Až Spojené státy tak či onak dořeší svou roli ve dvou válkách — proti Rusku a proti Íránu — nezůstane po nich klidnější svět. Zůstane svět výrazně nebezpečnější, a to z důvodů, které oba konflikty přesahují. Následující analýza skládá dohromady tři vrstvy toho, co se právě mění: rozložení moci mezi velmocemi, pravidla, podle kterých se smí používat síla, a domácí politiku země, která o obojím rozhoduje nejvíc.
Tripolární svět, ve kterém si nikdo nevěří
Vztahy s Ruskem se hned tak nespraví, i kdyby válka formálně skončila — podezíravost zůstane na obou stranách. Čína bude dál posilovat vojensky, dál poroste ekonomicky a dál se bude ucházet o vliv ve světě. K tomu přibývá aktivita menších mocností, a ne vždy konstruktivní: stačí si všimnout, jakou roli sehrály Spojené arabské emiráty v občanské válce v Súdánu.
Výsledkem je tripolární uspořádání — Rusko, Čína a Spojené státy jako tři hlavní hráči s hromadou nevyřešených třenic mezi sebou, k tomu nejistota kolem čínských ambicí v Asii a situace, kdy americkému úsudku už nikdo doopravdy nevěří. Tenhle poslední bod je z velké části dědictví války s Íránem.
Zhroucená norma proti zabíjení státníků
Méně nápadná, zato zásadní změna se týká pravidel kolem použití síly. Normy a mezinárodní právo nejsou všechno, ale nejsou ani bezvýznamné — a jedna z nich se právě rozpadla: zákaz zabíjet vůdce cizích států. Před pěti sty lety šlo o běžnou praxi, pak postupně vyšla z módy a vznikla proti ní norma. Bylo to v zájmu všech vládnoucích, velmocím navíc vyhovovala zvlášť: přesouvala rozhodování na bojiště, kde měly vojáky i peníze. Atentát je nástroj slabšího.
Rozklad začal po druhé světové válce, kdy spojenci začali státníky volat k odpovědnosti v Norimberku a v Tokiu. Jakmile padla představa, že to, co člověk dělá jako státník, je oddělená kategorie, začalo odstranění nepohodlného vůdce působit dokonce morálně přijatelněji — ušetří se přece obyvatelstvo. Tudy vedla cesta ke Kaddáfímu i k Saddámu Husajnovi.
Na začátku války s Íránem zlikvidovaly Spojené státy a Izrael íránské vedení. Problémy jsou nejméně dva. Za prvé nevíte, kdo přijde po nich — teď je potíž s tvrdší frakcí. Za druhé se tím ničí jakákoli možnost důvěry: jak se dá vyjednávat mír s režimem, který zabil vaše nejvyšší představitele a klidně to může udělat znovu? A jakmile norma jednou padne, sáhnou po stejné taktice i ostatní — obávat se budou muset i američtí prezidenti. Že svět čeká méně bezpečné prostředí, ostatně naznačují i peníze: obranné výdaje se ve stálých cenách za posledních zhruba dvacet let celosvětově zdvojnásobily, nejen v Americe, ale i v Asii a se zpožděním i v Evropě.
Obchod mír nezaručí — spíš je to naopak
Slibovalo se něco jiného: mír postavený na globálním obchodu, protože s obchodním partnerem se přece neválčí. Místo toho přichází ne konec globalizace, ale ústup od ní — vyšší obchodní bariéry, protekcionismus zvlášť u špičkových technologií a mnohem tvrdší soutěž. K tomu se přidává to, čemu se říká zneužití vzájemné závislosti jako zbraně: Spojené státy využívají postavení dolaru v mezinárodním finančním systému k sankcím, Írán zase závislost všech na Hormuzském průlivu.
S oblíbenými frázemi je přitom potřeba zacházet opatrně. Určité doklady o tom, že demokracie spolu válčí méně často, existují, jsou ale měkké a stavět na nich celou zahraniční politiku by bylo neprozíravé. Podobně platí, že vysoká ekonomická provázanost konflikt statisticky činí méně pravděpodobným — jenže nezaručuje nic. Silnější je vlastně obrácený argument: není to provázanost, co plodí mír, ale mír, co plodí provázanost. Ve stabilním prostředí lidé obchodují a investují do cizích ekonomik, protože se nebojí, že jim někdo majetek zabaví. Jakmile začne být svět nebezpečný, investoři couvají a vlády je v tom podporují.
Čína: proč Washington odmítal vidět realitu
Za americkou neschopností vyrovnat se s čínským vzestupem stojí několik věcí. První je poválečná pýcha: vyhráli jsme studenou válku, máme kouzelnou formuli — trh, právní stát, otevřenost obchodu. Byl to bipartisanský konsenzus a součástí příběhu bylo, že Čína přijala trhy, takže nevyhnutelně zdemokratizuje. Bohatnoucí střední třída si prý vyžádá svobodu a politická práva a nakonec bude trvat na tom, že se bude moci vyjádřit. Příběh měl svou logiku, jen se ukázal jako mylný: komunistická strana se liberalizovat nechystala, dala přednost politické kontrole a měla na ni prostředky.
Druhým faktorem byl krátkodobý zájem amerických korporací, které chtěly přesouvat výrobu tak moc, že přijímaly podmínky o sdílení technologií, jaké přijímat neměly. Nešlo o to čínský rozvoj uškrtit — na otevření Číně všichni něco vydělali, od levnějšího zboží po zisky. Menšina Američanů ovšem zaplatila hodně: takzvaný čínský šok zdecimoval celá odvětví i celé obce. A hlavně se zapomnělo, že se tím posouvá ekonomická rovnováha sil. Čína by dohnala náskok tak jako tak; lepší pro všechny by bylo, kdyby to šlo pomaleji a postupněji.
Sféra vlivu v Asii a co z ní plyne pro Ameriku
Jistá tragédie spočívá v tom, že Čínu jako potenciálního rovnocenného soupeře rozpoznala už Bushova administrativa — je to vidět v tehdejších strategiích národní bezpečnosti a uvnitř Pentagonu se na to vážně připravovalo. Pak přišel 11. září a agendu smetla globální válka proti terorismu. Od té doby sliboval obrat k Asii každý americký prezident a každého vykolejily události jinde, obvykle na Blízkém východě. Nejvíc na tom vydělala Čína.
Na jejím místě by sféru vlivu chtěl kdokoli. Nejde o to dobýt Japonsko, Koreu nebo Vietnam — to je zbytečná práce. Jde o sousedy, kteří nepředstavují bezpečnostní riziko a pozorně naslouchají tvým přáním, tedy o vztah podobný tomu, jaký mají Spojené státy s většinou zemí západní polokoule. Jenže z americké perspektivy je to nepřijatelné. Amerika si může dovolit toulat se po světě a shánět si potíže právě proto, že doma žádného vážného soupeře nemá a nemusí bránit hranice. Čína ve stejném postavení by získala přesně tuhle volnost — a mohla by začít uzavírat na západní polokouli nejen ekonomická, ale i strategická partnerství, třeba s Brazílií. Přesně tomu měla bránit Monroeova doktrína. Amerika by tedy měla čínské dominanci v Asii bránit; problém je, že dělá skoro všechno, co se v takovém případě dělat nemá.
Spojenci v Asii pod tlakem
Rozhodnutí učiněná ve Washingtonu poškodila japonskou ekonomiku a nedávné výroky na adresu jihokorejského prezidenta působí v obou zemích — tedy zrovna v těch klíčových — jako stažení americké podpory. Případ Koreje je přitom vyloženě matoucí. Jižní Korea byla dlouhá desetiletí spolehlivým spojencem a je zároveň americkým úspěšným příběhem: začínalo se u nepříliš přívětivé vojenské diktatury, kterou Amerika podpořila ze strategických důvodů, a země se stala fungující demokracií sama od sebe, jak bohatla — ne proto, že by tam někdo poslal výsadkáře dělat změnu režimu.
Zásadně omezovat s takovým spojencem společná vojenská cvičení s odůvodněním, že panuje skvělý vztah s Kim Čong-unem, je nesmysl. Vysvětlení jsou tři: dlouhodobý sklon odvádět pozornost od problému, který si člověk sám způsobil, touha zapsat se do dějin jako mírotvorce a přehnaná víra ve vlastní vyjednávací schopnosti — v přesvědčení, že stačí sejít se s protistranou v jedné místnosti a síla osobnosti zbytek zařídí. V prvním funkčním období to nevyšlo. Kim Čong-un tehdy vyhrál na celé čáře: získal osobní schůzku s americkým prezidentem, tedy něco, co žádný severokorejský vůdce nikdy nedostal, a nedal za to vůbec nic — žádný ústupek v jaderném programu ani ve vztahu k Soulu.
Kořeny války s Íránem
Špatný vztah mezi Spojenými státy a Íránem trvá přes čtyřicet let. Írán se ho v minulosti opakovaně pokusil zlepšit — v devadesátých letech i krátce po 11. září — a pokaždé dostal přes ruku. Většinu toho vysvětluje americký závazek vůči Izraeli, hluboký rozkol mezi Izraelem a Íránem a s tím spojená politická cena, kterou by takový obrat v Americe stál. Části izraelské lobby navíc dlouho tlačily na vojenskou akci proti Íránu. Neplatí to o všech: organizace J Street válku po jejím vypuknutí odsoudila.
Válka ovšem nezačala teď proto, že by Írán stál těsně před jadernou zbraní nebo že by chystal nějakou nebezpečnou vojenskou operaci. Bezprostředním impulzem byla Netanjahuova návštěva Bílého domu a propracovaný brífink o tom, že íránský režim balancuje na hraně a stačí ostrý úder, aby padl a otevřela se nová éra. Podobné nabídky předkládal izraelský premiér i dřív — Bidenovi, Obamovi i v prvním Trumpově období — a všichni odmítli. Tentokrát uspěl.
Proč zrovna teď, se dá jen odhadovat. Roli sehrál nejspíš úspěch operace ve Venezuele, tedy zajetí Madura americkými speciálními jednotkami — operace úplně jiného typu, po níž ovšem posílilo přesvědčení o vlastním skvělém úsudku a o tom, co všechno americká armáda dokáže. Uvnitř administrativy, složené převážně z přitakávačů, silný nesouhlas nezazněl. A pak je tu hra o zápis do dějin na konci politické dráhy: Maduro vyřízen, Kuba se chystá, Grónsko dřív nebo později a Írán jako čtyřicetiletý problém, který konečně někdo vyřeší. Přesvědčení, že to bude krátké, rychlé a levné — pár dní bombardování a režim se sesype —, se ukázalo jako hrubý omyl. Rizika přitom byla předem pojmenovaná a uznaná.
Ukrajina: proč slibovaný rychlý mír nepřišel
Slib vyřešit válku mezi Ruskem a Ukrajinou za čtyřiadvacet hodin byl k smíchu od začátku. Nepopiratelný talent přesvědčit lidi o věcech, které nejsou pravda, tu narazil na realitu: v podnikatelské ani politické kariéře nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že jde o mistrného diplomata, který takové věci umí dotáhnout. Dohoda možná byla — jenže ne za den, protože sporných bodů i zúčastněných stran je příliš.
Se skutečně dobrým týmem a promyšleným plánem, jak tlačit na obě strany, se dalo něčeho dosáhnout. Rozhodně ne tak, že se za Putinem pošlou Witkoff s Kushnerem a čeká se dohoda. A rozhodně ne tak, že se Zelenskyj přivede do Oválné pracovny a přitlačí se mu pistole na hlavu, ať ustoupí — v takové pozici prostě nebyl. Kdyby se do Kyjeva vrátil s kapitulací, přišel by o moc.
Dnešní stav se dá popsat jako bolestivá patová situace. Ukrajina trpí raketovými údery i ztrátami na frontě, Rusko ztrátami a ukrajinskou odvetou; obě strany platí vysokou cenu, Ukrajina pravděpodobně vyšší. Rusko v Donbasu postupuje, ale za velmi vysokou cenu a jen po kouskách. V takové situaci obě strany sázejí na to, že vydrží déle. Z pohledu čísel má navrch Rusko — má víc zdrojů i mnohem větší populaci. Jenže nacionalismus je mocná síla: Ukrajincům záleží na obraně vlastní země víc, než Rusům na dalších padesáti kilometrech Donbasu. Putinovi na nich záležet může, ruské populaci nejspíš ne.
Obrysy možné dohody: neutralita a otázka záruk
Rozumný postup by vypadal takhle: Ukrajinu dál podporovat, ale otevřeně jí sdělit, kde jsou hranice té podpory. Krym zpět nedostane. Většinu Donbasu také ne, přinejmenším ne v dohledné době. Vojenské schopnosti vytlačit Rusko nemá a nikdo jí je nedá — i kdyby dostala víc materiálu, nedokázala by to, a riziko je pro Západ příliš velké. Pokračující pomoc Ukrajině je zároveň pákou na Rusko, snížení ukrajinských ambicí pákou na Kyjev. A Rusové musí něco ze svého dostat — právě tahle část vázne Západu v krku.
Podmínky by zhruba zněly: Ukrajina se stane neutrální zemí a vzdá se trvání na členství v NATO. Právě přesvědčení, že se Ukrajina do NATO postupně posouvá, bylo tou nejdůležitější rozbuškou. Nejtěžší je ovšem bezpečnostní uspořádání do budoucna. Odzbrojená Ukrajina nebo Ukrajina s minimálními silami je pro Kyjev pochopitelně nepřijatelná — suverénní stát se musí umět bránit. Smí tedy kupovat zbraně od jiných zemí? Nejspíš ano. Můžou třeba švédští instruktoři přijet posádky vycvičit? Kolik jich smí být a jak dlouho můžou zůstat? A jaké zbraně to vlastně budou? Od určitého bodu to začne vypadat jako faktické členství v NATO bez formálního podpisu. Nula je nepřijatelná pro Ukrajinu, příliš mnoho pro Rusko — a válka začne nanovo. Je to dlouhé a komplikované vyjednávání, na které je potřeba čas a schopní lidé.
Bojí se Evropa ruské invaze právem?
Přesvědčení, se kterým se lze setkat u evropských politiků ve Španělsku, v Německu i v Británii — že Rusko chystá invazi do Evropy —, je jednoduše mylné. Země, která má takové potíže zvládnout Ukrajinu, nemá čím ani proč zaútočit na Evropu; motivace chybí a schopnost taky.
Legitimní je něco jiného: obavy ze šedé zóny, tedy z hybridních operací, které Rusko dlouhodobě vede v rozporu se všemi mezinárodními pravidly, a ze sabotáží, jež lze věrohodně spojit s ruskými službami. Z pohledu Švédska nebo pobaltských států je otázka na místě — jak můžete čekat důvěru, když tohle děláte pořád dokola? Námitka, že i na ruském území hoří a že zbraně, které tam dopadají, pocházejí z evropské výroby, na tom mnoho nemění: mezi tím, kdo zbraň prodá, a tím, kdo z ní vystřelí, je rozdíl, a hlavní odpovědnost nese ten druhý.
Vojenské plánování navíc pracuje s nejhoršími scénáři, a to má svůj důvod. Ruský vpád na Ukrajinu se dal považovat za nesmysl, který skončí přesně takovou katastrofou, jakou pro Rusko skončil — a přesto přišel. Útok na členské země NATO by byl ještě větší nesmysl a nejspíš by ztroskotal, jenže úplnou jistotu mít nelze. Rozumné je proto obojí zároveň: pojistit se proti nepravděpodobnému a průběžně se ptát, co se dá udělat pro zlepšení vztahů. Tolik ohnisek napětí mezi mocenskými centry není dobrá zpráva pro nikoho.
Ekonomika roztříštěného světa
Udržet propojenou světovou ekonomiku bude ve volatilnějším prostředí těžší, ne však nemožné — státy spolu obchodují i za války, pokud jsou na sobě navzájem závislé. Přijde spíš silnější regionální koncentrace a takzvaný friend-shoring, tedy soustředění obchodu na země, které považujete za spřátelené a zhruba zarovnané s vašimi zájmy. Široce otevřená globalizace devadesátých let a raných nultých let možná skončila, návrat do světa, kde spolu státy podstatně neobchodují, ale nehrozí. Náklady by byly tak vysoké, že se mu lidé budou vyhýbat.
Válka z volby proti válce o přežití
Konec války s Íránem se neobejde bez tichého přiznání, že šlo o obrovskou chybu. A chyby se platí. Administrativa jakékoli ukončení prodá jako vítězství, půjde ale spíš o porážku. Zatím se hledá formule, která by na Írán vyvinula tolik tlaku, aby vydal něco dost velkého a hmatatelného na oslavu triumfu — a to nepřijde.
Jádro problému je politické: motivace obou stran jsou nesouměřitelné. Pro Spojené státy je to válka z volby. Nebyla nutná, nešlo o životní zájem — proto se počítalo s krátkou, rychlou a levnou operací a proto nikdo vážně neuvažoval o pozemní invazi. Pro íránský režim je to naopak válka existenční, protože deklarovaným cílem od začátku bylo svrhnout ho a v prvním týdnu zaznělo, že se čeká bezpodmínečná kapitulace. Odhodlání snášet ztráty je tedy na íránské straně nesrovnatelně větší, včetně ochoty riskovat hodně vysoko.
K tomu se ukázalo, že Írán má reálné možnosti. Je mnohem slabší, má mnohem menší globální vliv a jeho vojenské schopnosti byly citelně poškozené — což ministr obrany Hegseth rád připomíná. Přesto může fakticky uzavřít Hormuzský průliv a způsobit vážné škody americkým vojenským zařízením v regionu i americkým partnerům v Zálivu, Saúdské Arábii, případně i Izraeli. Má tedy eskalační potenciál. Pokaždé, když přišla hrozba, mohl odpovědět, že udeří zpátky a nebude se to líbit — a pokaždé zatím americká strana couvla. Což je dobře, protože další stupeň eskalace by měl velmi zlé následky.
Červnové memorandum o porozumění bylo špatně postavené a špatně vyjednané lidmi, kteří nevěděli, co dělají, ve své podstatě to ale byla kapitulace: přiznání, že se to nemělo stát, a podmínky pro Írán poměrně výhodné. Následovala palba kritiky od zastánců války a americké kroky, které Teherán četl jako snahu obejít dohodnuté podmínky průjezdu Hormuzem. Írán se pak vrátil k válce s tím, že se druhá strana svým závazkům vyhýbá.
Zbývá nedůvěra, a ta je pro Teherán existenční otázkou. Po bombardování v předchozím létě přišla v roce 2026 válka. Co tedy zabrání Spojeným státům stáhnout lodě, opravit je, znovu vyzbrojit, poslat zpátky a za rok začít nanovo? Z íránského pohledu z toho plyne nepříjemný závěr: slibům věřit nelze, dá se ale doufat, že si Amerika odnese dost velkou cenu na to, aby se poučila — a aby si příští prezident, ať už demokrat, nebo republikán, rozmyslel začínat něco podobného znovu.
Íránská páka a její trvanlivost
Dnešní svět má obecnější potíž: příliš mnoho zemí sahá po víc, než na kolik reálně dosáhnou. Írán zatím páku má a používá ji, jenže okolnosti, které mu to umožnily, budou slábnout. Svět se odklání od fosilních paliv, staví se potrubí, kterými se ropa a plyn dostanou z Blízkého východu mimo Hormuz, a energetické trhy se přenastavují. Za pět nebo šest let bude íránský vliv na tuhle cestu podstatně menší. Natahovat proto konflikt donekonečna se Íránu nevyplácí — protistrana se přizpůsobí.
Druhá past číhá na americké straně. Každé ponížení je samo o sobě úbytek moci, jenže kdo se ho bojí natolik, že musí honem udělat něco dalšího, ten by si měl být zatraceně jistý, že to další vyjde. Jinak se ponížení jen znásobí. Sem patří i občas zaslechnuté úvahy o použití jaderné zbraně. V takové chvíli by se měli ozvat rozumní lidé a říct, že překročit zrovna tenhle práh kvůli tomuhle nemá cenu: Spojené státy jsou jedinou zemí v dějinách, která jaderné zbraně použila, a to dvakrát proti nejaderným státům. V době, kdy americký obraz ve světě i tak padá, by šlo o obrovskou chybu. Nejde o to nesmyslné varianty vůbec nezvažovat — jde o to mít v místnosti dost lidí s dostatečným úsudkem, aby nesmysl poznali.
Jak Amerika uvízla v Zálivu
Jak se vlastně stalo, že Spojené státy vojensky sedí v Perském zálivu? Do konce druhé světové války je Blízký východ nezajímal. Pak přišel zájem o zdejší ropu, ale ještě ne životní zájem — Amerika sama těžila obrovské množství ropy i plynu. Po zbytek studené války byl region kolbištěm vlivu se Sovětským svazem: na jedné straně Saúdové, Izraelci a Jordánci, na druhé Egypt, Sýrie a nakonec i Irák. Americká vojenská přítomnost přitom byla malá — základna dvě a malá flotila, která připlula a odplula. Šlo o hru na rovnováhu sil: nikdo nesměl region ovládnout, ale Amerika ho ovládat nemusela.
Zlom přinesla první válka v Zálivu v roce 1991. Síly rychlého nasazení sice vznikly už v roce 1979 po íránské revoluci, jenže zůstaly doma, s předsunutou technikou třeba na Diego Garcii. Pak přišlo několik set tisíc vojáků vytlačujících Irák z Kuvajtu — a většina, ne však všichni, se vrátila domů. Za Clintonovy administrativy následovala politika dvojího zadržování: zadržovat Irák i Írán současně, přestože šlo o smrtelné nepřátele. Vyžadovalo to trvale držet vojáky v Kuvajtu a v Saúdské Arábii. Autorství se připisuje především Martinu Indykovi a záměrem bylo částečně uklidnit Izrael a učinit ho vstřícnějším v mírovém procesu z Osla. Nevyšlo to.
Vojáci v Saúdské Arábii se ovšem stali jednou z věcí, které Usámovi bin Ládinovi vadily a kterými zdůvodňoval vyhlášení džihádu Spojeným státům. Pak přišel 11. září, po něm válka v Iráku v roce 2003 a s ní opravdu velká přítomnost, jejíž snižování trvalo přes deset let. Od té doby Amerika buď zajišťuje na Blízkém východě pořádek, nebo přesněji řečeno vyrábí nepořádek pokusy přetvořit region k obrazu svému svrhováním vlád — a vyvázat se z toho nedokázal žádný prezident. Kdyby výsledkem téhle války byla menší fyzická přítomnost a menší snaha řídit místní politiku, byla by to dobrá zpráva. Uvolnilo by to pozornost pro větší problémy, hlavně v Asii.
Bezpodmínečná podpora jedněm, nulový vztah k druhým
Americkou politiku zhruba od poloviny šedesátých let charakterizuje ještě jedna zvláštnost: zvláštní vztahy s několika zeměmi regionu — s Izraelem, do jisté míry po roce 1975 se Saúdskou Arábií a také s Egyptem — a naprosto žádný vztah s jednou z nich, s Íránem. Rusko, Čína i všichni ostatní přitom udržují styky se všemi. Neznamená to, že se s nimi přátelí nebo že proti nim nevystupují — ale mluví spolu a berou na vědomí, že ti druzí existují. Amerika naproti tomu jedněm poskytuje téměř bezpodmínečnou podporu a s jinými nekomunikuje vůbec. Je v tom mezi zeměmi světa výjimkou.
Umožňuje jí to bezpečnost a bohatství: kdo je tak silný a tak dlouho v bezpečí, může si dovolit luxus předstírat, že některé vlády neexistují. Zranitelnější země si to dovolit nemůže. Bezprostřední příčiny jsou pak konkrétní — u Izraele hlavně americká domácí politika, u Saúdské Arábie vazby královské rodiny na americké elity a ropné zájmy, u Egypta mírová smlouva s Izraelem a snaha udržet Káhiru na palubě. Nejvíc z toho ale nakonec plyne z Izraele.
Co by přinesl ústup: riziko jaderného šíření
Nejčastěji zmiňovaným rizikem amerického ústupu z regionu je šíření jaderných zbraní. Pokud americký bezpečnostní deštník odrazoval země jako Saúdskou Arábii od vlastního programu, jeho stažení by pravděpodobnost zvýšilo — ne s jistotou, ale zvýšilo. Úvaha by zněla: nebezpečné sousedství, Izrael zbraně má, Turecko je možná získá, Írán je jednou získat může, takže je potřebuji taky.
Argument má ovšem háček. Americké působení v regionu samo dávalo zemím důvod jaderné zbraně chtít. Proč vlastně Írán chtěl mít jaderný program a být blízko prahu, ale nepřekročit ho? Protože se bál Spojených států — přesně toho, co se pak stalo. Americká angažovanost je tedy sama pobídkou k šíření, i když je poctivé přiznat, že odchod by ho mohl podpořit také. A může k němu dojít i tak: nedávné jaderné ujednání se Saúdskou Arábií sice nemá vést k bombě, ale rozhodně cestu k ní neztíží.
Existuje i opačná úvaha, kterou v roce 1981 formuloval Kenneth Waltz: postupné šíření jaderných zbraní může působit stabilizačně a bránit mu za každou cenu nemusí být to nejlepší řešení. Ve svém posledním publikovaném článku, pár měsíců před smrtí, ji ve Foreign Affairs zopakoval pod titulkem o tom, proč by Írán měl bombu získat. Logika je silná: použít jadernou zbraň proti Izraeli nebo komukoli jinému by bylo pro Írán iracionální, protože by si tím přivolal vlastní zkázu — k odstrašení velkého útoku na vlastní území je ovšem taková zbraň účinná. Argument sklidil hodně kritiky. Protiargument je stejně srozumitelný: čím víc prstů na spouštích, tím spíš jeden selže, a stačí jediný. Indie a Pákistán jsou oblíbenou ilustrací obou stran sporu — třicet let relativního, byť ne úplného klidu, jenže jediná jaderná výměna by celou rovnici změnila. Rozumné je nebýt bezstarostný, ale ani argument neodmítat rovnou, a vždycky se ptát, co by stálo zabránit šíření a kolik by to stálo.
Nejde tu přitom o odchod z Blízkého východu — ekonomický, diplomatický ani úplně vojenský. Jde o rovnováhu sil: žádná země by neměla region ovládnout, mimo jiné proto, že by mohla manipulovat s dodávkami energií, jak se o to teď pokouší Írán. Kdyby se opakovalo něco jako obsazení Kuvajtu, Amerika by měla zasáhnout stejně jako v roce 1991. Jenže to se nestává často a nevyžaduje to trvale sedět v regionu a diktovat místním, jak si mají uspořádat politiku.
Konec války leží na jednom rozhodnutí
Kritické rozhodnutí spočívá na jediném člověku — na Donaldu Trumpovi. Dokud neřekne, že je konec, bude stav války trvat bez ohledu na to, jestli se zrovna střílí. Kdy si řekne, že to potřebuje uzavřít, se předpovědět nedá. Zajímavé je, že ze všech pozorovaných prezidentů je zrovna on nejlepší v umění vyhlásit vítězství a odejít: prohlásit cokoli za triumf, změnit téma, postavit další sál a nechat všechny mluvit o něčem jiném. Tentokrát to bude těžší, protože selhání je až příliš viditelné.
Pokusem o takový odchod bylo právě memorandum o porozumění. Jedním z důvodů, proč nevyšlo, byl hned jeho první řádek: sliboval zastavení bojů v Libanonu, jenže izraelská strana to ignorovala a naopak přitlačila. Trhliny mezi Washingtonem a izraelskou vládou se občas objeví a bylo by překvapivé, kdyby Trump neměl chvíle, kdy je na premiéra Netanjahua rozzuřený. Do skutečného politického rozkolu to ovšem nikdy nepřerostlo — nikdy nezaznělo, že tady je Amerika velmoc, Izrael mladší partner, a v téhle věci se bude dělat, co řekneme my.
Proč ne? Zaprvé vyjednavači kolem prezidenta, Kushner i Witkoff, kteří jsou do věci hluboce zapojení a tlačí opačným směrem. Zadruhé část donorské základny, na které republikánští politici závisejí a která drží linii podpory Izraele bez ohledu na okolnosti, i když veřejnost se posunula jinam. A zatřetí neschopnost přiznat si i sám před sebou chybu, protože cokoli z toho vzejde, bude většině pozorovatelů připadat jako americký ústup — a ústup do téhle značky nepatří.
Přitom se cena za přiznání chyby soustavně přeceňuje. Reagan nezaplatil za stažení z Libanonu prakticky nic a bylo to chytré rozhodnutí. Nixon s Kissingerem se báli, že odchod z Vietnamu a jeho pád do rukou komunistů americké postavení ve světě zničí — mýlili se, postavení se naopak zlepšilo, v Asii i jinde. Kdyby dnes zaznělo, že to byla chyba a že za ni můžou poradci, snesla by se sice palba od zastánců války, ale zbylo by i uznání. Nejspíš by rád obětoval ministra obrany Hegsetha a hodil vinu na něj. Nebýt Izraelců, nejspíš by to už dávno udělal.
Veřejnost chce míň, dostává víc
Podle průzkumů veřejnost tuhle válku hluboce odmítá — a přesto se dvacet pět let opakuje totéž. Napovídá tomu jedno dlouhodobé pozorování: prakticky každý prezident od konce studené války kandidoval s tím, že bude dělat víc doma a méně v zahraničí. Bill Clinton neměl v zahraniční politice žádné zásluhy, nezajímala ho a s heslem o ekonomice porazil velmi úspěšného zahraničněpolitického prezidenta George H. W. Bushe. V roce 2000 slibovala kampaň silnou, ale skromnou zahraniční politiku a kritizovala předchozí administrativu za přílišné budování cizích států — a pak přišla osa zla a předělávání světa k obrazu svému. Barack Obama se dostal do Bílého domu mimo jiné jako jeden z mála demokratů, kteří se veřejně postavili proti válce v Iráku, a mluvil o budování doma — načež přišla Libye. Donald Trump se v roce 2016 vymezil proti nekonečným válkám i proti zahraničněpolitickému establishmentu, čímž se lišil nejen od demokratů, ale i od republikánských intervencionistů a neokonzervativců, proti nimž kandidoval — a v prvním funkčním období polovinu slibů nesplnil; z Afghánistánu se za jeho vlády neodešlo a navíc tam poslal posily. Biden byl součástí starého pořádku tak jako tak.
Proč se tedy postoje veřejnosti do politiky nepřetaví? Zahraniční politika bývá v žebříčku starostí Američanů někde na desátém místě — lidé řeší náklady na živobytí, zdravotnictví a školství. Přitom jde o drtivou většinu diskrečního rozpočtu; jen Pentagon spolkne 1,5 bilionu dolarů, a to bez dalších bezpečnostních výdajů. K tomu jsou obranné výdaje rozprostřené do každého kongresového okrsku a výroba zbraní je záměrně široce rozeseta: šest tisíc pracovních míst v jednom okrsku spolehlivě drží hlasy pro rozpočet.
Neznamená to konec demokracie. Kdyby veřejné mínění řídilo politiku přímo, mělo by se v Americe patrně všeobecné zdravotní pojištění i podstatně jiná pravidla pro zbraně — a přesto nikdo netvrdí, že v těchhle věcech systém přestal být demokratický. Rozdíl je i v tom, na co se ptáte: podpora silné armády je něco jiného než souhlas s tím, jak se používá. Většina Američanů chce silnou obranu, jen chce, aby sloužila k obraně. Zbývá ale otázka, jak dlouho může systém takový rozpor na největších položkách rozpočtu unést.
Paříž 1789 jako varovná analogie
Historické analogie je potřeba používat opatrně, ale popsat, jak vypadala Francie týden před dobytím Bastily, se vyplatí. Hluboce nerovná společnost, veškerá politická moc v rukou aristokracie a krále, generální stavy bez skutečných pravomocí. Bohatství drží koruna, šlechta a církev — a systém je nastavený tak, že instituce, které mají prostředky, prakticky neplatí daně. Proti tomu obrovské rolnictvo, které žije z ruky do úst a nemá ani ekonomickou, ani politickou moc. Stát je proto chronicky bez peněz a každá zahraniční válka, třeba podpora americké revoluce, ho zadluží ještě víc.
K tomu se šíří gramotnost, běží knihtisk, pamfletisté rozesílají politické traktáty a v pařížských kavárnách kolují myšlenky o právech člověka. Pod povrchem to kvasí. Když fiskální krize dosáhne bodu, kdy král musí svolat generální stavy a nechat si schválit finanční opatření, začne se cosi hýbat — a pak se to naprosto vymkne kontrole. Konec francouzské aristokracie, nástup Napoleona, pětadvacet let válek. Kombinace, ze které to vyrostlo, se dá pojmenovat: obludná majetková nerovnost, upření politické moci nižším vrstvám a šíření informací, které už nikdo nekontroluje. Dluhová krize hnaná zbytečnými zahraničními válkami byla přinejmenším přitěžující okolnost.
Odsud plyne rada pro dnešní bohaté. Kapitalismus zachránil ve dvacátém století před bolševismem a podobnými převraty právě moderní sociální stát a přerozdělení: bohatí si dál žili velmi dobře, jen museli odvádět větší díl. V Americe to byl New Deal a byl to pozoruhodný úspěch, který zabránil otřesům, jaké zažily jiné společnosti. Dřívější americké elity měly vedle obvyklé ctižádosti, dravosti i hrabivosti také jistý smysl pro veřejné dobro a pocit, že celku něco dluží — nešlo jen o víru, i lidé bez ní to tak cítili. U dnešních nejbohatších takový pocit chybí; na kolektivu jim viditelně nezáleží. Není to jen nemravné, je to hlavně nebezpečné. Právě téhle nestability má smysl se bát, když se do rovnice přidá technologie financovaná z daní, která bere práci dětem těch, kdo ji zaplatili.
Trhliny v konsenzu
Změní tahle válka americkou politiku? Možná ano — ale ne kvůli Íránu. Zlom začal už dřív a je to nejspíš jediná pozitivní věc, kterou lze Donaldu Trumpovi připsat, přestože podle všeho zůstane Američanům v paměti jako nejkatastrofálnější prezident v dějinách země a protivníkům Ameriky jako to nejlepší, co je mohlo potkat.
V roce 2016 zpochybnil vládnoucí bipartisanský konsenzus o zahraniční politice, a udělal to způsobem naprosto přezíravým vůči zahraničněpolitickému vedení — natolik, že desítky bývalých republikánských představitelů národní bezpečnosti podepsaly otevřené dopisy proti němu. Právě tím se ale diskuse otevřela. Trhliny ve stavbě se po pětadvaceti letech neúspěchů rýsovaly už předtím, něco se psalo a organizace jako Quincy Institute tehdy teprve vznikaly. Prezidentský kandidát, který podobné myšlenky vyslovil nahlas, ovšem debatu zpřístupnil širšímu publiku, a to bylo zdravé.
Že jsou věci špatné, přitom neznamená, že nemůžou být horší, a řadu vlastních slibů tentýž prezident nesplnil. Mění se ale nejen postoje veřejnosti, nýbrž i intelektuální krajina ve Washingtonu. Uvnitř demokratů i republikánů běží štěpení, think tanky jako AEI a Heritage, dřív navzájem k nerozeznání, se rozcházejí a uvnitř se dělí. Dá se to číst jako chaos. Po letech přebujelého konsenzu, neschopnosti klást otázky a vytrvalého odmítání volat kohokoli k odpovědnosti je to spíš dobrá zpráva.
Nikdo neplatí za chyby
Protože právě odpovědnost je největší chybějící díl. Napříč zahraničněpolitickou elitou sotva někdo zaplatí za to, že věci pokazil. Obvyklý vzorec vypadá takhle: jde se do vlády, něco se zkazí, na čas se vypadne z moci, zakotví se v nějakém think tanku — a jakmile se hvězdy srovnají, jde se zpátky dělat tytéž chyby. Cestou se dá i pěkně zbohatnout, třeba v poradenské firmě. A když se někdo dopustí něčeho vážného a provalí se to, systém se kolem něj spíš semkne a ochrání ho; nanejvýš přijde chvilka veřejné ostudy nebo pokuta. Tatáž jména se pak objevují ve stejných funkcích znovu a znovu — dějiny amerických mírových jednání na Blízkém východě jsou toho přehlídkou.
Ošemetné je to proto, že chyby dělá každý a dělat zahraniční politiku je těžké. Nikomu by neměla skončit kariéra ve třiatřiceti kvůli jednomu omylu, zvlášť když správná odpověď nebyla zřejmá. Rozumná kritéria jsou dvě. Kdo opakuje pořád tentýž argument, který nikdy nevyjde, tomu se má přestat dávat práce a přestat mu naslouchat; není radikální požadovat, aby nedostával prominentní prostor. A pak jde o kajícnost: mezi zastánci války v Iráku jsou lidé, kteří dodnes trvají na tom, že to bylo správně, a lidé, kteří řekli, že měli hlavu v oblacích, že se mýlili a v čem přesně. Ti druzí prokázali soudnost i schopnost učit se a stojí za to jim naslouchat.
Skutečně vypovídající je ovšem to, že kariéry často končily těm, kdo měli pravdu — lidem, kteří zaujali nepopulární postoj a byli po pěti šesti letech potvrzeni, jenže to už byli dávno odsunutí stranou. A dnešní mediální prostředí věci nepomáhá: terčem se dá stát i kvůli něčemu naprosto nepodstatnému, protože to chytnou sociální sítě, a bez pevného zázemí se taková smršť snáší velmi těžko. Výsledek je prostý a zhoubný — odrazuje to lidi od toho, aby říkali pravdu.
Závěr
Dohromady z toho vychází svět, kde se přeskupují mocenské poměry, mizí zábrany v použití síly a slábne důvěra v úsudek země, která si na světové uspořádání zvykla dohlížet. Vyřešit se to nedá jedním jednáním ani jedním prohlášením o vítězství. Nejnutnější krok je přitom v Americe nejtěžší: umět si přiznat chybu a nést za ni důsledky — a přestat odměňovat lidi, kteří to nikdy neudělali.
