Letní nápor tisíců migrantů na hranici španělské Ceuty v severní Africe znovu ukázal, že Evropská unie nelegální migraci nezvládá. Politolog a bývalý diplomat Petr Drulák – někdejší český velvyslanec ve Francii, první náměstek ministra zahraničí a ředitel Ústavu mezinárodních vztahů, dnes předseda spolku Svatopluk a vysokoškolský pedagog – rozebírá, proč evropské státy proti migraci postupují nerozhodně, kdo z krize těží a proč bez zásadní proměny politického systému náprava podle něj nepřijde.
Ceuta Evropu nesjednotila, ale rozdělila
Krize v Ceutě nevedla k jednotné evropské reakci. Naopak naplno otevřela spor mezi těmi, kdo chtějí Evropu před nelegální migrací chránit, a těmi, kdo k ní přistupují obojace. Řada představitelů včetně Andreje Babiše a Giorgie Meloniové připomínala, že ochrana hranic je odpovědností samotného státu. A že si Španělsko potíže zčásti přivodilo samo: když legalizovalo pobyt statisícům nelegálních migrantů, vytvořilo motivaci přicházet do země nelegálně s vyhlídkou, že se jednou zlegalizuje i pobyt dalších.
Vyložené „vítače“ dnes podle Druláka na nejvyšší úrovni nenajdeme – problém vidí všichni. Jenže ani ti, kdo ho vidí ostřeji, jako Meloniová nebo střední a východní Evropa, nedokážou postupovat dost rozhodně. Zčásti nechtějí, zčásti na to nemají nástroje. Státníka, který se rozhodne migraci čelit, okamžitě zabrzdí evropská soudcokracie s vysvětlením, že migranty vrátit nemůže a musí se o ně postarat.
Soudcokracie napříč Evropou
Rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu, podle něhož migranty, kteří připlují po moři a nepřekonávají žádnou technickou překážku, nelze automaticky vracet a musí dostat plnohodnotné řízení, je jen drobný kamínek v mozaice. Soud, který při posuzování migrace dospěje k něčemu podobnému, se podle Druláka najde v každém členském státě Evropské unie. Nejde tedy o španělský problém, ale o problém Francie, Itálie i všech ostatních.
Odstrašujícím příkladem je Matteo Salvini. Jako italský ministr vnitra se před lety skutečně snažil chránit Itálii před nelegální migrací – a pak strávil několik let před soudy, kde mu hrozilo vězení. Představitelé evropských států si proto radikálnější kroky dvakrát rozmyslí.
Vítačský duch žije dál
Že některé země byly v minulosti vstřícné natolik, až si přivodily vážné sociální a ekonomické problémy, Drulák nepopírá. Mluví ale o dnešku, ne o roce 2015. Evropská elita dnes migraci vnímá jako problém, a právě proto tlačí na středoevropské a východoevropské státy, které migrace tolik nezasáhla, aby přijímaly migranty, které samy nechtějí.
Kdyby migraci skutečně brala jako obohacení, jak tvrdí aktivisté, na kvótách by netrvala – a pokud se „hloupí východoevropané“ obohacovat nechtějí, je to jejich chyba. Ve skutečnosti chce, aby lidé, se kterými si sama neví rady, odešli na východ. To je dnes konsenzus na nejvyšší politické úrovni. Vítačský duch ovšem žije dál: mezi vysokými úředníky, některými politiky, soudci a samozřejmě aktivisty z neziskových organizací.
Proč Sánchez legalizoval nelegální migranty
Španělský socialistický premiér Pedro Sánchez legalizoval pobyt obrovskému počtu nelegálních migrantů, což působí jako silný magnet. Drulák se na jeho krok dívá neideologicky – očima někoho, kdo má na starosti stát a na jehož území žijí miliony lidí mimo jakýkoli systém. Vláda má v takové situaci teoreticky dvě možnosti. První je nelegální migranty policejně posbírat, uzavřít do táborů a vyvézt do zemí původu. To však nedovoluje evropský právní stát a nedovolují to ani země původu, které se ke svým občanům nehlásí. I kdyby se lidi podařilo za nasazení policie a nejspíš i armády posbírat, odsunout je nelze.
Druhou možností je legalizace. Kdo žije v nelegalitě, chtě nechtě se podílí přinejmenším na šedé ekonomice a nejspíš i na organizovaném zločinu. Stát o takových lidech nic neví a právem je vnímá jako bezpečnostní riziko. Po legalizaci jsou registrovaní, úřady vědí, kde bydlí, a stávají se součástí systému. Riziko přitom nezmizí: mnozí nemají doklady, nedokážou doložit ani to, odkud pocházejí, a mezi legalizovanými mohou být i nebezpeční lidé, třeba vyslaní Muslimským bratrstvem. Vláda tak volí menší zlo. Dobré řešení to není – jenže jaké dobré řešení existuje, když takovou situaci někdo zdědí?
Že legalizace může levicovým vládám posloužit i k zajištění budoucích voličů, Drulák nevylučuje. Připouští také, že masová nelegální migrace je ideologická záležitost a Sánchez přichází z té části politického spektra, která problém nikdy neviděla a dodnes se k němu neumí rozhodně postavit.
Bez změny ústavního systému to nepůjde
Co by ale dělala vláda strany Vox ve Španělsku, Le Penové ve Francii nebo AfD v Německu? Moc možností by podle Druláka neměla – a už několik let nemá. Zbývá jediná další cesta: změna režimu, tedy krok od liberální demokracie k demokracii národní, která by vytvořila právní základ pro odsun lidí. Současný ústavní systém evropských států to ovšem nedovoluje.
Pro srovnání stačí Amerika. Je to svrchovaný stát, mnohem svrchovanější než kterýkoli evropský, a prezident Trump přesto zápasí s vlastními soudy a úřady ve snaze odsouvat migranty, které považuje za nežádoucí. Přitom žádný evropský státník nemá věci pod kontrolou tak jako americký prezident.
Na australský model je už pozdě. Austrálie stanovila, že kdo vstoupí na její území nelegálně, dopouští se trestného činu a navždy ztrácí možnost získat australské občanství. Takové pravidlo by podle Druláka evropské soudy rozbily – a i kdyby ne, zůstává otázka, co s miliony lidí, kteří už tu jsou. Pokud se Evropa chce zachránit, čekají ji zásadní změny. V Česku se mluví o změně režimu a někomu z toho běhá mráz po zádech, jenže jde o celou Evropu. A nejen o migraci, ale i o to, jak jsme prorostli s Bruselem a co dnes dělá Evropská komise. Takový systém je podle Druláka potřeba rozbít, pokud chceme přežít.
Pevnost Evropa? A kdo by jí velel
Stále častěji se objevuje německý výraz Festung Europa, tedy pevnost Evropa. Pochází z doby druhé světové války, kdy nacistická propaganda takto označovala kontinentální Evropu ovládanou třetí říší, kterou měla německá armáda ubránit před spojeneckou invazí. Dnes se jím myslí dříve nepředstavitelná opatření proti nelegální migraci převážně z muslimských zemí – k nimž ale Evropa zatím nemá ani odvahu, ani právní základ.
Drulákovi obraz pevnosti nijak přitažlivý nepřipadá. Pevnosti vždycky někdo velí – a kdo by velel té evropské? Němci s Francouzi, nebo nějaký bruselský byrokrat? Jisté je jen, že bychom v tom velení nebyli my. Obrana hranic přitom patří k základním povinnostem každého státu. Od Bruselu proto Drulák nečeká žádný přínos, jen to, aby státům nebránil: ať z toho zmizí a nechá státy dělat to, co dělat mají.
Tak proč je přijímáte?
Slovinský premiér Janez Janša údajně vyslechl od marockého ministra otevřené přiznání: Maroko drobné zloděje a podvodníky nezavírá, nechá je na svobodě, a když jim pak Španělsko nabídne legalizaci, zbaví se tak svého problému. Na Janšovu námitku, že Maroko vyváží své problémy do Evropy, ministr odpověděl otázkou: „Tak proč je přijímáte?“
Drulák výrok považuje za autentický a podle něj prozrazuje něco téměř nadčasového o masové migraci. Stačí se podívat, jak migrovali Evropané. Austrálii osídlili právě takoví lidé. Američané rádi pěstují mýtus, že z Evropy do Ameriky přišla elita, která se doma nemohla rozvíjet. Takoví lidé mezi migranty možná byli, většina ale připomínala spíš ty, o nichž mluvil marocký ministr. Každá společnost má lidi, se kterými si neví rady, a evropské společnosti to kdysi řešily na úkor světa, který se tomu nemohl bránit.
Dnes by se Evropa bránit mohla, ale nedělá to. Drulák v tom vidí i jistou historickou spravedlnost: za to, co Evropa světu napáchala, jí svět teď trochu vrací. U některých zemí jde podle něj o cenu za kolonialismus. Potíž je, že se to týká i nás – bere nás to s sebou.
Ideologie, ale hlavně ekonomika
Proč se tedy Evropa nebrání? Ideologický moment tu je, nelze ale podceňovat ten ekonomický. Kdyby šlo jen o progresivistickou ideologii a nestály za ní ekonomické zájmy, s migrací by si podle Druláka Evropa poradila velmi rychle. Němci však mají jako součást základní strategie přežití představu, že demograficky vymírají, Německo se vyprazdňuje a musí to řešit migrací.
Japonci mají ještě větší demografický problém, a přesto si jasně řekli, že migrací ho řešit nebudou – vsadili na roboty a jiné strategie. Německo se k migraci přihlásilo, a když ji jednou prohlásilo za řešení, těžko pak rozlišuje, jaká migrace to má být. Řada lidí, kteří do Německa přicházejí, je pro tamní společnost naprosto nepoužitelná a nemůže obsadit místa, která potřebuje. Bez poptávky velkého kapitálu po pracovní síle by byl boj proti migraci mnohem jednodušší.
Migrace jako nástroj vydírání
Stejně jako Německo se podle všeho rozhodla Francie i některé severské státy – a nelegální migrace se mezitím stala účinným nástrojem politického nátlaku, ne-li vydírání. Nabízí se otázka, proč marocká pohraniční stráž v Ceutě najednou přestala hlídat hranici a zda to nesouvisí s 20. červencem 2026, kdy Pedro Sánchez přijel na oficiální návštěvu do Alžíru. Maroku, které s Alžírskem nemá ani diplomatické vztahy, se to jistě nelíbilo. Podobně postupoval turecký prezident Erdoğan: když se mu něco na Evropské unii nelíbilo, přestal hlídat hranici, přestože na ostrahu turecké i marocké hranice proudí z Unie obrovské peníze.
Je to podle Druláka klasický problém Evropy a Turecka. Evropa tvrdí, že jí právní stát svazuje ruce, ale naštěstí je tu Turecko s jiným ústavním uspořádáním, kde Erdoğan může, když na to přijde, dělat věci, které nesmí ani americký prezident. Využije ho tedy na špinavou práci – a totéž čeká od Maroka. Kdo ale přizná, že si sám poradit neumí a potřebuje někoho jiného, toho ten druhý začne vydírat. To je naprosto logické. Pokud si myslíme, že náš problém budou řešit jiní, stáváme se jejich zajatci. Základní změny musíme provést u sebe.
Španělsko je navíc v obtížné situaci. Přes moře sousedí s Marokem i Alžírskem a s oběma chce mít dobré vztahy, jenže ty dvě země se na smrt nenávidí. Každý vstřícný krok Madridu vůči Alžírsku proto hned odnese problémy s Marokem.
Do poslední krize mohl podle Druláka vstoupit i Izrael. Španělsko vystupuje ostře propalestinsky, a pokud dnes nějaký národ Izraelci skutečně nenávidí, jsou to podle něj Španělé. Různí izraelští intelektuálové a lidé z think-tanků už léta prohlašují, že si Španělé za svůj postoj zaslouží, aby je zaplavili migranti. Nakolik se tyto síly na migrační vlně podílely, Drulák neví – otevřeně ji ale vítaly.
Francie stojí na svém
Postoje některých vlád se přesto mění. Italská i dánská premiérka dávají najevo odhodlání nepouštět na svá území neomezené počty migrantů a osmělují se i v Česku: český premiér by potápěl prázdné lodě pašeráků a někdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda by se nebránil masivní výstavbě plotů. Jsou to ale dílčí názory jednotlivých zemí.
Francii zná Drulák z doby, kdy tam působil jako český velvyslanec, a některé své tamní zkušenosti označil za otřesné – především to, jak francouzská politická i soudní elita pronásleduje každého, kdo kritizuje migraci. Žádnou změnu od té doby nezaznamenal. Jedním politickým rozhodnutím ji ani provést nejde: justice je prostoupená progresivistickou ideologií a k ní se přidávají média, neziskové organizace a univerzity. Veřejný prostor pečlivě hlídá kritiky migrace, aby je mohl okamžitě označit za fašisty a xenofoby.
Náprava by vyžadovala hlubší změny politického systému – očistu justice a státní správy a výchovu alternativní elity. To Francie nedělá. Část Národního sdružení kolem Le Penové se sice o budování takových institucí pokoušela, ty však živoří na okraji. I kdyby Le Penovci příští rok získali vládní odpovědnost, což nelze vyloučit, budou spíš bezmocně přihlížet, jak stát, který nominálně vedou, vůbec nemají pod kontrolou.
Británie ztracená, Francie sotva k záchraně
Které země jsou tedy v největším ohrožení? Paradoxně ty velké. Velká Británie je podle Druláka asi ztracená, zda lze zachránit Francii, pochybuje, a k tomu se přidává to, co se stalo v Německu. Z menších zemí Švédsko: ještě před deseti či patnácti lety mělo problémy, ale zvládalo je, dnes už ne. Ani případná zásadnější změna po švédských volbách nemusí mnoho znamenat – otázkou zůstává, co nová politická síla zmůže v systému nastaveném tak, jak je. Belgie je dlouhodobě ve velmi těžké situaci a nelepší se to. Na západě Evropy by bylo spíš výzvou najít stát, který s migrací problém nemá.
Evropa je v tomto ohledu rozdělená na západ a východ. Východoevropské státy jsou zatím do určité míry ušetřeny, mají ale jinou výzvu – ukrajinskou migraci. I ta je potenciálně obrovským problémem, větším, než si řada lidí uvědomuje, jde však o jiný druh problému. Migrace spojená s radikalizací islámu a s příchodem lidí, kteří nejsou a nechtějí být slučitelní s evropským způsobem života, je problémem celé západní Evropy. Itálie Giorgie Meloniové se snaží něco dělat, ale i ona má do určité míry svázané ruce.
Zajímavým příkladem je Dánsko. Má dlouhodobě levicové vlády, které však v otázkách migrace nejsou progresivistické. V tom spočívá zásadní rozdíl mezi Dánskem a Švédskem, platí to zhruba posledních dvanáct let – a možná i proto nejsou dánské problémy zdaleka tak výrazné jako švédské.
Muslimské bratrstvo a Marseille, kterou nikdo nevyčistí
Bývalí vysocí francouzští důstojníci a generálové už léta varují před prorůstáním vlivu Muslimského bratrstva mimo jiné do bezpečnostních složek. Mají evropské tajné služby představu o rozsahu problému? Drulák věří, že ano: situaci monitorují a čas od času do médií prosákne zpráva kontrarozvědky, která stav ukazuje – nedávno se objevila jedna o Muslimském bratrstvu ve Francii. Otázkou je, co s tím politické vedení dělá a co s tím vůbec může dělat.
Výmluvný je příklad z doby před téměř dvaceti lety, kdy nastupoval prezident Sarkozy. Už tehdy bylo zřejmé, že Francie část svého území nemá pod kontrolou. Sarkozy si pozval špičky bezpečnostního aparátu a zeptal se, co by stálo vyčistit třeba Marseille, aby tam nebyly čtvrti ovládané aliancí imámů a drogových dealerů. Odpověď zněla, že musí počítat s občanskou válkou, a přidali i odhad obětí v řádu tisíců. Sarkozy do toho nešel: politický výnos by byl omezený, hrozilo by mu doživotní vězení a stal by se otloukánkem celé Evropy. Do takového kroku podle Druláka nepůjde žádný soudný liberálně demokratický politik.
Obětované země a režim, který se musí zhroutit zevnitř
Bezvýchodnost situace ilustruje příběh rodinného přítele z Pákistánu, který studoval v Praze, pak se přestěhoval do Británie a pracoval tam na prestižním místě. Teď se stěhuje zpátky do Čech se slovy, že podruhé v životě utíká z Pákistánu. Lze tedy o takových zemích mluvit jako o obětovaných?
U Velké Británie si Drulák nedokáže představit, co by musela udělat, aby se dostala zpátky – a hlavně nevidí sílu, která by toho byla schopná. Dochází sice k mobilizaci občanské společnosti v autentickém smyslu slova, à la Tommy Robinson: aktivisté, kteří nežijí z grantů pro Brusel nebo americké nadace, ale chopí se problému, jímž společnost žije a který politická elita neumí řešit. Proti nim však stojí represe státu a v elitě – mezi vysokými úředníky a důstojníky – nevzniká trhlina, kdy by se jedno rameno státu postavilo proti druhému. Šance přijde teprve tehdy, až část bezpečnostních sborů řekne, že do toho už nejde.
Zatím systém každého takového člověka eliminuje. Příkladem je Hans-Georg Maaßen, bývalý šéf německé kontrarozvědky. Když začal říkat věci, které se nelíbily kancléřce Merkelové, skončil, založil vlastní politický proud a snaží se prorazit. Vedle AfD se mu to příliš nedaří a spojit se s ní zatím nechce, protože si dosud zachovává reflex člověka establishmentu, který s AfD nesmí být viděn. Dokud takové bariéry mezi „správně smýšlejícími“ přetrvávají, režim bude přežívat.
Aby se začal měnit, musí se hroutit i zevnitř – tak jako komunistické režimy v osmdesátých letech. Tehdy nehráli hlavní roli disidenti ani američtí „imperialisté“, ale frakce uvnitř režimu, které šly proti sobě. Empirické doklady, že by k něčemu takovému docházelo dnes, zatím Drulák nevidí.
Závěr
Evropa podle Petra Druláka nelegální migraci nezvládá ne proto, že by problém neviděla, ale proto, že jí v řešení brání vlastní soudy, ideologie a ekonomické zájmy. Spoléhání na Turecko či Maroko z ní dělá rukojmí, Brusel by měl státům hlavně ustoupit z cesty a skutečný obrat přijde až se změnou ústavního systému a s rozkladem současného režimu zevnitř. Západ kontinentu je na tom nejhůř, východ je zatím ušetřen – i když s vlastní výzvou v podobě ukrajinské migrace.
