Vlna nadávek, která se na sociálních sítích spustí pokaždé, když někdo veřejně navrhne jednat s Íránem nebo deeskalovat na východní frontě, vypadá jako spontánní rozhořčení publika. Novinářka Elizabeth Lane, rodačka z Gruzie žijící ve Spojených státech, strávila několik měsíců rozplétáním toho, odkud se ty účty berou. Její odpověď zní, že spontánní na tom není skoro nic a stopa vede k uniklým dokumentům britského think tanku, k jednomu experimentu NATO a k firmě sídlící v Charkově.
Boti a placení propagandisté nejsou totéž
Rozlišovat mezi dvěma vrstvami té operace má smysl, protože každá funguje jinak. Placení propagandisté se neschovávají. Vystupují pod vlastním jménem, ukazují obličej a otevřeně argumentují, že Spojené státy mají upřednostnit zájmy Izraele před vlastními. Jsou dohledatelní, a proto podle Laneové nepředstavují hlavní problém.
Nebezpečnější je druhá vrstva. Účty bez tváře, u kterých nejde poznat, jestli za nimi stojí program, nebo člověk placený od odpracované hodiny. Poznávacím znamením je opakování: pod desítkami různých příspěvků se objeví doslova stejná věta. Tyhle účty zároveň pracují s informacemi o rodinných příslušnících, které by k dispozici mít neměly, a vypuštěné historky se po několika přeposláních objeví ve velkých amerických listech jako hotová věc.
Jedna věc je přitom podle Laneové jistá. Současná americká administrativa za tím nestojí, protože stejná síť útočí i na prezidenta pokaždé, když se odchýlí od očekávaného kurzu.
Uniklé dokumenty z roku 2018: think tank, který psal kampaně proti politikům
Východiskem celého příběhu je hack z roku 2018. Skupina vystupující jako Anonymous tehdy zveřejnila tisíce e-mailů a interních dokumentů projektu Integrity Initiative, který běžel pod britským Institute for Statecraft. Peníze na něj šly z britského ministerstva zahraničí a deklarovaným účelem byl boj proti ruským dezinformacím.
Novináři, kteří se do materiálů pustili, narazili hned na začátku na drobnost, jež hodně vypovídá. Na oficiálně uvedené adrese ve Skotsku stála opuštěná budova. Skutečné pracoviště se našlo až v uniklých dokumentech, a to na Temple Place v centru Londýna, v budově bývalého sídla templářského řádu.
Obsah dokumentů byl závažnější než adresa. Projekt měl v jednotlivých zemích takzvané klastry, tedy skupiny novinářů propojených s vojenskými a zpravodajskými důstojníky. Fungovaly v Pobaltí, na Ukrajině, v Gruzii, ve Finsku i ve Spojených státech a držely se jednoduchého principu: komu se nemá dostat k moci, o tom vyjde série článků, že je ruský agent.
Dvě jména z toho vyšla nejhlasitěji. Jeremy Corbyn, tehdejší předseda britské Labouristické strany, byl v kampani líčen jako Putinova loutka a antisemita. Ani jedno podle Laneové nesedělo, Corbyn byl prostě nacionálně orientovaný politik, který se do plánů nehodil. Druhým byl španělský plukovník Pedro Baños, kterého španělská vláda v roce 2018 chystala jmenovat šéfem odboru národní bezpečnosti. Španělská odnož projektu spustila kampaň s tím, že jde o prokremelský hlas, jmenování bylo během několika dnů zrušeno a post dostal někdo jiný.
Kdo byl na jejich vlastním schématu
Nejsilnější na uniklých materiálech je, že si síť sama nakreslila schéma vzájemných vazeb mezi lidmi, kteří spolu podle veřejných záznamů nikdy nespolupracovali.
Peníze zajistil Chris Donnelly, důstojník britské armádní rozvědky a spoluzakladatel Institute for Statecraft, který předtím řadu let působil jako poradce generálních tajemníků NATO. Druhé jméno, Ben Nimmo, ukazuje typickou dráhu. Začínal jako novinář píšící o NATO, pak nastoupil do tiskového oddělení aliance, odtud přešel do americké Atlantic Council, kde stál u zrodu Digital Forensic Research Lab, tedy pracoviště, které verbuje analytiky na potírání ruských dezinformací na sociálních sítích. Dnes se vyšetřováním vlivových operací zabývá ve společnosti OpenAI.
Třetí jméno je Peter Pomerantsev, autor narozený na Ukrajině s britským občanstvím, který píše pro The Atlantic i pro New York Times a v uniklých materiálech figuruje v poradním sboru. Vystupoval mimo jiné před americkým Senátem s doporučeními, jak čelit ruským dezinformacím. Laneovou na tom zaráží jedna věc. Podstatou jeho stížnosti bylo, že Rusové mají rádi Putina. Jenže pokud je problémem to, že si lidé v cizí zemi zvolili, co chtěli, těžko se to srovnává s rétorikou o šíření demokracie.
Finská novinářka a k čemu jsou dobrá ocenění
Finská odnož je dobrý příklad, protože je malá a přehledná. Jméno, které v ní figuruje, patří novinářce Jessikce Aro. Laneová si k němu vyžádala nezávislé posouzení. Oslovila čtyři finské novináře bez vazeb na velké redakce, dva z jedné a dva z opačné části politického spektra, a všichni čtyři nezávisle na sobě odpověděli stejně: na tuhle osobu se podívej.
Jedna z těch zkušeností stojí za převyprávění, protože ukazuje vzorec. Nezávislá novinářka s běžnou kariérou za sebou, včetně práce pro BBC, přišla o místo poté, co začala o rusko-ukrajinské válce psát jinak, než se čekalo. Rozjela vlastní projekt a začaly nálepky. Ruská agentka, placená cizí vládou. Došlo to tak daleko, že na ni soused zavolal úřady. Ty případ prověřily a sousedovi sdělily, že o žádnou agentku nejde. Kariéra byla přesto zničená a nikoho to netrápilo.
Proč se o ocenění bojuje tak tvrdě, na to má Laneová vlastní vysvětlení. Jessikka Aro měla v roce 2019 převzít ve Washingtonu americké státní vyznamenání pro odvážné ženy. Cena jí byla na poslední chvíli odebrána, americká diplomacie to nejprve vysvětlovala administrativní chybou a pozdější kontrola generálního inspektora ukázala, že skutečným důvodem byly její příspěvky na sociálních sítích kritické k tehdejšímu prezidentovi. Kolem zrušení se strhla mediální bouře, kterou rozjela velká americká televize. Podstatné je podle Laneové to, oč se hrálo. Ocenění z Ameriky funguje doma jako pečeť důvěryhodnosti. Kdo ji má, tomu se věří i tehdy, když někoho označí za ruského agenta.
Experiment NATO se sociálními sítěmi
Rok po odhalení sítě, tedy v roce 2019, spustilo NATO přes své Centrum excelence pro strategickou komunikaci projekt, kterému samo říká experiment se sociálními sítěmi. Zadání znělo prostě: ověřit, jestli se dá s obsahem na platformách manipulovat, aniž by to někdo odhalil.
Provedení bylo stejně prosté. Za několik set eur se nakoupily tisíce komentářů, desítky tisíc lajků a zhlédnutí a tisíce sledujících na Facebooku, Twitteru, YouTube a Instagramu. Analytici pak dohledali bezmála devatenáct tisíc účtů, přes které nakoupená aktivita protekla. Většina z nich zůstala online i týdny poté, co je autoři platformám nahlásili. Oficiálním rámcem bylo prověřit, jak dobře umějí platformy falešnou aktivitu odhalit. Laneová čte totéž zadání obráceně: vojenská aliance si otestovala, že se na sítích dá operovat nepozorovaně, a vyhodnotila si to jako úspěch.
Dodavatelem dat byla ukrajinská firma Singularex se sídlem v Charkově, se kterou aliance nespolupracovala jednorázově. Otázku, jestli je nejšťastnější objednávat výzkum ruských dezinformací u firmy ze země, která je s Ruskem ve válce, si nikdo nepoložil. A ještě jedna věc. Podle Laneové má většina účtů, které dnes systematicky napadají nezávislé novináře, datum založení právě v roce 2019.
Proč se do toho připletla vražda Charlieho Kirka
K vyšetřování téhle sítě se Laneová dostala oklikou přes vlastní zkušenost. Nálepku ruské agentky dostala kvůli tomu, co říkala o Rusku a Ukrajině. Když ale začala klást otázky kolem vraždy Charlieho Kirka a po rozhovoru s Candace Owens, útoky se podle ní přesunuly do jiné kategorie, k výhrůžkám mířeným na ni i na její rodinu.
Tady se rozhovor zasekl na bodě, který nedokázala vysvětlit ani jedna strana. Účty, které Laneová identifikuje jako ukrajinské a gruzínské, protože jí píší rusky a ukrajinsky a posílají pozdravy od Zelenského, nemají žádný pochopitelný důvod zajímat se o vraždu spáchanou ve Spojených státech. Drtivá většina Ukrajinců netuší, kdo Charlie Kirk byl. Přesto jsou právě tyhle účty nejagresivnější u lidí, kteří kolem té vraždy kladou otázky.
Jak taková kampaň vypadá v praxi, ukazuje historka, kterou Laneová popisuje na sobě. Soudních jednání v Kirkově kauze se účastnila pravidelně, dva termíny ale kvůli pracovní schůzce vynechala. Ráno po prvním z nich se probudila do zpráv, že byla ze soudní síně vykázána za obtěžování vdovy. Zprávu přebraly i velké účty s dosahem. Laneová v tu dobu prokazatelně seděla v kavárně kousek od domova a má na to svědky i záznam telefonu.
Zaznělo v rozhovoru i vážnější obvinění, u kterého je namístě opatrnost. Podle informace, kterou Laneové předal jeden z bývalých příslušníků speciálních sil, dostal jiný veterán po Kirkově smrti zaplaceno od ministerstva obrany a obratem změnil svůj postoj k celé kauze. Laneová jméno toho člověka záměrně neuvádí a tvrzení není nezávisle doložené.
Deset tisíc dolarů za video: nabídka bývalým vojákům
Nejkonkrétnější část celého vyprávění přišla ve chvíli, kdy se na Laneovou obrátila skupina bývalých příslušníků speciálních jednotek, zelených baretů a Navy SEALs.
Popsali jí nabídku, kterou dostali po začátku války na Ukrajině. Ozvala se jim ukrajinská firma s návrhem, že budou na YouTube natáčet videa oslavující Ukrajinu, jejího prezidenta a její armádu, a dostanou za to zhruba deset tisíc dolarů za jeden díl. K tomu čtyřicet tisíc dolarů na propagaci, aby se videa dobře šířila. Počet dílů omezený nebyl. Součástí balíčku byly i společenské výhody, tedy setkání s nejvyššími americkými představiteli, společné lety a jízdy autem. Padlo přitom jméno tehdejšího ministra obrany Lloyda Austina. Člověk, který nabídku tlumočil, přitom podle Laneové nesídlil na Ukrajině, ale v San Francisku.
Ti, kdo odmítli, se podle Laneové dočkali odvety. Někdo obvolal jejich zaměstnavatele s tím, že dotyčný pracuje pro Rusko a měli by se ho zbavit. Stalo se to podle jejího popisu každému z nich, o práci ale nikdo nepřišel.
Peníze podle Laneové tekly přes ukrajinskou státní platformu United24, na kterou přispívají i západní dárci. V tom je jádro jejího rozhořčení. Propagandu placenou z prostředků, které lidé posílali na pomoc, dostávali nabídnutou Američané doma. Laneová uvádí, že o jednání existuje záznam videohovoru, ověřit se to ale zvenčí nedá.
Koho síť napadá a koho chrání
Když se ty účty seřadí podle toho, na koho míří, vyjde z toho překvapivě čitelný obrázek. Terčem je kdokoli, kdo se postaví proti nějaké válce, a nezáleží na tom, jestli jde o Ukrajinu, nebo o Írán. Nejzuřivější jsou u lidí, kteří mají otázky ke Kirkově vraždě. A neodpouštějí ani neutralitu. Megyn Kelly podle Laneové opakovaně žádala, aby ji do sporů netahali, a nebylo jí to nic platné.
Na druhé straně je vzorec stejně zřetelný. Viceprezidenta JD Vance tahle síť podle Laneové napadá soustavně a zároveň se ho bojí. Vysvětlení je jednoduché, není globalista. Ministr zahraničí Marco Rubio je naopak trvale chválený a označkovaný v příspěvcích jako spojenec. Stejné to bylo u nedávno zesnulého senátora Lindseyho Grahama, dlouholetého zastánce podpory Ukrajiny i Izraele. K prezidentovi je postoj vlažný a mění se podle situace. Dokud jde ve stopě, mlčí se, jakmile navrhne jednat s Teheránem, spustí se palba.
Širší obraz: Spojené státy jako dosloužilý hostitel
Z jednotlivých případů skládá Laneová výklad, který jde daleko za nálepkování na sociálních sítích. Nejde podle ní o Izrael, ani o Ukrajinu, ani o jednu vraždu. Jde o světonázor, a kdo do něj nezapadá, má být zničen.
NATO v tom hraje roli, kterou nemělo dostat. Aliance vznikla proti Varšavské smlouvě, ta zanikla před pětatřiceti lety a organizace se mezitím proměnila v cokoli jiného než v obranný pakt. Bez Spojených států by přitom neznamenala nic, což vysvětluje, proč je americký odchod z aliance pro tyhle kruhy existenční hrozbou.
Evropa je na tom v tomhle výkladu podobně. Prosperující Evropa napojená na levné ruské suroviny je z hlediska kontroly problém, protože člověk, kterému se daří, se nebojí o práci a nedá se ovládat. Ukrajina je opačný pól. Země bez pravidel, odkud se dají provozovat trollí operace a odkud jsou lidé odváženi z ulic na frontu.
A Spojené státy? Laneová má za to, že dosloužily jako dojná kráva a mají být vyřazeny ze hry. Z tohoto úhlu dávají války vedené od 11. září smysl jedině tehdy, když je cílem oslabit dolar, zvednout ceny energií a rozvrátit zemi zevnitř. Kdo Ameriku podporuje, tohle nedělá.
Závěr
Ať už člověk přijme celý výklad, nebo jen jeho části, doložená kostra příběhu obstojí sama o sobě. Projekt financovaný britským ministerstvem zahraničí psal kampaně proti konkrétním politikům v cizích zemích a jednu kariéru tím zastavil. Vojenská aliance si za veřejné peníze otestovala, jak se nakupuje falešná aktivita na sociálních sítích, a udělala to přes firmu ze země, která je ve válce. Zbytek, tedy placení veteráni, výhrůžky a vymyšlené historky o vykázání ze soudní síně, je zatím svědectvím jedné novinářky. Ta si přeje jediné: aby se tím vážně zabýval Kongres, tak jako se kdysi zpravodajskými službami zabývala Churchova komise.
