V roce 1916 přejel britský diplomat prstem po mapě a navrhl čáru od Akkonu ke Kirkúku. Hranice Blízkého východu vznikly u stolu stovky kilometrů od lidí, kterých se týkaly. O sto let později se táž mapa přepisuje znovu, jenže už se nekreslí tužkou: Turecko drží pod kontrolou celý sever Sýrie, Izrael posouvá hranice z jihu a evropské mocnosti se z těch, kdo čáry načrtávali, staly nedůležitým divákem.
Takhle dnešní situaci popisuje diplomatka a arabistka Eva Filipi, která strávila rekordních třináct let jako velvyslankyně v Sýrii, dřív působila jako velvyslankyně v Turecku a Libanonu a v Iráku byla českou chargé d'affaires. Na Blízkém a středním východě dohromady přes třicet let.
Uzavřený Hormuz ukázal, jak jsme křehcí
Jakmile se uzavřel Hormuzský průliv, došlo všem, jak jsou zranitelní. Nejcitlivěji to dolehlo na Asii a s ní na Čínu. O jednotlivých vrstvách toho konfliktu by se dalo mluvit hodiny, výsledek se ale rýsuje jediný: změna bezpečnostní architektury celého Blízkého východu.
Jednání v hotelu, který patří Kataru
Izraelský premiér Netanjahu není spokojený s tím, že se ve Švýcarsku jedná mezi Amerikou a Peršany prostřednictvím Pákistánu. Symptomatické je i místo: rozhovory se odehrávají v hotelu na hoře, který vlastní Katar. Právě tohle je ta nová architektura — před deseti lety by takový obrázek nedával smysl. Jednání jsou rozvržená zhruba na dva měsíce a jak dopadnou, zatím neví nikdo.
Mnohem těžší než odhadovat výsledek je ale dnes vůbec zjistit, co se děje. Kdo si pustí jednotlivé kanály, dozví se třeba, že Írán jednání opustil — a není to pravda. Pokrývání téhle události je zrádné a člověk musí vědět, kde je opíratelná informace. Část aktérů si totiž přeje, aby jednání nedopadla dobře; Izrael mezi ně zčásti patří, protože potřebuje ještě zlikvidovat Hizballáh v Libanonu.
Pod vrstvou aktuální politiky přitom leží mnohem starší příběh. Starý zákon je z velké části o Persii a i narození Ježíše je s ní protknuté — mudrci, kteří přinesli dary, přišli z Persie. Izraelité a Peršané se po celou dobu své existence prolínali. Kéž by výsledkem téhle kampaně bylo, že si Židé a Peršané zase podají ruku.
Proč Amerika do války s Íránem vstoupila
Donald Trump vstupoval do úřadu s deklarací, že chce války především ukončovat. Při nástupu do druhého mandátu tvrdě zkritizoval neokonzervativce i dosavadní politiku Ameriky, odsoudil vstupování do válek, které stojí zbytečné miliardy, a stavěl se proti jakémukoli intervencionalismu. Írán mu ale v uvažování ležel na trajektorii už od roku 2018, kdy odstoupil od západní smlouvy s Teheránem — a ta trajektorie běžela dál.
Zahájení útoků přesto překvapilo. Člověk má tendenci číst politiky tak, že co si řeknou, to se splní. Hledat za tím hlubší smysl než jadernou zbraň je proto pochopitelné: předchozí nejvyšší vůdce vydal fatvu, která výrobu jaderné zbraně zakazovala, a Peršan navíc uvažuje ve staletích, zatímco Západ ve čtyřletých volebních obdobích. Jaderná zbraň je především hrozbou pro Izrael a jeho premiér opakovaně mluví o tom, že ji Írán mít nesmí. Celá ta otázka má ovšem druhou stranu, kterou není zvykem vyslovovat: Izrael jadernou zbraň má. Že by ji Írán použil, si Eva Filipi nemyslí — a sama dodává, že tenhle soukromý názor není úplně vítaný.
Interpretovat jednotlivá Trumpova prohlášení je přitom ztráta času. Novináři vytáhnou, co řekl teď, a okamžitě z toho staví výklad, přestože nikdo z nich není v rozhodovacím procesu.
Rakety na datová centra jsou naprostá novinka
Írán svým způsobem odolal obrovské vojenské mašinérii a sám bombardoval cíle v zálivových státech. Nejpozoruhodnější zásah ale nemířil na ropu ani na letiště: v Emirátech padl uzel digitální komunikace a umělé inteligence. Lidem přestaly fungovat platební karty, nešlo si objednat odvoz — kolaps běžného dne. Jediná íránská raketa to tam zlikvidovala.
Je to naprostá novinka a plyne z ní úkol do budoucna: digitální uzly bude nutné chránit stejně jako ropovody a přístavy.
Čína má v Zálivu velkou ruku
Saúdská Arábie má s Íránem od roku 2023 dohodu zprostředkovanou Čínou. Čínská diplomacie má v zálivových státech velkou ruku — jenom se to u nás nesleduje a domácí média to příliš nekomentují. Na Hormuzu se navíc ukázalo, jak by kvůli uzavřenému průlivu propadala Asie a s ní Čína, která odebírá drtivou většinu íránského ropného vývozu. Když byl Donald Trump u čínského prezidenta, nepochybně tam k nějaké dohodě dojít muselo; Čína ostatně může dovážet i po železnici.
Výsledek je ale zásadnější: státy, které byly po dekády bezpečnostně i jinak americké, začnou diverzifikovat — nejen byznysově, ale i politicky. Washington už tam nebude mít navrch. A Trumpovi to vyhovuje. On v Zálivu politický navrch nepotřebuje, potřebuje odtamtud investice; oni mají ropu a peníze. Ostatně sám mluvil proti budování cizích národů: proč bychom je měli budovat my, když jsou toho Arabové a muslimové schopni sami.
Čínská diplomacie je střízlivá a vnímavá a nechodí do válek, protože Číňané vědí, že válka ničí. A plánují ve staletích — stejně jako Peršané.
Izrael nabízí ochranu, americké základny ztrácejí smysl
Rychlá výměna Washingtonu za Peking to nebude. Objevila se ale informace, že Izrael nabídl emírům, že by je vojensky chránil — a taková věc dokáže architekturu regionu proměnit až psychedelicky.
Americké základny v regionu zůstávají, jenže Trump je tam v podstatě moc nechce; stahuje se ostatně i z Evropy. Když navíc utrpěly škody po íránských raketách, proč je držet? Potřebuje peníze a byznys, ne platit. V Saúdské Arábii a Emirátech přitom bylo dobře vidět, jak se luxus emirátů a Dubaje měnil v domeček z karet, jakmile začaly padat rakety na letiště v Kuvajtu a na americké cíle.
Ve Švýcarsku se teď teprve vytvářejí technické skupiny a snadné to nebude. Podstatný posun je ale v tom, že americký viceprezident JD Vance a íránská strana spolu jednají napřímo — dřív mezi místnostmi běhal mediátor a nosil vzkazy. Jak přesně uvažují revoluční gardy a nový, mladý Chameneí, se zvenčí odhadnout nedá. Kdyby se ale nějaká dohoda zrodila, Blízký východ by se mohl aspoň částečně uklidnit, zvlášť kdyby se s Íránem domluvily i zálivové státy.
Doplácí na to Evropa
Ekonomické důsledky byly vidět okamžitě — ropa a plyn ukázaly, jak křehká západní civilizace je. K tomu se přidala křehkost nová: stačí jedna raketa do digitálního uzlu a jsme druzí.
Tím, kdo to skutečně odnese, je ale Evropa. Ta je ztracená už delší dobu. Nemá do ničeho co mluvit, nemá páky, neovlivní nic — jen přijímá a vyděšeně zírá. Migrační vlnu z let 2015 a 2016 jsme si odnesli a celý tenhle konflikt je vlastně o nás, jenže se odehrává bez nás. Nejsme žádný hráč. Na Blízkém východě jsme trpěni: unijní politici i evropská zahraniční služba jsou v tamních státech přijímáni, ale v podstatě trpěni. Politikům se to neposlouchá dobře, jenže je to tak.
Jak se z Evropy stal světový strpěnec
Po sametu skončila studená válka a všichni věřili, že bude jen a jen líp. Přišly dekády unipolárního světa, do kterého se počítal i Západ s velkým Z — porazili jsme Sovětský svaz a naše univerzální hodnoty přece zvítězí i ve zbytku světa. Právě tady se to začalo lámat. Evropa začala uvažovat stejně jako Washington, jen o něco méně agresivně: budeme všem okolo domlouvat, jak se mají chovat a jaké hodnoty jsou ty správné. Když tohle provozujete dvě dekády, přes arabské jaro a proměny tamních režimů, vysloužíte si přízvisko strpěnce.
Za Václava Havla se tomu začalo říkat hodnotová politika a za minulé vlády se to slovo hodně vykřikovalo. Dnes je z toho pozice, kdy Evropa nemá ani peníze, aby si k něčemu pomohla — nedokáže přeplatit ani režimy, se kterými by chtěla obchodovat. A vysvětlovat radikálnímu islámu, jaké hodnoty musí vyznávat, je cesta do pekel: mělo by přece platit, že přátelství nezávisí na tom, kdo se hlásí k jakému náboženství.
Jak taková politika vypadá v praxi, ukazuje historka z Kuvajtu, kterou Eva Filipi vypráví ze své diplomatické zkušenosti. Delegace Evropské komise tam přijela emírovi vysvětlit, že musí zrušit trest smrti, protože je nehumánní. Druhý den ráno nechal emír pověsit šest Kuvajťanů — aby to komise viděla. Nejenže jsme trpěni; ještě nám ukážou, že kvůli našim modrým očím nikdo nic měnit nebude.
Poradkyní ministra zahraničí
Eva Filipi se mezitím stala externí poradkyní ministra zahraničních věcí Petra Macinky. Skupina poradců je čerstvá a teprve si sedá. Roli by nikdy nepřijala, kdyby jí nebyl blízký názorový směr ministra a vlády v zahraniční politice — tedy pootočení české diplomacie k pragmatismu a národním zájmům.
Závěr
Blízký a střední východ je mozaika proměnných. Písek, který se sype pod nohama, a informační pole, kde je u každé zprávy vidět záměr toho, kdo ji píše. Jisté je zatím jediné: mapa z roku 1916 už neplatí a novou kreslí Turecko, Izrael, Čína a zálivové monarchie. Evropa u toho stojí jako host, kterého hostitel snáší, ale nezve ke stolu.
