Stále častěji zaznívá volání po pevnosti Evropa. Každá pevnost ale potřebuje velitele – a kdo by velel té evropské? Němci s Francouzi, nebo nějaký bruselský byrokrat. Jisté je jen to, že středoevropané by ve velení nebyli. Kdo nejvíc touží po bezpečí, může tak skončit za cizími hradbami a bez práva o čemkoli rozhodovat. Od Bruselu proto profesor Petr Drulák, někdejší velvyslanec ve Francii a bývalý první náměstek ministra zahraničí, dnes předseda spolku Svatopluk a vysokoškolský pedagog, nic nečeká – jen to, aby státům nepřekážel a nechal je dělat to, co stát dělat má. Západ Evropy už podle něj svou šanci možná promarnil. Co zbývá malým národům uprostřed kontinentu, které nechtějí velet, ani jen poslouchat?
Naděje se jmenuje odlišnost
Neevropský svět dnes kolonizuje Západ, především západní Evropu, a vrací jí tak to, co sama kdysi prováděla jemu. Střední Evropu přitom bere s sebou. Nadějí je odlišnost: obyvatelstvo střední a východní Evropy ještě neztratilo některé základní instinkty. Ukázala to reakce na masovou migraci kolem roku 2015 a ukazuje to i vztah k opatřením Zelené dohody, pro která tu žádná velká přízeň nekvete – i vládní představitelé otevřeně říkají, že jsou nesmyslná.
Chybí jen odvaha se proti nim postavit. Ta by ovšem byla velmi draze zaplacena, takže nejde jen o zbabělost politiků: vědí, že jim hrozí reálné náklady. Progresivistické složky společnosti – Piráti, Progresivní Slovensko či část dalších stran – jsou přesvědčené, že to, co se děje v Bruselu, je správné. Zůstávají však menšinou a většina středoevropských společností smýšlí jinak. Pokud tato většina najde své mluvčí, může v širší střední Evropě vzniknout spojenectví, které bude vzdorovat dnešnímu zideologizovanému Bruselu.
Tři cesty: dvorek Bruselu, cizí patron, nebo vlastní dohoda
Může si střední Evropa vybudovat vlastní směřování, bez lojality k mocenským blokům a bez dominantní mocnosti? Možnost tu je vždycky. První alternativou je status quo: střední Evropa zůstane zadním dvorkem Bruselu, bude sice remcat, ale nakonec vždycky splní, co se po ní chce, i když ví, že jí to škodí.
Druhou alternativou je, že Brusel se ve své bezradnosti začne rozpadat a dvorku se ujme někdo jiný. Tak jako dnes Brusel vzhlíží k Erdoganovi, může si jižní část východní Evropy říct, že bude líp, když se domluví s Turky. Někdo bude spoléhat na Rusy a na dohodu s Putinem, jiný na Číňany. Rýsuje se multipolární svět, takže možností je víc než před dvaceti lety.
Třetí cestou je nedomlouvat se primárně s vnějšími hráči, ale nejdřív uvnitř střední Evropy – a teprve potom vyjednávat s velmocemi. Zda je to reálné, je potřeba vyzkoušet, protože ostatní alternativy jsou tak odpudivé, že by k tomu měly motivovat. Velkým globálním hráčem střední Evropa nikdy nebude. Pokud se ale spojí v nějaké konfederaci kolem sta milionů obyvatel, dokáže už s velkými hráči jednat – a nebude jen něčím pod jejich rozlišovací schopností, citronem, který vymačkají a odhodí.
Trojmoří: větší než Německo, ale s americkou stopou
Ve hře je několik projektů: dobře známý Visegrád, Slavkov, hojně diskutované Trojmoří a v poslední době i Dvojmoří. Trojmoří, tedy osa Baltského, Černého a Jaderského moře, sdružuje zhruba třináct států a má velký geopolitický dosah. S výsledky dubnového summitu jeho zástupců v Dubrovníku ale spokojenost není.
Sympatická je na Trojmoří velikost: počtem obyvatel i HDP jde o celek, který je geopoliticky větší než Německo. A tím sympatické vlastnosti končí. První problém tkví v genealogii – projekt vymyslela americká analytická centra a část polských hegemonistů. Na námitku, že i Evropskou unii vymysleli v Americe, existuje prostá odpověď: dnes je vidět, kam to vedlo. Nejde jen o to, kdo projekt vymyslel, ale kudy se ubírá – a americká stopa je v Trojmoří pořád. Vzniká jako opora amerického vlivu mezi Německem a Ruskem, nikoli jako prostor, kde by středoevropané svrchovaně rozhodovali sami o sobě.
Celá myšlenka stojí na axiomu, že Amerika je vzdálená, ale benevolentní velmoc, s jejíž ochranou a podporou lze počítat. Tento axiom byl empiricky tolikrát vyvrácen, že kdo o tom ještě pochybuje, ať se podívá na Bidena a Trumpa – na takovou mocnost nemá smysl cokoli sázet. Trojmoří by tak střední Evropu uzavřelo na americkém dvorku. A pokud už musí být střední Evropa na něčím dvorku, pak spíš na evropském: v takovém případě by mělo smysl jít do Berlína a Paříže a dohodnout se s nimi za každou cenu. To je ovšem otázka základního geopolitického vkusu – a ani tuto cestu Drulák nenavrhuje.
Polsko a dva geopolitické prostory
Druhým problémem Trojmoří je Polsko, které je podstatně větší než ostatní členské státy. Nejvýrazněji je to vidět ve visegrádské spolupráci, kde jsou zbylé tři státy dohromady geopoliticky menší než Polsko. Ani v Trojmoří, kde je států mnohem víc, ale Polsko nemá protiváhu, takže by spolek nutně skončil pod polskou hegemonií.
Polské pojetí střední Evropy se přitom nepřekrývá s pojetím států jižně od Polska. Je baltské: když se v Polsku řekne střední Evropa, vidí se východ, jagellonská říše, Ukrajina a Bělorusko. To není český pohled a už vůbec ne rakouský, maďarský nebo balkánský. Existují tu dva prostory. Baltský, kam patří Polsko, pobaltské státy a patrně Švédsko, Dánsko a Finsko, má své koherentní zájmy. Podunajský prostor má zájmy jiné. Nejsou naprosto neslučitelné a mezi oběma prostory nemá stát žádná berlínská zeď – spolupracovat mohou, ale nemohou být součástí jednoho geopolitického celku.
Velikost Polska povede vždycky k marginalizaci ostatních a polský geopolitický zájem s podunajským nerezonuje. Polsko by navíc mluvilo za všechny: tohle je přece politika, kterou musí hájit každý rozumný středoevropan, my ji formulujeme a od vás čekáme podporu.
Dvojmoří: rovnováha místo hegemona
Nevytvoří ale spolek menších a méně významných zemí jen prostředí, v němž si je větší hegemoni rozeberou? Otázka je, zda jim to dovolí. V projektu, kde Polsko chybí – tedy v Dvojmoří zemí mezi Černým a Jaderským mořem –, panuje mocenská rovnováha. Česko, Rakousko, Maďarsko, Rumunsko, Slovensko i Srbsko jsou co do velikosti srovnatelné. Pokud se dohodnou, budou dohodu brát vážně všichni, protože s ní všichni musí souhlasit.
V tom je rozdíl mezi mocenskou rovnováhou a hegemonií: nikdo nediktuje, jde o dohodu mezi sobě rovnými. Tento princip v mezinárodní politice funguje. Po staletí, zhruba od třicetileté války do roku 1871, takto fungovala evropská politika – víceméně vyrovnané velmoci se dohadovaly a dohoda držela. Skončilo to až se sjednocením Německa. Proč by stejný princip nemohl fungovat na regionální, středoevropské úrovni? Členství v Dvojmoří má jasné hranice: severní tvoří Slováci a Češi, jižní Bulhaři a Makedonci.
Otevřenost všemi směry a globální jih
Země globálního jihu a východu se členy Dvojmoří stát rozhodně nemají. Státy Dvojmoří ale mají vést zahraniční politiku otevřenou všemi směry. I vůči Američanům, pokud budou schopni vnímat středoevropany jako partnery s vlastními zájmy – ne rovnocenné, takové Amerika ve střední Evropě nikdy mít nebude, ale aspoň jako někoho, koho musí brát trochu vážně. A kromě nich i vůči Rusům, Číňanům a státům globálního jihu, které budou v příštích desetiletích hrát v globální politice mnohem větší roli než dosud.
Navázat s globálním jihem samostatnou a rovnocennou spolupráci je v zájmu střední Evropy. Precedent existuje: Jugoslávie v 50., 60. a 70. letech, kdy Tito patřil k vůdcům hnutí nezúčastněných zemí. Rozpad Jugoslávie je téma na jinou debatu – země ale leckomu vadila právě kvůli Titovi, nejdřív východu a Stalinovi, později i Západu, protože byla jiná, nezapadala do šablon a v mnoha ohledech byla úspěšná.
Globální jih je globální většina, žije tam většina obyvatel planety, a střední Evropa s ním musí mít normální vztah založený na respektu. Vztah západní Evropy k těmto zemím je narušený kolonialismem: buď je vykořisťuje, nebo se jim omlouvá, klečí před nimi na kolenou a přijímá migranty, o které nestojí. Střední Evropa si s nimi nemá co vyčítat. Sama byla kolonizována, ví, co to znamená, a má k nim mít určitou empatii. Zároveň ale může odmítnout výčitky, že je vykořisťovatelem, a bez potíží vysvětlit, že o migraci z jejich zemí nestojí, protože škodí jim i jí. O takovou racionální politiku se pokouší právě Dvojmoří, které má mít vztahy se Západem, s východem i s globálním jihem.
Tři polské cesty
Co si s tím počne Polsko, když zůstane mimo? Polsko má vlastních projektů několik. Prvním je stát se hlavním spojencem Spojených států v Evropě – silná armáda a americké základny, aby touto zemí nebyla Velká Británie ani Německo, ale Polsko. Cíl je to nesmyslný, ale pokud do toho Poláci chtějí jít, je to jejich věc; jsou, nebo chtějí být, suverénním státem.
Druhou možností, kterou Polsko zkouší, je zařadit se mezi velkou čtyřku či pětku evropských velmocí, které rozhodují o kontinentu – vedle Němců, Francouzů, Italů a Španělů. Třetí cestou je regionální uskupení v baltském prostoru s pobaltskými státy, s Ukrajinou a výhledově možná s Běloruskem, které by sloužilo jako bašta proti ruskému vlivu a ruské expanzi.
Některá z těchto možností se Polákům možná osvědčí. Možná ale zjistí, že všechny tři jsou nesmyslné a že jsou přece jen středoevropany. Pak se s nimi dá mluvit o tom, jak budou s Dvojmořím spolupracovat. Jakmile by se ale stali jeho součástí, mělo by uskupení hegemona, který bude prosazovat věci, jež zbytku nesedí.
Pro Ameriku je střední Evropa na úrovni střední Afriky
Malé středoevropské země jsou zvyklé mít mocného patrona. Když jím nebude Amerika, nebude o ně usilovat někdo jiný – třeba Čína, která v Evropě posiluje svůj vliv – a nezahrají si o ně mocnosti poker bez ohledu na to, co si o tom Dvojmoří myslí? Takové obavy stojí na základní chybě v úvaze o Americe. Kdo tu sází na Ameriku, připomíná bruselské pomatení: fakta jsou na stole, a přesto je nevidí a dokola opakuje Amerika, Amerika, Amerika.
Amerika přitom dává najevo, že střední Evropa pro ni nikdy nebude prioritním regionem. Možná jím pro ni nebude ani Blízký východ, který chce opustit – i tak pro ni bude desetkrát důležitější než cokoli ve střední Evropě. Z hlediska amerických priorit je střední Evropa někde na úrovni střední Afriky. Opakovat jméno Ameriky je jako snažit se ji sem magicky přivolat.
Ano, střední Evropa se k Americe uchylovala, protože pro ni představovala prosperitu a po revoluci i vytouženou vizi svobody. Jenže nechat se Amerikou v něčem inspirovat je jedna věc a očekávat od ní ekonomickou a geopolitickou angažovanost věc zcela jiná. Od roku 1990 nemá smysl s takovou angažovaností počítat. Přicházet s touto utopií a poměřovat jí reálné věci je těžko pochopitelné.
Vlastní podnik místo korporace
Spolupráce menších středoevropských států sama o sobě naráží na obrovské problémy a výzvy. Už to, že by se Slovensko, Česko, Maďarsko, Rakousko, Srbsko, Bulharsko a Rumunsko na něčem sešly a dohodly, není vůbec samozřejmé. Je mezi nimi tolik vzájemné nenávisti, předsudků a opovržení, že existují desítky dobrých důvodů, proč by to nemělo fungovat.
Do společné jednací místnosti je může přivést jediné: poznání, že zahraniční panství je pro ně natolik nevýhodné, že je lepší zkusit něco vlastního. Je to jako rozhodování, zda začít vlastní podnikání, nebo nastoupit do korporace a spolehnout se, že se o člověka postará. Korporace, které se dnes střední Evropě nabízejí, jí ale nemají moc co dobrého nabídnout. Od Ameriky žádná nabídka nepřichází, Rusové a Číňané většinu středoevropanů nenadchnou a Brusel, který v 90. letech vypadal nadějně, se naprosto zdiskreditoval a nejeví známky sebereflexe, reforem ani nápravy. Nezbývá než to zkusit mezi sebou.
Čína a mnohostranný světový řád
Otazníkem zůstává, která z „korporací“ bude do budoucna perspektivní – Amerika, Rusko, Čína, Indie, nebo Afrika. Čínský prezident Si Ťin-pching loni na summitu Šanghajské organizace pro spolupráci ohlásil, že chce stát v čele změny světového řádu, a část té změny se odehrává v přímém přenosu. Vzniká tak mnohostranný řád. Čínské ambice jsou pochopitelné, a dokonce legitimní: Čína chce spoluurčovat podobu světa a má k tomu dostatečnou geopolitickou váhu.
Je iluzí myslet si, že by v tom střední Evropa hrála důležitou roli. Pokud ale dokáže vytvořit konfederaci, která nebude produkovat společné politiky jako Brusel – žádnou středoevropskou sociální, zdravotní ani školskou politiku –, ale zvládne geopolitickou koordinaci, zatímco doma si každý stát bude dělat, co chce, dokáže aspoň zakřičet či zapištět tak, aby to bylo slyšet v Pekingu. Pokud Čína chce harmonické světové uspořádání, jak zní její vlastní pojem, bude muset se středoevropany počítat a brát je aspoň trochu vážně.
Zelená tranzice a čínská cesta
Geopolitika je jedna věc, hospodářská síla druhá. Evropská ekonomika ztrácí dech, a to především kvůli Zelené dohodě, zatímco východoasijský expres se rozjíždí. Čína navíc ve stále větší míře dodává technologie pro evropskou zelenou tranzici: Evropa si podřezává větev, Číňané jí dodávají pily a k jejich výrobě využívají staré známé zdroje energie, které si Evropa dobrovolně zakázala. Je to čistý byznys, nebo i škodolibost? Škodolibost k vysvětlení čínského jednání potřeba není. Stačí se podívat, co dělá Evropa a Amerika. Evropa Číně otevírá příležitosti a Čína by jednala proti vlastním zájmům, kdyby je stoprocentně nevyužila.
Jak Čína naloží se svou rostoucí technologickou převahou – prosadí svůj vliv jen hospodářsky, nebo i vojensky, jak to v minulosti dělal Západ? O tom se vede velký spor a jednoduchá odpověď neexistuje. Velmi špatnou zprávou by bylo, kdyby se Číňané chovali jako Západ, jako Britové a Američané – pak by střední Evropu nečekalo nic dobrého. Úplně vyloučit to nelze. Druhou možností je, že kultura a civilizace skutečně platí a velmoci nejsou zaměnitelné. Podle čínské historické trajektorie by to pak špatně dopadnout nemuselo: Čína si vytvoří vlastní sféru vlivu, v ní bude chtít klid a se zbytkem světa bude uzavírat pragmatické dohody. Nebude se snažit budovat ve střední Evropě oázy konfucianismu nebo taoismu – to by bylo řešení západní.
Číňané své hodnoty nevyvážejí. Kdo s nimi chce jednat, musí ale přijmout jejich podmínky, nebo je svou silou a váhou donutit podmínky proměnit ve společné. To už je úkol pro velké hráče. Střední Evropa bude vždycky tím menším hráčem, který pozoruje tanec obrů a musí v něm najít skulinku, jež je pro ni nejvýhodnější. Proto potřebuje mít otevřené možnosti na všechny strany – k Rusku, k Číně, k Americe i ke globálnímu jihu. A proto není dobrá ani baltská posedlost Ruskem a rusofobie: s ní by střední Evropa do 21. a 22. století vstupovat neměla.
Závěr
Střední Evropa má na výběr mezi zadním dvorkem Bruselu, náručí jiného patrona a vlastní dohodou. Trojmoří nabízí velikost, ale pod americkým vlivem a polskou hegemonií. Dvojmoří vyrovnaných podunajských států od Česka po Bulharsko je podle Druláka cestou rovnováhy bez hegemona – s politikou otevřenou Americe, Rusku, Číně i globálnímu jihu. Spoléhat na Ameriku nemá smysl, protože pro ni je střední Evropa na úrovni střední Afriky. Čína svět změní tak či tak; jestli ji bude třeba brát vážně, záleží na tom, zda se malé státy uprostřed kontinentu dokážou domluvit samy mezi sebou.
