Donald Trump tvrdí, že chce válku s Íránem ukončit „skutečnou dohodou, ne falešnou“. Jakou dohodu má na mysli, ale neřekl, a Teherán zatím ustupovat nehodlá. Analytik zahraniční politiky Brian McGlinchey v rozhovoru rozebírá, proč Washington vstupuje do případného dalšího kola s poloprázdnými sklady, bez vyjednavače a s přesvědčením, že konec války určí sám. Írán to vidí jinak.
Skutečná dohoda místo falešné a válka trvající 51 let
Skutečných dohod s Íránem už bylo několik. První byl jaderný pakt JCPOA, ze kterého Trump jednostranně vystoupil a celou krizi tím rozpohyboval. Druhá je červnové memorandum o porozumění, které 17. června okázale podepsal ve Versailles, jako by šlo o historický okamžik. Teď prezident tvrdí, že podmínky, které tehdy přijal, už pro něj nejsou přijatelné.
Teherán mezitím přitvrzuje. Mluvčí Revolučních gard opakují, že o jaderném programu se nebude jednat, dokud se nevyřeší situace v Hormuzském průlivu. Stav „ani válka, ani mír“ Írán odmítá: válka podle něj pokračuje a skončí buď tím, že USA přijmou íránské podmínky, nebo íránským vítězstvím na bojišti.
Trump v Bílém domě navíc potřetí zopakoval, že Írán s Amerikou bojuje 51 let. Před 51 lety byl ale listopad 1975 a v Íránu vládl šáh, kterého USA dosadily po převratu v roce 1953. Ajatolláh se k moci dostal až v roce 1979. Jednou se člověk splete, ale opakovat zjevný omyl znovu a znovu je podle McGlincheyho jen další důkaz, jak se prezident odtrhl od faktů.
Totéž platí o útoku na torpédoborec USS Cole, který Trump přičetl Íránu. Ve skutečnosti ho provedla al-Káida, kterou podle McGlincheyho financovala saúdská královská rodina; stopa tedy vede do Rijádu, ne do Teheránu. Podobně roste počet demonstrantů, které měl íránský režim zabít: z původních několika tisíc se postupně stalo 50 tisíc a dnes 75 tisíc. Esej deváťáka o Íránu by podle McGlincheyho obsahovala víc faktů, než kolik jich má vrchní velitel s nejlepšími zpravodajskými brífinky na světě. Ať prezident lže vědomě, nebo pravdu nezná, obojí je pro vyjednávání o konci války špatná zpráva.
Dohoda, která má přežít příštího prezidenta
Trump chce dohodu, která by „přebila“ i budoucího „hloupého“ nebo „slabého“ prezidenta. Zároveň v jedné větě slibuje, že válku „tak či onak dokončí“. Obojí naráz nejde. Dohodu, kterou nástupce nemůže jednoduše zrušit, zajistí jen mezinárodní smlouva schválená Kongresem. JCPOA takovou oporu neměl, stál jen na pravomoci Bílého domu, a proto ho Trump mohl smést vlastním podpisem.
O smlouvě ale nikdo nemluví. A i kdyby, schválit trvalý mír s Íránem by znamenalo přemoct izraelskou lobby, což se McGlincheymu nezdá reálné ani po drtivých výsledcích voleb. Trumpova obava z prezidenta, který dohodu zruší, je navíc čistá projekce: přesně to sám udělal. Írán přitom JCPOA dodržoval, snížil zásoby obohaceného uranu, část vyvezl a jeden reaktor zalil betonem. Americké zpravodajské služby opakovaně potvrdily, že Írán jadernou zbraň nevyvíjí. Odměnou mu byly zdrcující sankce, které dopadají na běžné Íránce.
Za odchodem z JCPOA stál John Bolton, kterého Trump jmenoval poradcem pro národní bezpečnost navzdory námitkám senátora Randa Paula. Podobně dopadl summit Trumpa se Severní Koreou ve Vietnamu. Delegace tehdy čekaly aspoň malou dohodu, která udrží jednání v pohybu. Bolton ale Trumpa přesvědčil, ať odejde, protože buď dostane všechno, nebo nic. Nevyšlo to ani tehdy. Írán si z toho vzal jasné ponaučení: žádné sliby, sankce ať padnou předem, jinak nic.
Prázdné sklady a 21 slíbených továren
Pokud chce Trump válku dokončit vojensky, narazí na munici. V prvním kole USA spotřebovaly velkou část zásob a jejich obnova se počítá na roky, ne na měsíce. Prezident tvrdí, že zbrojovky staví po celé zemi 21 továren na rakety Patriot, Tomahawk a THAAD a že jsou sklady plné. Veřejně oznámených projektů je přitom devět, včetně rozšíření stávajících závodů. To je pořád hodně, ale ne 21. Číslo roste stejně jako počet zabitých demonstrantů.
Ani devět továren se nerozjede přes noc. Nejde o dělostřelecké granáty z pásu, ale o technologii blízkou výrobě malých letadel. Továrnu je třeba postavit, vybavit stroji a vyškolit lidi. Úzkým hrdlem jsou navíc dodavatelské řetězce a suroviny, z nichž velká část pochází z Číny, která nemá důvod americkému zbrojení pomáhat. Zvýšit výrobu raket PAC-3 z přibližně 650 kusů ročně na cílových dva tisíce tak v čase, který by rozhodl současnou krizi, podle McGlincheyho nepřichází v úvahu.
Kdo rozhoduje o válce a míru v přesvědčení, že má munice dost, a ve skutečnosti ji nemá, chystá si katastrofu. Válku, kterou nelze vést déle než tři týdny, natož roky jako válku na Ukrajině, nelze vyhrát. USA by ji dokonce mohly prohrát, pokud si Írán udrží útočnou kapacitu, a vše nasvědčuje tomu, že udrží.
Diplomacie bez diplomata: Vance mimo hru
Když neexistuje vojenská cesta, zbývá diplomacie. Jenže viceprezident JD Vance, který po prohraných volbách do Kongresu otevřeně řekl, že poctivý rozbor porážky republikánů musí začít válkou s Íránem, a podle zpráv chystal schůzku s vysokým íránským generálem, byl od íránské agendy bez okolků odstaven. Následovala kampaň lidí z Trumpova okolí, kteří viceprezidenta v televizi označili za nepřítele.
McGlinchey Vance neobhajuje bez výhrad. Viceprezident měl podle něj v únoru proti válce vystoupit mnohem rázněji. Je volený, neslouží z milosti prezidenta, a mohl tedy svůj úřad využít jako tribunu proti nesmyslné válce. Přesto byl jediným vysokým představitelem, který zjišťoval, co chce druhá strana. Dohoda totiž z definice potřebuje souhlas obou stran, ne jen Trumpův. Podle informací od lidí znalých poměrů ve Washingtonu teď Vance nemá na poradách žádný hlas a jeho názor nikdo nechce slyšet.
Trump se ohrazuje, že mu Benjamin Netanjahu ani Izrael neříkají, co má dělat. Odstavením jediného vyjednavače ale jasně ukázal, kam směřuje. Ve hře zůstávají jen jestřábi, kteří od voleb tlačí na návrat k válce ještě usilovněji.
Válka jako trvalý stav
Kdo tvrdí, že nikdo nechce nekonečnou válku, by se měl podle McGlincheyho podívat na izraelskou vládu. Přední izraelský vojenský think tank nedávno vydal dokument, podle kterého mír není cílem, ale jen dočasným nástrojem k dosažení jiných cílů. Výchozím stavem Izraele má být válka.
Proti Íránu se tak vede trvalá válka. Poslední rok a půl je otevřeně vojenská, předtím šlo desítky let o válku ekonomickou. Záminkou bylo obvinění z vývoje jaderné zbraně, které Netanjahu opakuje už desítky let, ačkoli americké zpravodajské služby opakovaně potvrzují opak. Izraelská vláda nechce, aby v regionu zesílil jakýkoli suverénní a prosperující stát, a své sousedy proto soustavně oslabuje: Libanon, Sýrii, Gazu, Irák a teď Írán. Kvůli spojenectví s Izraelem se tato politika stává i politikou americkou.
Vypnout Íráncům klimatizace
Mezi válečnými jestřáby vybočoval senátor Kennedy. V předchozích měsících dvakrát naznačil, že by USA mohly odejít, protože Íránu způsobily škody, ze kterých se bude 25 let vzpamatovávat. Teď ale navrhuje použít nejvyspělejší umělou inteligenci na světě a vypnout v Íránu všechny klimatizace. Zasáhnout tak nemá Revoluční gardy ani vedení v Teheránu, ale obyčejné lidi v nejteplejších oblastech země.
Lidové povstání proti režimu, se kterým Washington v únoru počítal, se tedy nekoná, a nikoho by to nemělo překvapovat. Na začátku války USA Íráncům slibovaly osvobození, dnes zní rétorika „my proti nim“ bez ohledu na civilisty. Íránci dál chodí na demonstrace na podporu vlády a vyčítají jí, že vůči USA není tvrdší.
Válka navíc odstranila umírněné. Zabila nejvyššího vůdce, ajatolláha, který vydal fatvu zakazující vývoj jaderných zbraní, a jednoho z nejzkušenějších umírněných diplomatů, se kterým se dalo jednat. Na ajatolláhově pohřbu dav vypískal Arakčího a Pezeškjana, protože s Amerikou po tom všem ještě vyjednávají. Odstraňování partnerů pro mír je podle McGlincheyho izraelská metoda: Netanjahuův Likud kdysi podporoval vzestup Hamásu, aby proti sobě neměl jednotné umírněné palestinské vedení, se kterým by se muselo vyjednávat. Cílem Izraele vůči Íránu tedy podle McGlincheyho není mír, ale rozvrácený stát, který se bude dvacet let vzpamatovávat, nebo se rovnou rozpadne na několik zemí.
Tankery u ostrova Charg a zkouška blokády
Trump nově naznačuje, že o dalším postupu možná rozhodne až počátkem roku 2027. Tomu se dá těžko věřit. Nový Kongres se sejde 3. ledna 2027 a podmínky, hlavně pro financování války, se pro prezidenta zásadně změní. Tlak jednat ještě předtím je proto velký.
Navíc nerozhoduje jen Washington. Podle čerstvých zpráv, které Írán nepopřel, se Teherán chystá obnovit vývoz ropy a prorazit americkou blokádu v Ománském zálivu. Pokud by USA na tankery zaútočily, Írán to podle těchto zpráv vezme jako signál k úderům na energetickou infrastrukturu v regionu: elektrárny, zpracovatelské závody a čerpací stanice. Íránské agentury Fars a Tasnim šířily spíš úvahy a návrhy než oficiální stanovisko vlády. Zdroj v Teheránu tvrdí, že se zatím nic nestalo. Podle videozáběrů ale u ostrova Charg tankují velké tankery VLCC a další lodě se zjevně připravují k vyplutí.
McGlinchey v tom vidí chytrý šachový tah. Pojistka „zaútočíte na naši ropu, odpovíme v celém Zálivu“ se přesouvá z pevniny na moře, nejspíš na lodě mířící do Číny, a Washington stojí před volbou, zda ji spustí. Analytici jako Parsi nebo Landis z Oklahomské univerzity připouštějí i opačný vývoj: USA by blokádu a sankce potichu přestaly vymáhat, ropa by začala proudit a válka by zmizela z titulků. Tomu by nasvědčovala zpráva o překládce íránské ropy z lodi na loď v Perském zálivu. Pokud ji USA nechají proběhnout, půjde o první vývoz íránské ropy přes Záliv od poloviny července.
Vyhasnutí, nebo nové kolo z íránské iniciativy
Tichý konec by ale řadu íránských představitelů nepotěšil. Podle nich by se tím jen čekalo, až Američané nebo Izraelci doplní zbraně a zaútočí znovu, protože by se nic nezměnilo. Kontrolu nad Hormuzským průlivem Írán nevydá a těžko si lze představit, jak by se s ní tichý konec slučoval. Podle zdrojů, na které se odvolává Alastair Crooke, by Írán raději šel do dalšího vojenského střetu, a klidně ho i sám vyvolal, protože je přesvědčen, že dokáže Západu a Izraeli způsobit takové ztráty, že už se o útok nikdo nepokusí.
Klíčem je pohled z Teheránu. Írán zažil desítky let ekonomické války, izolace a hromadného strádání obyvatel. Opakovaně vyjednával v dobré víře a jednání pak posloužila jako krytí překvapivých útoků, při kterých zahynuli diplomaté i hlava státu. Současnou chvíli proto chápe jako zlom, který určí jeho postavení na dalších sto let: ostatní musí pochopit, že Írán je natolik silný, že je lepší dát mu pokoj.
Řeči o třídenní nebo sedmidenní válce, které zaznívají z proizraelských kruhů, přehlížejí základní věc. Začátek dalšího kola si Washington určit může, konec ale ne, protože protivník má také hlas. V roce 2025 USA ukončily dvanáctidenní válku, letos jednostranně vyhlásily příměří po 40 dnech, a zjevně věří, že to zopakují. Írán jim to tentokrát nejspíš nedovolí.
Prezident obklopený přikyvovači
S odstaveným Vancem se z Trumpova okolí vytratil poslední kritický hlas. Tulsi Gabbardová, která na slyšeních dvakrát pravdivě řekla, že Írán jadernou zbraň nemá, ačkoli prezident chtěl slyšet něco jiného, už ve funkci není. Odešel i Joe Kent. Podle jeho popisu se odpůrci války po týdnu či dvou od jejího začátku scházeli už jen mezi sebou, protože se jejich závěry k prezidentovi vůbec nedostaly.
Ze stejného důvodu zaujala ukázka z nového netflixového pořadu, ve kterém první dáma Melania Trumpová říká, že kolem jejího muže je někdy příliš mnoho lidí, kteří mu jen přikyvují, a že to není zdravé. Uzavřená ozvěna souhlasu je podle McGlincheyho jednou z hlavních příčin celé války. Malou naději vkládá do nového šéfa kanceláře Bílého domu Stephena Millera, velkého zastánce Izraele. Snad pochopí, že válka politicky rozvrátila prezidentovu agendu a stála republikány kontrolu nad Washingtonem, a začne hledat cestu ven.
Zálivové státy jako poslední brzda
Skutečnou brzdu ale McGlinchey vidí mimo Washington: v zálivových státech, které s napětím čekají na útok, po němž by Írán v odvetě zničil jejich ropnou a plynárenskou infrastrukturu. Ještě horší by byl izraelský útok na íránské odsolovací stanice a stejná odpověď Íránu po celém pobřeží Zálivu. Bez odsolování tyto země nemohou fungovat.
Zvlášť zranitelná je Saúdská Arábie. Hnutí Ansar Alláh nedávno zasáhlo v Rijádu věž státního investičního fondu PIF, nejvyšší budovu města s více než 80 patry. Škody byly malé, ale ránu prestiži korunního prince to zasadilo velkou: fond je pilířem jeho vize odpoutat ekonomiku od ropy a plynu. Poslední, co si Rijád může dovolit, je masivní íránská odveta, která by jeho hospodářství rozbila na kusy. Do hry vstupuje i Izrael, kde Netanjahu vede jen přechodnou vládu a není jasné, jak vznikne příští.
Proti nadějím ale stojí jedna zkušenost. Nejlepší příležitost obrátit kurz měla Trumpova administrativa hned po volbách, kdy politická cena války nemohla být zřetelnější. Místo ústupu přitvrdila a zbavila se jediného člověka, který neokonzervativcům stál v cestě. Když se to nestalo tehdy, těžko čekat, že se to stane teď.
Lék, který Trump nechce spolknout
Trump se podle McGlincheyho chová jako dítě, které nechce spolknout lék. Jediná cesta z války vede přes diplomacii a přijetí podmínek, které sám schválil v červnovém memorandu. To se mu nechce, a tak by nejraději jen přešlapoval na místě se slovy, že nikam nespěchá, Írán je zdecimovaný a uvidí se po Novém roce.
Írán ale přešlapování nepřipustí. Jeho mluvčí nedávno zopakoval, že současný stav je pro Teherán nepřijatelný: země je ve válce a Washington buď přijme íránské požadavky, nebo k tomu bude donucen na bojišti. Podle íránského prezidenta mu nejvyšší vůdce řekl, že stav bez války a bez míru je třeba vyřešit. Tlak tedy přichází i zevnitř.
Závěr
Washington vstupuje do rozhodující fáze s nafouknutými čísly, poloprázdnými sklady a bez jediného vyjednavače, kterému by Teherán naslouchal. Írán mezitím zkouší blokádu a dává najevo, že další kolo války klidně začne sám. Zbývá jen několik možností, jak válku zastavit: tlak zálivových států, politická realita nového Kongresu a návrat k červnovému memorandu. Otázkou je, jestli se jich Washington chytí včas.