Rok od voleb, které vynesly k moci Andreje Babiše, září plné voleb v Německu, summit skupiny BRICS a návštěva čínského prezidenta ve Spojených státech. Písničkář a publicista Ivan Hoffman, před listopadem 1989 jeden z výrazných disidentů, prochází uplynulý měsíc s jednou optikou: za politickými hesly hledá peníze a zájmy. Z bilance vychází Babiš jako opatrný systémový hráč, Německo jako země, kde přestává fungovat strašení, BRICS jako blok, který Západ dlouho podceňoval, a Čína jako soupeř, který Američanům přerostl přes hlavu.
Rok Babišovy vlády: sliby, které zůstaly ležet
Kdo po loňských volbách čekal, že vítězná opozice naloží s poměry v zemi tak rázně jako nové vlády v Polsku a Maďarsku, je zklamaný. Rozdíl je nejlépe vidět na přístupu k médiím: tam šly nové vlády nepřátelským médiím hned z kraje po krku, u nás jdou média po krku nepřátelské vládě. Z rušení koncesionářských poplatků se stala nedůsledná fraška.
Formálně vládne koalice, v praxi vládne ANO a ANO rovná se Andrej Babiš. Protože Babiš ve volbách porazil koalici Petra Fialy, vznikl falešný dojem, že je jejím protikladem. Inventura volebních slibů ale vyznívá jinak: muniční iniciativu nezrušil, nesmyslný nákup amerických stíhaček také ne, zákon typu FARA proti řádění politických neziskovek nepřijal a důchodcům nevrátil peníze, o které je připravila Fialova koalice. Pochválit se samozřejmě umí a na předchůdce ukazuje rád, jenže to dělají všichni politici. Podstatné je, že stejně jako Fiala je i Babiš rusofob a zbrojení se nepříčí. A to je na celé bilanci nejhorší.
Obrana není zbrojení
Lze aspoň tvrdit, že se současná vláda liší mentálním nastavením — že minulý kabinet zbrojil hlavně pro ukrajinskou armádu, kdežto deklarovaná dvě procenta HDP mají posloužit vlastní obraně? Odpověď zní, že obrana a zbrojení jsou dvě různé věci. Smyslem zbrojení je byznys, nikoli bezpečnost.
Komu jde o bezpečnost, zdůrazňuje první článek Severoatlantické smlouvy, v němž se členové zavazují řešit spory mírovou cestou. Kdo chce na válce vydělat, točí se kolem článku pět, který mlhavě líčí solidaritu. Na stejnou smlouvu se tak dá dívat z opačných konců: zatímco Babiš už plánuje, jak pošle do Pobaltí dvě české brigády, slovenský premiér Fico slibuje, že slovenské vojáky do žádné války kvůli nějakému článku pět nepošle.
ANO není protestní strana, ale systémová
Proč zůstává tolik slibů nesplněných? Odpověď nezní, že by si vláda ukousla příliš velké sousto. ANO není protestní strana, je to strana systémová, která se od ODS, Starostů nebo lidovců příliš neliší. Když Babiš mluví o hájení českých zájmů, platí to v tom smyslu, že za český zájem považuje členství v Evropské unii a NATO. Proti bruselským nesmyslům, vměšování a diktátu se vymezuje jen slovně, na víc nemá kuráž. Siláckými řečmi zakrývá opatrné lavírování — pod maskou pragmatika je to neslaný nemastný, opatrný slaboch.
Zlobit se na něj kvůli tomu ale není úplně fér. Oligarchický systém liberální demokracie, který je v Evropské unii povinný a je nastavený tak, aby zvýhodňoval majetnou menšinu na úkor poškozované většiny, mu vyhovuje. Babiš je fabrikant a oligarcha, který tomuto režimu vděčí za majetek i vliv. Jinak řečeno je to kapr, který nemá důvod vypouštět rybník. A protože jde o toxický rybník, který je třeba vypustit celý, bylo od voličů naivní najmout si na to zrovna kapra Babiše.
AfD: radikální podle mainstreamu, systémová podle parlamentu
Normální život a jistotu, že nepřijde energetická chudoba, by si přáli i Němci. Tradiční strany prohrávají, AfD je poráží, a proto ji komentátoři označují za nesystémovou. Jedna věc je, co opoziční AfD říká, druhá, co o ní říkají vládní strany a provládní média. Programově se vymezuje proti migraci, Green Dealu, eurozóně a euru, proti zapojení Německa do války na Ukrajině a kritizuje odstřižení od levného ruského plynu a ropy. Z programu plyne, že jde o stranu konzervativní a euroskeptickou; pohledem mainstreamu je radikální, krajně pravicová nebo xenofobně nacionalistická.
AfD je přitom parlamentní strana, a tedy součást politického systému — čili strana systémová. Opoziční strany bývají logicky radikálnější než ty s vládní odpovědností a stejně logické je, že strany, které se drží u moci, líčí konkurenci jako hrozbu. Volební výsledky však ukazují, že strašení v Německu přestává fungovat.
Klimatická neutralita a servisní elita
Německo se zavázalo, že bude do roku 2045 klimaticky neutrální, a logika zjevně velí: když Green Deal nefunguje, je potřeba víc Green Dealu. Za devatenáct let mají Němci opustit uhlí, ropu i zemní plyn. Největší ekonomice Evropy — a s ní i Česku, které je s Německem obchodně těsně provázané — to sotva pomůže.
Přibývá Němců, kteří mají pocit, že se jim nevede dobře, protože to s Německem objektivně jde z kopce. Stále je tam ale dost lidí, kterým úpadek nevadí, protože se z něj mají dobře. Nejde jen o diskrétní elitu extrémně bohatých, se kterou se běžný občan nikdy nesetká — takových lidí nikdy není dav. O to, aby se Němcům vedlo špatně, pečuje takzvaná servisní elita: výkonní ředitelé, manažeři, makléři, developeři, právníci, média a politici, kteří spravují zájmy nikým nevolené elity, aniž by to tušili, a jsou za své služby placeni.
Nikdo nepřišel o mozek, jde jen o zisk
Známé podobenství o rybím hejnu, které poslušně následuje rybku zbavenou mozku, je vlastně optimistický scénář. O mozek nikdo nepřišel. Potíž je v tom, že se přemýšlí jen o tom, jak vydělat peníze, a co nenese zisk, má se za zbytečné. Dnešní elity neuvažují, co by se dalo pro lidi udělat, ale kolik stačí udělat, aby systém ještě fungoval. Čili kolik vody stačí, aby nějaké ryby přežily.
Oblíbená průpovídka někdejší kancléřky Angely Merkelové, že něco nemá alternativu, platí jen pro fyzikální zákony. Jinak má alternativu všechno: k demokratické totalitě názorová pluralita, k cenzuře svoboda, k euru marka, k válčení s Ruskem byznys s Ruskem. Pro vládnoucí elitu je ovšem přijatelné jen to, z čeho může profitovat její zaměstnavatel, tedy diskrétní elita. Na čem se nedá vydělat, je nežádoucí — alternativa nezmizí, ale zůstane politickým programem, který se nikdy neprosadí do praxe.
Zemětřesení? Spíš ohnutá tráva
Psát o regionálním výsledku AfD jako o politickém zemětřesení je přehnané; pro vyděšené komentátory je zemětřesením každé ohnutí trávy proti větru. Velké naděje se nenaplní a velké obavy také ne — je na to příliš pozdě, respektive příliš brzy. Hlavně je ale systém stabilnější, než vypadá, a to platí i u nás.
Jde totiž o konzumní demokracii, v níž naprostá většina lidí řeší, co chce mít, nikoli kým chce být. Je to tak pevné a zároveň banální existenciální nastavení, že se o něm nemluví. Z mlčení o přízemním konzumerismu pak vzniká optický klam, jako by se společnost přela o vznešené hodnoty, politické ideály a lidskoprávní dilemata. Naoko se vedou spory, zda má být společnost průmyslová, nebo zelená, progresivní, nebo konzervativní, národní, nebo multikulturní, militaristická, nebo pacifistická — jenže v těchto sporech nikdo nevyhrává. Společenský pohyb má obrovskou setrvačnost a řeči mají na reálnou politiku jen omezený vliv.
Mít, nebo být: východisko je individuální
V Meklenbursku-Předním Pomořansku zvítězila AfD, v Berlíně Levice. Kancléř Friedrich Merz po volbách prohlásil, že nelze pokračovat jako dosud — a vzápětí dodal, že je potřeba pracovat jako dosud, nic měnit nebude a jsou zapotřebí reformy.
Když se odmyslí politikaření kolem, alternativa, kterou má smysl zvažovat, je individuální revolta proti konzumní demokracii. Nic nového pod sluncem — dilema mít, nebo být provází člověka celou jeho historií. Konzum je nepovinný, nikdo ho nevnucuje. Je to past nastražená velice ledabyle, protože se nabízí jako příležitost. Alternativou k pohodlné poslušnosti je nepohodlná svoboda. Konzumní demokracie navíc není takový totalitní režim: nepohodlnou svobodu v nabídce má, aby se jí nevyčítalo omezené portfolio. Východisko tedy existuje, ale jen individuální.
BRICS: nezápadní, ne protizápadní
Zkratka z počátečních písmen zakládajících zemí — Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jihoafrické republiky — zní jako anglické slovo pro cihlu a postupně přibývají další cihly. Už dnes jde o stavbu nepřehlédnutelnou, o koncept, který kdekoho znervózňuje. BRICS se neprezentuje jako nepřítel Západu; je to organizace nezápadní, nikoli protizápadní. Vzhledem k americké velmocenské premise „kdo není s námi, je proti nám“ je však nežádoucí konkurencí.
S ekonomickou silou bloku, který dnes vytváří 40 procent světového HDP, roste i jeho geopolitický vliv. Na summitu indický premiér Módí prohlásil, že lídři zemí BRICS napříště nemají vystupovat jako politici respektující pravidla prosazovaná jinými, ale mají se sami stát jejich tvůrci. To musí ve Washingtonu znít hrozivě.
BRICS má spíš velký potenciál než útočnou strategii. Když něco trvá dvacet let bez pevné struktury, závazné smlouvy a jasného harmonogramu, nebudí to respekt. Západ má navíc odjakživa sklon konkurenci podceňovat a dlouho věřil, že spolek nebude fungovat kvůli rusko-čínským, čínsko-indickým a rusko-indickým rozporům. Jenže nejlepší terapií na vzájemnou nedůvěru se ukazuje alergie Američanů, respektive Západu, na cokoli, co nemají pod kontrolou a čemu nevelí. Právě Američané jsou důvodem, proč k sobě Čína, Rusko, Indie a po nich desítky dalších zemí našly cestu.
Dolar pod tlakem národních měn
Hlavním důvodem amerických obav o postavení ve světě je, že státy BRICS při vzájemném obchodu stále častěji obcházejí dolar a dávají přednost národním měnám. Západní i česká média se přitom posmívají, že se bez dolaru neobejdou. Čísla ale mluví jinak: Rusko a Čína vypořádávají v národních měnách 99,1 procenta vzájemného obchodu, Rusko a Indie přibližně 96 procent a Čína má dohody o zúčtování mimo dolar s více než dvaceti zeměmi.
Skutečně ohrozit dolar jako rezervní měnu by mohla teprve nová společná měna pro obchod a na té se státy BRICS zatím nedomluvily. Donald Trump sice vyhrožuje, že takovou drzost potrestá stoprocentními cly, trend k dedolarizaci je ale zřejmý. Kdo je chytrý, bude se aktiv v dolarech zbavovat, dokud ještě mají nějakou hodnotu. Neplatí to pro západní centrální banky: ty si finanční předvídavost z politických důvodů dovolit nemohou a dolar nejspíš podrží až do hořkého konce.
Blok bez kapitána
BRICS hledá společného jmenovatele zájmů svých členů a reaguje na aktuální geopolitické pohyby. Nepodobá se NATO ani Evropské unii: struktura je volná, nikdo nedominuje a co není vzájemně výhodné, to prostě není. Rostoucí vliv nedluží jednotě — nejde o tým, který povinně táhne za jeden provaz, a nemá kapitána. Síla bloku se odvíjí od pragmatického partnerství členů, kteří se respektují, protože si mají co nabídnout.
Členové BRICS se před světem neuzavírají, podstatné ale je, že jim už nelze vnutit nic nevýhodného. Čínu, Rusko ani Indii nemá Západ čím účinně vydírat; společně jsou vůči němu v pohodlné, nezávislé pozici a Módího slova ukazují, že si to uvědomují. Důležitější než to, jak kdo vidí sám sebe, je, jak ho vidí okolí. S přibývajícími zeměmi, jimž imponuje pragmatický BRICS a vadí militantní Západ, se mění i vnímání globalizace. V západním pojetí je globalizace povinná a má předem určené příjemce. BRICS přináší naději na změnu pravidel, i když jak by nová pravidla měla fungovat, to jeho členové nevědí a neshodnou se na tom. Možná je v tom budoucnost globalizace: učinit ji nepovinnou, dobrovolnou a nechat na každém, zda se přidá.
Trump čekal u letadla
Čínský prezident Si Ťin-pching oplatil Donaldu Trumpovi návštěvu a americký prezident se opravdu snažil — čekal na hosta přímo u letadla, což je výjimečné gesto. Že jde o představitele komunistické strany, na tom příliš nezáleží: jsou to komunisté „na baterky“ a s ideologickými představami z minulosti mají dnešní Číňané společného málo.
Vztahy USA a Číny jsou, diplomaticky řečeno, křehké. Obě strany si nedávno vyzkoušely tvrdou celní válku, která neměla vítěze a na níž nikdo nevydělal. Osobní setkání prezidentů se proto stalo příležitostí restartovat partnerství — ne přátelství, ale partnerství — a vnést do rivality stabilitu. Trump se Si Ťin-pchingem mluví, protože musí; raději by měl Čínu na vodítku jako třeba Venezuelu, jenže Čína už Američanům přerostla přes hlavu. Číňané zase s Trumpem mluví, protože nechtějí přijít o americký trh. Obě ekonomiky se navzájem doplňují a jejich zájmy jsou provázané. Zároveň nelze zapomínat, že Američané pořád řeší takzvanou čínskou hrozbu a Číňané vědí, že Američanům se nedá věřit.
Platí to, co připomíná velvyslanec ČR při OSN Hynek Kmoníček: v diplomacii je třeba mluvit se všemi, s nepřáteli především, aby se zjistilo, zda jsou opravdu nepřáteli.
Co se na summitu skutečně dohodlo
Obě strany si setkání pochvalují, povrchnímu pozorovateli by se ale mohlo zdát, že se nic převratného nedohodlo. Trumpovi hodně záleží na tom, aby se s ním jednalo s náležitou úctou. Číňané ho mají dobře přečteného, a proto setkání pateticky vykreslují jako historický bod. Připomínají světlé okamžiky vzájemných vztahů — společné vítězství nad Japonskem ve druhé světové válce, pingpongovou diplomacii a Nixonovu návštěvu — a Trumpa chválí za vytvoření příznivých podmínek pro spolupráci, umírněnou konkurenci, zvládnutelné rozdíly a přísliby míru. Takto nastolenou přátelskou atmosféru Trump nechtěl kazit: odpustil si apel na dodržování lidských práv Ujgurů a nepřel se o Tibet ani o Tchaj-wan. Agentura Reuters přitom konstatovala, že jednání nepřineslo zásadní veřejně oznámený průlom a bylo spíš ukázkou osobní diplomacie.
Něco se přesto podařilo. Důležité je už to, že spolu prezidenti mluví. Konkrétním úspěchem je dohoda, že si v řadě oblastí nebudou vzájemně škodit, a to není málo. Obchodní příměří se prodlužuje o dva měsíce, vzájemná cla se sníží v objemu 30 miliard dolarů na každé straně, vznikne obchodní rada a pokračuje vyjednávání o širší obchodní dohodě. Jak dlouho taková dohoda o neútočení vydrží, je těžké říct. Čas spíš hraje pro Čínu, která tvrdí, že nechce nahradit USA a usiluje jen o to, aby se stala lídrem ve všech oblastech globálního významu, zejména ve vědě a technice. Z takového čínského prvenství Američané radost mít nebudou. Čínská média líčí summit jako počátek čínsko-americké družby, výsledky nadhodnocují, jak se dá, a avizují například pozvání na studijní pobyty pro sto tisíc mladých Američanů.
Umělá inteligence na stole prezidentů
Hořkou pilulkou pro Spojené státy jako dosavadní technologickou velmoc je nutnost vést s Čínou dialog o umělé inteligenci. Výmluvné bylo už složení státní večeře, kterou americký prezident pro čínského hosta pořádal: sešli se na ní šéfové všech velkých amerických firem vyvíjejících umělou inteligenci, z Číny tam ale nebyl nikdo. Číňané prý pozvání očekávali, nedostali ho a soudí se, že si to Čína jen tak líbit nenechá.
Téma se na program dostalo v době, kdy šéfové největších technologických firem v USA vystrašili světovou veřejnost tvrzením, že si umělá inteligence začíná dělat, co chce, a může lidstvo ohrozit, nebo dokonce vyhubit. Pro případ, že by se superinteligence dala na politiku, se prezidenti dohodli na pravidelném dialogu o přínosech a rizicích této technologie a na komunikačním kanálu pro řešení případných incidentů. Téma je citlivé: v Číně se obávají, že USA usilují o zpomalení vývoje, aby Čínu zadržely a udržely si technologický náskok, v USA zase panuje obava, že Číňané žádnou dohodnutou regulaci stejně dodržovat nebudou.
Strašení jako reklama a nebezpeční lidé
Varování z úst technologických magnátů má i druhou stránku. Šéfové firem vyvíjejících umělou inteligenci volají po zpomalení vývoje a kontrole, ale nikomu, kdo sleduje burzu, neuniklo, že krátce nato všechny ty firmy vydaly nové, rychlejší a inteligentnější modely. Není tedy jasné, zda jim jde o bezpečnost, nebo o konkurenční boj, čili o peníze.
Na jedné straně dává vývoj kritikům za pravdu, protože přibývá případů, kdy se technologie chová autonomně a svévolně. Je ale možné, že šéfové soupeřících firem panikaří kvůli astronomickým investicím a rostoucím dluhům — investuje se na dluh — které zatím nepřinášejí odpovídající zisk. Nafukuje se AI bublina a je třeba ji zamaskovat a odvést pozornost jinam. Za právní regulaci umělé inteligence se přimluvil i Bill Gates, podle něhož dokáže ohrozit miliony životů — zrovna on, pověstný tím, že mu vždy šlo hlavně o peníze.
S umělou inteligencí je to stejné jako se všemi vynálezy: nebezpečná není samotná technologie, ale špatní lidé, kterým se dostane do rukou. Že se umělá inteligence dostala do rukou vojákům, je jako rozdávat dětem ve školce zápalky. Začleňování superinteligence do vojenských systémů, kdy války povedou autonomní roboti, je zárukou, že budoucnost lidstva bude velice temná. A to, že před svými výtvory varují sami vývojáři, je poněkud absurdní.
Pandy jako barometr vztahů
Jeden konkrétní úspěch státní návštěvy je přece jen nesporný: Čína poslala do Spojených států pár pand velkých. Nejde o dar, pandy jsou jen zapůjčené, a dveře si tam podávaly doslova — čínský prezident odjížděl a pandy přilétaly. V Americe jsou nesmírně populární, určitě populárnější než čínský prezident a možná i než ten americký.
Potíž je v tom, že si je Američané musí zasloužit. Když Číňany naštvou, pandy se vracejí domů. V roce 2019 odjely ze zoo v San Diegu, v roce 2023 z Memphisu a z Washingtonu a poslední pandy velké se z Ameriky do Číny vrátily v roce 2024 ze zoo v Atlantě, když vztahy mezi oběma zeměmi zamrzly. Právě do Atlanty se teď medvědi vrátili jako — slovy čínského prezidenta — poslové přátelství mezi Čínou a Spojenými státy. Pandy jsou přátelské od přírody, s politikou je to horší. Pokud v Atlantě vydrží plánovaných deset let, bude to zázrak. Když kdysi odlétaly, byla celá Amerika ve smutku; Američané mají čínské pandy zkrátka rádi.
Výhled: Blízký východ
Pro nadcházející měsíc zbývá jediné přání: rozumné uklidnění na Blízkém východě, kde se schyluje k velkému dramatu, možná až k jaderné válce. Dlouho se všichni dívali na Ukrajinu a přemýšleli, co z toho může vzejít. Dnes se ale zdá, že největším ohniskem konfliktu a nejnebezpečnějším místem pro život je právě Blízký východ.
Závěr
Bilance měsíce se nese v duchu skepse ke sloganům. Babišova vláda nesplnila klíčové sliby, protože je součástí systému, který měla měnit. V Německu sílí AfD, ale konzumní demokracie má obrovskou setrvačnost a skutečné východisko zůstává individuální. BRICS roste bez kapitána a bez dolaru a Spojené státy musejí jednat s Čínou, kterou už nemají čím zkrotit — s pandami jako nejvěrnějším měřítkem toho, jak na tom vzájemné vztahy právě jsou.
