Jižní hranice Spojených států se posouvá z režimu policejní ostrahy do režimu vojenského prostoru. Vedle druhé linie pohraniční bariéry, která uzavírá pás mezi ploty, přibylo v polovině srpna právní stanovisko ministerstva spravedlnosti rozšiřující pravomoc vojáků zadržovat lidi podezřelé z neoprávněného vstupu do zón spravovaných ministerstvem obrany.
Dvojitá zeď a pás mezi ploty
Na jižní hranici roste druhá bariéra vedená rovnoběžně s tou původní. Mezi oběma ploty vzniká uzavřené pásmo, ve kterém se každý, kdo překoná první linii, ocitne na otevřeném prostranství bez úkrytu. Logika stavby je odstrašující: kdo se dostane dovnitř, musí zdolat ještě druhou zeď, a do té doby je snadno viditelný a zadržitelný.
Ve druhém Trumpově funkčním období bylo podle dostupných údajů dokončeno zhruba 42 mil sekundární zdi a dalších bezmála 400 mil je rozestavěných. V Arizoně by dvojitá třicetistopá bariéra mohla nakonec vést téměř celou délkou hranice státu, tedy i přes chráněná území a přes hranici území kmene Tohono O'odham. Právě proti tomu míří výhrady ochránců přírody — souvislá dvojitá překážka mění migraci zvěře a odtok vody v pouštním terénu.
Uspořádání záměrně kopíruje logiku vojenské základny: pevná vnější hranice, kontrolovaný vnitřní prostor a jasně daná pravidla pro toho, kdo se v něm ocitne neoprávněně.
Stanovisko ministerstva spravedlnosti: armáda smí zadržet i kousek za zónou
Právní odbor amerického ministerstva spravedlnosti vydal 14. srpna stanovisko, podle kterého mohou vojáci zadržet člověka podezřelého z neoprávněného vstupu do vyhrazené obranné zóny i tehdy, když už ji stihl opustit — tedy těsně za jejím okrajem, pokud k porušení došlo uvnitř. Do té doby platilo, že vojenské zadržení končí na hranici zóny a dál patří případ civilním složkám.
Těchto zón, označovaných jako National Defense Areas, je podél hranice s Mexikem šest a rozkládají se ve čtyřech státech: v Arizoně, Kalifornii, Novém Mexiku a Texasu. Jde o dlouhé pásy půdy převedené pod správu ministerstva obrany a označené cedulemi v angličtině a španělštině. Vstup do nich je porušením vojenských předpisů, takže zadržené lze stíhat za neoprávněný vstup na vojenský objekt — v praxi jde o provinění na úrovni přečinu. Vojenská uskupení působící v zónách dosud vykázala 161 dočasných zadržení.
Celá konstrukce stojí na obcházení jedné historické překážky. Zákon Posse Comitatus z roku 1878 zakazuje používat armádu k vymáhání civilního práva uvnitř země. Na půdě pod správou ministerstva obrany ale platí vojenský režim s vlastními pravidly a ministerstvo argumentuje, že právě v tom spočívá výslovné zákonné zmocnění. Převedení hraničních pásů pod ministerstvo obrany je tak chytrým využitím existujících pravidel: hranice se nestala výjimkou ze zákona, stala se vojenským pozemkem.
Dvě věci je přitom nutné držet odděleně. Stanovisko právního odboru je poradní dokument pro exekutivu, nikoli soudní rozhodnutí — nezakládá precedens a soudy jím nejsou vázány. A druhá: kritika, že jde o rozvolňování zákazu nasazení armády proti civilistům, se stanoviskem nevyřešila, jen se přesunula k soudům.
Čínské nákupy nemovitostí u základen i v centru Washingtonu
Druhá bezpečnostní linie nevede přes poušť, ale přes katastr nemovitostí. V červenci koupila nadace spojená s podnikatelem s vazbami na čínské bezpečnostní struktury historickou budovu vzdálenou asi dvě stě metrů od Bílého domu, a to za 8,4 milionu dolarů. Z takové polohy je možné sledovat příchody a odchody ze západního křídla a technicky i zachytávat komunikaci — riziko tedy není hypotetické, i když samotná koupě nemovitosti nic protiprávního neznamená.
Není to izolovaný případ. V minulých letech se opakovaně řešily nákupy pozemků čínskými subjekty v okolí základen, na kterých je uloženo jaderné vybavení nebo raketové systémy; v jednom případě musela firma s čínskými vlastníky pozemek u letecké základny na příkaz odprodat a další kauza vedla k pravidlu, podle kterého potřebuje cizinec ke koupi půdy v okruhu sta mil od vojenského zařízení souhlas federálních úřadů.
Slabinou není legislativa, ale kapacita. Kontrarozvědná ochrana uvnitř země je proti rozsahu čínských aktivit poddimenzovaná — a nejde jen o klasickou špionáž, ale o dlouhodobé získávání lidí uvnitř institucí, od univerzit přes zdravotnictví a finance až po státní správu.
Vojáci na hranici, fentanyl a kartely
Generál ve výslužbě Michael Flynn nasazení podporuje a jde ještě dál: na hranici by podle něj měla působit celá divize. Klíčová je ale poznámka o tom, odkud vzít lidi — nikoli z aktivních jednotek se zahraničními závazky, ale z Národní gardy a záloh, s promyšleným rotačním plánem. Armáda přitom nemá nahradit policii, ale poskytnout jí to, co sama nemá: logistiku, spojení, zdroje a organizační rámec pro dlouhodobou operaci ve spolupráci s federálními, státními, místními i kmenovými složkami.
Odůvodnění není jen migrační. Přeshraniční tok fentanylu má vlastní zásobovací řetězec, ve kterém prekurzory přicházejí z Číny a distribuci zajišťují mexické kartely. Drogy v takovém objemu fungují jako zbraňový systém a mrtvých je víc, než kolik dokáže pohltit běžná policejní statistika. Právě proto se argumentace o vojenském pojetí hranice opírá o kartely: proti organizované struktuře s vlastní logistikou má armáda srovnatelné nástroje, kdežto hlídka jich má málo.
Otevřené zůstává, jestli je model přenositelný i na severní hranici, o které se v této souvislosti mluví spíš okrajově.
Hormuz a přenesení břemene na spojence
Válka s Íránem, která začala koncem února, drží Hormuzský průliv fakticky zavřený. Denní počty proplutí spadly na zlomek předválečného provozu a ropa Brent se v polovině srpna pohybovala kolem 87 dolarů za barel, tedy zhruba o šestinu výš než před začátkem konfliktu.
Z toho plyne teze, která se v americké debatě objevuje čím dál častěji: Spojené státy na průlivu závislé nejsou, závislý je na něm zbytek světa — Japonsko, Jižní Korea a evropské země, kterým jinak zbude ruská ropa. Pokud má v Perském zálivu kotvit letadlová loď, není důvod, aby byla vždycky americká; může být francouzská nebo japonská. Odsun břemene na regionální a spojenecké hráče přitom neznamená odchod z regionu, ale odpojení od válečné role a návrat k obchodu, ekonomice a diplomacii.
Jedna červená linie se z tohoto uvažování nevytrácí: žádné jaderné zbraně pro Írán, a to ani zprostředkovaně přes Rusko, Čínu, Severní Koreu nebo Pákistán. Loňské údery na íránskou jadernou infrastrukturu slouží jako doklad, že tahle hrozba není jen rétorická. Argument o americké nezávislosti na Hormuzu má ovšem přirozený strop — ropa je globální trh a cenový výkyv v Zálivu se promítne i do cen na amerických pumpách.
Ropa, Venezuela a ceny na pumpách
Právě tam se geopolitika láme do domácí ekonomiky. Producenti z Permské pánve v západním Texasu podle ohlasů z terénu nechtějí ani rekordně vysoké, ani rekordně nízké ceny — chtějí stabilitu, protože podle ní se plánují investice do vrtů na roky dopředu. Válečná prémie i její náhlý pokles jsou pro plánování stejně nepříjemné.
Do stejné rovnice patří Venezuela. Administrativa uvolnila část sankcí na venezuelskou ropu a hnojiva právě proto, aby zmírnila cenový dopad války s Íránem — a přesně tenhle typ kroku ukazuje, že energetická politika je dnes nástrojem řízení domácích cen víc než nástrojem zahraničního tlaku.
Politický závěr je nemilosrdně jednoduchý: zprávy ze zahraničí sleduje menšina, benzin tankuje každý. Cena paliv, potravin a bydlení rozhoduje o volebním výsledku spolehlivěji než jakákoli debata o strategii, a návrat k dvoudolarovému benzinu je proto formulován jako politický cíl, ne jako ekonomická prognóza.
Závěr
Během jednoho týdne dostala americká jižní hranice dvě nové vrstvy — fyzickou v podobě druhého plotu a právní v podobě stanoviska, které rozšiřuje pravomoc vojáků nad rámec vyhrazených zón. Spor o hranici mezi vojenskou ostrahou území a vymáháním civilního práva tím nekončí; stanovisko je poradní a poslední slovo budou mít soudy.
Vedle toho se rýsuje druhá linie uvažování, která má pro zbytek světa možná větší dopad: méně americké přítomnosti v Perském zálivu, víc odpovědnosti na spojencích a energetická politika podřízená cenám doma. Pro Evropu a Asii z toho plyne otázka, kterou nelze odkládat — kdo bude hlídat trasu, na které visí jejich vlastní dodávky.
