Spojené státy vedou dvě války najednou a ani v jedné nedrží otěže. Na Blízkém východě se střet s Íránem místo uzavření rozlévá za původní hranice, v Evropě sílí riziko, že se NATO nechá vtáhnout do války s Ruskem. Následující rozbor předkládá americký politolog John Mearsheimer z Chicagské univerzity a jeho východisko je stručné: vítěznou strategii Washington nemá ani v jednom případě.
Dvě války, ve kterých Washington ztratil otěže
Írán drží téměř všechny karty. Nikdo dnes nemůže vážně tvrdit, že Ukrajina obrátí válku ve svůj prospěch, zastaví Rusy, nebo je dokonce zatlačí zpět. Výhled zní opačně: Rusko si nakonec vydobude vítězství, jakkoli ošklivé a zaplacené obrovskými ztrátami. Trumpova administrativa tak míří ke dvěma porážkám naráz, a nejspíš ne v příliš vzdálené budoucnosti.
Sám prezident mluví jinak. Podle něj Íránci o dohodu zoufale stojí a Spojené státy ji mohou mít, kdykoli budou chtít. Formálně to sedí — jenže taková dohoda by znamenala přistoupit na všechny íránské požadavky, a právě to Donald Trump udělat nedokáže. Navenek se snaží budit dojem, že drží volant v rukou a že je jen otázkou času, kdy Teherán couvne. Nic tomu nenasvědčuje. Zátěž na americké armádě a na světové ekonomice roste do bodu, kdy couvnout bude muset spíš Washington s Izraelem než Írán.
Na Fox News zní přesný opak. Bývalý člen Rady pro národní bezpečnost Alex Gray tam popsal americký postup jako mimořádně elegantní strategii, která funguje pod hladinou titulků: finanční tlak ministra financí Bessenta a námořní blokáda prý íránský režim rozkládají zevnitř a povedou k úplnému vítězství.
Blokáda ani finanční tlak režim nezlomily
Druhá blokáda začala 14. července. Že Írán bolí, není sporné — ale nebolí ho natolik, aby se zhroutil. Proto prezident 24. srpna pověřil ministra financí, aby íránskou ekonomiku uškrtil. Mělo jít o dvojitý úder: blokáda plus finanční sevření, protože samotná blokáda nestačila.
Co se od 24. srpna skutečně stalo? Prakticky nic podstatného. Představa, že Washington vážně uvalí sankce na Indii nebo na Čínu za to, že s Íránem obchodují, není seriózní argument. Nikde není vidět, že by se finanční strategie uplatňovala smysluplně, a skoro se o ní nemluví.
Že se íránský režim rozkládá, proto nedokládá nic. Bolest je obrovská a trvá dlouho, jenže to je něco jiného než zvednout ruce a kapitulovat. Íránci vnímají situaci jako existenční ohrožení, roky sankcí je otrkaly a vedení země je dost bezohledné na to, aby nikoho zdola nepustilo ke vzpouře. Nic nenasvědčuje tomu, že je Spojené státy přečkají.
Bez pozemní invaze se režim nemění
Historie žádný takový případ nezná. Země velikosti a charakteru Íránu nebyla nikdy sražena na kolena samotnými sankcemi ani samotnou blokádou. Stejně dopadla i představa, že letecká síla sama o sobě svrhne režim — s tou Trump vstupoval do války 28. února. Změnu režimu si vynutíte jedině pozemní invazí, jak se ukázalo v Iráku. Kampaň šoku a hrůzy, postavená na pokusu zlikvidovat íránské vedení, selhala přesně tak, jak historie předpovídala.
Blokáda dopadne stejně. Kdo chce skutečně svrhnout íránské vedení, musel by povolat armádu a námořní pěchotu a vpadnout do země. To se nestane; seriózní pozemní varianta neexistuje. Obsadit malý ostrov snad jde, samo o sobě by to ale bylo krajně pošetilé.
Na blokádě císařského Německa je dobře vidět proč. Spojenecká blokáda sehrála v listopadu 1918 klíčovou roli, jenže nepracovala sama — souběžně běžela obrovská válka na západní i východní frontě, Němci se postavili ruskému impériu, Francouzům, Britům a od roku 1918 i Američanům. Teprve pozemní válka s masovými ztrátami dohromady s blokádou přivedla Německo 11. listopadu 1918 ke kapitulaci.
Japonsko je druhý příklad téhož. Vedle blokády, kterou zajišťovala americká ponorková kampaň v Pacifiku — jediná úspěšná ponorková kampaň obou světových válek —, běžela mohutná letecká ofenziva. Od 10. března 1945 hořela japonská města; během první noci bombardování Tokia 10. a 11. března zahynulo víc lidí než v Hirošimě nebo v Nagasaki. Pak přišly další zápalné nálety, dvě jaderné pumy a příprava invaze, která byla na spadnutí.
Írán nic takového nečelí. Letecká válka skončila po čtyřiceti dnech, 8. dubna, a od té doby se nekonala. Kampaně úder za úder jsou proti velké letecké válce drobné. Pozemní síly ve hře nejsou. Blokáda nezabrala, a proto přišla na řadu finanční strategie — jejíž reálný obsah se scvrkl na sankce vůči pobočkám egyptské banky ve Spojených arabských emirátech.
K tomu je potřeba počítat i americkou stranu. Opotřebení amerického námořnictva je velmi vážné a není jisté, jak dlouho ještě Washington udrží tak rozsáhlou přítomnost v Zálivu. Ekonomické zprávy se den za dnem zhoršují, mimo jiné kvůli dění v Saúdské Arábii. Vojenská i ekonomická situace na americké straně vypadá zle — a Íránci, byť absorbují ohromné rány, se ke kapitulaci nechystají.
Odvety ustaly, protože došla munice
Pentagon sám připustil, že nahradit spotřebovanou munici zabere hodně času. Naráží přitom na úzká hrdla: motory na tuhé pohonné hmoty, dostupnost vysoce kvalitních trhavin a pohonných látek, nábor kvalifikovaných dělníků.
Prezident přitom mluví o tom, že se blíží zásadní rozhodnutí, a jednou z možností je podle jeho vlastních slov vyhlazení Íránu — tedy obnovení čtyřicetidenní bombardovací kampaně, která skončila 8. dubna. Jenže na to nejsou zásoby.
Dvě velké kampaně úder za úder to ukazují přesně. První běžela od 8. do 29. července: omezené americké údery na cíle v Íránu, íránská odveta, americká protiodveta. Druhá začala 30. srpna, kdy administrativa oznámila, že Íránci plní rakety námořními minami, a americké síly je zasáhly preventivně, ještě před odpalem. Poslední den této kampaně připadl na 9. září. Íránci ale útočit nepřestali — pokračují ve stejném typu úderů na americké cíle na Blízkém východě, jaké obě předchozí kampaně spustily, a Washington neodpovídá.
Důvod je jednoduchý: chybí munice. Pokaždé, když Íránci zasáhnou cíle v Jordánsku, spotřebují Američané obrovské počty střel PAC-3 a Patriot. V jednom jediném střetnutí podle zveřejněné zprávy odešlo sedmdesát střel PAC-3 a zhruba tucet THAAD. Na každou přilétající balistickou nebo řízenou střelu je přitom potřeba vypálit nejméně dvě obranné. Balistické rakety se dají stavět poměrně levně a Íránci jich mají spoustu — dokážou zónu zaplavit. Zásoby se tím rychle tenčí, doplnit je trvá věčnost a nakoupit PAC-3 nebo THAAD stojí mnohonásobně víc než pořídit balistickou či řízenou střelu.
Část íránských hlavic je navíc mrtvá váha bez náplně. Jediným úkolem takové atrapy je přinutit obránce vystřílet interceptory — při náletu totiž nepoznáte, jestli letí inertní maketa, nebo skutečná zbraň. A vyrobit ji stojí pár korun.
Levné rakety, klamné cíle a spojenci Teheránu
Tato logika není nová. Mearsheimer po absolvování West Pointu nastoupil v letectvu do organizace Space and Missile Systems Organization, která vyvíjela balistické rakety — tehdy Minuteman III a později MX. Strop protiraketové obrany zavedla až dohoda SALT z roku 1972, takže mezi lety 1970 a 1972 věnovalo americké letectvo hodně pozornosti tomu, jak sovětskou obranu prorazit. Odpověď byla jasná už tehdy: útočné síly prolomí protiraketovou obranu snadno, a klamné cíle jsou k tomu jedna z nejlepších cest.
Zasáhnout přilétající střelu je samo o sobě obtížné a u manévrující zbraně obtížné dvojnásob. Za studené války vznikly manévrující návratové hlavice a podle dostupných zpráv je dnes mají i Íránci; s vývojem balistických i řízených střel jim pomáhá Rusko. Sestřelit takovou hlavici je proto ošidné — odtud pravidlo dvou obranných střel na jednu útočnou a odtud i účinnost klamných cílů, které protiraketový systém porazí levně a spolehlivě.
Představa, že Patrioty přilétající balistické střely spolehlivě sestřelují, je mýtus — na tom trvá Ted Postol a zkušenost z vývoje raket mu dává za pravdu. Připomíná to irácké Scudy mířící na Izrael: tehdy se mluvilo o tom, kolik jich obrana sundala, a nakonec se ukázalo, že sestřelených bylo sotva pár. A šlo přitom o pozoruhodně primitivní rakety.
Írán navíc nestojí sám. Je dnes úzce spojený s Ruskem a Čínou a obě mocnosti mají hluboký zájem na tom, aby Spojené státy zůstaly přišpendlené na Blízkém východě, aby tam vystřílely obrovské množství vzácných zbraní a aby tuto válku prohrály. Washington si Čínu, Rusko, Írán a ostatně i Severní Koreu přitlačil k sobě sám. Nejde tedy o válku s Íránem, ale s Íránem, Ruskem a Čínou dohromady — a přibývá dokladů, že nejde jen o morální podporu, ale i o pomoc s určováním cílů.
Veřejné mínění a zahraniční politika se rozešly
Mezi americkou veřejností a Bílým domem se otevřela propast. 71 procent dotázaných nevěří, že má prezident jasnou strategii, jak íránskou válku ukončit. Do kongresových voleb přitom zbývá šestačtyřicet dní. Na Fox News zazněla útěšná verze: lidé volili Trumpa jako nejdůslednějšího odpůrce nekonečných válek, takže jsou prý všichni na jedné vlně a stačí to rychle dotáhnout do konce. Průzkumy tomu neodpovídají.
Na tom, jak se proměnilo uvažování veřejnosti o zahraniční politice, mají velký podíl alternativní platformy. Kontrolovat veřejnou debatu tak, jak to šlo dřív, dnes nedokáže ani administrativa, ani izraelská vláda a proizraelská lobby. Mladí lidé mainstreamová média odbývají a argumenty si berou odjinud.
Že by ale veřejné mínění zastavilo válku, čekat nelze. Imperiální prezident se jím nemusí příliš zabývat a mezi náladou veřejnosti a skutečnou zahraniční politikou zeje trhlina. Prezident si v tomto ohledu může dovolit skoro cokoli. Vzhůru ho nedrží průzkumy, ale to, co válka dělá se světovou a s americkou ekonomikou, a co mu jeho generálové a admirálové říkají o stavu armády.
Stejná trhlina se ukazuje u Izraele. Podpora Izraele ve veřejném mínění pozoruhodně vyprchala, jenže na úrovni politiky se nezměnilo skoro nic — a Izrael s lobby drží dnes politiku v hrsti spíš pevněji než před deseti či patnácti lety. Otázka zní, jestli veřejné mínění dokáže donutit Kongres, aby válku zarazil. Naděje trvá, pravděpodobné to ale není. Stalo se to jedinkrát, na konci vietnamské války: v roce 1975, když severovietnamská a vietkongská ofenziva dorážela režim v Saigonu, chtěl prezident Ford spolu s ministrem zahraničí Henrym Kissingerem Jižnímu Vietnamu pomoct — a nemohl, protože Kongres řekl ne a jakákoli pomoc by byla přímo nezákonná. Vietnam padl.
Hormuz zůstává zavřený a Íránci se semkli
V regionu se přitom nic nedrolí. Poradce nejvyššího vůdce prohlásil, že Hormuzský průliv zůstane zavřený, dokud nebudou od moci odstraněni americký prezident a premiér. Podmínky pro otevření průlivu tedy Teherán nesnižuje, naopak je zvedá. Na to, že by Teherán prosil o telefonát, jak nedávno zaznělo z Bílého domu, to nevypadá.
Téhož dne přišla zpráva, že se v Íránu sešlo 300 tisíc lidí na největší prorežimní demonstraci od začátku války a že Teherán nabírá nové dobrovolnické jednotky — mluví se až o tisíci nových praporech.
Jde o klasický efekt semknutí kolem vlajky. Když do země vtrhnete, tvrdě ji udeříte, zabíjíte civilisty a bezohledně se chováte i mluvíte — a americký prezident mluví o vyhlazení Íránu — vysíláte obyvatelům jednoznačný signál, že Spojené státy ohrožují jejich existenci. Revoluci zdola tím nepodpoříte a změnu režimu nezpůsobíte. Naopak: po čtyřicetidenní bombardovací kampani a při takové rétorice nemá íránské vedení sebemenší potíž udržet podporu zdola, spíš mu časem ještě poroste.
Ropa: Yanbu stojí, Saúdové shánějí palivo v Evropě
Americké úřady hlásí, že z Blízkého východu odchází zhruba 10 milionů barelů ropy denně v sedmidenním klouzavém průměru. I kdyby to platilo, je to zhruba polovina předválečného objemu. Nezávislé služby sledující tankerovou dopravu přitom mluví o 1,2 až 4,9 milionu barelů, tedy o propadu kolem 85 procent. Na amerických čerpacích stanicích to je vidět: nafta se drží na historickém maximu, výš nebyla nikdy.
Sledovat skutečná čísla je obtížné, v hrubých obrysech ale rozhoduje Hormuz a Rudé moře. Jakmile bylo jasné, že Íránci Hormuzský průliv z velké části uzavřou, sáhli Saúdové po ropovodu vedoucím napříč královstvím k Rudému moři a rozšířili ho. Odtud může ropa mířit na jih přes průliv Báb al-Mandab k východní Asii, nebo na sever k Suezskému průplavu — a dál buď průplavem, nebo souběžným ropovodem.
Jenže Báb al-Mandab je fakticky uzavřený a Húsíové zaútočili na přístav Yanbu, který leží na nejzápadnějším konci východozápadního ropovodu. Pokud Yanbu stojí — a podle všeho stojí —, do Rudého moře se žádná ropa nedostane, takže nemůže jet ani na jih, ani na sever. Obě cesty, Suez i Báb al-Mandab, jsou tím zavřené.
Následky jsou vidět v Evropě. Saudi Aramco oznámila evropským odběratelům, že do konce září ropa nebude, a vzápětí že nebude ani po celý říjen. Saúdové sami shánějí naftu a ropu v Evropě a jsou v úzkých. Množství saúdské ropy, které se dostane ven, proto zdaleka neodpovídá číslům administrativy.
Druhá strana rovnice je Čína. Po 28. únoru omezila dovoz ropy z předválečných zhruba 12 milionů barelů denně na nějakých 5 milionů. Poslední dobou svou poptávku zase zvedá a dnes je zhruba na 9 milionech. Tím ale ropu odebírá ze světového trhu — a čím méně ropy na trhu zbývá, tím je všude jinde dráž.
Nikdo neumí spočítat, jak to skončí
Udržet to do konce roku nepůjde. Data z Pákistánu, ze Saúdské Arábie i ze západní Evropy míří stejným směrem a nejtvrdší ránu dostává východní Asie. Ekonomika narazí na vážné problémy — jen nikdo neumí říct, jakou podobu vezmou. Žádný ekonom ani člověk z byznysu zatím nepředložil příběh o tom, jak to skončí.
Nejlépe to ilustruje banka JPMorgan. Její analytici podle zveřejněné zprávy opustili modely, kterými výsledek předpovídali, protože si jimi nemohou být jistí, a zvedají červený praporek: jsme v nebezpečné zóně. Ještě donedávna podávali scénář, který sice nebyl růžový, ale dal se snést. Ty časy skončily — a co se v nebezpečné zóně stane, neříká ani banka.
Klíčem zůstává dění v Saúdské Arábii a údery Húsíů. Pokud prezident válku nezastaví, ekonomické potíže budou obrovské. Na tom panuje shoda. Sporné je jen to, kudy se rána prožene.
Ukrajina: ztráty, které země neunese
Druhá válka na tom není lépe. V Evropě proběhla další z řady konferencí o tom, jak Ukrajinu podpořit — o tom, jak válku ukončit, nemluví nikdo. Polský premiér Tusk přitom připustil číslo, které dosud nahlas nezaznělo: ukrajinští partneři ho informovali, že měsíčně přibývá 27 tisíc mrtvých a raněných vojáků. Blíží se zima a ta může být katastrofální. Mnozí soudí, že skutečné ztráty jsou ještě vyšší.
Nikdo přitom Kyjevu neřekne, že takové ztráty ubývající populace neunese, zvlášť když Rusko drží převahu prakticky ve všech kategoriích — v počtu lidí, v logistice, v průmyslové kapacitě, v pumách včetně kluzných i v letectvu.
Zelenskyj mezitím zveřejnil dlouhý seznam potřeb: lepší dopravní logistiku, větší kapacitu pro přesun velkých objemů zboží, rychlejší modernizaci silnic a železnic, vojenskou mobilitu, která posílí obranyschopnost. Nic z toho ale nedostane, protože to nemá kdo dát.
Rusko rozbíjí zázemí fronty
Za tím seznamem stojí konkrétní ruský záměr. Rusové cíleně ničí logistické a dopravní sítě uvnitř Ukrajiny: likvidují lokomotivy, ničí čerpací stanice, trhají koleje a silnice. Míří na vojenskou infrastrukturu v týlu, aby zásobování jednotek na frontě bylo co nejtěžší. Na to Zelenskyj reaguje — jenže vývoj jde opačným směrem, než by potřeboval.
K tomu je potřeba přičíst uzavření ukrajinských černomořských přístavů. Ukrajina se fakticky stala vnitrozemským státem a přes tyto přístavy neodcházelo a nepřicházelo jen zemědělské a průmyslové zboží — proudila jimi i vojenská technika. Přítok materiálu tím výrazně poklesl. Spolu s rozbitou logistikou v týlu to frontové jednotky odřezává, nebo je přinejmenším částečně odřezává od zázemí, které potřebují, aby mohly dál bojovat.
Evropa válku z rukou nepustí
Řešení se nenabízí; kdyby existovalo, dávno by se našlo. Emmanuel Macron přesto zopakoval, že od Ukrajiny nelze odejít a že se Rusku nesmí dovolit vyhrát. Jenže nerozhoduje, co si kdo přeje, nýbrž co dokáže — a to Západ nedokáže.
Evropské elity půjdou touto cestou dál, dokud Rusové nezvítězí na bojišti. Válka se rozhodne tam, ne u jednacího stolu. Až střelba utichne, bude se v Evropě dál mluvit o podpoře Ukrajiny, což otráví vztahy mezi Ruskem na jedné straně a Ukrajinci se Západem na straně druhé. Realitu evropské elity nepřijmou, protože jsou na vítězství upnuté.
Výsledkem je ničení Ukrajiny a to se nedá zdůraznit dost. Julija Mendelová, někdejší tisková mluvčí ukrajinského prezidenta, napsala text, podle kterého Zelenskyj vede zemi k národní sebevraždě. Čísla v něm berou dech: ukrajinská populace je dnes poloviční proti roku 1991, kdy země získala nezávislost. Z dvaceti až pětadvaceti milionů lidí, kteří v zemi zbyli, je polovina v důchodovém věku. A na jedno narozené dítě připadají čtyři úmrtí.
Evropa zatím dál věří, že je dobrý nápad použít Ukrajinu jako beranidlo proti Rusku. Ukrajina Rusko neporazí a zároveň bude jako fungující společnost zničena — na konci zůstane naprosto nefunkční zbytkový stát.
Obavy, že se válka přelije dál na západ
Kdyby šlo jen o zkázu Ukrajiny, byla by to lidská tragédie. Jenže se k ní přidává další rozměr. Slovenský premiér Robert Fico veřejně varoval, že se války obává a že hlavním vítězem evropského rozpočtu na roky 2028 až 2034 nebudou občané, ale zbrojařské firmy. Rusko zároveň otevřeně vzkazuje, že pokud budou evropské země dál podporovat dalekonosné údery na ruské území, začne se vážně dívat po cílech na území Evropy.
Zatím to riziko zůstává v pozadí. Rusové věří, že jim rozsáhlá letecká kampaň, kterou plánují ještě zesílit, spolu s úspěchy na bojišti přinese vítězství poměrně brzy, takže cíle v Evropě napadat nebudou; o útocích na země NATO v nejbližší době nemluví. Pokud ale válku v dohledné době ukončit nedokážou a ošklivé vítězství se jim vzdálí, tlak na útoky v západní i východní Evropě podstatně vzroste.
Co Washington mohl udělat a neudělal
Trump nastupoval do úřadu se slibem, že válku ukončí za jediný den. Nestalo se nic. V červnu se Washington přiklonil na ukrajinskou stranu, před pár týdny Marco Rubio mluvil o tom, že Spojené státy chtějí jen zprostředkovat dohodu a celé to ukončit.
Možností ale mnoho nezbývá. Amerika je po uši zapletená na Blízkém východě, nejdůležitějším regionem pro ni zůstává východní Asie a Ukrajincům nemá co dát — střely PAC-3 rozhodně ne. Zapojit se do války na Ukrajině by bylo sebevražedné a prezident o to nestojí. Administrativa chce naopak zmenšit americkou stopu v Evropě a přenést břemeno podpory Ukrajiny na Evropany; udržovat alianci ovládanou Spojenými státy pro ni není prioritou. Proti tomu, jak se o alianci uvažovalo za Bidenovy vlády, je to něco úplně jiného.
Proč tedy prezident, kterého veřejné mínění nesvazuje, prostě neřekne Kyjevu, ať se s Ruskem dohodne, nebo bojuje sám? Protože to nedokázal. Loni v srpnu měli Trump s Putinem v Anchorage hrubé obrysy dohody a oba dobře věděli, že bez souhlasu Ukrajinců a Evropanů nemá cenu. Trump slíbil, že je k dohodě dotlačí, a nedokázal to. Právě tehdy měl Evropanům a Ukrajincům říct: když dohodu nepřijmete, končím, válka je vaše. To, co Trump s Witkoffem tehdy prosazovali, byla nejlepší dosažitelná dohoda a měla se přijmout. Měl odejít a břemeno války předat Evropanům a Ukrajincům. Neudělal to.
Závěr
Obě války stojí na stejné poruše. V Íránu má tlak vynutit kapitulaci, jenže zbraně na to nejsou a cíl stejně nezabírá: sankce a blokády samy o sobě režimy nelámou, jen semknou obyvatele kolem vedení. Na Ukrajině má vydržet strana, která ztrácí lidi, zázemí i přístup k moři, a podpora, která k ní míří, nestačí ani na udržení železnic. Mezitím ropa nevyplouvá, evropské rafinerie čekají na dodávky, které nepřijdou, a analytici přiznávají, že přestali rozumět vlastním modelům. Nic z toho nenaznačuje blízký konec — spíš to, že rozhodnutí padne na bojišti a na trzích, ne u jednacího stolu.
