Z hlediska mezinárodního práva je Tchaj-wan součástí Číny. Tento výchozí bod, který od počátku 70. let uznává drtivá většina světa, dnes formuje veškerou debatu o napětí v Tchajwanské úžině i o tom, jak Peking přemýšlí o své geopolitické roli. Rozhovor přibližuje čínský pohled na ostrov, americko-čínskou rivalitu, novou roli Pekingu jako mezinárodního mediátora i výzvy, kterým bude druhá největší ekonomika světa v nejbližších letech čelit.
Tchaj-wan jako součást Číny podle mezinárodního práva
Politika „jedné Číny", v jejímž rámci je Tchaj-wan formálně považován za součást kontinentální Číny, je iniciativou prezidenta Richarda Nixona a Henryho Kissingera z počátku 70. let. V OSN tehdy prosadili, že jednu Čínu nebude zastupovat malý ostrov, ale kontinentální velmoc. Od roku 1971–72 tuto interpretaci respektuje přes 190 zemí světa. K výjimkám patří pouze hrstka ostrovních států Pacifiku a Vatikán, který má pro odlišný postoj vlastní důvody.
De facto je ovšem Tchaj-wan od roku 1949 samosprávný, ekonomicky i kulturně samostatný — proto v Tchaj-peji najdeme ekonomické a kulturní kanceláře řady zemí včetně České republiky. V dubnu navštívila Peking nová předsedkyně Kuomintangu, kdysi nejsilnější tchajwanské politické strany, s ambicí otevřít s pevninou dialog a otupit vzájemné zastrašování. Ve volbách na Tchaj-wanu loni sice znovu zvítězila Demokratická pokroková strana, ale parlamentní většinu drží Kuomintang společně s Lidovou stranou Tchaj-wanu. Prezident je tak limitován parlamentem a dynamika je rychlejší, než stíhají evropská média reflektovat — debata se už neposouvá k referendu o nezávislosti, ale k otázce, co bude potom. Samotné Tchajwance navíc zajímají spíš ceny bytů a energií než status ostrova.
Tchajwanská karta v české politice
Část českého politického spektra loví voliče ve „vodách" konfrontace s velmocemi. Vystupování proti dlouhodobě negativně vnímané velmoci přináší střední či menší zemi sympatie veřejnosti, která má historickou zkušenost s mocenskými křivdami a přirozeně se staví na stranu slabšího. Když však kterýkoli český vládní představitel symbolicky překročí čínskou červenou linii — prohlásí o sobě, že je „Tchajwanec", navštíví Tibet nebo se setká s dalajlamou — následují konkrétní hospodářské postihy: vypovězené kontrakty na technologické stroje a další dodávky pro český letecký průmysl. To dokládá, jak citlivě Peking tato gesta sleduje.
Každá země má svá citlivá místa. Pokud by se zahraniční novinář akreditovaný v ČR vydal nejdřív do Chánova hledat „vepříny v Letech", také by tady časem došla lidem trpělivost. Skutečně něco měnit v zahraniční politice „hurá akcemi" nelze — to je něco jiného než získávat sympatie u domácích voličů.
Vyčkávání dvou tygrů: USA a Čína v dlouhé hře
Klasický výrok ze Sun-c‘ova Umění války z období Válčících států — „když na sebe z protilehlých hor hledí dva tygři, není důležité, který zařve první, ale který vydrží déle čekat" — vystihuje současný americko-čínský vztah. Spojené státy během několika administrativ prudce přešly z clintonovsko-obamovské linie k Trumpově konfrontaci, za Bidena rivalita dál narůstala. Na Trumpovo druhé funkční období se Peking připravil dobře, mimo jiné využitím kovů vzácných zemin, a celní válku zatím ustál.
Celá Asie přitom odmítá vybírat mezi Washingtonem a Pekingem — chce normálně fungovat s oběma. Pragmatismus se stává hlavní známkou dnešní mezinárodní politiky: drtivá většina zemí ponechává rivalitu na obou supervelmocích a spolupracuje s nimi podle vlastních domácích zájmů.
Čína jako mezinárodní mediátor
Proměna role Pekingu v globální politice je zřetelná už delší dobu. V roce 2023 Čína zprostředkovala obnovení diplomatických vztahů mezi Íránem a Saúdskou Arábií, spekulovalo se o její roli při hledání cesty k ukončení války na Ukrajině. Během nedávného americko-izraelsko-íránského střetu navíc do vyjednávání vstoupil i Pákistán, dosud okrajový hráč globální politiky, jako komunikátor mezi šíitským Íránem, sekulárními USA a židovským Izraelem. „Století Asie" je realitou nejen kvůli Číně, ale i kvůli takovým nečekaným hráčům.
Konkrétně v íránské krizi sehrála Čína roli pozorovatele, který „když se dva perou, třetí se směje" — v čínském podání: „když se přou škeble s ptákem, vydělá na tom rybář". Peking diplomaticky odsoudil zabití íránského nejvyššího vůdce Alího Chameneího jako porušení suverenity Íránu, vyzval k příměří, mezitím skupoval íránskou ropu a posiloval pozici jüanu. Írán oznámil, že po případném uvolnění Hormuzského průlivu bude vybírat platby v jüanech — což zapadá do dlouhodobé čínské snahy oslabit roli dolaru v mezinárodní ekonomice a prosadit petrojüan. Pragmatický zájem dostat se ze své pozice na lepší by ostatně měl být oprávněnou ambicí každé země.
Armáda, vnitřní mocenské boje a model autokracie
Čína buduje silnou armádu navzdory deklarované preferenci ekonomické spolupráce — v absolutních výdajích zdaleka nedosahuje USA, ale rychlost stavby letadlových lodí je nápadná. Vlastní rétorika hovoří o stabilitě a odstrašujícím efektu, který je dnes patrný v Tchajwanské úžině: nálety, vzájemné zaměřování stíhaček mezi Čínou a Japonskem, opakované manévry kolem ostrova.
Vnitřním mocenským bojům ve vedení Komunistické strany Číny vidí zvenčí málokdo — většina disciplinárních trestů je oficiálně zdůvodněna bojem proti korupci, což je metla celosvětová. Spekulace o střetu frakcí jsou převážně domněnky. Sama Čína prezentuje absenci stranické opozice jako přednost: tam, kde ve Velké Británii opozice systematicky zpomaluje vládu, autokracie podle čínského čtení funguje efektivněji. Podobné dynastické či „rodinné" politické uvažování není výjimečné ani v dalších asijských zemích — když končil populární indonéský prezident Joko Widodo, voliči si stěžovali, že je jeho syn ještě mladý na to, aby ho přímo nahradil. Naše západní pojetí individuální svobody v Asii prostě hluboce zakořeněno není a je třeba se na to dívat bez hodnocení.
Konec urbanizace, stárnutí a hledání rovnováhy
Pro Čínu bude letošní rok obdobím hledání rovnováhy. Staré rčení říká: „když loď pluje příliš rychle, největší umění není přidat vítr, ale udržet směr". Stabilní Čína je v zájmu globální politiky a ekonomiky — světové ceny už dnes citlivě reagují i na regionální válku, chaos v Číně by byl nesrovnatelně tvrdším šokem. Země prochází intenzivní transformací: růst tažený přesunem lidí z venkova do měst (typicky 7–8 % HDP ročně) má v Číně své limity. Přes 60 % lidí žije ve městech už od roku 2020, developerské firmy ale jednaly, jako by boom nikdy neměl skončit — pak začaly padat, protože další byty nikdo nechce. Země teď musí sáhnout k vyšší domácí spotřebě a k inovacím.
K tomu se přidávají obrovské ztráty z covidu. V Číně trval tři roky a tři roky se masivně investovalo do testování — povinné testy jednou za 72 hodin a armáda lidí kolem to organizující stály obrovské peníze. Po covidu se mezinárodní obchod stále nevrátil do staré formy a celní války ho dále tlumí.
Druhým démonem je demografie. Stárnutí populace dramaticky dopadá na Japonsko a Jižní Koreu a začíná být dramatické i v Číně. Současné 1,4 miliardy obyvatel se má podle prognóz po roce 2030 začít zmenšovat až k 800 milionům. Bude ubývat pracovní síla, narůstat počet dlouhověkých závislých na penzích a péči — to bude bremzou „století Asie". Otázkou pak je, kdy začne století Afriky.
Závěr
Tchaj-wan zůstává podle mezinárodního práva i z pohledu drtivé většiny států součástí Číny — debata se proto neposouvá k otázce nezávislosti, ale k otázce, jak se rovnováha mezi pevninou a ostrovem dál vyvine. Čína mezitím přechází z role výhradně ekonomického hráče k roli mediátora i geopolitického protihráče USA, zároveň ale doma řeší konec urbanizační vlny, dluh developerů a stárnutí populace. „Století Asie" už začalo — bude ho však pravděpodobně postupně brzdit demografie a otevírat tak prostor pro nástup Afriky.
