Dvě procenta HDP na obranu jsou v Česku zákonná povinnost. V řeči rozpočtu to ale není abstraktní číslo: za čtyři roky jde o zhruba 780 miliard korun, které se musí někde vzít a za něco utratit. Text amerického velvyslance vyzývající ke zbrojení přišel přesně ve chvíli, kdy se o rozpočtu teprve jedná — a kdy ani ta dvě procenta nemají jistou podporu.
Čtvrt století po 11. září a války, které neskončily
Od útoku na newyorská dvojčata, při kterém zemřelo téměř tři tisíce lidí, uplynulo čtvrt století. O islámském terorismu se přitom mluví, jako by přestal být hrozbou. Výjimkou je Blízký východ, kde je vliv Hútíů vidět i ve vztahu k Saudské Arábii. Podstatnější než samotné výročí je ale to, co 11. září odstartovalo: nekonečné války. Donald Trump o nich mluvil a sliboval, že žádné další nepřijdou. Otázka zní, jestli války na Ukrajině a v Íránu nejsou přesně ony.
Kdo je začal, je samostatná otázka. Odpověď, že teroristé, platí jen zčásti — důvody, proč Američané do válek šli, nebyly vždycky čestné. A hlavně: Amerika si nikdy nestanovila konkrétní cíl, kolik je ochotná do války investovat a co za to dostane. Vidět jsou proto jen náklady a ty jsou obrovské.
Jedna věc je nová. Americký prezident mohl dřív začít válku a lidé ho měli dál rádi; uměl to vysvětlit a zůstat tváří pevné Ameriky. U Trumpa to neplatí. Mezi vlastními voliči zůstává oblíbený, ale jak říká všechno nahlas, přibývá lidí, kterým se to nelíbí a vidí hlavně výsledek. Oslabený americký hlas se pak pozná i ve chvíli, kdy velvyslanec přijde říct, že máme zvýšit výdaje na obranu.
Plán na menší, ale sevřenější Ameriku
Za Trumpovým počínáním stojí plán a tím plánem je především zkonsolidovat moc v Amerikách. Před časem vydal grafiku, na které jsou Mexiko, Spojené státy, Kanada, Island i Grónsko v barvách americké vlajky. Pro někoho je šokující už samotná představa, že by Mexiko patřilo ke Spojeným státům. Právě tady ale bude mít největší úspěch — ne že by se Mexiko stalo součástí Ameriky, ale svět se přerozdělí natolik, že to Čína i Rusko akceptují.
Výsledkem bude Amerika oslabená, zato koncentrovanější než dřív. Evropa to nepochopila vůbec: počítá s tím, že bude víc spolupracovat s Kanadou. Možná dočasně. Pokud Trump dosáhne toho, co chce, Kanada bude spíš součástí jeho světa.
Bude tedy Amerika zase velká? Z tohoto hlediska ano, obecně ne. Větší území samo o sobě sílu nedává.
Velvyslanec píše, rozpočet se teprve projednává
Text amerického velvyslance v České republice vyšel v Mladé frontě a vyznění je staré známé: máme víc zbrojit. Načasování má dvě vrstvy. Jednou je výročí 11. září, ke kterému asi bylo třeba něco napsat. Druhou je státní rozpočet, o němž se právě jedná a který zdaleka není hotový. Černochová den předtím upozornila, že není vůbec jisté, jestli projdou vůbec ta dvě procenta — někteří poslanci SPD jsou proti a chtějí méně.
Tlak z americké strany je proto silný a zajímavé je hlavně to, komu je adresovaný. Ne poslancům SPD, ale Andreji Babišovi. Ten tvrdí, že víc než dvě procenta nebudou, a to ani letos, ani příští rok, ani ten další — odmítá tedy přijmout závazek. Velvyslanec oproti tomu říká, že přijat být musí. Někde mezi tím bude kompromis, jen ho na veřejnosti nikdo neuvidí.
Dvě procenta, která dělají 780 miliard
Samotná dvě procenta jsou obrovské peníze. Příští rok vycházejí podle způsobu počítání na 190 až 195 miliard, přespříští už na 210 a o rok později na 220. Za čtyři roky Babišovy vlády to dělá 780 miliard korun do obrany. Kolik prostoru v rozpočtu takový balík zabere, si lze představit z přehledu, kam stát peníze rozděluje — každá vyšší kapitola se musí někde jinde ubrat.
A 780 miliard ještě nemusí být konec. Prezident Pavel chce bilion. Rozpočet se přitom musí podat do konce měsíce a prezident už víceméně dal najevo, že mu v cestě stát nebude. Jak ale nechat projít rozpočet, který podle velvyslancova textu podceňuje nutnost investovat do obrany?
Část české populace opravdu chce obrovské výdaje na zbrojení. Je malá. Převážná část chce mít pocit, že je chráněná, ale nechce plýtvat penězi. Prezidentův postoj je tlačit na výdaje dřív, než kdokoli přesně řekne, co za ně bude. Mluví se o protiraketové obraně, jenže co to vlastně znamená? Jak má Česká republika investovat tolik peněz za tak krátkou dobu, co za ně dostane a co to udělá s ostatními oblastmi rozpočtu?
Do čeho investovat? Drony ukazují, kde jsme
Víme vůbec, do čeho investovat a v čem má ta bezpečnost spočívat? Ano i ne. NATO plány má a dá se předpokládat, že je obnovuje. Zároveň je vidět, jak to funguje na Ukrajině. Jeden týden se píše, že Ukrajina má nejlepší drony na světě, další týden, že nejlepší má naopak Rusko, protože má vylepšené motory — rychlost kolem 600 kilometrů v hodině a sestřelit je prakticky nejde. Je to soutěž dvou zemí o to, kdo bude mít lepší dron.
A Česká republika? Něco určitě dělá, ale naposledy bylo vidět, že se mezi veřejností vybírají peníze na dva tři drony pro Ukrajinu. Rusko a Ukrajina přitom vyrábějí tisíce měsíčně, možná i denně.
Americe samotné docházejí rakety
Je Amerika tak vyzbrojená, jak to chce po ostatních? Právě že ne. Americký ministr války Hegseth nařídil, že padesát lidí na ministerstvu musí na detektor lži. Někdo totiž médiím prozradil, že raket a protiraketových střel je málo a že docházejí, a že kvůli tomu nelze vyhrát válku v Íránu ani pomáhat Ukrajině tak, jak by bylo potřeba. Únik byl označen za trestný čin, skoro za vlastizradu. Nakonec ale muselo přijít přiznání, protože nedostatek byl evidentní.
Taktičtější by možná bylo zprávu v tichosti dementovat a vyřešit si to za zavřenými dveřmi, ne hlásat do světa, že nejsme vyzbrojeni tak, jak potřebujeme. Dementi přišlo, jenže po něm přišlo i přiznání. Ukázalo se to i jinde: zkrátilo se okno, ve kterém je možné proplout Hormuzským průlivem. Americká vláda slíbila, že bude průliv hlídat, jenže nemá dost sil, aby to zvládala v rozsahu, jaký armáda chtěla.
Amerika tedy vede války a vytváří tím nebezpečné situace, které dopadají i na nás. A víc peněz na zbrojení máme vydávat my.
Kdo určuje, kde se bude nakupovat
Měla by Amerika určovat nejen to, co nakupujeme, ale i u koho? Tím nás totiž nutí nakupovat dráž. Odpověď je nepříjemně prostá: je to transakce ze strany Donalda Trumpa. Jestli vůbec jde o obranu, je samostatná otázka; férově řečeno, zčásti ano.
Dvě procenta jsou ovšem zákon a zákon znamená, že česká vláda je zavázaná utratit během čtyř let 780 miliard korun. To je tolik peněz, že bez americké techniky to skoro nejde. Za uniformy se taková částka neutratí, musí to být těžká technika. Amerika s tím samozřejmě počítá, programy jsou na to navázané a žádné tajemství to není. Logika zní: my vás chráníme, vy nakupujete tak, jak chceme my.
Druhá půlka je horší. Amerika sama už rakety vyrábět nestíhá a o tom se mluvit nechce. Technika tedy nemusí být k dispozici ve chvíli, kdy ji zaplatíme, a skončí to u zálohových faktur placených dopředu — stejně jako u letounů F-35, z nichž první dorazí někdy kolem roku 2030.
Údery na rafinerie a účet pro Evropu
Ukrajina bombarduje ruské rafinerie a Trump vyzval Volodymyra Zelenského, aby s útoky přestal. Den nato přišel další úder. Překvapivé je hlavně to přiznání — poprvé je doloženo, že údery nedopadají jen na Rusko.
V české veřejnosti je zvykem podporovat jakýkoli ukrajinský útok na Rusko, tedy i ten na rafinerie. Teď přichází americký prezident a říká, že to bude mít vliv na Západ; jestli na Ameriku, nebo na Evropu, už tak přesně neřekl. Při výpadku zhruba 40 procent rafinérských kapacit se ale Evropa dopadu nevyhne. Nepůjde jen o vysokou cenu, ale i o nedostatek — mluví se o začátku nové energetické krize.
Sankce, které mají dotlačit Evropu
Je tlak na rafinerie cestou, jak Rusko dostat k jednacímu stolu nebo aspoň k ústupkům? Příliš ne. Rusko reaguje tím, že ropné produkty víc dováží, například z Indie. Zároveň leží v americkém Kongresu zákon, který Trump podporuje a který má trestat státy nakupující ruské ropné produkty. Potrestány by tak měly být i Indie a Čína.
A Spojené státy? Pokud někdo kupuje od Ruska, platilo by to i pro ně. Amerika ale žije v iluzi, že má energie dost. Ceny kolem čtyř dolarů za benzin a šesti za naftu ukazují opak a pro Ameriku je to velký problém. Každé snížení rafinérských kapacit totiž znamená, že někdo přijde o možnost nakupovat levněji.
Evropa je na to připravená nejhůř a může přijít i o většinu zdrojů. Námitka, že se od ruských zdrojů odstřiháváme sami, má háček: ve skutečnosti se od nás odstřihne Rusko a s ním Indie a Čína. Americký zákon neuznají — v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci se domluvily na volném trhu s energiemi a uplatní ho bez Západu. Výsledek: nový globální svět bude mít lepší zdroje energie než my. Zato my budeme morálně čistí.
Přídělový režim jako vyhlídka
Kde bude Amerika brát ropu, když Hormuzský průliv je v takovém stavu, v jakém je? Něco si vyrobí, jenže to nestačí. Dřív nebo později bude muset zavést kontroly a omezení, stejně jako se o nich mluví tady.
Veřejně o tom mluvil i předseda svazu energetiky. Za komunismu prý nebylo úplně špatné, že si ředitel fabriky ráno zapnul rádio a ještě před cestou do práce věděl, jestli ten den smí vyrábět, nebo má provoz vypnout. A přesně to budeme podle něj potřebovat znovu: vědět dopředu, kdo smí vyrábět a kdo ne.
Sankce samy o sobě existují a existují i způsoby, jak je obcházet; to je další fáze. Prvotní cíl je jiný — dotlačit Evropu, aby se od ruských zdrojů opravdu odstřihla. Evropa sama říká, že chce, příští rok přijdou další omezení, a nový americký zákon má zajistit, že o ně skutečně přijde, i kdyby si to na poslední chvíli rozmyslela. Že si je někdo jiný vezme a bude je pak draho prodávat zpátky? Možné to je. Ostatně děje se to i dnes.
Závěr
Účet, který se v Česku chystá, má dvě části. Jedna je rozpočtová: 780 miliard korun za čtyři roky bez jasného zadání, co za ně bude a kde se kvůli tomu ubere. Druhá je energetická: odstřižení od ruských zdrojů ve chvíli, kdy rafinérských kapacit ubývá a zbytek světa si domlouvá vlastní pravidla obchodu. Společné mají obě to, že se o nich rozhoduje jinde než tady — a že se budou platit dopředu.
