Ve Washingtonu sílí volání po dalším kole úderů na Írán. Jednotlivé návrhy se liší rozsahem, ale sbíhají se ve stejném bodě: víc raket, víc cílů, víc ekonomického tlaku. Vojenská logika za nimi ovšem nesedí ani na terén, ani na stav amerických skladů munice, ani na to, co protistrana veřejně ohlásila jako odvetu.
Recept na další kolo: operace větší než ta minulá
Návrh generála Jacka Keana zní přímočaře: vrátit se k rozsáhlým bojovým operacím, tentokrát společně s Ústředním velením i s izraelskou armádou. Nová operace by měla být širší než ta předchozí, protože prý přibyly cíle z rozvědky a zásobníky jsou znovu plné. Terčem by byly zbraňové systémy, drony, rakety, zbytky jaderného programu, jednotky a velitelé Revolučních gard, k tomu energetická a ekonomická infrastruktura — ropa, plyn, silnice a železnice k hranicím, námořní přístavy i letiště. Země by se podle tohoto plánu vojensky uzavřela do karantény a poté by se otevřel Hormuzský průliv.
Poslední bod je přitom kouzelnou fazolí celého plánu. Otevření průlivu se v něm nedokazuje, jen se předpokládá jako odměna za to, že se předtím udělalo hodně věcí naráz.
Hormuzský průliv: pátý měsíc pod cizí kontrolou
Realita v průlivu vypadá jinak. Jde už o zhruba sto padesátý den, kdy je Hormuz uzavřený a pod kontrolou íránské strany. Několik dní byl sice průjezdný, ale nikdy se kontrole nevymkl — zámek zůstal v rukou Teheránu. Na konci července jím za čtyřiadvacet hodin propluly jen dva až čtyři tankery a lodní provoz se drží kolem patnácti procent obvyklé úrovně, tedy zhruba o pětaosmdesát procent níž. Podobně vypadá jižní trasa přes Bab al-Mandab, kudy saúdská ropa teče na deseti až dvaceti procentech předválečného objemu.
Čtyřicet dní bojů, dva měsíce blokády a další zhruba dvoutýdenní eskalace na tom nic nezměnily. Předpoklad, že totéž ve větším měřítku průliv otevře, tak nestojí na žádné doložené zkušenosti z posledního půlroku.
Návrat Izraele do hry a mrtvé právní pojistky
Plán počítá s tím, že se do bojů vrátí i izraelská armáda — tedy přesně ta strana, která v posledním kole naznačila, že do dalšího zapojení se jí nechce a raději nechá tíhu odvetných raket na jiných. Nová operace pod novým názvem má navíc jeden praktický účel: spustit hodiny nanovo.
Zákon o válečných pravomocích z roku 1973 i ústavní rozdělení kompetencí zůstávají v této úvaze mrtvou literou. Zároveň je zjevná potřeba zachovat zdání, že se pravidla dodržují — právě proto se z pokračování dělá formálně nová operace, a ne prodloužení té staré.
Lepší cíle proti žulové hoře
Argument, že mezitím vznikla lepší cílová data, neobstojí. Klíčové cíle byly známé celou dobu: horský komplex Yaz a několik desítek podobných zařízení rozesetých po zemi. Ten hlavní byl zasažen mnohokrát, na některé další přišla řada opakovaně, u dalších se dodnes neví, kde přesně jsou.
I kdyby rozvědka doplnila souřadnice zbývajících, výsledkem je jen delší seznam cílů, které nelze zničit. Žula zůstane žulou — čtyřicet dní úderů z ní srazilo kámen na povrchu a uvnitř způsobilo otřesy. Hory tohoto typu jsou stavěné tak, aby vydržely jaderný výbuch; konvenční munice, která na ně jednou nestačila, nebude stačit ani podruhé. Stejné rakety proti stejným cílům dají stejný výsledek.
Plné zásobníky, tenčící se globální zásoby
Tvrzení o plných zásobnících míří vedle. Zásobníky bombardérů a odpalovacích zařízení lze naplnit vždy — munice se přesune z indopacifického prostoru, z amerických skladů nebo z Evropy. Rozhodující je celkový světový stav zásob a schopnost je doplnit, ne to, kolik raket je zrovna naloženo.
Odhady z otevřených zdrojů, tedy pásmo a nikoli přesné číslo, mluví o spotřebě zhruba třiceti až pětačtyřiceti procent u většiny kategorií — u řízených střel s plochou dráhou letu, u operačně-taktických raket i u raketometných systémů. Protiraketové střely na tom nejsou lépe: velká část se vystřílela v první fázi a útokům na americká zařízení stejně nezabránila. Že jde o reálné omezení, potvrzuje i to, že argument o nedostatku munice stál za dubnovým příměřím a že se s ním ztotožnil i předseda sboru náčelníků štábů společně s viceprezidentem.
Doplnit zásoby z výroby přitom nejde v horizontu měsíců. Nové kapacity, kvalifikovaní pracovníci a konstruktéři nejsou k dispozici v potřebném počtu a dodavatelský řetězec včetně vzácných zemin vede přes Čínu, která nemá důvod americkou zbrojní výrobu urychlovat. Každé další kolo úderů proto oslabuje pozici v Indopacifiku i v Evropě.
Karanténa země, kterou nelze uzavřít
Uzavření země do karantény je z vojenského hlediska nejslabší část celého plánu. Írán sousedí s Pákistánem, Afghánistánem a Turkmenistánem, na severu má Kaspické moře, dál Ázerbájdžán, Arménii, Turecko a na západě Irák. Pás těchto hranic je rozlohou srovnatelný s většinou západní Evropy.
Vlastní zkušenost z afghánsko-pákistánského pomezí to ilustruje: v provincii Kunar se ani se sto čtyřiceti tisíci amerických vojáků a zhruba třemi sty padesáti tisíci afghánských vojáků nepodařilo přeshraniční přesuny zastavit. Šlo přitom o jedinou provincii a jediné hraniční město. Celá americká armáda včetně záloh a Národní gardy by íránské hranice neuzavřela, o námořní blokádě Kaspického moře nemluvě.
Historická paralela je ještě názornější. Ve Vietnamu americké letectvo ovládalo vzdušný prostor a zásobovací trasy bombardovalo bez omezení. Protivník je držel v provozu s pomocí soumarů a nosičů — logistiku se přerušit nepodařilo. Íránské pohraničí je hornaté místo džungle, na podstatě věci to nic nemění.
Druhá škola: stačí prý ze vzduchu
Druhý přístup, který zastává generál Keith Kellogg, chce totéž bez pozemní invaze. Klíčovým cílem je hora přezdívaná Pickaxe Mountain, opevněné zařízení ukryté stovky stop pod žulou, a nástrojem mají být nejtěžší protibunkrové pumy GBU-57. K tomu ekonomické uškrcení: další sankce a obsazení ropného ostrova v Zálivu — tedy jen trochu pozemních jednotek, což se v této úvaze za pozemní operaci nepočítá.
Politický cíl je nakonec stejný jako u prvního plánu, jen prostředků je méně. Jádrem zůstává představa, že jaderný program lze ukončit zásahem jednoho horského masivu.
Co protibunkrové pumy neumějí
Tvrzení, že s takovým úderem není zkušenost, přitom neplatí — přesně o to se pokusila operace Midnight Hammer. Průraznost pum je nesporná, stejně jako schopnost napáchat rozsáhlé škody na povrchu a u vstupních a únikových tunelů, jejichž poloha je alespoň zčásti známá.
Skutečné provozy jsou ale hluboko pod tím. Zjednodušené animace se svislou šachtou nemají se skutečnou stavbou nic společného: každý ví, jak protibunkrová puma funguje, takže se chodby vedou klikatě a stranou. Vstup je známý, ale nikdo neví, zda jsou zařízení sto, dvě stě, nebo tři sta metrů hluboko a kterým směrem. Bez těchto údajů jde o střelbu naslepo.
Sankce, které nikoho neuškrtily
Ekonomická větev plánu má stejnou slabinu. Írán je pod sankcemi prakticky celou dobu své existence, tedy sedmačtyřicet let. Pokus vyhladovět sankcemi Rusko dopadl tak, že jeho ekonomika roste a v paritě kupní síly se řadí mezi největší na světě. Íránská strana se od spojence obcházení restrikcí učí a přes pozemní hranice i Kaspické moře na to má prostor. Uškrtit takto zemi k politické kapitulaci se nepodařilo a nepodaří.
Ohlášená odveta míří na ropu spojenců
Co v obou plánech chybí, jsou důsledky. Írán veřejně oznámil, že úder na Pickaxe Mountain bude následovat odveta napříč regionem, konkrétně proti kritické infrastruktuře v Saúdské Arábii, Emirátech a Bahrajnu. Totéž platí pro variantu s energetickými a ekonomickými cíli, protože jde o stejný typ terče — obě školy se v tomto bodě sbíhají bez ohledu na to, kdo z nich uspěje.
Dosavadní odvetné údery mířily převážně na vojenské cíle: americké základny v Kataru, Bahrajnu, Jordánsku a Kuvajtu. Právě při zásahu v Jordánsku zahynuli Američané a základny v Kuvajtu byly zasaženy po posledním kole. Posun od vojenských cílů k ekonomickým by znamenal jiné adresy — kuvajtskou ropnou společnost, saúdské Aramco, katarská ropná zařízení. Analýza Teda Postola k tomu doplňuje, že íránská strana nasazuje nové typy raket a disponuje přesnějším naváděním, pravděpodobně čínského původu, takže zasáhne, na co míří. Seznamy cílů, které by v takovém případě přišly na řadu, byly navíc zveřejněny předem.
Nevratné škody: od politického problému k fyzickému
Uzavřený průliv je zatím problém politický — dá se otevřít rozhodnutím a provoz se dá vrátit. Bez posledních kol eskalace by se objemy mohly do ledna přiblížit třem čtvrtinám předválečné úrovně, i když návrat do původního stavu by tak jako tak trval dlouho a část škod už je fyzická; obnova poškozeného plynového pole Pars potrvá roky.
Zásah rafinérií, čerpacích stanic nebo přímo vrtů by tuto povahu změnil natrvalo. Otevřená brána je k ničemu, když není co jí poslat. Dopady na dodávky pohonných hmot, hnojiv, helia či hliníku jsou znát už dnes a proti tomu, co by následovalo, jsou mírné. Škody napáchané dosavadními zhruba dvěma týdny úderů jsou opravitelné a řešitelné politickým a diplomatickým rozhodnutím; po překročení této hranice by šlo o horizont let a stálou ekonomickou zátěž.
Třetí škola: už jsme prý vyhráli
Třetí pozici zastává penzionovaný armádní podplukovník James Carafano. Podle ní není strategií oko za oko ani eskalace, ale postupné odebírání schopností — pokaždé, když íránská strana udělá něco agresivního, přijde o další kapacitu, a tím se odsouvá okamžik, kdy by mohla být strategickou hrozbou. Kombinace blokády, sankcí a úderů má režim mačkat natolik, že dokončení práce už není nutné.
Potíž je, že podle měřitelných ukazatelů se neodebralo nic. Hormuz je pod íránskou kontrolou pátý měsíc a propouští patnáct procent provozu, jižní trasa je na tom podobně. Ubývá naopak amerických útočných i obranných raket ve skladech. Na druhé straně přibyly nové kategorie raket a zbraně, které ještě nebyly nasazeny — torpéda mezi nimi.
Sled kol také neodpovídá popisu, podle kterého se jen reaguje. V posledním kole zasáhla íránská strana jako první Jordánsko a spustila tím další výměnu úderů, ale v předchozích případech začínaly rány na americké straně. Ani epizoda po podpisu memoranda nevypadá jinak: íránská strana nejprve vydala slovní varování a vypálila varovné výstřely, teprve pak na tanker vypálila, načež americká strana zahájila palbu na íránské cíle a následovala odveta.
Závěr
Tři školy válečných jestřábů se liší rozsahem, ne výsledkem. Ať zvítězí velká operace, letecká varianta, nebo teze o už vyhrané válce, konec je stejný: vyčerpané zásoby munice, otevřená brána pro údery na ropnou a plynovou infrastrukturu spojenců v Zálivu a fyzické škody, které se roky nedají napravit.
U jestřábích hlasů na Kapitolu, jako je senátor Tom Cotton, by se dalo mluvit o neznalosti. U zkušených generálů a analytiků, kteří vědí, jak funguje rovnováha sil, tohle vysvětlení neplatí — a to je na věci nejzneklidňující. Jestliže hlava státu jejich doporučení přijme, zaplatí se to nejen vojensky, ale i ekonomicky. Ve zdravotnictví se začíná zásadou především neškodit; ve strategii by první krok měl znít stejně — přestat kopat jámu, ve které se už stojí.
