Válka s Íránem se dá popsat čísly: kolik antiraket odejde na jednu přilétající střelu, kolik dní trvá doplnit zásoby a jak dlouho je torpédoborec mimo hru. Dá se ale popsat i jinak — jako okamžik, kdy západní civilizace odložila poslední pravidla, která si za dvě staletí uložila sama sobě. Obě roviny spolu souvisejí víc, než by se zdálo, a obě vedou k témuž závěru: tahle válka nemůže trvat dlouho a přesto po sobě zanechá trvalé následky.
Přepad uprostřed vyjednávání a konec omezené války
V osmnáctém a v první polovině devatenáctého století dokázala Evropa něco, co dějiny do té doby neznaly: vést válku a přitom v protivníkovi nepřestat vidět člověka. Zájmy se střetávají, někdy se o ně musí bojovat — ale poražený se dá porazit se ctí. Ve zbytku světa i v předchozích staletích platilo něco jiného: kdo prohrál, přišel o svobodu, o rodinu i o hrob.
Rozpad těch zvyklostí začal ve dvacátém století, ale ještě dlouho platilo, že pokrytectví je pocta, kterou neřest vzdává ctnosti. I první světová válka, jinak vyhlazovací a vedená plynem, zůstala z drtivé většiny omezená na vojáky a se zajatci se na všech stranách zacházelo slušně. Vojáci v Iráku a Afghánistánu si nesli násobně vyšší ztráty právě proto, že odmítli sáhnout po řešeních, která by ušetřila je a zabila civilisty. Tohle byl kapitál, který se budoval po generace: i nepřítel Ameriky by řekl, že Amerika nepřepadne někoho uprostřed jednání.
Přesně tím ale válka s Íránem začala. Slabší země, úder bez varování v době, kdy se vyjednávalo, hrozby zničením civilní infrastruktury a důvody, které nikdo veřejnosti pořádně nevysvětlil. Když Donald Trump hostil japonského premiéra, neodpustil si na adresu zákeřných přepadení uštěpačnou poznámku ve smyslu, že tomuhle přece Japonci rozumějí. Srovnání s Pearl Harborem sedí líp, než si autor té poznámky patrně přál — s tím rozdílem, že kdyby útočníci v prosinci 1941 shodou okolností rozbombardovali školu plnou malých holčiček, stálo by to dodnes na první stránce každé učebnice dějepisu.
Gaza, Abú Ghrajb a otupené svědomí
Když v roce 2004 unikly fotografie z Abú Ghrajb, Amerika se zděsila. A nezděsila se jen toho, co dělá zajatcům — ptala se hlavně, co to dělá s vlastními dětmi, které tam poslala. Přitom šlo o ponižování, ne o Saddámovy pily a šroubováky do očí. Dnes chodí z Gazy podobné záběry v týdenním rytmu, často je zveřejňují sami izraelští vojáci, a nikdo nemrkne. Kdo si zvykl hledat ospravedlnění pro všechno, co izraelský stát udělá, musí dřív nebo později obětovat vlastní představu o tom, co znamená být civilizovaný člověk.
Odtud vede přímá čára k tomu, že se etnické čistky v palestinských územích, nejvíc v Gaze, odehrávají bez jediného vážného hlasu z americké politické třídy. A že po zásahu dívčí školy v jihoíránském Minábu, kde zahynula více než stovka dětí a odpovědnost se z americké strany nejdřív popírala, nepřišly žádné protesty — ani jeden. Protestovat chodí lidé mezi sedmnácti a pětadvaceti lety a celá tahle generace nezažila nic jiného než permanentní válku; sedmnáctiletý námořník, kterému museli podpis pod přihlášku dát rodiče, se narodil až po jedenáctém září a Abú Ghrajb zná z hodiny dějepisu.
Dlouhá válka nedegraduje jen rozpočet, degraduje ducha společnosti, která ji vede. Nenávist, kterou je nutné udržovat, aby konflikt vydržel přes generace, se nakonec stane součástí toho, kdo jste — a přestane platit, teprve když z toho cyklu vystoupíte. Že se veřejnost dá otupit, přitom není vedlejší produkt, ale strategická nutnost: kdyby Američané viděli, co se s Palestinci děje, a chtěli, aby to skončilo, muselo by to skončit. Zkorumpovat celý národ do té míry, že mu nevadí platit genocidu, je proto racionální cíl. Jen se přitom zapomíná, že korupce ničí i toho, kdo korumpuje.
Válka na dálku: čím se dá a čím nedá bojovat
Technický pohled na tuhle válku má váhu tam, kde stojí na zkušenosti. Darryl Cooper strávil dvacet let u amerického ministerstva obrany — deset v aktivní službě a deset jako smluvní specialista, převážně u raket a protiraketové obrany.
Válka s Íránem je válka na dálku. Íránská protivzdušná obrana drží pilotovaná letadla mimo hru, bezpilotní stroje typu Reaper nejsou stealth a blízko se s nimi nedá. Zbývají tedy střely odpalované ze vzdálenosti stovek kilometrů — a s těmi se civilizace nesrovnává se zemí, ať už prezident hrozí čímkoli. Tomahawk musí uletět šest set mil, takže většinu jeho hmotnosti tvoří palivo a bojová hlavice váží pět set liber. Pro budovu, kterou zasáhne, je to konec; pro lidi přes ulici obvykle ne. Za první Trumpovy administrativy dopadlo na syrské letiště asi osmdesát tomahawků a letiště bylo za necelé dva týdny znovu v provozu.
Ještě tvrdší je aritmetika obrany. Torpédoborec, hlavní americká platforma pro protivzdušnou i protiraketovou obranu, má sto dvacet osm odpalovacích šachet a dělí se o ně protiletadlové střely, tomahawky, vertikálně odpalovaná torpéda i střely krátkého dosahu. Na dálkové antibalistické střely tak zbude třeba dvaatřicet kusů. Na jednu přilétající balistickou střelu se nikdy nestřílí jedna: vypouštějí se salvy po dvou a další salva odchází dřív, než ta první doletí k cíli. Z dvaatřiceti střel se tedy při naprosto ideálním průběhu sestřelí osm cílů. Pak není žádná zásobovací loď, která by připlula s novým zásobníkem — loď musí zpátky na jednu z mála základen se zásobami a s technikou na přeložení. Diego Garcia leží uprostřed Indického oceánu, cesta tam trvá skoro týden, přeložení jeřáby další dny. Dva a půl týdne mimo hru za osm sestřelených cílů není režim, který by se dal držet dlouho.
Sestřelili jsme 97 procent. Za jakou cenu?
Veřejnost i velká část politiků slyšela o protiraketové obraně vždycky verzi natřenou narůžovo. Test se dělá za ideálního počasí, v předem oznámený čas, z předem známého místa a na známou dráhu, radary i odpalovací zařízení se rozestaví přesně tam, odkud mají nejlepší výhled. I za takových podmínek se cíl obvykle zasáhne — ale ne vždycky. Sestřelit balistickou střelu je technicky mimořádně obtížné a v komunitě, která tomu rozumí, se to ví dlouho. Protiraketová obrana proto patřila k mála programům, kterým se ani při rozpočtových krizích nesahalo na peníze.
První týden války odpovídal té staré logice: proti přilétající střele stoupaly salvy po dvou nebo po čtyřech. Zhruba po deseti dnech až dvou týdnech se obloha začala zaplavovat osmi, deseti, dvanácti antiraketami na jeden cíl. Teprve pak dávala oficiální čísla smysl. Devadesát sedm procent úspěšnosti je hezký údaj do tiskové zprávy — jen se k němu musí dopočítat, kolik střel to stálo. A doplnit sklady není z čeho: dnešní systémy jsou tak specializované, že se výroba nedá rozjet jako za druhé světové války, kdy stačilo říct dvěma automobilkám, ať začnou dělat díly do tanků. I kdyby byly peníze na pět nových továren, nejsou lidé, kteří by v nich pracovali; vycvičit je trvá roky.
V uniformované části Pentagonu to na nejvyšších místech věděli od prvních dnů — problémy se zásobami munice i s tím, že se nedá ubránit všechno, k čemu se Spojené státy zavázaly. Řada arabských států do vztahu s Washingtonem investovala roky, peníze i kredit u vlastní veřejnosti právě pro takovouhle chvíli. Jakou to mělo cenu, zjistily, jakmile se prostředky začaly přesouvat k obraně Izraele.
Lesk je pryč a Moskva s Pekingem to vidí
O Iráku a Afghánistánu se říká, že je Amerika prohrála. Přesnější je, že se ukázalo, že americká armáda není nejvhodnější nástroj na potlačení zakořeněného povstání — o schopnosti vést velkou konvenční válku to nevypovídalo nic. Rusové, Číňané ani nikdo další proto dosud nevěděli, na čem jsou. Teď to vědí. Nejde jen o politické limity, ale o technické a reálné kapacity, a podle toho si země začnou upravovat vlastní geostrategické postavení.
Změnil se i Írán. Zpočátku přijímal rytmus, který mu Washington nadiktoval — po výměně úderů se nechalo utichnout, ceny ropy klesly, výnosy dluhopisů se uklidnily a pak se začalo znovu. Íránská strana zjevně pochopila, že tenhle klid slouží druhé straně k doplnění zásob interceptorů, a přestala ho poskytovat. Rozhořčení nad íránským úderem na Jordánsko, popsaným jako zákeřné přepadení, vyznělo v probíhající válce spíš komicky. Pokud Teherán nohu z plynu nesundá, dojde všechno velmi rychle do bodu, se kterým by byla nesvá i většina jestřábů.
Nejstatečnější věc, kterou by americký prezident mohl udělat, by bylo přiznat chybu, odškodnit rodiny zabitých dívek a stáhnout se. Vykoupilo by to hodně z toho, co má na kontě. Americký politický systém ale takový krok neodměňuje — a proto se ani nestane.
Jaderná varianta
Od prvního dne mířila tahle válka k použití jaderné zbraně. Slovo výměna je přitom zavádějící, protože předpokládá odpověď. Jenže hráčů je v regionu víc a jaderné zbraně má i Pákistán, takže dopředu nikdo neví, co by se rozběhlo. Jisté je jen to, že by šlo o první bojové použití po osmdesáti letech.
Že by na to sáhla americká vláda, si lze představit těžko. U Izraele je to jiná situace: kdyby si tam byli jistí, že geopolitické následky ustojí, měli by to dávno za sebou. Zatím je drží zpátky právě ta nejistota, ne zábrany.
Co by prohra znamenala pro Izrael
Pro Spojené státy by prohra znamenala konec impéria a konec poválečné éry, po níž přijde svět řízený Čínou — nebo, což je pravděpodobnější, svět, který neřídí nikdo. Čínská ekonomika je větší než americká, takže kontrola Jihočínského moře je jen otázkou času; bojovat s nevyhnutelným nedává smysl. Kdo to nechtěl, měl něco udělat dřív, než se čínská ekonomika stala větší.
Pro Izrael je sázka jiná a vyšší: prohra může být tím, co uvede do pohybu konec celého projektu. Přinejmenším od roku 1967 stojí izraelský stát na auře vojenské neporazitelnosti. Stejná starost se objevila po válce s Hizballáhem v roce 2006, kterou také prohrál — a nešlo o to, že by nepřátelé zesílili, ale o to, že přestanou věřit vlastní lidé. Ve chvíli, kdy Izraelec přestane věřit v neporazitelnost, začne místo u bratrance v Manhattanu vypadat lákavě.
Odcházejí přitom nejdřív ti umírnění — lidé, kterým vadí, co se děje v Gaze, a kteří nejsou připraveni zemřít ve vlastním bytě po zásahu íránskou střelou kvůli válce, o níž rozhodl Netanjahu. Zůstává koncentrovanější, tvrdší zbytek, plus přistěhovalci, kteří si radikalitu přivezli s sebou: osadníci na Západním břehu, kteří přišli z Brooklynu, jsou často zuřivější než nejzuřivější Izraelci — kdo se z Ameriky dobrovolně odstěhuje na nepřátelské území, takový prostě bývá. Otázka pak zní, kdo v takové společnosti zbude jako hlas proti prvnímu použití jaderné zbraně.
Posun se dá měřit i na složení vlády. Člen vlády, který vede stranu Židovská síla, roky opakuje, že jeho hrdinou je masový vrah, jenž na začátku devadesátých let postřílel desítky nevinných Arabů — a nikomu to nevadí. V americkém poměru by to bylo, jako by některý z nejvýše postavených členů vlády vedl stranu bílé nadřazenosti a hlásil se k pachateli rasistické masové vraždy.
Paranoia jako stavební kámen identity
George Kennan o Sovětském svazu poznamenal, že je výsadou každého paranoika nakonec si dokázat, že měl pravdu. Kdo jedná se všemi jako s nepřáteli, dočká se toho, že se jimi časem stanou. Platí to o jednotlivci v kanceláři, o každé sektě — kdo studoval Jonestown, ví, že přesvědčení nás všichni nenávidí je jejich univerzálním znakem — i o celých národech. Mladá nacionalistická hnutí po první světové válce, Poláky, Čechy a od roku 2004 znovu Ukrajince, drží pohromadě právě obava z okolí. Většina z nich se ale postupem času uklidnila a další generaci už vychovávala jinak.
Izrael je v konfliktu po celou dobu své existence, takže se z toho stavu stala identita státu. Řada zbožných Židů se na počátku sionismu obávala přesně toho, že sionismus judaismus pohltí — a stalo se. Ilustruje to průzkum mezi americkými Židy, kde na otázku po nejdůležitější složce židovské identity nevyhrála víra v Tóru ani vztah ke státu Izrael, ale se sedmdesáti procenty připomínání holokaustu. A ta se v židovském pojetí nechápe tak, jak Arméni chápou arménskou genocidu, tedy jako to, co nám udělalo jedno konkrétní impérium. Chápe se jako vyvrcholení toho, co lidstvo dělá Židům od faraona.
Že se trauma dědí, je pochopitelné a čekat, že to po dvou generacích přejde, by bylo naivní. Zdravé to ale není, a to ani pro nositele. Patologická paranoia škodí i tomu, kdo má reálný důvod se bát. Dítě, které se roky bojí sprchovat, protože mu doma vyprávěli o sprchách v koncentračním táboře, se o světě nedozvídá nic užitečného — učí se jen bát a nenávidět sousedy, o kterých mu bylo řečeno, že ho jednou přijdou zabít. Skupiny se ostatně takhle drží pohromadě záměrně: sekty i organizovaný zločin nechávají nováčka udělat něco, co už nejde vzít zpět, protože pak nemá cestu ven a všichni uvnitř jsou stejně vinní. Soudržnost to vytvoří — a konflikt s okolím z ní plyne automaticky.
Španělsko: migrace jako zbraň
Padesát tisíc lidí, kteří na konci července během jediného dne přešli z Maroka do španělské Ceuty, byla zatím největší vlna dlouhodobého procesu; desítky lidí přechod nepřežily a španělská vláda musela v enklávě vyhlásit nouzový stav. V následujících dnech se rozběhl výklad, podle kterého na tom nebylo nic spontánního: izraelská a americká strana o chystaném pohybu věděly a hromadná migrace posloužila jako nátlak proti vládě, která jim není po chuti — především proto, že se ostře staví ke gazskému tažení.
Důkaz o řízení té vlny zatím nikdo nepředložil a izraelská strana takové čtení odmítá jako konspiraci. Ověřitelné je zatím to, co zaznělo veřejně: posměšné vzkazy izraelských diplomatů Madridu ve smyslu, že země, která nevynechá příležitost poučovat Izrael, teď hasí nouzový stav u sebe doma, a znovu obíhající starší výrok z premiérova rodinného okruhu, který Španělům Ceutu a Melillu připomínal jako muslimský nárok.
Ať už se za tou vlnou skrývá cokoli, jedna věc padla. Deset let zněla verze, že Izrael je hradbou chránící Evropu před islamizací, a proto ho musíme podporovat. Teď se z izraelské strany o muslimské migraci do západoevropské země mluví jako o zasloužené odplatě.
Od obhajoby Izraele k plošné nenávisti vůči muslimům
Jak izraelský stát ztrácel podporu, jeho propaganda přestala vysvětlovat a obhajovat vlastní jednání a přeorientovala se na výrobu nenávisti vůči muslimům a islámu obecně. Logika je prostá: když se podaří přesvědčit křesťany, aby nenáviděli muslimy, stanou se z nepřátel Izraele automaticky nepřátelé Západu a nikdo už nemusí přemýšlet dál.
To není argument pro otevřené hranice. Křesťanská a islámská civilizace jsou různé věci s vlastními geografickými sférami a dobré ploty dělají dobré sousedy; evropská země, která přijme muslimskou populaci nad určitou mez, si do sebe vezme kulturně oddělené těleso, a nesouvisí to specificky s islámem — platilo by to o kterýchkoli dvou dost odlišných skupinách. Jenže mezi tímhle a plošnou nenávistí je propast. Nenávidět všechny muslimy není o nic lepší než nenávidět všechny Židy; je to přesně totéž.
Nejtěžší přikázání, jaké kdy nějaké náboženství vyslovilo, zní milovat své nepřátele. Znamená to rozpoznat, že zájmy druhé strany jsou v rozporu s mými, být připraven ty své bránit — a nenechat to přerůst v nenávist k člověku naproti. Kdo tuhle hranici přejde, může válku i vyhrát a stejně z ní odejít tak poškozený, že je vítězství prázdné.
Poválečný mýtus a lidé, kteří přestali žít v čase
Žít historicky znamená cítit se jako článek řetězu, který začal dávno před mým narozením a bude pokračovat po mé smrti. Kdo tak žije, chápe svůj život jako správcovství: něco jsem zdědil, o něco se sedmdesát let starám a někomu to předám. Poválečné uspořádání zachází přesně s tímhle pocitem jako s nebezpečím. Poučení z Německa znělo, že národ, který bere svoje dějinné poslání vážně, se dřív nebo později zvrhne — a tak je potřeba ten pocit rozložit. Výjimka je jediná a týká se těch, kdo byli obětí Němců; podpora jejich práva žít historicky se stala jednou z hlavních os americké zahraniční politiky i celého západního systému kolem NATO.
Mýtus druhé světové války je přitom podložím legitimity současných mocenských uspořádání. Vyrostla z něj i mravní revoluce, po níž se v celé západní společnosti během jediné generace posunulo to, co se smí říkat o cizích skupinách — to je dobře. Otázka zní, čemu ten mýtus slouží dnes. Když se Ir nebo Španěl postaví proti tomu, aby jeho země přestala být jeho zemí, je odpovědí, že je nacista. Cyklus přitom vypadá, že se uzavírá: lidé, kteří tu válku pamatují přímo, odcházejí, a tenhle rytmus se v dějinách opakuje po osmdesáti až sto letech.
Uvnitř Spojených států se táž politika prováděla vnitřní migrací. Po druhé světové válce se z ní stal nástroj na rozbití starých městských komunit — italských, irských, farních — které se přes veškeré rozdíly mezi sebou po generace naučily vycházet a řídily si své čtvrti samy. Nešlo o slepý vývoj a nešlo jen o New York; je to zdokumentované a mířilo to na komunity, které byly pro systém neprůhledné. Výsledek se dá popsat jednou větou z knihy jednoho francouzského autora o propagandě: masová společnost a individualismus nejsou protiklady, ale totéž. Kdo rozbije farnost a rozveze lidi do předměstských domků, dostane populaci, která nezná jméno souseda a dá se homogenizovat.
Každá zpravodajská služba od korejské války ví, že prvním krokem k převýchově je izolace. Ve dvacátém století, kdy existovaly tři televizní kanály a pár novin, to byla obrovská síla — mnoho věcí se ani nemuselo zametat pod koberec, prostě se o nich nemluvilo. Internet je v tom systému netěsnost, a proto se ho tolik sil snaží zkonsolidovat a dostat pod kontrolu. A když se navíc časový horizont člověka smrskne na příští dávku toho, na čem ho kultura dokázala udělat závislým, ať už je to seriál, tráva nebo sázení, dá se s takovou populací dělat cokoli. Odtud plyne odpověď na otázku, proč nikdo neprotestoval proti rozbombardované škole: protestovat by musel nějaký my, a ten se rozpadl.
Stát v rukou dobře organizované menšiny
Kdysi existovala vrstva, která Ameriku spravovala velmi lehkou rukou, ale s vlastnickým pocitem: tohle byla země mého otce a bude to země mého syna. Po kulturní revoluci a Vietnamu jejich vlastní děti o ten úkol přestaly stát — profesoři jim vysvětlili, že nemají žádné právo vládnout — a pustily volant. Od té doby patří systém tomu, kdo se ho zrovna chopí, a nemusí to být žádná dominantní síla; stačí být organizovaný, zaměřený a myslet v delších horizontech než ostatní. Do konce šedesátých let přitom nebyl sionistický vliv v americké politice ničím zdaleka tak zásadním jako v posledních desetiletích, protože staří státníci typu George Kennana viděli celek a nikdo jim v jejich vlastní administrativě nerozkazoval.
Modelový příklad je Partnerství pro mír. Po rozpadu Sovětského svazu se za Clintonovy administrativy tvrdě prosazovalo jako nemilitarizovaná obdoba NATO, která by zahrnovala i Rusko a sloužila evropským společnostem jako platforma pro urovnávání sporů. Podpora v administrativě byla velká — a proti stála skupina lidí iracionálně nepřátelských vůči Rusku, mezi nimiž byla řada nedávných přistěhovalců z východní a střední Evropy. Projekt se rozpadl kolem voleb v polovině devadesátých let, protože prezident nabyl přesvědčení, že polské hlasy v Chicagu a litevské hlasy jinde rozhodnou o výsledku v jednom klíčovém státě. Celý přístup k bývalému Sovětskému svazu se změnil kvůli malé, ale dobře organizované skupině voličů. Skončilo to válkou s Ruskem.
Proč se pořád bojuje o Španělsko
Španělsko dnes vypadá jako země, o kterou nikdo nestojí — dobrá šunka, slušný fotbal, jinak periferie. Přitom se o něj po staletí vedou boje, které s ním na první pohled nesouvisejí. Důvod je ten, že Španělé patří k několika národům na severním pobřeží Středomoří, které pořád vědí, kdo jsou, a to i v případě, že jsou ateisté a katolickou církev nemají rádi. Kde tenhle pocit zmizel a zbyla atomizovaná společnost, tam už není o co bojovat — leda potlačit občasnou nespokojenost. Terčem západního systému jsou proto právě země, které se svého sebevědomí odmítají vzdát: Španělsko, Rusko, Maďarsko.
Španělský problém tedy neleží ve španělské vládě, i když ta je součástí potíží. Leží ve španělském lidu. Dokud existuje jediný národ, který žije v čase, mají naději i ostatní — a takové místo bude vždycky terčem. Symbolem toho je Sagrada Família: stavěla se sto dvacet let, přes občanskou válku, dvě světové války a všechny myslitelné společenské otřesy, a nikdo ji neopustil, dokud ji nedokončil. Lidé, kteří ji začali, se konce nedožili a nikdy v ní nebyli na mši. Přesně to znamená sázet stromy, v jejichž stínu už si nesednete.
Stejné pnutí ukázala španělská občanská válka na konci třicátých let. Nejvíc pověstná zůstává protikřesťanským zápalem republikánské a později komunistické strany konfliktu — znásilňované jeptišky, vraždění kněží, kostely proměněné v latríny a promítací sály. K tomu ale patří i vykopávání hrobů lidí, kteří byli po staletí mrtví, a hanobení jejich ostatků. Kdo někdy kopal do země, ví, že vyhrabat hrob rukama není věc, kterou člověk dělá z nudy; k tomu je potřeba pohnutka, kterou nelze vysvětlit ničím osobním ani skupinovým zájmem. Z téže doby se traduje, že bolševici v Rusku nechali kolem roku 1920 postavit sochu Jidáše Iškariotského, zatímco vypalovali kostely a vraždili kněze. A západní inteligence se v tomhle konfliktu postavila právě na tuhle stranu; do Španělska odjela bojovat i brigáda amerických dobrovolníků z týchž kruhů, které nadšeně vítaly bolševickou revoluci.
Ukrajina jako stejný program
Nejvíc je v tom líto obyčejného ukrajinského vlastence, který je přesvědčen, že brání svůj národ, a přitom slouží silám, které ten národ rozkládají. Ukrajinská vláda zakázala náboženské organizace navázané na ruskou pravoslavnou církev, tedy zasáhla proti církvi s dosud největším počtem farností v zemi, a desítky jejích kněží skončily před soudem. Francouzská revoluce, španělská občanská válka, bolševický převrat i tohle patří k jednomu programu a končívá to vždycky stejně — zkázou a bídou.
Ukrajinci jsou přitom mimořádní lidé, dobrá kultura a slušný, srdečný národ, takže je smutné sledovat, čemu jsou vystaveni. Že do toho Spojené státy zasáhly, bude jednou v jejich dějinách zapsáno jako hanba. A stejnou hodnotu má obrana proti opačné propagandě: kdo měl od studentských let rád Dostojevského, měl proti záplavě protiruských nálad vybudovanou imunitu. Národ, ze kterého vzešli Bratři Karamazovi, není mělká kultura a nepřítelem se nestává jen proto, že to někdo tvrdí.
Kde začít znovu
Řešit tohle politicky shora je nejspíš prohraná hra. Zbývá začít u toho, co je nejblíž, a stavět směrem ven — u rodiny, u sousedů, u lidí, se kterými se člověk denně potkává. Společnost funguje tehdy, když každý širší soustředný kruh — obec, země, civilizace — čerpá legitimitu z toho, že chrání a živí ty užší. Obec má smysl proto, že v ní může prospívat rodina. Země má smysl proto, že v ní může prospívat obec. Teprve takový celek je něco, za co jsou lidé ochotni jít bojovat po milionech.
Během jediné generace se přitom rozpadlo něco, co platilo od pravěku: lidé žili v komunitě, která je viděla se narodit a měla je vidět umírat. Dnes leckdo nezná jméno souseda, se kterým bydlí roky, děti odejdou na vysokou a rodiče je pak vidí každé druhé Vánoce, protože ten rok mezi tím se jezdí k tchánům. Sociální prostředí, na které se lidský druh vyvinul, bylo odstraněno — a od jednotlivce se čeká, že si smysl života a orientaci ve světě zařídí sám. Tohle je potřeba postavit znovu a z Oválné pracovny ani ze sněmovních lavic to nepůjde.
Výtka míří na obě strany politického spektra. Pravice ráda ironizuje levici za to, jak vroucně miluje vzdálené trpící, zatímco k lidem kolem sebe je chladná — jenže sama často řeší, jakou morálku prosazuje federální vláda, a míjí to, co má na dosah ruky. Kdo začne u toho nejbližšího, nebude to muset nikomu vysvětlovat: začne budovat něco, o čem v hloubi duše ví, že stojí za obranu.
Závěr
Prázdné sklady se dají doplnit za roky, poškozenou pověst velmoci lze opravovat desetiletí a ztracená úcta k sobě samému se obnovuje nejhůř. Válka zahájená přepadem uprostřed jednání a pokračující bez omluvy za mrtvé děti přitom neubližuje jen zemi, na kterou dopadají střely. Ubližuje i společnosti, která si na to zvykla natolik, že nevyšla do ulic.
