Na pandemii doplatili lidé, kteří s ní neměli nic společného, zatímco ti, kdo ji řídili, vyšli beze škrábnutí. Muž, který stál na vrcholu americké – a fakticky i západní – odpovědi na covid, se po letech konečně posadil před senátní výbor. Neřekl nic. Zato jeho vlastní služební deník, uložený na vládním serveru, promluvil za něj: není v něm virus, jsou v něm televizní vstupy, novináři a uražená ješitnost.
Pandemii odnesli ti, kdo za ni nemohli
Oběťmi covidu byli drobní živnostníci a rodinné obchody, které se zavíraly, zatímco velké platformy rostly. Byly to zdravotní sestry, hasiči, policisté a vojáci, kteří odmítli injekci a přišli o práci i o penzijní nároky. Americká ekonomika se převrátila naruby a stát si mimochodem přepsal vztah k vlastním občanům, aniž o tom kdokoli hlasoval.
Ani počet mrtvých není spolehlivý údaj. Uvádí se až pětatřicet milionů obětí po celém světě, jenže do statistik se v jednu chvíli započítávaly i dopravní nehody. Že zemřelo obrovské množství lidí, je jisté. Kolik přesně, se už asi nikdy nedozvíme – a to samo o sobě něco vypovídá o kvalitě dat, na jejichž základě se rozhodovalo o životech miliard lidí.
Milost místo obžaloby
Anthony Fauci, kterému je dnes pětaosmdesát let, nebyl obviněn z ničeho. Přesto dostal od Joea Bidena jako jeden z posledních prezidentských aktů plošnou milost – preventivně, pro případ, že by se někdy něčeho dopočítali. Už jen to je výmluvné.
Následovala pohodlná penze: místo na Georgetownské univerzitě, doživotní ochranka tajné služby placená z daní a klidné procházky po washingtonských parcích s osobními strážci. Přitom je z dnešního pohledu zřejmé, že o laboratorním původu viru ve Wu-chanu věděl a veřejně mluvil jinak – stejně jako se mýlil, když sliboval, že očkování zabrání nákaze i přenosu.
Úředník, ne vědec
Od odchodu z rezidentury v roce 1968 byl státním zaměstnancem. Nikdy nepracoval jako praktikující lékař a nikdy nedělal vlastní vědu – byl zdravotnický administrátor, tedy úředník. Právě proto z něj byl ideální hrdina pro tu část americké veřejnosti, která si nejvíc váží institucí, komisí a titulů: rozhodnutí posvěcená grémiem, jazyk opatrnosti, žádná osobní odpovědnost.
Byrokracie totiž nemluví za jednotlivce, mluví v množném čísle: rozhodli jsme, domníváme se, myslíme si. Fauci v tomhle světě natolik splynul s úřadem, že si osobní deník psal na služebním počítači a ukládal ho na vládní server. Nikdo se mu nevloupal do domu – ten deník je veřejný dokument, protože jeho autor neviděl rozdíl mezi sebou a státem.
Před senátním výborem se schoval za pátý dodatek
Před výbor pro vnitřní bezpečnost se dostavil na základě předvolání, které si vyžádal předseda výboru, senátor Rand Paul z Kentucky. Úvodní prohlášení četl roztřeseným hlasem. Nebyl v něm ani odstavec o pandemii – jen stížnost na senátorovu posedlost jeho osobou, na pomluvy a na zveřejnění neredigovaného osobního deníku. Závěr: na dotazy odpoví odmítnutím podle pátého dodatku ústavy.
Muž, za jehož éry vláda tlačila na sociální sítě, aby mazaly nesouhlasné názory na covid, se dovolává ústavy. Jenže právo mlčet je pátý dodatek; právo říct nahlas, co si člověk myslí, je první – a ten během pandemie padl jako první. Tahle kombinace není jen pokrytectví, je to úplná absence sebereflexe.
Neodpověděl ani na to, jaký je den
Senátor Josh Hawley z Missouri to vzal zkratkou a zeptal se, jaký je dnes den v týdnu. Odpověď: na radu právního zástupce s odvoláním na pátý dodatek odmítám odpovědět. Jakou barvu má vaše kravata? Táž věta. Jakou barvu má koberec před vámi? Táž věta.
Není to obraz mocného muže, kterého je třeba se bát. Je to obraz člověka, který si od advokátů nechal napsat jednu větu a odříkává ji jako přístroj – včetně situací, kdy jde o barvu koberce. Ti, kdo v něm roky viděli architekta globální katastrofy, se dívají na někoho podstatně menšího.
Deník, ve kterém není virus
Zápis z 21. května 2020, tedy z doby, kdy se svět teprve učil, co ho čeká: velký článek o mně na titulní straně Washington Post, velmi lichotivé. Situace kolem mé domácí i mezinárodní slávy je explozivní a doslova nepředstavitelná. Není nadsázka říct, že jsem dnes nejslavnější a nejdiskutovanější osobou v zemi. Nestíhám číst všechno, co se o mně píše.
A dál: prezident je mnou zjevně okouzlen, přestože mu beru pozornost. Celý sbor tajné služby si se mnou chodí povídat. Pouštějí mě do první brány Bílého domu, aniž by po mně chtěli průkaz. Všichni mají starost o mé zdraví.
Takhle přemýšlel v květnu 2020 muž, který koordinoval odpověď nejmocnější země světa na nejzávažnější zdravotní hrozbu své doby. Ne o spike proteinu, ne o původu viru – o tom, kolik televizních vstupů stihl a kdo o něm napsal hezky. Narcismus je nejnudnější z duševních poruch právě proto, že se točí kolem člověka, který zajímavý není.
Novináři, kteří chodili na večeře
Podstatná část deníku je klábosení se zákulisím zpravodajských stanic. Zápis z 23. října 2020: večeře doma s Jakem a Jennifer Tapperovými, uvolněné, příjemné. Jake je zjevně přesvědčen, že Trump je úplně mimo. Práce novináře je přitom kontrolovat mocné a říkat veřejnosti, co dělají s jejími penězi v jejím jménu. Místo toho se u nejmocnějšího muže pandemie večeřelo.
Podobně vychází z deníku vztah k tehdejšímu moderátorovi NBC News Chucku Toddovi, kterého si Fauci vedl jako osobního přítele a politického poradce. A nejoblíbenější osobou z celé administrativy pro něj byla pracovnice Bílého domu Alyssa Farahová – protože ho tlačila do dalších a dalších televizních vstupů. Když odešla, litoval, že přichází o jediného dobrého člověka v okolí. Jeho hlavní starostí nebylo uklidnit atmosféru ani něco vysvětlit. Bylo jí, aby zůstal na obrazovce.
Šest dávek, tři nákazy a uražená ješitnost
Nejdřív jsme slyšeli, že po očkování člověk nedostane covid ani ho nepředá dál, a kdo si píchnout nedá, nemá rád vlastní prarodiče. Pak se nakazil sám – opakovaně, po několika dávkách a posilujících injekcích. Někteří si toho pochopitelně všimli.
V deníku k tomu 18. června 2022 stojí zhruba tohle: obvyklé věci kolem mé nákazy, v jednom pořadu na Fox News tomu věnovali deset minut, srážejí mě a znevažují lidi, kteří mě podporují. Dva vykřičníky, jedna vulgarita. Žádná věta o tom, proč to očkování nefungovalo tak, jak sliboval. Jen dojetí nad vlastní ublížeností.
Právě z deníku mimochodem vyplynulo i to, co dřív veřejné nebylo: šest dávek, tři nákazy a plicní embolie – tedy stav, který patří mezi známé nežádoucí účinky.
Nedůvěru nešlo přebít kampaní
Když se očkovací kampaň nedařila, vyrazil s washingtonskou starostkou přesvědčovat obyvatele jedné z méně proočkovaných čtvrtí. Argumenty, které tam zazněly z publika, byly přitom střízlivější než všechno, co jim přijelo vysvětlit oficiální místo.
Vývoj vakcíny trvá roky, tahle byla hotová za devět měsíců. Když se za očkování začne platit a lidé se musí motivovat pobídkami, něco na tom nesedí. A celá kampaň stojí na strachu – strach je to jediné, co z téhle pandemie doopravdy zbylo. Nešlo o dezinformaci ze zahraničních médií, jak se tehdy tvrdilo. Šlo o zdravý selský rozum lidí, kteří jen odmítli uvěřit, že se nemají ptát.
„Útoky na mě jsou útoky na vědu“
V rozhovoru s Chuckem Toddem zaznělo to nejdůležitější z celé epizody: útoky na mou osobu jsou ve skutečnosti útoky na vědu, protože všechno, co říkám, se od začátku opírá o vědu. Kdo nemá rád mě, nemá rád vědu.
Věda je přesně opak věty protože to říkám já. Je to metoda, jak se dostat od autority k ověřitelným tvrzením o hmotném světě. V okamžiku, kdy si úředník ztotožní vlastní názor s vědou jako takovou, přestává jít o metodu a začíná jít o náboženství – a to náboženství pak vydává rozkazy, které je třeba poslechnout, protože to nařídil ten, kdo je vydal.
Slyšení očima lékařky, která se ozvala
Otorinolaryngoložka Mary Talley Bowdenová z Houstonu patřila k té menšině lékařů, kteří se za pandemie postavili proti mandátům veřejně – a zaplatili za to. Slyšení pro ni bylo podle jejích slov spíš návratem traumatu: doufala, že dotyčný odejde v poutech, místo toho sledovala sterilní veřejné zostuzení. Za jediný přínos považuje, že se debata znovu otevřela.
Ve své ordinaci podle vlastních slov dodnes téměř denně vidí pacienty, jejichž život ty injekce zničily. Za víc než dvacet let praxe zažila, že se problematické léky z trhu stahovaly – úřady si svou práci odvedly. Tentokrát se podle ní neděje nic. Ocenila jediného senátora, Rona Johnsona, který na slyšení téma poškozených pacientů vůbec zmínil. Uvádí přitom, že podle amerického CDC dostalo covidovou injekci sedm milionů dětí jen za současné administrativy – a to i poté, co ministr Robert Kennedy mladší v televizi připustil, že děti z ní žádný přínos nemají.
Poškození, která se špatně měří
Bowdenová popisuje opakující se obraz: těžká chronická únava, syndrom POTS s nevypočitatelnými výkyvy tlaku a tepu, u nejhorších případů neschopnost vstát z postele. K tomu neurologické potíže – třes, neuropatie – a neobvyklé vyrážky, které nereagují na běžnou léčbu. Pacienti obcházejí lékaře, absolvují sérii vyšetření a nic se nenajde. Většina lékařů souvislost s očkováním odmítne a pošle je na psychiatrii.
Chybí diagnostický test, což je podle ní hlavní limit. Naději vidí v testu na spike protein, který by se měl objevit: v krvi se totiž našly amyloidům podobné bílkoviny, které tělo neumí rozložit. Ty způsobují mikrosraženiny a zhoršené prokrvení – což by vysvětlovalo mozkovou mlhu i neuropatie.
Informovaný souhlas, ne jen zrušené mandáty
Zrušení povinnosti podle Bowdenové nestačí. Argument, že si každý může vybrat, neplatí, pokud volbě nepředchází poctivé poučení – a běžný lékař se do problému neponořil a slepě opakuje, co říká úřad. Kdyby pediatr rodičům řekl, že jejich půlroční dítě po injekci může zemřít, žádný rodič by na ni nekývl.
Jako největší překážku nápravy vidí to, že Bílý dům dál trvá na tom, že bleskový vývojový program vakcín byl vůbec největší úspěch. Druhou překážkou je pro ni sám ministr zdravotnictví: Kennedyho si váží a volila by ho, ale k mRNA podle ní zmlkl. Její vysvětlení je, že kdyby ty přípravky stáhl z trhu, přišel by o funkci – a raději si ji drží kvůli tématu, které považuje za svou hlavní misi. Mimochodem sám je autorem knihy, která tuhle technologii popisuje jako nebezpečnou.
Právní zeď jménem PREP Act
Farmaceutickým firmám i nemocnicím dal americký zákon PREP Act plošnou imunitu za všechno, co se během pandemie stalo. Zažalovat kohokoli za cokoli je proto téměř nemožné. Návrh kongresmana Chipa Roye, který měl tuhle imunitu zrušit, podle Bowdenové zapadl bez povšimnutí.
Zbývají dvě cesty. Brooke Jacksonová, která dohlížela na výzkum pro Pfizer, nahlásila nesrovnalosti a okamžitě po tom přišla o místo; její žaloba se táhne od začátku pandemie a mohla by podle Bowdenové firmu položit. Zdravotnická asistentka Deborah Conradová zase žaluje nemocnici, která ji vyhodila za to, že hlásila příliš mnoho případů poškození do systému VAERS – a hlášení do něj přitom poskytovatelé smluvně slíbili. Obě řízení se dostala dál, než kdo čekal. V obou podle Bowdenové vstoupilo do hry americké ministerstvo spravedlnosti – ne na straně žalobkyň, ale s návrhem případ zamítnout.
Data, která se nezveřejňují
K plodnosti Bowdenová říká, že obavy se potvrdily, byť nechce strašit: závažnou nežádoucí reakci podle ní mělo asi sedm procent očkovaných, drtivá většina lidí je v pořádku. Sama ale není gynekoložka a odvolává se na kolegy, kteří svá data považují za silně znepokojivá.
U rakoviny je problém jinde: data vlastní CDC a nesdílí je. Poslední dávka sahá do roku 2023 a ukazuje nárůst některých nádorů u pacientů do padesáti let. Nepřímým vodítkem je objem nákupů chemoterapeutik, který podle veřejně dostupných grafů prudce vyskočil – nikoli po příchodu covidu, ale po zahájení očkování. Že úřad s moderními elektronickými registry není schopen dát veřejnosti aktuální čísla, je samo o sobě odpověď. A umělá inteligence tu podle ní nepomůže: na otázky k mRNA vrací oficiální stanovisko.
Výcvik k poslušnosti
Proč se z vakcín stalo pro tolik lidí u moci náboženství? Podle Bowdenové proto, že už v lékařském vzdělávání jde o dogma. Kdo se ptá, riskuje nálepku šarlatána, a té se bojí každý. Výcvik učí zapadnout do řady: zůstaňte ve svém pruhu, ano pane, ano paní, nad vlastním časem nemáte kontrolu. Kdo se nepřizpůsobil, těžce na to doplatil – a ona sama proto z akademické medicíny odešla.
Za pět let se jí neomluvil ani jediný kolega. Nedávno strávila tři čtvrtě hodiny vysvětlováním svého postoje skupině lékařů a nepochopili to. Skepse vůči vlastnímu poznání by přitom měla být základní podmínkou – katastrofy vznikají právě tam, kde jsme si jistí něčím, co ve skutečnosti nevíme.
Za co by se dalo stíhat
Na otázku, za co by měl být Fauci potrestán, jmenuje Bowdenová křivou výpověď pod přísahou jako nejprůkaznější variantu. Přidává e-mail, v němž jeho asistentka píše, že zlikvidovala velké množství korespondence – což legální není. Nad vším ale visí prezidentská milost.
Potrestán zatím nebyl nikdo. Bowdenová ví o jediném obviněném z celého okruhu, Davidu Morensovi, který čeká na soud. Optimistická není: dokumenty podle jejích informací existují a nezveřejňují se, svědků by byla řada a je ticho. Výbor má přesto v následujícím týdnu jednat o tom, zda odmítnutí výpovědi vyhodnotí jako pohrdání.
Závěr
Formální trest zatím nepřišel a možná nikdy nepřijde. To ale neznamená, že se nic neděje. Muž, který si roky nechal říkat, že je věda, seděl před výborem, třásl se a nedokázal ze sebe dostat ani barvu vlastní kravaty. Jeho deník, který si sám uložil na server placený z daní, ukazuje místo strůjce světového spiknutí ješitného starce počítajícího televizní vstupy.
Zlo, které pandemii provázelo, nebylo geniální. Bylo banální, úřední a zbabělé – a přesně to je na něm nejtíživější. Miliony lidí se řídily pokyny někoho, kdo si do deníku psal, kolik má fanoušků, a jehož hlavní starostí bylo, aby ho zvali do vysílání.
