Zatímco americká administrativa hledá cestu z války s Íránem, před kamery posílá představitele, kteří veřejnosti tvrdí, že Spojené státy jsou v regionu silnější než kdykoli od druhé světové války. Stačí ale projít čísla — uzavřené průlivy, cenu ropy, ztracená letadla, docházející rakety a padlé vojáky — a vyjde přesný opak.
Hormuzský průliv zůstává uzavřený, přidal se Báb al-Mandab
Hormuzským průlivem prošlo za sledované období pouhých třicet lodí, tedy zhruba deset denně namísto obvyklých sto až sto čtyřiceti. Většina z nich navíc plula íránskou trasou. Írán nad průlivem drží kontrolu a dává najevo, že pokud na něj bude někdo tlačit, neustoupí. Ještě téhož rána byla u ománského pobřeží zasažena další loď.
K tomu se přidala druhá uzávěra. Húsíové oznámili, že průliv Báb al-Mandab uzavírají saúdské lodní dopravě, a námořní embargo vůči Saúdské Arábii tak přerůstá v hrozbu pro globální trh s ropou. První den po oznámení sice žádná loď napadena nebyla, saúdská plavidla se ale průlivu vyhýbala — buď hledala objížďku Suezským průplavem, nebo čekala na instrukce. Přes Báb al-Mandab přitom podle dne proteče čtyři až sedm milionů barelů denně.
Ochrana lodí prý není úkolem Spojených států
Když si část saúdských lodí řekla o doprovod, odpověď z Washingtonu byla odmítavá. Ministr zahraničí Marco Rubio prohlásil, že ostatní země se musejí začít zapojovat a přispívat technikou či penězi, protože chránit celou planetu navěky není úkolem Spojených států.
Zní to, jako by někdo přišel žebrat o pomoc, na kterou nemá nárok. Nikdo si ale nepoloží otázku, proč vůbec je doprovod lodí zapotřebí. Odpověď je zřejmá a všichni ostatní ji vidí: příčinou je válka, kterou si Washington zvolil sám a kterou Rubio naplno podpořil. Teď, když dopady dopadají na spojence a přátele po celém světě, se jim z jejich potíží dělá posměch.
Přirovnání k rodičům, kteří vyhánějí čtyřicetiletého potomka z domu, tu nesedí. Přiléhavější je obraz rodičů, kteří dítěti sami podpálili dům a teď se diví, že nemá kam jít.
Trpělivost spojenců není nekonečná
Lidé po světě nejsou hloupí. Vůči Spojeným státům se hromadí pohrdání a vztek. Zatím zatínají zuby, protože americká ekonomická i vojenská síla je pořád značná a nikdo nemá důvod utíkat od ní jako první. Jenže v určitém bodě bude nahromaděný vztek nebo ekonomická cena dost velká na to, aby začali hledat pomoc jinde — u Ruska, u Číny, kdekoli jinde.
Postupně se to stává představitelným i pro Evropu. Odpojení od Spojených států by ji sice stálo hodně a část výhod, které si od spojenectví slibuje, by ztratila. Přijde ale den, kdy si i Evropa spočítá, že spolupráce s Amerikou stojí víc, než kolik přináší, a vydá se vlastní cestou — ať už směrem k Číně, nebo jen sama za sebe. Ten den ještě nenastal. Pro řadu zemí mimo Evropu je ale mnohem blíž, než si kdo připouští.
Tvrzení o nejsilnější pozici od druhé světové války
Jim Carafano z think tanku Heritage Foundation v televizním vystoupení prohlásil, že navzdory strašlivým ztrátám je americká pozice v regionu nejsilnější od konce druhé světové války — od dob Jimmyho Cartera prý nikdy nebyla tak dobrá — a že se investice za desetiletí vyplatí.
Tvrdit, že se to jednou v budoucnu vyplatí, se vyvrátit nedá; budoucnost je otevřená a takový argument je aspoň hypoteticky obhajitelný. Tvrdit ale, že Spojené státy jsou právě teď silnější než kdykoli od druhé světové války, je něco úplně jiného. Vezměme to tedy vážně a projděme si fakta.
Strategická ropná rezerva nejníže od roku 1983
Perský záliv je přes Hormuz uzavřený, k tomu přibyla druhá blokáda u Báb al-Mandabu. Ven se prakticky nic nedostane, prosakuje jen zmíněných deset lodí denně. Většina ropy, plynu a všeho ostatního tak z regionu nevychází a saúdská ropa může z globálního trhu zmizet také. Cena barelu tím logicky roste.
Ještě před válkou byl Báb al-Mandab otevřený a o jeho uzavření nikdo nikdy ani nemluvil. Hormuz byl mezinárodní vodní cestou bez jakékoli kontroly, s naprosto volným průtokem. Už jen tohle srovnání teze o nejsilnější pozici boří.
Strategická ropná rezerva je dnes nejníže od roku 1983. Za předchozí administrativy se z ní čerpalo hodně a převážně z politických důvodů, aby se srazila cena benzinu — což není účel, k němuž byla rezerva zřízena. Pak se čerpání zastavilo a stav začal růst. Kvůli zvolené válce ale znovu klesá a klesat bude dál každý den, kdy je Hormuz zavřený.
Ztracená letadla a poškozené základny
Ve vzdušné složce padlo za oběť nejméně 42 letounů a k nim ještě jeden dron MQ-9 Reaper, dohromady tedy nejméně 43 strojů. Skutečné číslo může být vyšší — Pentagon se ke ztrátám nemá.
Íránské útoky poškodily dvacet amerických vojenských areálů, přičemž tento údaj pochází už z prvního června. Za dobu následující desetidenní výměny úderů se počet dál zvyšoval a Írán téhož dne navíc zasáhl cíle v Kuvajtu. Základny v regionu měly chránit americká aktiva; ve výsledku neochránily nic, ani samy sebe.
Docházející rakety jsou největší bezpečnostní riziko
Vedle finančních dopadů je největším problémem, že Spojeným státům docházejí rakety. Zásoby útočných střel i obranných antiraket jsou podle zjištění deníku Telegraph i dalších médií nebezpečně nízké — a nízké byly už předtím. Kriticky se to týká zejména střel s plochou dráhou letu Tomahawk a systému JASSM.
Každý úder něco zničí, ale nezasahuje to, na čem skutečně záleží: podzemní raketová města, sklady dronů a výrobní kapacity ukryté pod povrchem. Doplnit vystřílené zásoby přitom trvá roky. Každá taková střela se prakticky vyrábí ručně, žádná montážní linka jako u sériového automobilu neexistuje. Podle podkladů CSIS vyjde jedna střela Patriot na 3,9 milionu dolarů, střela SM-3 na 28,7 milionu, přičemž dodací lhůta se u některých systémů blíží 64 měsícům.
Rakety se přitom den za dnem vydávají na cíle, které konec války nijak nepřibližují. Je to čistě trestání Íránu — a mezitím se vyprazdňují sklady, ze kterých by se muselo čerpat v konfliktu, jenž by nebyl věcí volby: proti Číně, Rusku nebo Severní Koreji. Právě tam by byly potřeba obrovské počty všech těch systémů — Patriot PAC-3, JASSM, Tomahawky, HIMARS i ATACMS.
Ropa, benzin, nafta a hnojiva
Prvního prosince 2025 stál barel ropy 59 dolarů a průměrná prosincová cena galonu benzinu činila 2,89 dolaru. Ráno v den natáčení byl barel na 84 dolarech, tedy o pětadvacet dolarů výš, a galon benzinu stál 4 dolary. Nafta se pohybuje kolem pěti dolarů za galon — a protože na naftě jede lodní i kamionová doprava, promítne se to do ceny prakticky všeho.
K tomu se přidává krize s hnojivy. Jejich nedostatek zasáhne letošní sklizeň i zásobování potravinami v příštím roce.
Stovky miliard navíc a lidské ztráty
Pentagon se přes Kongres snaží získat dodatečných 350 miliard dolarů, převážně na válku s Íránem. To je nad rámec bilionového obranného rozpočtu, se kterým se do fiskálního roku vstupovalo. Návrh obranného rozpočtu na rok 2027 pak počítá s 1,15 bilionu. Rozdělení na 350 miliard teď a 1,15 bilionu později přitom vypadá spíš jako pokus zamaskovat, že cílem je rozpočet ve výši 1,5 bilionu dolarů.
Největší cenu ale platí lidé. Padlo dosud nejméně 18 amerických vojáků, o kterých se ví, a další jsou těžce ranění — část z nich leží na jednotkách intenzivní péče ve vojenském zdravotnickém zařízení v Landstuhlu v Německu i jinde. S každým dalším dnem vzájemných úderů to číslo roste.
Spor o skutečné počty raněných
Deník The New York Times přišel se zjištěním, že Pentagon zadržuje zveřejňování části ztrát a raněných je mnohem víc, než kolik se přiznává. Hlavní mluvčí Pentagonu Sean Parnell reagoval ostrým prohlášením na sociální síti X: obvinění ze skrývání počtů zraněných označil za bezostyšné lži stranických pisálků, kteří chtějí očernit americké vojenské velení, a dodal, že údaje o ztrátách jsou veřejně dostupné a průběžně aktualizované online.
Stojí za to vzít ho za slovo. Dvaadvacátého června Pentagon uváděl zhruba 400 raněných. Po zveřejnění zmíněného článku pak sdělil, že jen za poslední dva týdny přibylo téměř sto zraněných vojáků. Mezi dvaadvacátým červnem a sedmým červencem přitom rakety létaly také, takže součet by měl být nejméně kolem pěti set. Ve veřejné evidenci ztrát, na kterou se Parnell odvolával, je ale uvedeno 447 raněných a 18 mrtvých — a i to je nárůst proti předchozímu dni, kdy tam stálo číslo někde ve čtyřech stech třiceti.
Kdo tedy koho očerňuje? Čísla si každý spočítá sám. Není to redakce, kdo poškozuje pověst amerického vedení — to dělá vedení samo, když tvrdí věci, které si veřejnost může snadno ověřit.
Nedůvěra veřejnosti a jaderný paradox
Nejnovější průzkumy ukazují, že Američané tomu nevěří. Zhruba 69 procent z nich si myslí, že prezident Trump vede válku s Íránem špatně. Jde o nejhorší hodnocení války v této fázi konfliktu za celou dobu, co se podobná data sledují, tedy zhruba od vietnamské války — většina válek je totiž zpočátku populární a nechuť roste až s časem. Tahle je nepopulární po pouhých několika měsících.
Roli hraje i to, že jedno vysvětlení vylučuje druhé. Loni zaznělo, že íránská jaderná zařízení byla zcela zničena a Írán se z toho bude vzpamatovávat desítky let. Nedávno pak, že Írán byl dva týdny od jaderné zbraně, a proto bylo nutné udeřit. Obojí naráz platit nemůže. Zařízení nebyla zničena, jen poškozena, a Írán o zbraň neusiloval — což se opakovaně potvrzovalo každý rok.
Perverzní důsledek je, že právě tahle válka mohla Íránu motivaci k jaderné zbrani teprve dodat. Klidně se může stát, že se jednoho dne objeví zpráva o jaderném testu kdesi v íránské poušti. Část íránských hlasů proti tomu argumentuje, že by to jen přimělo Saúdskou Arábii, Katar a další jít stejnou cestou. Jistota to ale žádná není.
Jaderná dohoda z roku 2015, uzavřená za prezidenta Obamy, bývá dnes líčena jako cesta k íránské bombě. Byla to přitom jediná dojednaná věc, která Írán skutečně svazovala tvrdými omezeními, a byla by platila přinejmenším do roku 2025 — s tím, že by všechny strany měly důvod v ní pokračovat i dál. Írán bombu nechtěl a neměl důvod ji mít. Kdyby byly dodrženy podmínky, které Spojené státy podepsaly, měl by motivaci ji nemít i nadále.
Výzva k okamžitému ukončení války
Joe Kent, který do března 2026 vedl americké Národní protiteroristické centrum a na funkci rezignoval právě kvůli válce s Íránem, v souvislosti s nedávnými ztrátami upozornil, že právě ony podtrhují nutnost válku ukončit. Podle něj Íránci znovu prokázali, že situaci dokážou zhoršit, a pokud bude prezident dál přitvrzovat, hrozí událost s hromadnými ztrátami. Na sociální síti X prosazuje takzvaný plán odchodu.
Je to správný závěr. Írán může jednou zasáhnout soustředění vojáků nebo ubytovací prostory a nepůjde o tři mrtvé, ale o mnohem vyšší číslo. Proč tam vojáci pořád jsou, je samostatná otázka. Válku je potřeba zastavit hned — dřív, než padnou další, dřív, než Írán sáhne po jaderné zbrani, a dřív, než uzavření Báb al-Mandabu a Hormuzu pro saúdskou a další zálivovou ropu dovede svět k ekonomické katastrofě.
Závěr
Sečteno: dvě uzavřené námořní tepny, ropa o pětadvacet dolarů dráž, benzin ze 2,89 na 4 dolary, strategická rezerva nejníže za víc než čtyřicet let, nejméně 43 zničených letounů, dvacet poškozených základen, 18 padlých a stovky raněných, docházející zásoby raket s dodacími lhůtami v řádu let a stovky miliard dolarů navíc. Tvrzení o nejsilnější pozici od druhé světové války se s těmito čísly nedá srovnat. Pravdou je pravý opak — a každý další den války cenu jen zvyšuje.
