Bývalý kancléř prezidenta Václava Klause a ředitel Institutu Václava Klause Jiří Weigl přijal pozici externího politického poradce nového ministra zahraničí Petra Macinky. V rozhovoru pro XTV vysvětluje, proč by se Česká republika měla v diplomacii přestat chovat jako „hysterický státeček", proč by měla mít vztahy s Čínou srovnatelné s Německem či Francií, a proč považuje spor mezi prezidentem Petrem Pavlem a vládou Andreje Babiše o vedení delegace na summit NATO v Ankaře primárně za selhání politiky, ne za otázku pro Ústavní soud.
„Hysterický státeček" v diplomacii: standardní vztahy místo provokací
Weigl se rezolutně vymezuje vůči zahraniční politice bývalého ministra Jana Lipavského, kterou označuje za extrémní. Česká republika podle něj nemá být zemí, která vede málo pochopitelné války a provokace proti vzdáleným velmocím, ale má vystupovat jako sebevědomá normální evropská země. Vztahy s Čínou by měly být minimálně na úrovni, jakou má Německo, Francie či Velká Británie — jejichž představitelé v poslední době Peking navštívili. Čína je podle Weigla světová velmoc, druhý největší obchodní partner Evropy, a racionální vztahy s velmocemi i sousedy patří k základním principům, které česká diplomacie potřebuje napravit. Bývalý kancléř ostře kritizuje úvahy typu „proč se zabývat Čínou, když máme Tajwan" — přirovnává to k tvrzení, že není potřeba se zabývat Německem, protože dobré vztahy panují s Lucemburskem.
K plánované návštěvě předsedy Senátu Miloše Vystrčila na Tajwanu Weigl dodává, že čínská strana takový krok těžko může chápat — jeden ústavní činitel formuluje politiku jedním směrem a druhý nejvyšší činitel dělá pravý opak. Ostatní evropské země se podle něj takhle nechovají. Pozoruhodný je i poukaz na to, že sám Tajwan se oficiálně jmenuje Čínská republika, Tajwanci se neproklamují jako separatisté a sami nezdůrazňují nezávislost — ambice tamního režimu jsou celočínské, nikoli secesní. Bývalý kancléř se domnívá, že čeští politici, kteří na Tajwan jezdí, někdy bojují za nezávislost, o kterou samotní Tajwanci neusilují.
Macinka v Radě bezpečnosti i v Bílém domě: česká diplomacie má najednou dveře otevřené
Weigl současně oceňuje, že nový ministr zahraničí během krátké doby vystoupil v Radě bezpečnosti OSN, kterou v tomto měsíci řídí právě Čína, navštívil Bílý dům a setkal se s americkým ministrem zahraničí i prezidentem. Pro politického nováčka jde podle něj o pozoruhodný úspěch a důkaz, že česká diplomacie v této administrativě působí aktivně. Pozvání ministra Macinky přímo čínským protějškem na Radu bezpečnosti čte jako signál, že Peking stojí o normalizaci a standardizaci vztahů s Českou republikou — což je výrazný posun proti éře, kdy podle Weigla česká diplomacie skončila se špatnými vztahy se všemi velmocemi i sousedy najednou.
Roli externího politického poradce Weigl popisuje úsporně: skupina šesti poradců nemá nahrazovat odborný aparát ministerstva, ale dodávat mu politickou dimenzi, kterou kariérní úředníci nemusí vždy zohlednit. K Macinkovým vystoupením v OSN a v Bílém domě připravovali podklady, momentálně se chystá panel v OECD. Šestatřicet let zkušeností z úrovně vlády, Pražského hradu a poslanecké sněmovny chce přivést právě do politické roviny ministerstva.
Spor o vedení delegace v Ankaře: politické selhání, ne otázka pro Ústavní soud
Druhým velkým tématem rozhovoru je nadcházející summit NATO v Ankaře a otevřený spor o to, kdo povede českou delegaci. Prezident Pavel oznámil, že má připravenou kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu, pokud nebude do 8. června zapsán do seznamu členů delegace — což odmítl ministr zahraničí Macinka. Weigl by ministrovi radil jediné: jednat napřímo s prezidentem a vyřešit to politicky, ne přes soud. Útěk k Ústavnímu soudu je podle něj „známka nezvládání politiky", protože ústava je v těchto věcech lakonická záměrně — předpokládá, že ti nejvyšší ústavní činitelé jsou zodpovědní lidé a dokážou se domluvit.
Pro samotný summit považuje Weigl situaci za bezprecedentní. Spojené státy dávají najevo, že Evropa není jejich prioritou číslo jedna, hodlají stahovat jednotky a Donald Trump kritizoval spojence, že nepomohli v americké válce s Íránem. Pro východoevropské spojence se naopak Rusko vrátilo do hry jako bezpečnostní hrozba a bez Spojených států si jeho zadržování těžko představují. Z toho plyne i Babišův zájem na summitu být — proto premiér nechce klíčový summit nechat ujít. Současně Weigl upozorňuje, že na summitu fyzicky lze, aby se prezident a premiér prostřídali nebo aby tam jel pouze jeden z nich. Důležitější je, aby česká delegace nevystupovala dvěma protichůdnými hlasy. Pavel veřejně i mezinárodně kritizuje vládu, považuje Trumpa za odpudivého a tvrdí, že americký prezident poškodil NATO víc než Vladimir Putin — od těchto výroků se podle Weigla česká diplomacie musela distancovat. Pokud má prezident prezentovat něco, s čím absolutně nesouhlasí, podle Weigla by sám Václav Klaus do takové situace nešel.
Když politici uměli mluvit: éra Klausovy kohabitace
Bývalý kancléř připomíná, že v období prezidentství Václava Klause se na premiérském postu vystřídalo šest premiérů, mezi nimi Vladimír Špidla, Stanislav Gross i Mirek Topolánek. Klaus byl politicky napravo, vlády vedla sociální demokracie, a přesto šlo podle Weigla o korektní éru — strany od sebe navzájem nic mimořádného neočekávaly, přistupovaly k sobě s respektem a v zásadních věcech reprezentace státu se dokázaly domluvit. Paradoxně komplikovanější byly vztahy s ODS, od které měl Klaus i strana sama navzájem velká očekávání. Spory se ale řešily politicky, ne přes média. Vzájemné výtky neletěly na veřejnost.
K dohadům o pozdním příchodu Andreje Babiše na Pražský hrad Weigl konkrétní soud raději nedává — pokud se ale podle něj lidé chtějí domluvit, drobné lapsy si prominou. Klíčové podle něj je, aby se ústavní činitelé jeden druhému nepřestali bavit přes politiku, ne přes Ústavní soud a justici. Útěk k soudu je v jeho čtení vlastně oznámení, že politika selhala.
Závěr
Rozhovor s Jiřím Weiglem zarámoval dvě těžká témata české zahraniční politiky najednou. Tím prvním je proklamovaný odklon od „hysterického státečku" k vyváženějším vztahům s Pekingem, Washingtonem i Moskvou — koncept, který právě nese nově nastoupený ministr zahraničí Macinka a který koliduje s Vystrčilovou cestou na Tajvan. Druhým je vyhrocený spor kolem summitu NATO, ve kterém prezident Pavel volí ústavně-soudní cestu místo politické dohody. Z perspektivy bývalého kancléře jednoho z nejdéle sloužících českých prezidentů je obojí znakem stavu, kdy si vrcholoví politici přestali umět mluvit napřímo — a převedli to na média, soudy a veřejnost.
