Třináct dní soustředěných amerických úderů na Írán skončilo o víkendu bez formálního příměří a bez viditelného výsledku. Hormuzský průliv zůstává fakticky uzavřený, střelba ustala, ale nikdo neoznámil, na čem se strany dohodly. Otázka, která se v americké debatě vrací, proto nezní, kdo vyhrává, ale jestli vůbec někdo ve Washingtonu ví, čeho má být dosaženo.
Rozbor aktuálního stavu války nabízí Trita Parsi, výkonný viceprezident washingtonského think tanku Quincy Institute, který se dlouhodobě zabývá americko-íránskými vztahy. Jeho čtení je ve zkratce toto: druhé kolo války začalo se stejnými předpoklady jako první, skončilo stejně a mezitím se objevily dvě nové proměnné, které mohou konflikt rozšířit daleko za Blízký východ.
Čtyřicet sedm let války jako pojistka proti Kongresu
Původní odhad zněl čtyři až pět dní. Pak čtyři až pět týdnů. Pak čtyřicet dní, blokáda, memorandum a nakonec stav, kdy už nikdo přesně neví, v jaké fázi se konflikt nachází. Na dotaz, zda válka potrvá až do konce roku, přišla od amerického velvyslance při OSN Mikea Waltze odpověď, která se otázce vyhnula: konflikt prý trvá už sedmačtyřicet let, útoky na Američany nejsou nic nového, jen se změnila jejich intenzita.
Právě v téhle rétorice je podle Parsiho ukrytý praktický trik. Na jedné straně jde údajně o čtyřicet sedm let trvající válku, na druhé straně o zcela nové kolo, které proto nevyžaduje nový souhlas Kongresu a resetuje šedesátidenní lhůtu, v níž se má zákonodárný sbor k nasazení sil vyjádřit. Obojí najednou platit nemůže. Teze o půlstoletí války navíc smazává rozdíl mezi nepřátelstvím, napětím a válkou jako takovou. Pokud je válkou všechno, je válka pořád — a normalizace nekonečných konfliktů je hotová.
Otázka, na kterou nepřišla odpověď: přijde nová vlna úderů?
Druhá otázka byla ještě konkrétnější. Tazatelka ocitovala komentář z Wall Street Journal, podle kterého má-li americký prezident tuhle válku vyhrát, musí zasadit drtivé údery, odmítnout princip přiměřenosti a rozšířit seznam cílů o dálnice, mosty, továrny a další infrastrukturu, ze které žije aparát Islámských revolučních gard — ne po jednom cíli denně, ale všechno naráz. Chystá se to?
Odpověď se opět stočila jinam: gardy ovládají čtyřicet až padesát procent íránské ekonomiky, údery posledních třinácti dní mířily na útoky proti civilní lodní dopravě, na plavidla ze Singapuru, z Kypru i odjinud, a rekordních sto čtyřicet šest států se připojilo k odsouzení těchto akcí. Íránský režim je podle téhle prezentace izolovaný, ekonomicky i vojensky zdevastovaný, inflace roste, měna se propadá, devizové rezervy jsou pryč a stát přestává být schopen platit vlastní úředníky i armádu.
Somálští piráti a devět tankerů: co ukazují data z Hormuzu
Součástí té prezentace byl i posměšný obraz Íránu jako party na motorových člunech — somálských pirátů s řízenými střelami a drony, jejichž akce jsou prý projevem zoufalství. Čísla z průlivu ale říkají něco jiného. Mezi 18. a 24. červencem proplulo kolem Perského zálivu devět tankerů za celý týden. V přepočtu jde o 1,3 vyplouvajícího tankeru denně, zatímco po zbytek války se průměr pohyboval kolem 4,3.
Jinými slovy: strana, která má být zdevastovaná, drží nejdůležitější ropnou tepnu světa zavřenější než kdy předtím. Výčet zasažených cílů a údaje o ekonomickém utrpení protivníka slouží podle Parsiho k tomu, aby se udrželo zdání vítězství. Zdání se přitom stalo důležitějším než vítězství samo — je to to, čeho se člověk drží, když se nemá čeho skutečného chytit.
Restart války beze změny parametrů
Nejvíc zarážející na celé věci je podle Parsiho už samotný začátek. První kolo války stálo na předpokladu, že půjde o záležitost několika dní a že íránská vláda je po vlně protestů oslabená. Ukázalo se to jako zásadní přepočet a skončilo to těžkou ztrátou.
Druhé kolo pak začalo, aniž by se změnil jediný parametr: žádná nová strategie, žádné nové zpravodajské poznatky, žádná nová taktika — a očekával se jiný výsledek. Po třinácti dnech se přestalo střílet. Formální příměří ale neexistuje a jestli tenhle faktický klid vydrží, není jasné, protože bude záviset na dohodě o průlivu, ne na dohodě o zastavení palby.
Válka bez plánu a mosty přes vyschlá koryta
Čím déle kampaň trvala a čím míň dávala smysl, tím silnější bylo pokušení předpokládat, že za ní stojí nějaká sofistikovaná strategie, kterou pozorovatelé jen nedohlédnou. Parsi se přiklání k jednodušší a nepříjemnější možnosti: žádný plán neexistoval.
Ilustrací je výběr cílů. Řada zasažených mostů jsou sezonní přechody přes koryta, ve kterých po většinu roku neteče voda. Zničit takový most nemá valný vojenský smysl — krátce po jednom z úderů se objevila videa nákladních aut, která poškozené místo prostě objela. Spekulovalo se, že údery připravují půdu pro pozemní vpád nebo pro zásah proti jadernému zařízení. Nic z toho se ale nepotvrdilo.
Jordánsko jako zlom: přesný zásah a zpravodajství v reálném čase
Něco se mezitím stalo a přimělo to administrativu pochopit rychleji, než by jinak pochopila, že tudy cesta nevede a že druhé kolo vyjde dráž než první. Tím zlomem byl íránský úder na americkou základnu v Jordánsku.
Podstatné na něm nebylo jen to, že íránské střely prošly protivzdušnou obranou a zasáhly cíl s velkou přesností — to bylo známo už dřív. Podstatné je, že Íránci zjevně měli zpravodajské informace o dění na základně v reálném čase: na to, co se tam právě odehrávalo, dokázali reagovat úderem do sedmi minut. V prvním kole války přitom vycházeli podle Parsiho výkladu především z komerčních družicových snímků s vysokým rozlišením, nakupovaných od čínských a dalších poskytovatelů, které byly pět až deset dní staré. Rozdíl mezi týdenním zpožděním a živým obrazem mění celou logiku ochrany vlastních sil v regionu.
Docházející protiraketové střely a brzda uvnitř administrativy
K tomu se přidalo tenčení zásob protiraketových střel. Podle informací probíraných v rozhovoru upozornili viceprezident Vance a předseda sboru náčelníků štábů generál Dan Caine na to, že těžký úder plánovaný na uplynulý víkend by americké síly připravil o munici potřebnou pro pokračování — a stejně by nedosáhl vytyčeného cíle, tedy uvolnění Hormuzského průlivu. I ten neplán tak přestal být průchodný a administrativa začala být na nějaké formě příměří poměrně naléhavě zainteresovaná.
Družicové snímky zasažených míst, které se navzdory americké snaze omezit jejich šíření dostávají ven, přitom ukazují jednu věc konzistentně: když íránská strana na něco vystřelí, zasáhne to. Jestli byla část střel sestřelena, nebo ne, na tom nic nemění.
Kdo se učí rychleji
Odpověď na otázku po skutečné vojenské kapacitě Íránu vede podle Parsiho zpět až k létu 2025. Rozhodující není absolutní úroveň, ale tempo: Íránci se učí a zlepšují znatelně rychleji než Spojené státy a Izrael. Výchozí bod byl sice nízký, takže dohánět bylo snazší, výsledek je ale tvrdý — lepší střely, průchod protivzdušnou obranou a nově i zpravodajství, které se blíží reálnému času. Prakticky to znamená, že o americkém pohybu v regionu ví druhá strana téměř okamžitě.
Pro americkou armádu je to nová situace. Ani irácké povstání po roce 2003, ani dvě dekády v Afghánistánu nepřinesly protivníka, který by dokázal víc než klást nálože a vést přepady. Tady je poprvé někdo, kdo má prostředky i schopnost odpovědět — a jeho dosah na americké síly v regionu dál roste.
Ukrajinský úder v Kaspickém moři: pokus o sloučení dvou válek
Válka se navíc může začít rozšiřovat i geograficky. Ukrajinské síly zasáhly íránské plavidlo v Kaspickém moři; podle íránského ministra zahraničí Abbáse Arakčího si útok vyžádal život člena posádky a nemůže zůstat bez odpovědi. Kyjev uvedl, že mířil na plavidla spojená s vojenskými dodávkami.
Na povrchu to vypadá jako demonstrace schopností a jako účet vystavený Teheránu za dodávky dronů Rusku. Parsi ale soudí, že jde o něco většího. Jedním z ukrajinských cílů je od začátku ruské invaze vtáhnout do války naplno NATO a Spojené státy; z pohledu Kyjeva je to logické, dosud to ale nevycházelo — ani předchozí americká administrativa přes rozsáhlou podporu nepřipustila krok, který by vedl k přímé konfrontaci Washingtonu s Moskvou.
Úder na íránské lodě může být podle Parsiho odhadu dalším pokusem o totéž, jen z opačné strany: sloučit ukrajinskou válku s íránskou. Tím by se Ukrajina nestala jen válčící stranou v konfliktu s Íránem — udělalo by to ze Spojených států válčící stranu v konfliktu s Ruskem. A Kyjev by nepřicházel prosit o pomoc, ale nabízet ji Washingtonu, který uvízl ve slepé uličce bez dobrých vojenských možností.
Ze stejného scénáře by podle téhle úvahy těžil i izraelský premiér: válka s Íránem by dostala další prodloužení, vtáhla by do sebe Evropany a hlavně by se přerámovala. Přestala by být obranou Izraele a stala by se obranou Ukrajiny — tedy věcí, která má ve světě nesrovnatelně větší legitimitu, protože ruský vpád byl porušením mezinárodního práva, zatímco válku s Íránem zahájily dvě jaderné mocnosti uprostřed jednání proti státu, který jaderné zbraně nemá. Parsi zdůrazňuje, že netvrdí, že takový manévr vyjde; upozorňuje na jeho cenu. Pokud Washington pokušení podlehne, stane se přímou stranou ukrajinské války a Rusko se stane stranou války íránské.
Jak odpoví Írán
Klíčové proto bude, co Teherán udělá. Případná íránská odveta přímo proti Ukrajině by myšlenku sloučení obou válek posunula výrazně dopředu. Parsi to nepovažuje za nejpravděpodobnější variantu: spíš očekává úder jinde, například v Černém moři, tedy něco, co bude vnímáno jako přiměřená odpověď, a ne jako krok ke splynutí dvou konfliktů.
I taková odpověď ale k prolnutí front může přispět. Podle jeho čtení o to nestojí ani Írán, ani Rusko — prospěch by z toho měla jen ukrajinská strana. Naděje zůstává v tom, že odveta bude nekinetická.
Izraelský plán jako pokušení pro frustrovaného prezidenta
Do vzniklé pauzy vstupuje Izrael. V přehraném záznamu zaznívá známá izraelská linie: buď režim padne, nebo bude natolik oslaben, že sám ukončí jaderný program a změní kurz — a přesně to prý americký prezident sleduje. Podle Parsiho neexistuje od roku 2001 návštěva Benjamina Netanjahua ve Spojených státech, při které by netlačil na válku s Íránem, na sankce nebo aspoň na nějakou akci; bylo by proti jeho charakteru té příležitosti nevyužít.
K tomu se přidává další vrstva. Parsi má za to, že americká armáda do téhle války nešla s nadšením, ale neměla odvahu se prezidentovi postavit ve chvíli, kdy ztratil trpělivost s diplomacií a chtěl okamžité výsledky. Výsledkem byla kampaň bez skutečného plánu, tedy hodně vyhozeného do vzduchu bez strategického užitku — a prezident frustrovaný z toho, že to nikam nevedlo.
Právě takový moment považuje Parsi za pro Izrael nejvýhodnější: přijít s vlastním plánem ve chvíli, kdy alternativou je buď nic, nebo odchod z války. I když by ten plán patrně nebyl o mnoho lepší, dá se prodat jako strategicky smysluplný, což o dosavadním postupu tvrdit nelze. Rozhodnutí z konce minulého týdne neeskalovat proto podle něj neznamená, že další eskalace nepřijde; znamená jen, že tenhle víkend to nebylo ono.
Saúdská dohoda a hodnota amerického podpisu
Vedle vojenské logiky se rozpadá i ta diplomatická. Parsi připomíná, že americká diplomacie vůči Íránu neutrpěla jen odchodem od jednacího stolu zpět k válce nebo dřívějším vypovězením jaderné dohody. Zásadní signál podle něj vyslala nedávná jaderná dohoda se Saúdskou Arábií: Washington podle jeho výkladu nabízí Rijádu technologii, které se Íránu třicet let snažil zabránit, a to bez inspekčního režimu, jaký Teherán v jaderné dohodě přijal. Americká strana to vidí jinak a veřejně uvádí, že dohoda obohacování uranu nepřipouští.
Ještě podstatnější je ale to, co následovalo. Do čtyřiadvaceti hodin od podpisu a oznámení dohody změnil prezident na sociální síti její podmínky a prohlásil ji za podmíněnou normalizací saúdských vztahů s Izraelem. Uzavřít, podepsat, ohlásit, pochlubit se — a druhý den zásadně měnit obsah.
Otázka, kterou si z toho podle Parsiho odnáší Teherán, je zřejmá: když se takhle zachází s blízkým partnerem, jakou trvanlivost může mít jakýkoli americký závazek vůči Íránu? Skeptici i ti, kdo skeptičtí nebyli, jsou po téhle zkušenosti skeptičtější — dojem, že americký podpis nemá žádnou hodnotu, je pro budoucí jednání zničující.
Omán, Hormuz a podmínka, na které válka skončí
Íránská strana to říká otevřeně. Podle vyjádření Abbáse Arakčího nemá Teherán se Spojenými státy žádná jednání; jediná jednání, která běží, jsou ta s Ománem, a týkají se výhradně uspořádání kolem Hormuzského průlivu.
Tenhle kanál má vlastní historii. Írán a Omán byli podle Parsiho víceméně na jedné vlně, dokud ministr zahraničí Marco Rubio Ománce nepřitlačil k americkému výkladu toho, jak má provoz v průlivu vypadat. Na stole je patrně opět nějaká forma společné správy průlivu, kterou Rubio dříve odmítal — žádné poplatky, žádné mýtné, ani kdyby šlo o ekologické servisní poplatky. Jiní lidé v administrativě prý byli společné správě otevřenější, ale chtěli do ní zapojit i další státy Perského zálivu.
Z toho plyne zásadní věc pro odhad konce války: nekončí dohodou o zastavení palby, ale vyřešením otázky průlivu. Střílet se mezitím nemusí, průliv ale zůstává zavřený, dokud dohoda není.
Pauza kvůli ropě a riziko ztráty posledního prostředníka
Zůstává otázka, zda Ománci vyjednávají s americkým mandátem za zády, nebo zda doufají, že dohodu nejdřív sestaví a pak ji Washingtonu prodají. Pokud platí to druhé, může být podle scénáře, který Parsi považuje za reálné riziko, celá věc využita k získání pauzy před dalším kolem války. Ne kvůli munici, tu za tak krátkou dobu doplnit nelze, ale kvůli trhům: pauza srazí ceny ropy, a až budou dost nízko, dá se ve válce pokračovat. Když ceny znovu vylétnou, přijde další kolo předstírané diplomacie.
Kdyby to takhle dopadlo, Írán podle Parsiho na lodě střílet nepřestane a příměří formálně nepřijme, i když se fakticky chová, jako by platilo. Horší ale bude něco jiného: Omán ztratí u Teheránu důvěryhodnost, protože Íránci budou podezřívat Ománce, že o manévru věděli a šli do něj. A právě Omán a Katar jsou těmi mosty, přes které se americko-íránská jednání opakovaně restartovala, protože přímá důvěra mezi Washingtonem a Teheránem neexistuje. Pokud se tenhle most zboří, není odkud diplomacii znovu rozjet.
Závěr
Třináct dní úderů skončilo bez formálního příměří, bez otevřeného průlivu a bez odpovědi na otázku, co mělo být jejich cílem. Mezitím se ukázalo, že protivník míří přesně a ví o pohybu amerických sil skoro okamžitě, že zásoby munice nejsou nekonečné a že jediný funkční jednací kanál vede přes Maskat. K tomu přibyla ukrajinská střelba v Kaspickém moři a izraelská nabídka plánu do chvíle, kdy žádný jiný není.
Nic z toho ještě nerozhodlo, kam válka půjde dál. Rozhodne se to podle všeho na dvou věcech, které spolu na první pohled nesouvisejí: jestli se najde uspořádání pro Hormuzský průliv — a jestli Washington odolá pokušení přijmout pomoc, která by z něj udělala stranu ještě jedné války.
