Po sedmi letech se do Pekingu vydal nejvyšší český ústavní činitel a hned nato se ukázalo, že podstata té cesty leží jinde, než kam mířily první komentáře. Nejde ani tak o víza a leteckou linku, jako o to, kdo českou politiku vůči Číně posledních pět let ve skutečnosti psal.
Cesta, jejíž prospěch může být jen krátkodobý
Vztahy s Čínou nebyly dobré a normalizovat je dává smysl. Loni to došlo tak daleko, že čínská strana oznámila přerušení vztahů s českým prezidentem a z Prahy přišla odpověď, že to nevadí, protože žádné vztahy stejně nejsou.
Jenže současná situace ve světě je taková, že prospěch z obnovených kontaktů může být jen krátkodobý. Evropská unie mluví o sankcích proti Číně kvůli tomu, jak se rozpadá evropský průmysl. Americká administrativa zjevně hodlá zavést sekundární sankce a v Kongresu už padl první krok k jejich schválení. Česká republika bude v tom sevření uprostřed a bude se snažit vztahy normalizovat právě ve chvíli, kdy budou české firmy v Číně narážet na stále větší potíže.
Paradoxní vyústění se nabízí samo: opozice bude moci docela přesvědčivě říct, že to byla ona, kdo pětiletou protičínskou politikou český průmysl zachránil. Podniky, které do Číny neinvestovaly, protože je politika odradila, z toho nakonec vyjdou bez ztrát.
Kdo rozvrátil evropský průmysl
Že evropský průmysl je v rozvratu kvůli Číně, se říká běžně. Odpověď je ale úplná až s pohledem zpátky. Růstu Číny celá desetiletí pomáhala v prvé řadě Amerika a po ní Evropa. Byla to víceméně oficiální politika pocházející z Washingtonu: když Číně pomůžeme růst, ubude tam chudých lidí a prospěje to celému světu. Místo toho tam odešly technologie a najednou, skoro jako z ničeho nic, je druhá strana lepší.
Před čtyřmi lety přinesl New York Times na titulní straně skoro poplašnou zprávu, že Čína má největší flotilu válečných lodí na světě. Ne nejsilnější, ale početně největší. To není nic, co se stane ze dne na den. Zpravodajské služby to musely sledovat celou dobu, nikoho ale nevarovaly a žádné kroky nepodnikaly, protože takový vývoj byl vlastně součástí plánu.
Druhá strana mince je domácí. Evropská komise dělá svými regulacemi všechno pro to, aby se v Evropě podnikalo hůř. A přesun výroby a pracovních míst do Číny stojí i za tím, že Donald Trump vyhrál v roce 2016 volby. Odpovědnost se tedy nedá hodit jen na Peking.
Věta o Tchaj-wanu, která nemusela zaznít
Zpočátku to vypadalo na cestu čistě obchodní. Jednalo se o zrušení vízové povinnosti a o obnovení letecké linky Praha–Šanghaj. Zaznělo tam ale i ujištění, že za této vlády se žádná oficiální cesta českých představitelů na Tchaj-wan neuskuteční.
Kritika, že to bylo ukvapené a zbytečné, je legitimní. Čínská strana o to nežádala ani se na to neptala a příprava cesty zjevně nebyla ideální. Zároveň ale platí dvojí: takové stanovisko už bylo vysloveno dřív, takže je nebylo nutné opakovat na místě, a důraz na tu jedinou větu dala hlavně média, která stojí proti současné vládě.
Konec washingtonské linky v české politice vůči Číně
Nejvýznamnějším výsledkem cesty není normalizace vztahů s Čínou. Je jím to, že se česká politika odpoutává od čínské politiky Spojených států. Právě Washington ji totiž celou dobu diktoval.
Deník N popsal, že ministr zahraničí Petr Macinka v lednu americkému velvyslanci slíbil, že česká politika vůči Číně bude vycházet z té americké. A americká politika znamená prohlubovat vztahy s Tchaj-wanem a vzdalovat se Číně. O tom, kam tahle linie vede, vypovídá i právě zahájený proces schvalování sekundárních sankcí vůči Číně kvůli ruské válce na Ukrajině.
Premiér Andrej Babiš pochopil, jak se Evropa vzdaluje Spojeným státům a jak se zhoršují vztahy mezi Washingtonem a Pekingem i mezi Evropou a Pekingem. Rozhodl se, že chce být aspoň částečně někde uprostřed, a linii americké ambasády i ministerstva zahraničí fakticky vetoval. Do Číny se chystá sám, po cestě předsedy sněmovny, a chystá se tam i první místopředseda vlády Karel Havlíček. Nakonec to vypadá, že pojedou společně na jaře příštího roku.
Prezident Petr Pavel to zarámoval opatrněji: nejde o žádné nadstandardní vztahy, ale o takové, jaké mají jiné evropské země včetně Německa. Přibližujeme se tedy jen k normálu. I to je ale posun, protože dosud tu linii do značné míry určovala Amerika.
Jeden think tank a monopol na čínská témata
Odpoutání od Ameriky je významné i proto, že veřejná debata o Číně u nás stojí prakticky na jednom think tanku. V České televizi ani v rozhlase se k čínským tématům skoro nikdo jiný nedostane. Tenhle monopol dřív mediální postoj do značné míry určoval a přes něj i samotnou politiku, protože pokud média stojí na straně jednoho politického tábora, jeho představitelé mají pocit, že mají podporu.
Právě proto je rozhodnutí jít proti té linii odvážné. O tom, že by šlo o odvahu, se v souvislosti se současným premiérem obvykle nemluví, tady ale platí. Pochybnosti o účelu cesty zůstávají: samotné zrušení vízové povinnosti je málo. Pokud ale do Číny opravdu pojede, je to signál Američanům, že se o téhle věci s nimi už bavit nehodlá.
Nemusí to nutně znamenat odvetu. Může to naopak v Donaldu Trumpovi vzbudit jistý respekt, že se nějaká země postavila. Konečně, kritika Německa zaznívající z Prahy v posledních týdnech ukazuje stejnou ochotu jít proti proudu i tam, kde je česká ekonomika nejzranitelnější.
Jediný, kdo z války vydělává
Čína dodává vojenský materiál nejen Rusku, ale i Ukrajině, a z pokračování války tedy těží. Především ale těží z toho, že sama neválčí. Před dvěma a půl tisíci lety napsal Sun-c' v Umění války, že vyhrává ten, kdo se neúčastní. V tomhle případě to sedí jednoznačně: nejsou to Spojené státy, není to Evropa a není to Rusko.
Rusko bez posunu a nespokojenost na všech stranách
Vladimir Putin nedávno zopakoval, že Ukrajina nikdy nebyla samostatným státem, že její celistvost garantuje Rusko, že východ vždycky patřil Rusku a že západní část si rozeberou země jako Rumunsko nebo Polsko. Posun je v tom jediném, že se v Rusku už oficiálně mluví o válce. Dřív to bylo trestné.
Jinak je vidět nespokojenost skoro všude. Nevyhrává americká, evropská, česká ani ruská strana. Na Ukrajině to došlo až k protestům v ulicích, protože po čtyřech letech nepřišel výsledek a personální změny ve vedení lidé čtou tak, že místo někoho, kdo chtěl válku vyhrát, přišel někdo, kdo o to zjevně neusiluje. Napětí tím roste na obou stranách fronty.
Sekundární sankce jako páka na celý svět
O připravovaných amerických sankcích se mluví málo, přitom jde o mimořádně silný nástroj. Kdo obchoduje s Ruskem, kupuje jeho ropu nebo ji dopravuje, může čelit stoprocentním sankcím. Nejvýznamnějšími terči jsou Indie a Čína.
Zákon může projít oběma komorami v září a vstoupit v platnost prakticky okamžitě. Vedle stoprocentních sekundárních sankcí se mluví i o pětisetprocentním clu na dovoz do Ameriky. Existují výjimky, a právě ty jsou tou skutečnou pákou: cokoli, co jde proti vůli administrativy, se pod sankce dostat může, a naopak. Proti České republice v návrhu nic konkrétního není.
Důsledek je ale zásadní. Spojené státy tím získávají možnost diktovat podmínky ve světě a Indie, Čína i další státy se budou muset rozhodnout, jestli půjdou s Amerikou, nebo proti ní. Nic mezi tím nebude. A nepůjde o rozhodnutí proti Rusku, půjde o rozhodnutí proti Spojeným státům.
Jde o Ukrajinu, nebo o Čínu
Na povrchu to vypadá tak, že Ukrajina je záminka a skutečným cílem je vypořádat se s Čínou. New York Times ale nedávno napsal, že na Čínu Trump sílu nemá. To je pozoruhodné, protože stažení pozornosti z Evropy se celou dobu vysvětluje právě potřebou soustředit se na Peking.
Pravděpodobnější vysvětlení je jiné. Tou nejsilnější prací, která tu teď probíhá, je rozdělování světa. Amerika si nechává západní část a zbytek přenechává ostatním. Oficiálně jde o Čínu, ve skutečnosti na ni nemá.
Zdání výborných vztahů mezi Trumpem a Zelenským
Od únorové schůzky v Bílém domě, ze které ukrajinský prezident odcházel předčasně, se obraz otočil. Volodymyr Zelenskyj byl znovu ve Washingtonu ve dnech, kdy se konal pohřeb zesnulého republikánského senátora Lindseyho Grahama, a vystoupil před senátory na Kapitolu. Několik hodin nato Senát odhlasoval procedurální krok, který otevírá cestu ke schválení sankčního zákona nesoucího Grahamovo jméno. Sekundární sankce jsou přesně to, oč Kyjev dlouhodobě usiloval.
Z tohohle pohledu jsou vztahy výborné a Trump je poprvé tak zřetelně na ukrajinské straně. Otázka ale zní, jaký to bude mít výsledek, a odpověď zní: o to větší problémy.
Ukrajinská pozice je přitom slabší než loni. Změnila se strategie i celková situace ve světě. Rozsah tamní korupce si už uvědomili všichni a personální výměny ve vládě se čtou podle toho, kdo víc pomůže válku prodloužit. Dodávky protiraketové obrany na tom nic zásadního nemění.
Oděsa, obilí a nejzranitelnější místo Západu
Skoro se nemluví o tom, v jakém stavu je Oděsa. Ruské bombardování prakticky zastavilo provoz tamního přístavu, a kvůli tomu hrozí světová potravinová krize. Obilí bude málo a navážou na to další problémy.
Potravinová krize znamená i krizi finanční. A finance jsou nejzranitelnějším místem Západu, přestože se prezentují jako jeho hlavní síla. Nejlepší kapitálové trhy vypadají jako výhoda jen do chvíle, než krize přijde. Kdo má málo dluhů a menší kapitálový trh, je na tom pak nakonec lépe.
Mluvit rovnou o pádu Spojených států by bylo silné slovo. O rozvratu ale mluvit lze.
Závěr
Obnovení vztahů s Pekingem samo o sobě mnoho nevyřeší a krátkodobě může českým firmám spíš uškodit. Skutečný obsah té změny je jinde: poprvé po letech se česká politika vůči Číně neodvozuje od americké. Děje se to zrovna ve chvíli, kdy se svět rozděluje na tábory a sankční nástroje mění mezinárodní obchod v mocenskou páku. To, co se ve světě odehrává, je podstatně významnější, než jak se to prezentuje.
