Ostrov devadesát mil od floridského pobřeží se znovu ocitl v centru washingtonské rétoriky. Americké ministerstvo zahraničí vydalo zprávu, která z Kuby dělá existenční hrozbu pro Spojené státy, a podle informací amerických médií míří na ostrov další zpravodajské kapacity. Scénář je povědomý: velmi podobně začínala i operace ve Venezuele. Souběžně s tím se otevírá druhé, ještě citlivější téma — možný návrat branné povinnosti.
Kuba jako hlavní nepřítel
Červencová zpráva ministerstva zahraničí nese název, který mluví sám za sebe — Kuba jako hlavní město komunismu jednadvacátého století. Popisuje ostrov jako zemi, která destabilizovala státy na několika kontinentech, a spojuje ji s extremistickými hnutími uvnitř Spojených států, od Antify přes Černé pantery až po skupiny vystupující proti imigrační policii. Jádro argumentace zní jako recyklovaná verze staré teze o tom, že nás nepřítel nenávidí pro naši svobodu.
Ministr zahraničí Marco Rubio ji ve vysílání Fox News rozvinul do tvrzení, že Kuba je navzdory devíti a půl milionu obyvatel špionážní velmocí. Odkazoval na případ amerického velvyslance, který skončil odsouzen jako kubánský agent, i na proniknutí do nejvyšších pater vojenské zpravodajské služby, a tvrdil, že prakticky každé levicové povstání v Latinské Americe za posledních čtyřicet až padesát let mělo kubánskou stopu.
Při čtení samotného dokumentu ale vychází najevo slabina, kterou titulek zakrývá: většina důkazů pochází z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Nejnovější uváděný špionážní případ je z roku 2001. Nic současného v materiálu prakticky není.
Server Politico mezitím informoval, že Spojené státy na Kubu přesouvají další zpravodajské kapacity. Podle citovaných zdrojů mohou takové přesuny předznamenávat cokoli od vojenské operace po zesílenou snahu obrátit kubánské úředníky či běžné občany proti vlastnímu režimu. Přesně tenhle dvojí scénář — vojenské násilí, nebo podněcovaná změna režimu — probíhá právě teď vůči Íránu.
Podplukovník ve výslužbě: pro takový krok neexistuje ospravedlnění
Podplukovník ve výslužbě a bojový veterán Dan Davis nenechává na dokumentu nit suchou. Kubu navštívil v roce 2015 v rámci církevní mise a nemířil do velkých měst, ale do menších sídel. Země podle něj sotva udrží rozsvíceno a sotva nasytí vlastní obyvatele — a to bylo ještě předtím, než ji současná administrativa dorazila faktickou námořní blokádou. Kuba nepředstavuje žádnou hrozbu, uzavírá kategoricky, a celou zprávu považuje za fikci.
Slovo komunismus v názvu není podle jeho čtení náhoda. Má vytvořit rámec, do kterého půjde vecpat kdekoho — včetně domácích politiků hlásících se k socialismu, jimž stačí přilepit nálepku s chladnoválečným pachem. A současně to připravuje půdu pro krok proti samotné Kubě.
Řetězec je podle něj čitelný: nejdřív Venezuela, která nepředstavovala žádné riziko pro americkou bezpečnost, pak Írán ve stejné situaci, a teď se do hledáčku dostává Kuba. Diplomacie prakticky přestala existovat — na stole sice stojí cedulka ministra zahraničí, ale každý krok podle něj odpovídá spíš ministrovi válečné chuti. Ze síly se stal běžný nástroj státnictví.
Vojenská úvaha je ještě střízlivější. Historickou předlohou není Venezuela, ale invaze v Zátoce sviní. Kubánská revoluce uspěla proto, že se přesunula z měst do hor a vedla partyzánskou válku z těžko dohledatelných základen — a stejný terén tam existuje dodnes. Pokud Kubánci nesloží zbraně jako Venezuelané, může se z rychlé operace stát spíš druhý Vietnam. Navíc jsou americké kapacity už teď rozprostřené mezi dodávky Ukrajině, podporu Izraele a probíhající boje s Íránem.
Pobřeží, developeři a čínský stín
Vedle bezpečnostního zdůvodnění stojí druhá, mnohem přízemnější vrstva — peníze. Kubánské pobřeží patří k nejžádanějším lokalitám na světě a představa hotelových resortů na dosud nezastavěných plážích leží developerskému prostředí v hlavě už desítky let. Přímý doklad k dispozici není, jde o interpretaci opřenou o rozhovory zaslechnuté v mediálním zákulisí; jako paralela ale poslouží plány na zástavbu pobřeží v Gaze, které se rozbíhají docela otevřeně.
Historická obdoba je nasnadě. Před Castrovou revolucí, za Batistovy vlády, byly americké zájmy na ostrově zabydlené a těžily z něj naplno — a právě to podle Davise vyvolalo vzpouru, která režim smetla. Sám přitom nabízí jinou cestu: zrušit sankce, nechat Kubu fungovat jako normální zemi a obchodovat s ní. Země by o to podle něj stála a obě strany by vydělaly, aniž by bylo potřeba drtit malý ostrov u vlastního pobřeží.
Do rovnice ale vstupuje třetí hráč. Zatímco Washington stupňuje tlak, Čína s Kubou jedná diplomatickou cestou, posílá pomoc a otevírá investiční příležitosti. Tlak na Havanu tak nemusí být namířen jen na Havanu — může jít o pokus buď čínský vliv vyprovokovat, nebo mu předejít. Rozlišit mezi tím zvenčí nelze; jisté je, že Kuba se do stejné pozice jako Venezuela dostává i tímhle způsobem.
Írán a hledání kreativních způsobů nátlaku
Pokud existuje signál, že se americká kampaň proti Íránu nedaří, pak je jím zpráva stanice CNN. Podle ní se mezi vojenskými složkami rozeslal e-mail s výzvou hledat nové, kreativní a nekonvenční způsoby, jak na Írán tlačit a jak ho potrestat. Takovou výzvu nikdo neposílá ve chvíli, kdy dosavadní postup funguje. Ústřední velitelství to zarámovalo do věty o dlouhé tradici inovativního myšlení. Reuters současně informoval, že Spojeným státům docházejí přesné střely dlouhého doletu.
Reakce z vedení resortu si přitom odporují: ministr obrany označil informaci za lež a naprostou fikci, zatímco Pentagon sdělil, že na poptávce po nekonvenčních postupech není nic neobvyklého. Buď platí jedno, nebo druhé.
Davis v tom vidí hlavně absenci strategie a neochotu přiznat, že dosavadní fáze selhaly. Čtyřicet dní a nocí bombardování — podle údajů, které měl k dispozici, kolem patnácti tisíc úderů — íránskou pozicí nepohnulo, protože výrobní kapacity raket jsou ukryté v žulových masivech, kam se nedostane ani jaderná zbraň. To bylo známo předem. Nefungovala ani několikaměsíční blokáda, ani třináctidenní intenzivní kolo bojů.
Znepokojivá je i otázka, co si pod kreativitou představit. Spojené státy už prokázaly, že se mezinárodním válečným standardem necítí vázány, a ministr obrany se veřejně chlubil tím, že nepříteli nebude poskytnuta žádná milost — což je samo o sobě formulace na hraně válečného práva. Za kreativitu se v minulosti vydávalo leccos: ovlivňování počasí ve Vietnamu nebo pokus zabít konžského premiéra Patrice Lumumbu kobřím jedem v zubní pastě.
Hormuz a promarněné memorandum
Zprávy o dohodě, která je prý na spadnutí, se podle Davisova výkladu netýkají velkého míru, ale režimu Hormuzského průlivu — a jednají o něm Omán s Íránem. Íránská strana se přitom dodnes drží memoranda o porozumění ze sedmnáctého června: kdo respektuje její pravidla, může průlivem projet, a to i poté, co americká strana prohlásila dokument za mrtvý.
Memorandum obsahovalo šedesátidenní období bez poplatků. Podle Davise se ho nepodařilo naplnit proto, že Washington nepřiměl Izrael přistoupit na první bod a sám porušil bod pátý — nedošlo ani na uvolnění zmrazených íránských prostředků, ani na zrušení sankcí. Kdyby se memorandum dodrželo, byl by průliv dnes zhruba ze tří čtvrtin průchodný, protože rozjezd lodní dopravy nějakou dobu trvá a všechny strany se nejdřív musí přesvědčit, že se opravdu nestřílí.
Nová dohoda by odpočet spustila znovu od začátku. Případný úspěch si bude moci administrativa připsat jako vítězství — což by Davis přijal, protože alternativou je návrat k otevřené válce. Hlavní podmínkou je podle něj to, aby Bílý dům jednání nepokazil podruhé.
Docházející nafta a strategické rezervy
Agentura Bloomberg upozornila, že Spojené státy vyvezly za jediný týden rekordní objem destilátových paliv, zatímco domácí zásoby klesají. Jde o učebnicový příklad transakčního uvažování: cena ropy a nafty nesmí vystoupat nad určitou hladinu, tak se na trh pouští, co je po ruce, včetně strategických zásob.
Problém je v tom, že nízká cena neodpovídá skutečnému stavu nabídky a poptávky. Drží ji vyprazdňování rezerv, které se blíží dnu, a vývoz nafty a leteckého paliva partnerům, jimž ho ubývá kvůli uzavřenému Hormuzskému průlivu — tedy kvůli konfliktu, který rozpoutala samotná americká strana. Politicky to zatím funguje, ekonomické základy to ale nemění; jakmile rezervy dojdou, cena se vrátí nahoru.
Srovnání s Čínou vyznívá podle Davisových čísel jednoznačně. Peking podobný vývoj předvídal a vybudoval si rezervu ve výši zhruba jedné a půl miliardy barelů nakoupených za nízké ceny. Když ceny vylétly, začal ji čerpat a snížil své nákupy zhruba o čtyři miliony barelů denně, což paradoxně ulevilo celému trhu. Stále mu zbývá kolem 1,2 miliardy barelů a takhle může fungovat měsíce. Americká rezerva byla od začátku mnohem menší.
Odvody: scénář, o kterém se mluví nahlas
Druhé téma leželo v americké debatě dlouho mimo hlavní proud: obnovení branné povinnosti. Mluví o něm válečný zpravodaj a bývalý příslušník speciálních sil, který strávil dva roky v Iráku a dva v Afghánistánu a osobně přišel o řadu spolubojovníků. Odvody podle něj nepřicházejí jako vzdálená možnost, ale řítí se jako nákladní vlak — a nezůstane u Spojených států, obdobně se podle jeho odhadu zachovají i evropské státy.
Nejkonkrétnější opora tvrzení je administrativní: podle informací několika médií zveřejnily Spojené státy poptávku po počítačovém programu, který má simulovat průběh odvodů, včetně práce s identifikačními čísly obyvatel. Poptávka je dohledatelná ve veřejném vládním systému zakázek. Nacvičuje se tedy něco, co se oficiálně nechystá.
Argumentační linka pokračuje k tomu, kdo by na frontu šel. Odvedení by mířili do pěchoty, tedy k útvarům, jejichž anglický název je odvozen od slova nemluvně — a v praxi by šlo o nejmladší a nejméně chráněnou složku. Paralelou je Ukrajina, kde odvodní skupiny sbírají muže přímo z ulic. Absurditu amerického systému ukázal už Vietnam: osmnáctiletý mladík mohl být poslán za nepřátelské linie, ale pistoli si koupit nesměl.
Do stejného obrazu zapadá i to, že izraelská strana podle vlastních vyjádření o nasazení vlastních pozemních jednotek nestojí a preferuje roli v zázemí — zpravodajství, počítačové systémy, technická podpora. Otázka, čí válku by případní odvedenci vedli, tak zůstává otevřená.
Zbytek hostova výkladu je ale nutné číst jako spekulaci, nikoli jako doložený fakt. Odvody podle něj nemají sloužit k obraně země, ale mají být součástí mnohem širšího záměru na snížení počtu obyvatel a ovládnutí toho, co zbude, prostřednictvím digitálních peněz a dohledových technologií. Tyto úvahy nedokládá ničím ověřitelným a opírá je především o vlastní přesvědčení, že se mu v minulosti podařilo předpovědět uzavření Hormuzského průlivu i načasování úderu na Írán. Nedoloženě mluví také o tom, že za dnešními konflikty stojí jediná propojená mocenská linie — tvrzení, pro které nepředložil žádný důkaz a které se pohybuje na hranici konspirační konstrukce.
Praktická překážka je přitom zásadní: nikdo dnes nedokáže prodat Kubu jako strašáka, kvůli kterému by se mladí Američané hrnuli k odvodním komisím. Chybí nepřítel, kterého by bylo možné použít, a chybí i důvěra, že by šlo o obranu vlastní země.
Závěr
Dvě témata, jeden vzorec. Nová zpráva o kubánské hrozbě stojí na materiálu starém půl století, ale poslouží jako rámec pro krok, který se připravuje už teď. Írán ukazuje, jak vypadá kampaň, jež nefunguje a hledá východisko v takzvané kreativitě — zatímco se domácí palivové rezervy tenčí a jediná reálná cesta k uklidnění vede přes memorandum, které americká strana sama nedodržela. A ve chvíli, kdy dobrovolníků ubývá a kapacity jsou rozprostřené mezi tři fronty, se do veřejné debaty vrací otázka odvodů. Zatím jde jen o simulaci v zadávacím systému. Právě tam ale takové věci obvykle začínají.
