nákup takzvaných molekul svobody, zatímco se ruský plyn dál kupuje přes prostředníky a za mnohem vyšší cenu, je podle Kmoníčka důležité gesto – a zároveň vítězství ideologie nad zdravým ekonomickým počtem. Totéž platí pro ropu. Výpadek ropy z Hormuzského průlivu nemá na Česko tak velký přímý dopad jako na Asii, která je na ní životně závislá, kvůli poptávce ale zdražuje ropu všude. Česko se proto dívá po všech možných dodavatelích. Kdo by před lety řekl, jak významné místo v české energetice bude mít Ázerbájdžán? A to pak diktuje i některé zahraničněpolitické postoje, které musí být pragmatické.
Smlouvu na nákup amerických stíhaček F-35, největší zbrojní kontrakt v historii země, podepsala ministryně obrany minulé vlády Černochová. Že by Česko F-35 koupilo, aby se zalíbilo Spojeným státům, Kmoníček odmítá. Podle odborníků jsou to nejlepší letouny, jaké jsou na trhu, a ještě dlouho budou – o generaci dál než ostatní. Otázka praktického využití u desetimilionového státu je hlavně o tom, aby Česko bylo ve stejné pozici jako evropští spojenci a aby zbraňové systémy dokázaly spolu komunikovat; zbytek patří odborníkům, kteří se tím zabývají celý život.
Grónsko: vítězství dánského pragmatismu
Spojené státy se s Dánskem a Grónskem dohodly, že na ostrově vybudují dvě nové vojenské základny – Donald Trump tak získal, co chtěl, aniž by musel cokoli obsadit. Podle Kmoníčka to není jen vrchol Trumpovy diplomacie, ale i diplomacie dánské. Výchozí americký postoj byl postojem developera z Manhattanu: chceme tam investovat, a neinvestujeme tam, kde nám to nepatří. Dánsko udělalo přesně to, co bylo třeba – podívalo se na věc americkýma očima a začalo vyjednávat, jak by se projevovalo, že Američanům Grónsko „patří“, aniž by jim patřit muselo a aniž by to ohrozilo grónskou a dánskou suverenitu. Tichou diplomacií se obě strany dopracovaly k výsledku, který mohou obě vnímat jako vítězství: Dánsko Grónsko neztratilo.
Američané na základě obnovené smlouvy z roku 1951 získají dvě další základny, i když stavba potrvá ještě pěkných pár let. Jedna vznikne v Narsarsuaqu, druhá v Mestersvigu. Tam dnes podle Kmoníčka leží ledem zarostlá přistávací dráha dlouhá 1 800 metrů z popraskaného betonu u bývalého dolu, kde se do roku 1962 těžil zinek, a nejbližší trvalé osídlení je 270 kilometrů ledu daleko. Nová základna má chránit východní část ostrova. Hlavně ale Američané získali veškerá přeletová práva, nemusejí hlásit pohyb ponorek, které prostor hlídají před čínskými a ruskými ponorkami, a mají právní ujištění, že nikdo z partnerů – ani jednou případně nezávislé Grónsko – nesmí s Rusy a Číňany jednat o něčem podobném. Bez notifikace každého letadla a razítek na přelety by tam nikdy nic nepostavili. O celém složitém komplexu se veřejně moc nemluví, bylo to ale velké vítězství dánského pragmatismu nad americkým snem, který se stal také pragmatickým.
Válka jako největší hrozba
Bývalý prezident Václav Klaus v nedávném rozhovoru označil za nejdůležitější téma válku, exprezident Miloš Zeman zase tvrdí, že v klidu nás paradoxně drží jen jaderné zbraně. Podle Clausewitzovy teorie je válka pokračováním politiky jinými prostředky. Největším úspěchem Evropy, vykoupeným mnoha oběťmi, je podle Kmoníčka to, že po roce 1945 na kontinentu nevypukl celoevropský válečný konflikt – a nikdy jsme nebyli tak blízko tomu, aby třeba kvůli technické chybě propukl, jako v posledních letech. Všichni zúčastnění by si to měli uvědomit. Kdo válkou prošel, toho změní natolik, že se do ní už vrátit nechce. Kmoníček je rád, že minul obě světové války, a méně rád, že viděl zblízka několik opravdu hnusných afrických válek. Nic podobného by na evropském kontinentu vidět nechtěl.
Zda by si s tím vším, co ví, někdy nepřál vědět méně? Nepřál – i když ví, že by měl život jednodušší.
Cíl: dobrá pověst a místo v Radě bezpečnosti
Za politický úspěch by Kmoníček považoval, kdyby Česko mělo mezi členy OSN tak dobrou pověst, že bude velmi dobrým kandidátem do Rady bezpečnosti – možná ne v prvním kole, ale proto, že ho budou znát a někteří budou mít vlastní egoistický důvod ho mít rádi. Osobním úspěchem by bylo, kdyby si toho pak někdo všiml a řekl mu: „Ještě nechoď do penze.“
Závěr
Kmoníčkovým klíčem k zahraniční politice je pragmatismus: vědět, co chce partner a proč, hledat spojence ve stádu podobně velkých států a mluvit i s těmi, kdo Česko označili za nepřítele. Evropa podle něj musí přijmout, že svět už neřídí, a připravit se na měkké přistání v asijském století. Od Grónska přes Sýrii po Ukrajinu ukazuje, že výsledky se rodí tam, kde se morální soudy střetávají s realitou – a že rozdíl mezi teroristou a osvoboditelem často určí až dějiny.
