Dvě války, které dnes běží současně — proti Íránu a proti Rusku prostřednictvím Ukrajiny — mají společné jádro, o kterém se mluví nejméně: energii. Írán a jeho okolí dodávají zhruba pětinu světové ropy, Rusko dalších dvanáct procent. Obojí je dnes z velké části mimo hru. Účet za to ale nedostane Washington ani Moskva, nýbrž domácnosti od Londýna po Bangkok.
Dvě války, které jsou ve skutečnosti o energii
Spotřeba energie a bohatství jdou ruku v ruce téměř jedna ku jedné. Seřaďte země podle spotřeby energie na obyvatele a dostanete skoro stejné pořadí jako podle bohatství. Katar s necelými 350 tisíci obyvateli spotřebuje kolem 19 tisíc kilowatthodin na hlavu, Spojené státy zhruba 12 tisíc, Jižní Súdán, patrně nejchudší země světa, jednapadesát.
Z toho plyne nepříjemný závěr. Když země spotřebuje méně energie — nebo když se energie stane pro většinu obyvatel nedostupně drahou —, tato země chudne. Není to názor, je to aritmetika. Západ přitom patnáct až pětadvacet let poslouchal, že energie spotřebovává příliš mnoho, a přehlédl, že na téže spotřebě visí i délka života, kojenecká úmrtnost a všechno ostatní, čemu říká pokrok.
Druhá válka se přitom vede právě proti energetice. Americké zpravodajské služby podle tohoto čtení dodávají ukrajinské armádě cílová data pro drony a rakety mířící na ruské rafinerie; údery už zasáhly velkou část ruských rafinerských kapacit. Otázka, proč se Západ nejprve připravil o levný plyn z Nord Streamu a pak začal ničit zbytek, dosud nedostala odpověď.
Hormuz, Rudé moře a čtvrtina světové energie
Klíčovým faktem o Íránu není jaderný program ani počet raket, ale geografie. Země leží na severním břehu Hormuzského průlivu, kterým před válkou proudila zhruba pětina veškeré světové energie. Kdo drží tuhle úžinu, drží cenu paliva na celé planetě.
Saúdská Arábie předvídavě postavila ropovod přes vlastní území do Rudého moře, aby nemusela posílat všechny tankery Hormuzem. Jenže na protějším břehu Rudého moře leží Jemen a húsijské milice, spojenci Íránu, dnes útočí na lodní dopravu. Trasa, která měla být pojistkou, je tím fakticky zavřená také.
Nejde přitom o to, kolik lodí se potopí. Tanker s ropou má hodnotu kolem 350 milionů dolarů a žádný pojistitel takový náklad v nejistém pásmu nepojistí. Bez pojištění loď nevypluje — samotná hrozba stačí k zastavení toku. Dohromady s údery na ruskou energetiku je tak mimo provoz zhruba čtvrtina světové energie. To znamená chudnutí Evropy, tvrdý dopad na Asii a v částech Afriky pravděpodobně i hlad: polovina světových hnojiv se vyrábí ze zemního plynu.
Co říkají úřady a co ukazují čísla
Oficiální verze zní uklidňujícím tónem. Šéf amerického ministerstva obrany, které se dnes opět nazývá ministerstvem války, Pete Hegseth v červnovém nedělním rozhovoru prohlásil, že za rok až dva nebude Hormuz nikoho zajímat, protože Amerika je energeticky soběstačná, je čistým vývozcem a nově má k dispozici i Venezuelu.
Čísla vypadají jinak. Před válkou proudilo úžinou asi 20 milionů barelů ropy denně, od jara je to prakticky nula. Venezuela dnes vyváží něco přes milion barelů denně. Chybí tedy zhruba 19 milionů barelů každý den — a to je jen ropa, bez zkapalněného plynu z Perského zálivu. Tvrzení, že Spojené státy a Venezuela dohromady drží 62 procent světového trhu s ropou, neodpovídá žádnému měřitelnému údaji.
Tři dny po ministrově vystoupení zaznělo na summitu G7 z amerických úst něco docela jiného: kdyby se v úderech pokračovalo, lodě nevyplují, ztráty se počítají na stovky milionů dolarů denně a světové rezervy vydrží zhruba čtyři týdny. Tomu odpovídají i činy — ze strategické ropné rezervy USA zmizelo od začátku války kolem 172 milionů barelů. Kdo energii nepotřebuje, rezervu nevyprazdňuje.
Trh s ropou, který přestal odpovídat realitě
Cena, podle které se svět orientuje, se jmenuje Brent — lehká sladká ropa s nízkým obsahem síry, snadno zpracovatelná na benzin a naftu. Koncem února, tedy před válkou, stál barel kolem 72 dolarů. Po uzavření průlivu vyskočil přes sto dolarů a na vrcholu se přiblížil ke 120, což se vzhledem k výpadku pětiny světové nabídky a k rozsáhlému poškození těžebních a rafinerských zařízení jevilo spíš málo. A pak přišlo něco nevysvětlitelného: cena začala klesat. Začátkem července byl barel při stále zavřené úžině levnější než před začátkem války.
Vysvětlení, že Čína přibrzdila dovoz, nestačí. Futures jsou sázka na budoucnost a nikde na planetě neleží dvacet milionů barelů denně navíc, které by se daly jen tak zapnout. Podrobný rozbor téhle anomálie publikoval Ron Unz; jednoznačná odpověď v něm nepadne, ale závěr je nesporný — trh s Brentem dnes nezobrazuje realitu.
Jedno z vysvětlení sedí na dobu, ve které žijeme: zhruba sedmdesát procent obchodů s ropnými futures dnes obstarávají stroje. Algoritmy pracují s jazykem, tedy i se zpravodajstvím, a v něm nacházejí prohlášení činitelů, že průliv nehraje roli a ceny neporostou. Doug Burgum, ministr vnitra a v americkém systému hlavní správce federálních pozemků s těžbou, k tomu dodal, že za každý vyvezený barel se do země vrátí 1,2 barelu za stejnou cenu. Co to znamená, nikdo nevysvětlil. Vzniká tak zpětná vazba, v níž ti, kdo trh svými výroky ovlivňují, pak čtou jeho čísla jako důkaz, že je všechno v pořádku.
Kolik ropy světu ve skutečnosti chybí
Propočet, který nabízí energetický analytik Chris Martenson, je banálně jednoduchý. Před válkou svět spaloval zhruba 86 milionů barelů ropy denně. Dnes jich nejméně dvanáct milionů schází — i po započtení všech provizorních objížděk. Zbývá tedy zhruba 74 milionů barelů denně. Naposledy svět spaloval tolik ropy v roce 2011. Jenže tehdy byla světová ekonomika o 36 procent menší než dnes.
Souvislost je banální a právě proto se přehlíží. Ekonomika znamená, že lidé něco dělají, práce vyžaduje energii, tedy ekonomika vyžaduje energii. Když jí proteče méně, ekonomika se zeštíhlí a zjednoduší — což je eufemismus pro to, že se propadne. V sázce není nepohodlí, ale zhroucení výkonu světového hospodářství.
Mýtus americké energetické soběstačnosti
Věta, že Spojené státy jsou čistým vývozcem ropy, stojí na tiché změně definice. Před zhruba deseti až dvanácti lety začala americká energetická informační agentura označovat za ropné produkty vše hořlavé, co vyjde ze země. Do jedné hromady se tak dostaly i kapalné podíly ze zemního plynu — propan, butan, etan. Jsou užitečné, průmyslu slouží skvěle, jenže se nedají zaměnit s benzinem. Nikdo si ráno nevybírá, jestli natankuje benzin, nebo butan.
Po odečtení téhle položky zůstávají Spojené státy čistým dovozcem ropy. Z břidlicových pánví navíc teče velmi lehká a sladká surovina, kterou americké rafinerie neumějí zpracovat, takže se vyváží, a dováží se těžší ropa z Kanady, z Venezuely i odjinud. Představa, že se země od světového trhu odstřihne, je proto iluzorní: palivo jde vždy nejvyšší nabídce, a pokud je výhodnější poslat naftu do Evropy, pošle se do Evropy.
Zákaz vývozu by tuhle logiku nezrušil, jen by přidal problémy — právní bitvu, porušené kontrakty na zkapalněný plyn a mezinárodní izolaci země, jejíž měsíční obchodní deficit se blíží sto miliardám dolarů. Precedens existuje: zmrazení ruských rezerv americkým ministerstvem financí v únoru 2022 spustilo odklon od dolaru, slabší poptávku po amerických dluhopisech a růst ceny zlata. Zásahy do pravidel mají důsledky.
Papírový trh a skutečná cena paliv
Kolik je barel ropy vlastně hodný? Zkuste jednoduchý test: nalijte do prázdné nádrže jeden galon benzinu, odjeďte, dokud nedojde, a zbytek cesty domů auto tlačte. Cena, kterou by člověk za palivo zaplatil, je pak úplně jinde. Zemědělec s traktorem a lisem na seno zaplatí prakticky cokoli. Tři sta až čtyři sta dolarů za barel není nereálné číslo — ropa je dnes vůči své skutečné užitné hodnotě podhodnocená.
Rozdíl mezi kotací a realitou je přitom měřitelný už teď. Zatímco se kotace pohybovaly kolem 85 dolarů u americké WTI a kolem 95 u Brentu, v Rotterdamu stál barel tryskového paliva 158 dolarů a barel nafty zhruba 148. Kdo skutečně kupuje hotový produkt, platí docela jinou cenu, než jakou ukazuje aplikace v mobilu.
Důvod je ve struktuře trhu. Nad reálným obchodem mezi těžařem a rafinerií se vrství spekulativní patro, které je zhruba padesátkrát objemnější. Cenu tak nenastavuje fyzická transakce, ale papír. Kolem půl druhé ráno, kdy se skoro neobchoduje, se opakovaně objeví prodej milionu a půl barelů v jediné minutě, cena spadne a momentové algoritmy se k pohybu přidají. Futures trh cenu neobjevuje, on ji určuje — a nízká kotace ropy se politicky velmi hodí jako důkaz, že válka nic nestojí.
Válka proti ruské energetice
Sled událostí je pozoruhodně těsný. 28. února přišel dekapitační úder, při němž byl zabit nejvyšší náboženský představitel Íránu. 2. března začaly systematické útoky na ruské rafinerie a ropné sklady. Podle dostupných přehledů byla k dnešku zasažena aspoň jednou každá velká ruská rafinerie, včetně hlavní moskevské, a některé cíle ležely až 2 400 kilometrů ve vnitrozemí — což bez cizích cílových dat není v silách ukrajinské armády, protože ruská mobilní protivzdušná obrana se musí obejít po celé trase.
K tomu je třeba připočíst zřejmě největší ztráty obchodního loďstva v Azovském a Černém moři v novodobé historii, způsobené dronovými útoky na lodě všeho druhu, a zásahy do civilní logistiky: ze šesti obřích distribučních center ruské obdoby Amazonu zbyla čtyři. Jde o ekonomickou válku vedenou proti infrastruktuře, ne o boj o území.
Rusko přitom nedávno rozšířilo svou jadernou doktrínu z odpovědi na jaderný útok na odpověď na existenční ohrožení. Nikdo zatím veřejně nevysvětlil, co konkrétně má Západ z toho, že tímhle způsobem šťouchá do medvěda.
Venezuela náhradou nebude
Ropa není jedna látka, má stovky různých kvalit. Venezuela jich má dvě: ložisko, ze kterého se dnes čerpá těžká sirnatá ropa slušné hodnoty, a pak pás Orinoka. Ten sice bývá počítán do největších rezerv světa, jenže se v něm nenachází ropa v běžném smyslu — je to prakticky asfalt, který neteče a nabírá se spíš špachtlí než čerpadlem.
Dostat ho ze země je mimořádně drahé. Buď se dolů vhání pára, což znamená postavit na místě elektrárnu, nebo se používají rozpouštědla. Odhadované investice se pohybují kolem 150 miliard dolarů a ropné společnosti to označily za neinvestovatelné, dokud nedostanou bezpečnostní záruky — obrana ropné infrastruktury v džungli je něco docela jiného než v ploché iracké poušti. Odstranění Madura na téhle rovnici nic nezměnilo, zbytek mocenské struktury zůstal.
I kdyby se začalo dnes a se všemi zárukami, potrvá pět až deset let, než by ropa začala téct. Srovnání nabízejí kanadské ropné písky: za patnáct let a za desítky až stovky miliard dolarů se je podařilo dostat na velmi slušných 4,6 milionu barelů denně. Chybí ale dvacet milionů.
Čína a Japonsko: kde se to může zlomit
Největším dovozcem ropy na světě je Čína a zatím mlčí — podezřele. Po květnové cestě americké delegace doprovázené šéfy technologických firem svůj dovoz výrazně přiškrtila, takže se nabízí úvaha o obchodu, jehož druhá polovina zůstala neveřejná. Trvale to ale Peking neudrží. Má propracovanou pětiletou energetickou strategii, staví jaderné bloky včetně malých a thoriových a jedním z jejích pilířů je udržovat dobré vztahy s dodavateli surovin. Až se čínský dovoz vrátí na původní úroveň, bude Čína muset do situace nějak zasáhnout.
Druhé slabé místo je Japonsko. Jen oslabuje, výnosy japonských dluhopisů rostou a země ztrácí kontrolu nad cenou peněz i nad úroky současně, což je vzácná a nebezpečná kombinace. Japonsko navíc dováží sto procent uhlovodíků, takže dražší ropu kupuje ještě slabší měnou. Aby ubránilo jen, bude muset prodávat americké dluhopisy, kterých drží obrovský objem. A pod tím vším leží derivátové trhy v řádu kvadrilionů, které fungují jako pojistka do chvíle, než přestanou; jejich zamrznutí by znamenalo zamrznutí celého finančního systému.
Ceny, které pocítí domácnosti
Šok už začal. Topný olej je v Nové Anglii meziročně dráž o 84 procent a poroste dál. Naftový kontrakt v newyorském přístavu se minulý týden dostal na historické maximum, takže se blíží nafta za 5,50 dolaru za galon. Benzin za šest dolarů za galon je do konce roku pravděpodobný. Zásoby ropy ve strategických i komerčních skladech, stejně jako zásoby nafty a benzinu, přitom trvale klesají — protože cena je držená příliš nízko, poptávka se neztlumila a rozdíl se dorovnává ze skladů.
Obvinění čerpacích stanic z předražování míjí mechanismus úplně. Provozovatel pumpy je příjemcem ceny, distributor také, rafinerie prodává nejvyšší nabídce. Nikdo takový, koho by šlo označit za viníka, v řetězci není. Zbývá tedy jediný způsob, jak nabídku a poptávku srovnat: cena. Buď se to stane trhem, nebo se v určité chvíli objeví pokusy o přídělový systém a rozhodování, kdo je a kdo není nezbytný.
Průběh bude podle všeho pozvolný a pak najednou. Zásoby budou klesat, dokud si lidé nevšimnou, že jde o skutečnou krizi — a pak přijde překotné shánění.
Paralela s rokem 1973
Ropné embargo trvalo od října 1973 do března 1974. Arabští producenti tehdy nepřestali prodávat celému světu, jen snižovali těžbu o pět procent měsíčně, až světu chybělo devět procent ropy. To stačilo, aby cena vyskočila zhruba desetinásobně. Následovala dvojitá vlna inflace, kterou zlomil až Paul Volcker zvýšením úrokových sazeb na jednadvacet procent. Dopady na výrobu aut, na kulturu i na porodnost trvaly téměř deset let.
Dnešní výpadek je ale řádově větší — nikoli o procenta, ale násobně. A příčina se rýmuje. Embargo v roce 1973 bylo odpovědí na americkou podporu Izraeli v jomkipurské válce; byla to cena, kterou Spojené státy zaplatily za rozhodnutí, jež jim strategicky nic nevyneslo. O půl století později se scénář opakuje, jen v mnohem větším měřítku.
Asymetrie zájmů je přitom vidět i teď. Izraelský ministr financí Smotrič v citovaném vystoupení dal najevo, že válka izraelským zájmům vyhovuje a že Izrael o jiné než rozvrácené uspořádání na druhém břehu Perského zálivu nestojí — jedno ale dělat nebude, totiž umírat v ní.
Umělá inteligence a energie, kterou nikdo neplánuje
Do umělé inteligence se nasypaly biliony dolarů investic s odůvodněním, že je nutné předběhnout Čínu. Jenže umělá inteligence sama o sobě nic nevyrábí, jen spotřebovává energii — datová centra jsou toustovače, které nedělají toasty, mění zemní plyn v odpadní teplo a kočičí videa. Přitom se počítá s tím, že zůstanou trvalou součástí infrastruktury, přes kterou poběží obchod, doprava i identita.
Nabízí se otázka, odkud se ta energie vezme. Americká energetická informační agentura přitom sama uvádí, že těžba ropy je zhruba na svém vrcholu a břidlicová pole už vydala, co mohla; zemní plyn ještě chvíli vydrží, ale ne navždy. Kdyby to někdo myslel vážně, stavěl by ve velkém malé modulární reaktory — jaderná energie na tenhle úkol sedí. Nestaví se. Není vyřešeno ani to, odkud brát uran pro provoz stávajících bloků. Je to plán bez zdroje.
Zlato: rekordní vývoz a cena, která nestoupá
Zlato po vypuknutí války vystoupalo přes pět tisíc dolarů za unci a pak spadlo, přestože všechno kolem volalo po opaku. Data přitom ukazují zajímavou věc: za leden až březen vyvezly Spojené státy víc zlata než kdykoli ve své historii, řádově deset až jedenáct milionů uncí. Zlato bylo v tom období největší americkou vývozní položkou — víc než ropa. Dlouhodobý tok kovu ze Západu na Východ, hlavně do Číny, běží už dobrou dekádu.
Statistiky o zlatě jsou přitom mimořádně neprůhledné. Pokud je něco údajně bezvýznamný pozůstatek minulosti, ale nikdo o tom nedá čísla, obvykle to bezvýznamné není. Centrální banky mezitím drží ve zlatě větší podíl než v amerických dluhopisech, což je historický zlom. Historie navíc nabízí přesný precedens: koncem šedesátých let londýnský zlatý pool cenu kovu záměrně držel dole a k roku 1973, kdy se Američanům vracelo právo zlato vlastnit, se dochoval plán zavést zlaté futures právě proto, aby papírová cena rozkolísala a otrávila zájem o fyzický kov. Trhy tak nejsou místem férového objevování ceny, ale signalizačním zařízením — ve stejném smyslu, v jakém zpravodajské kanály netlumočí zprávy, nýbrž utvářejí názor na ně.
Závěr
Nejde o katastrofický scénář, ale o rychlost. Kdyby svět dostal pět let na to, aby se naučil žít o třináct procent energie méně, zvládl by to. Problém je tempo — když cena paliva vyskočí trojnásobně během několika měsíců, škody nezpůsobí cíl, ale cesta k němu.
Rada, která z toho plyne pro jednotlivce, je nenápadná a nemá nic společného s bunkrem v horách. Většina lidí má veškerý majetek v tom, čemu se dá říkat terciární bohatství — čísla na účtech, akcie, dluhopisy. To jsou ale jen nároky na skutečné bohatství. Primární bohatství je půda, nerosty, voda; sekundární je schopnost je zpracovat a dopravit na trh. Kdo má pod nároky co nejméně, má ve skutečnosti nejméně. Smyslem není soběstačnost, ale nárazník — schopnost pohltit část šoku, aniž by se rozpadl život kolem.
A pak je tu poslední, méně měřitelná věc. Krize tohoto rozsahu bude tlačit lidi k rozhodnutím, která se jim nebudou líbit. Stojí za to si předem ujasnit, kde je hranice, za kterou člověk nepůjde, protože ta se nikdy neztrácí naráz, vždycky po malých ústupcích.
