Sýrie plnila zpravodajství roky – dokud v ní vládl Bašár Asad. Od chvíle, kdy ho svrhla ozbrojená koalice vedená mužem, který dnes vystupuje jako Ahmad Šara, se ze zpráv skoro vytratila. Bývalá dlouholetá velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi, jež na Blízkém východě strávila přes tři desetiletí a v Damašku rekordních třináct let, popisuje, co se podle jejích zdrojů v zemi děje teď a proč o tom skoro nic nevíme.
Následující text přináší výhradně její vlastní svědectví, zkušenosti a názory. Část z nich jsou hodnotící soudy a informace z neveřejných zdrojů, které nelze nezávisle doložit. Redakce je neověřuje ani nevyvrací – předává je tak, jak je Filipi formuluje, a úsudek nechává na čtenáři.
Dokud šlo o svržení Asada, Sýrie plnila zprávy
Mizející zájem o Sýrii je podle Filipi učebnicová ukázka toho, jak fungují média. V době, kdy byl u moci Bašár Asad, existoval podle ní jasný cíl – svrhnout ho – a média, včetně veřejnoprávních, informovala tak, aby tomuto cíli vyhověla a aby byli všichni přesvědčeni, že Asad musí skončit.
Jakmile se moci ujal Ahmad Šara, dřív vystupující jako Abú Muhammad Džulání, téma podle Filipi přestalo být zajímavé. Vysvětluje to dvěma důvody. Zaprvé: my jako Západ jsme přece zvítězili, Asad tam už není – a tím to pro veřejnou debatu skončilo. Zadruhé: dnešní Sýrie je mimořádně komplikovaná a informovat o ní by vyžadovalo znalost, kterou málokdo má. Pro nového syrského prezidenta používá Filipi ironické označení terorista ve výslužbě. Ke svržení Asada podle ní došlo za vydatného přispění zahraničí a Západu.
Kdo dnes v Sýrii drží zbraně
Filipi předesílá, jak si informace obstarává: sleduje arabská i západní média a zároveň má zprávy přímo z místa od lidí, kteří tam žijí v nelibosti, a proto jsou obě strany opatrné. Rozumný obrázek si podle ní člověk udělá jen z více zdrojů z různých stran – nebo tak, že je přímo na místě, což ona dnes není.
Šarovy ozbrojené složky, uskupení Hajat Tahrír aš-Šám, tvořilo podle ní jen pár Syřanů. Většinu měli představovat zahraniční džihádisté – Uzbeci, Ujgurové z Číny, placení bojovníci ze Střední Asie. Byli vycvičeni k boji a k tomu, aby v zemi zavládlo islámské právo šaría. Na otázku, kdo je vycvičil a vyzbrojil, odpovídá Filipi diplomaticky: nejrůznější zdroje. Podstatné podle ní je, že skupina ozbrojených džihádistů má nyní zemi spravovat.
Jak se Washington vyrovnal s mužem, na jehož hlavu vypsal odměnu
Druhý úhel pohledu podle Filipi je, co si s tím má počít Washington. Pro Spojené státy byl Šara hledaným teroristou s odměnou deset milionů dolarů na hlavu1 a jeho uskupení bylo na teroristickém seznamu – tohoto pohledu se Amerika podle ní nechtěla jen tak vzdát.
Zlom přišel podle jejího líčení přes Rijád. Trumpova první zahraniční cesta v obou funkčních obdobích vedla do Saúdské Arábie a saúdský korunní princ ho přesvědčil, aby se se Šarou sešel. Filipi popisuje, jak Donald Trump uprostřed projevu na fóru v Rijádu oslovil korunního prince a řekl mu, že ho má moc rád a že se kvůli němu se syrským prezidentem sejde.
V pozadí jsou podle ní peníze a zájmy: Saúdské Arábii by nevadilo, kdyby Šara v Sýrii nastoloval více islámu, přes syrské území může vést potrubí a Saúdská Arábie zároveň patří k velkým nákupčím amerických zbraní a investorům v USA. Jde tedy o transakční vztah, který podle ní Trumpovi vyhovuje – v duchu jeho teze, že prosperita přináší stabilitu a že obchodující lidé neválčí.
Zadním vchodem do Bílého domu a otázka od generála Petraeuse
Trump se se Šarou sešel a později ho pozval do Bílého domu – podle Filipi ovšem ne hlavním, nýbrž zadním vchodem a bez obvyklého formálního uspořádání: přítomné byly delegace, nešlo o jednání mezi čtyřma očima.2
Filipi si vybavuje i veřejný rozhovor, který se Šarou vedl americký generál David Petraeus, jenž řadu let sloužil v armádě a působil v Iráku. Podle jejího líčení mu řekl, že ho kdysi zatýkal – Šara byl v Iráku nějakou dobu vězněn – a syrský prezident odpověděl, že vyměnil válčiště za státnictví.3 Filipi připouští, že Šara to má podle jeho rozhovorů v hlavě dost srovnané. V napravené teroristy ale nevěří.
Uzbečtí bojovníci usilují o Šarovu hlavu
Amerika si podle Filipi kladla podmínku, že zahraniční džihádisté musí Sýrii opustit. Jenže jak to má nový vládce provést, když z těchto skupin vznikla jeho armáda? Podle zprávy staré zhruba týden se o Šarovu hlavu pokoušejí právě Uzbeci – ozbrojená složka, která patřila k jeho uskupení. Pokusů o atentát podle ní bylo už několik.
Důvod je podle Filipi prostý: pro tvrdé jádro je Šara odpadlík. Zkrátil si vousy, nosí oblek a chce zemi vést v jiném smyslu, než pro jaký byli vycvičeni. Bezpečnost syrského prezidenta je proto podle ní zevnitř velmi nejistá – v zemi působí frakce, které byly cvičeny na něco úplně jiného než na soužití s křesťany a alavity.
Křesťané a alavité: nájezdy, rozbité krámky a útěky
Jeden z jejích zdrojů jí řekl, že v Sýrii zbývají snad už jen dvě procenta křesťanů a že odcházejí. V bezpečí podle Filipi nejsou. Popisuje nájezd v jedné damašské čtvrti obývané alavity, o kterém má zprávy staré několik dní, a to autenticky od rodiny, která tam bydlí: přišli ozbrojenci, rozbíjeli krámky alavitských obchodníků, lidé se zavřeli doma, postřelen byl podle jejích informací jeden člověk.
Znepokojuje ji přitom jedna otázka: jak je možné, že je na kontrolních stanovištích, která už mají patřit Šarovým silám, pustili dál. Nikdo podle ní pořádně neví, kdo je kdo. Náboženská svoboda, která v zemi vždy jaksi fungovala, už podle Filipi neplatí. Sama říká, že by jí ani nevadil příklon k islámskému právu, je to koneckonců náboženství, ale nesmí se přitom ubližovat identitě země.
Izrael Šarovi nevěří
Další úhel pohledu je podle Filipi izraelský. Izrael podle ní novému syrskému vedení nadále nevěří – teroristovi, byť vysloužilému, neuvěří nikdy. Je proto přesvědčena, že se Izrael se Šarou jako hlavou státu nemíní spokojit.
Dokládá to tím, co pozoruje: Izrael Sýrii bombardoval a bombarduje dál, výrazně se stará o Drúzy na jihu země a rozšířil pole své působnosti i za Golany. To je podle Filipi okolnost, kterou musíme brát v potaz.
Memoranda místo peněz – a otázka, jak to má skončit
Západní postoj k novému syrskému vedení shrnuje Filipi hrubým americkým rčením o parchantovi, který je ale náš. Sama čekala, že po částečném zrušení sankcí začnou bohaté státy Zálivu do Sýrie sypat peníze. Místo toho se podle ní podepisují memoranda o porozumění – a to je papír, těch má diplomacie za sebou mnoho. Zájem o byznys v Sýrii má podle ní i Evropa a Česko, jenže chybí finance a pravděpodobně i jednota.
Bez klidu není byznys, připomíná Filipi: pro investice je potřeba stabilita, a ta v zemi není. Lidem se podle ní stále daří velmi zle, žádný ekonomický boom nepřišel. Nový vládce navíc podle ní fakticky bojuje proti části vlastních ozbrojených složek.
Americké uvažování čte Filipi tak, že lidé kolem Donalda Trumpa svalují vinu za dnešní Blízký východ na Evropu, která v minulém století nalinkovala hranice, jež tam být neměly – a proto je teď nechme, ať si své státy uspořádají sami. Intervenovat nechtějí, ale s titulkem, že peníze vládnou a přinesou prosperitu a stabilitu. Když se americký velvyslanec v Ankaře a zvláštní vyslanec pro Sýrii a Irák Tom Barrack4 dostal v jednom rozhovoru k otázce, co je na Blízkém východě konečná hra, odpověděl podle Filipi, že to nikdo neví. Ona sama k tomu dodává, že mír tam nikdy nebyl.
Afghánský scénář? Té paralely se Filipi bojí
Na otázku, zda se v Sýrii neodehraje podobný scénář jako v Afghánistánu – tedy že se Západ bude dívat stranou na zavádění striktních islámských pravidel a na utlačování etnik a křesťanů výměnou za to, že režim nepůjde otevřeně proti západním zájmům – Filipi odpovídá, že by se takového srovnání obávala. Afghánistán byl podle ní jiný příběh: tam Západ vojensky vstoupil, v Sýrii ne. I mentalita Afghánce a Syřana je podle ní odlišná, takže paralela nesedí.
Nemyslí si ani, že by se Šarovi nakonec podařilo prosadit islámské právo se vším všudy – koneckonců i Saúdská Arábie se podle ní v tomto ohledu posouvá. Proti náboženskému zakotvení státu nic nemá; vadí jí jednoduchost, se kterou jsme byli proti Asadovi a je nám pak celkem jedno, kdo tam je teď a jak to bude dál. O nějakém altruistickém pomáhání lidem podle ní řeč není. Sýrie je jí líto – měla jinou strukturu společnosti.
Turecko drží sever Sýrie
Významnou roli v syrském konfliktu přisuzovala Filipi Turecku už dřív. Dnes podle ní má Ankara velký vliv jak na turkické národy, tak především na Šaru a na Sýrii. Erdoganův sen, že se v regionu vytvoří pozice pro muslimské bratry, se mu podle ní může začínat pomalu plnit.
Od lidí, kteří v Sýrii žijí, má zprávy, že je tam už spousta tureckého zboží – i tady jde o byznys. Celý sever země má podle Filipi Turecko pod kontrolou a nového syrského vládce označuje svým slovem za dítě Erdogana, tedy Turecka. Turecká armáda je dnes druhá největší v NATO5. O novodobé osmanské říši a přepisování hranic ale Filipi nespekuluje: do budoucna to podle ní pravděpodobné není, ledaže by se k Turecku přidaly turkické stány, což sama nepovažuje za jisté.
Bezpečnostní architektura regionu se mění
Že by se Kazachstán a další turkické národy propojily s Tureckem do jednoho celku, tomu Filipi nevěří. Slyší ale informace o něčem jiném – že se na Blízkém východě proměňuje celá bezpečnostní architektura. Původní linie, kdy Amerika chrání Záliv a Turecko muslimské bratry, se podle ní transformují směrem k tomu, aby si region vytvořil vlastní bezpečnostní uspořádání. Odkazuje na nedávné vyjádření bývalého jordánského premiéra, podle kterého povede současný vývoj k tomu, že se země regionu budou muset o svou bezpečnost – a tím i o vlastní politické vize – začít starat samy.
Otazník má Filipi právě nad Tureckem: je to členská země NATO, která bude jednat s námi, a zároveň hráč angažovaný na Blízkém východě – byť by se zlobilo, kdyby ho tam někdo řadil, protože samo sebe vidí spíš jako zemi evropskou. Podle Filipi bychom o Turecku měli začít uvažovat jako o státu, který tam možná bude vytvářet úplně jinou dobu. Souhlasí i s tím, že se u nás soustředíme na marginálie, zatímco v regionu začíná být velmi horká půda, která může zatopit i pod naším kotlem – a že Turecko umí své zájmy chránit tvrdě, jak ukázalo, když Evropu tlačilo proudem migrantů.
Závěr
Obraz, který Eva Filipi skládá, je obrazem země, o níž se přestalo mluvit ve chvíli, kdy přestala být jednoduchým příběhem. Nový vládce podle ní bojuje s vlastními ozbrojenci, menšiny žijí v nejistotě, sliby peněz zůstávají na papíře a skutečnou váhu si v regionu buduje Turecko.
Jde o svědectví a geopolitické vidění jedné diplomatky, opřené o třicet let osobní zkušenosti a o zdroje, které nelze ověřit zvenčí. Redakce jednotlivá tvrzení neposuzuje – čtenář si je může ověřit a zhodnotit sám.
Ověřená tvrzení
1 Americký program Rewards for Justice nabízel odměnu až 10 milionů dolarů za informace o Abú Muhammadu Džuláním, tedy o muži, který dnes vystupuje jako Ahmad Šara. Od nabídky Washington ustoupil po jednání americké delegace v Damašku v prosinci 2024.
2 Návštěvu syrského prezidenta v Bílém domě v listopadu 2025 popsala světová i česká média shodně: Šara přijel zadním, respektive vedlejším vchodem, jednání proběhlo bez kamer a bez obvyklého společného vystoupení před novináři.
3 Veřejný rozhovor Ahmada Šary s bývalým americkým generálem a někdejším ředitelem CIA Davidem Petraeusem se konal v září 2025 na politickém fóru v New Yorku. Petraeus velel americkým silám v Iráku, kde byl Šara v letech 2006 až 2011 vězněn.
4 Thomas Barrack je americkým velvyslancem v Turecku a zároveň zvláštním vyslancem pro Sýrii; v květnu 2026 rozšířil Donald Trump jeho mandát i na Irák.
5 Turecko dlouhodobě disponuje po Spojených státech druhou nejpočetnější armádou NATO.
