Válka mezi Spojenými státy a Íránem prošla od otevřeného střetu přes vzájemné blokády až k zápasu o kontrolu nad Hormuzským průlivem. Rozhodne ji ale nakonec něco jiného: schopnost obou stran vést ji dostatečně dlouho. A právě v téhle disciplíně, v bitvě o munici, nestojí Washington ani zdaleka tak dobře, jak znějí veřejná ujištění.
Strategická, operační i taktická rovina do sebe přitom zapadají. Teprve dohromady ukazují, proč je situace vážná a proč by případný návrat k plnému nasazení nebyl cestou k vítězství, ale ke zpečetění porážky.
Ujištění o dostatku munice neobstojí
Americký velvyslanec při OSN Mike Waltz v televizi připustil, že zásoby byly vyčerpány dodávkami Ukrajině i střetem s Húsíi a že současná administrativa převzala armádu v oslabeném stavu. Zároveň ale ujistil, že se přechází na levnější typy munice a nové technologie, že nové obranné rozpočty armádu obnoví a že ozbrojené síly mají všechno, co k této kampani potřebují. Lidé, kteří informace o nedostatku vynášejí, podle něj patří do vězení.
Ujištění, že armáda má všechno potřebné, ale neplatí. Nebo přesněji: nezáleží na tom, kolik má armáda kusů některých druhů munice, pokud je nemůže použít nebo pokud jejich použití na bojišti nic nezmění. Kritické jsou čtyři kategorie — střely s plochou dráhou letu JASSM, střely Tomahawk a interceptory protivzdušné a protiraketové obrany včetně PAC-3. U všech čtyř je stav kritický už teď.
Proč se třináctidenní vlna úderů zastavila
Očekávaný víkendový úder nepřišel. Z dostupných informací vyplývá, že se k prezidentu Trumpovi konečně dostalo varování viceprezidenta a předsedy sboru náčelníků štábů, že jde o skutečně vážný problém. Právě na tyhle úniky nejspíš mířila výzva k trestání těch, kdo informace vynášejí. Série třinácti po sobě jdoucích dnů úderů se tím zastavila.
Odpověď na otázku, co těch třináct dní přineslo, byla přitom předvídatelná dřív, než začaly. Pokud předchozích čtyřicet dní s nasazením nejlepšího vybavení a s izraelskou účastí íránskou stranou nepohnulo, nedávalo smysl čekat, že to zvládne třináct dní navíc. Rozdíl je v tom, že dnes už to není teoretická úvaha, ale hotová situace, se kterou se musí něco dělat.
Mapa zásahů prozrazuje, co bylo cílem
Mapa známých zasažených lokalit, poskládaná ze západního, íránského i evropského zpravodajství, ukazuje jasnou koncentraci v ohybu Hormuzského průlivu — kolem námořní základny v Bandar Abbásu, u Džasku a dál po pobřeží až k Čábaháru na východě a k ostrovu Chark na západní straně průlivu. Několik zásahů leží roztroušeně hlouběji ve vnitrozemí.
Centrální velitelství po dvanáctém dni oznámilo, že americké síly zasáhly íránské raketové cíle včetně námořních kapacit, skladů raket a dronů, pobřežních sledovacích stanovišť a prostředků protivzdušné obrany, a že tím dále omezily schopnost Íránu útočit na civilní námořníky a obchodní plavidla. Část toho je pravda — jen je to část, která na výsledek války nemá vliv.
Za výběrem cílů stojí tři operační záměry: omezit íránskou schopnost ohrožovat námořní dopravu, a tím otevřít Hormuzský průliv, který se od začátku března nedaří dostat zpět pod kontrolu; rozbít integrovaný systém protivzdušné obrany, aby letouny a munice mohly létat bez rizika sestřelení; a použít údery jako nátlakový prostředek, který má íránský režim donutit vyhovět americkým požadavkům, aniž by za to cokoli dostal.
Raketová města zůstala nedotčená
Nejkřiklavější je to, co v seznamech cílů chybí: raketová města. Takticky se leccos povedlo — část radarů byla zničena, takže íránská strana hůř identifikuje, co se v průlivu v daný okamžik pohybuje, a hůř zachytí přilétající drony, letouny a střely. Jenže dokud zůstávají raketové základny ve skalních masivech nedotčené, má Írán stále všechno, co potřebuje k zásahu kdekoli v celé délce, šířce i hloubce průlivu i v celém regionu.
Ztráta radarů se navíc dá nahradit ostudně snadno. Stačí jeden člověk s dalekohledem a satelitním telefonem, který nahlásí souřadnice cíle v průlivu. K tomu přibývají zprávy, že íránské zpravodajské a zaměřovací schopnosti se zlepšily nad rámec toho, co bylo zničeno — což ukazuje na živé satelitní přenosy od Ruska nebo Číny. Ty nikdo nesestřelil. Třináct dní tedy především ubralo z vlastních zásob ve čtyřech nejcitlivějších kategoriích a americkou pozici oslabilo.
Na řadě jsou zásoby určené pro Evropu a Indopacifik
Americké střely neleží v jednom společném rezervoáru. Část byla vyčleněná pro Blízký východ, část pro Evropu a část především pro Asii a Čínu, každá ve vlastním oddělení. Blízkovýchodní podíl je vyčerpaný a národní zásoby na území Spojených států jsou na velmi nízké úrovni. Kdo chce v kampani pokračovat, musí sáhnout do válečných rezerv určených pro Indopacifik nebo pro Evropu.
Právě to je jádro problému. Přesun těžiště do Asie se ohlašuje od Obamovy administrativy, mluvil o něm i prezident Trump a naznačovala ho ještě před svým odchodem Bushova administrativa. Zásoby vyčleněné pro tenhle scénář nikdy nebyly dostatečné — íránská zkušenost ukazuje, že by vydržely čtyřicet, možná šedesát dní. Čína ani Rusko po šedesáti dnech munici nedojde. Obě země si kritickou roli úderných a protivzdušných zbraní uvědomily a roky posilovaly vlastní zbrojní základnu, zatímco americké zásoby mizely na Blízkém východě a v podpoře války na Ukrajině.
Levnější pumy nedoletí tam, kam střely s plochou dráhou letu
Střely Tomahawk a JASSM nejsou jediná munice, kterou americké síly mají. Zbývají řízené pumy JDAM a pumy malého průměru SDB, které nesou bombardéry i stíhací letouny nejrůznějších typů. Těch je pravděpodobně dostatek — a nejspíš právě je měla připomínka o jiné použitelné munici na mysli.
Háček je v dosahu. Tomahawky a střely JASSM lze odpálit stovky kilometrů od cíle, ze země, z paluby lodi i ze vzduchu. Pumy JDAM a SDB mají dosah jen v řádu desítek kilometrů a všechny je musí do prostoru donést letadlo. Pozemní balistické střely ATACMS by teoreticky pomohly, jenže i těch ubylo — část šla na Ukrajinu, část do Izraele a část padla už v této kampani.
Návrat k plnému nasazení by stál letouny i piloty
Představa, že se zopakuje čtyřicetidenní kampaň, jen s letadly místo střel, naráží hned na dvou místech. Zaprvé jsou raketová města vůči pumám JDAM a SDB stejně odolná jako vůči Tomahawkům a střelám JASSM. Zadruhé, a to je vážnější, se tím mnohonásobně zvýší riziko pro posádky. Za prvních čtyřicet dní přišly americké síly o 42 letounů — několik stíhaček, tankovací letouny, vrtulníky a dva stroje C-130 zasažené na zemi při pokusu o záchranu pilota. K tomu je nutné připočíst ztráty dronů MQ-9 Reaper, které nesou hlavní tíhu zaměřování cílů a průzkumu bojiště.
Dosud se dalo střílet z velké vzdálenosti, ze země i z moře, takže riziku bylo vystaveno málo pilotů. Munice odpalovaná ze vzduchu tuhle výhodu ruší: letouny musí hlouběji nad nepřátelské území, kde na ně čeká protiletadlová obrana. Převaha ve vzdušném prostoru není totéž co úplné ovládnutí vzdušného prostoru a riziko nezmizí. K tomu se přidává obyčejné opotřebení — americké letectvo není stavěné na dlouhodobý nepřetržitý letecký boj a nalétání takového množství hodin stroje čtvrté i páté generace spolehlivě ojede.
Nové továrny přijdou roky po konci války
Slib nových výrobních kapacit zní dobře, jenže jeho horizont je rok 2028, 2029 nebo 2030. Tahle válka bude dávno rozhodnutá. Za peníze se dá objednat cokoli, vyrobit se to ale dřív než za několik let nedá. Ani rozpočet směřující k závratným částkám na tom nic nemění — peníze tečou do kapes hned, munice na sklady až mnohem později, pokud vůbec.
Mezitím se národní bezpečnostní kapacita ukrajuje kvůli válce, kterou si přál izraelský premiér Benjamin Netanjahu a která pro americké zájmy nic neřeší. Bojová připravenost se přitom zhoršuje ve všech oblastech, které pro reálnou obranu země něco znamenají.
Válku na vyčerpání vyhraje ten, kdo vydrží o den déle
Další čtyřicetidenní ani další třináctidenní kampaň by poměr sil na zemi nezměnila, protože se nezasahují cíle, na kterých záleží. Írán s tímto scénářem počítal. Ať se zničí cokoli a zahyne kdokoli, vydrží — má to za sebou a jeho současné rozpoložení, dané i mírou hněvu vůči Spojeným státům, ho k tomu vede.
Ve válce na vyčerpání utrpí ztráty vždy obě strany, tomu se nedá vyhnout. Rozhoduje jediné: vydržet o den déle než protivník. Aby Spojené státy uspěly, musely by Írán porazit vojensky i politicky — tedy dosáhnout buď změny režimu, nebo jeho kapitulace před americkými požadavky. Ani jedno není dosažitelné, pokud munice dojde dřív.
Hlasy proti hledání diplomatického východiska
Na Fox News dostala Victoria Coatesová, bývalá zástupkyně poradce Bílého domu pro národní bezpečnost, otázku, zda by se nemělo hledat diplomatické východisko — moderátor to označil za útěk z boje. Odmítla to. Prezident podle ní udělal to, k čemu se žádný z jeho předchůdců neodhodlal: sáhl vůči Íránu k rozsáhlé vojenské akci, fyzicky ho oslabil a zasáhl jeho jaderný program. Odejít by teď podle ní znamenalo promarnit vynaložený čas a úsilí, zvlášť když už byl nastartován nevyhnutelný rozklad íránského režimu.
Nevyhnutelný rozklad íránského režimu. Írán přežil osm let války s Irákem, kterou Spojené státy podporovaly, statisíce mrtvých a faktické zničení vlastní ekonomiky. To není dávná historie. Očekávat, že po několika týdnech hospodářských potíží dopadne všechno jinak, je proti veškeré dostupné zkušenosti. Politicky navíc pozorujeme opak: odhodlání tvrdne a desítky milionů lidí se za vlastní vládu staví jinak než dřív, právě kvůli válce, kterou si nevybraly. Argument, že odejít by teď byla škoda, když už se do toho tolik investovalo, je učebnicový klam utopených nákladů. Promarněné to bylo už dnem, kdy se s tím začalo — a placeno nejen penězi, ale i krví a fyzickou municí.
Ekonomika stojí na naftě, petroleji, hnojivech a heliu
Uzavření Hormuzského průlivu spolu s omezením provozu v Bab al-Mandabu a Rudém moři vytváří problémy, které se blíží rychleji než ceny na burze. Nejde jen o cenu ropy ani o globální nabídku ropy jako takovou. Podstatnější jsou její deriváty — motorová nafta, letecký petrolej, hnojiva a helium. Hospodářský výkon se nedá vytvořit bez energetických vstupů, a to bez všech: bez nafty se nic nepřeveze, bez hnojiv nevyroste úroda, bez leteckého petroleje se nepřepraví zboží ani lidé. Všechny tyhle položky jsou dnes výrazně omezené.
Souběžně se vyčerpávají strategické ropné rezervy, roste cena čehokoli a klesá dostupnost právě těch vstupů, na kterých ekonomika stojí. A to všechno kvůli snaze donutit Írán k něčemu, z čeho žádný srovnatelný zisk neplyne.
Institut pro studium války si protiřečí s vlastním předsedou
Generál ve výslužbě Jack Keane v televizi prohlásil, že se schyluje k návratu k rozsáhlým bojovým operacím, které budou pro Írán zničující — přijde nejen o zbytek vojenských kapacit, ale i o ekonomickou životaschopnost včetně ropného byznysu. Plán je podle něj mimořádně rozsáhlý, převyšuje všechno dosavadní a Izrael se ho zúčastní.
Absurdní na tom je, že Keane předsedá Institutu pro studium války — a jeho vlastní institut publikoval den předtím analýzu, která říká něco jiného: dosavadní rozsah a typ amerických úderů pravděpodobně nedokázaly nijak podstatně ovlivnit ochotu íránského režimu prosazovat své strategické cíle silou, včetně dlouhodobé kontroly nad Hormuzským průlivem. Mezi 12. a 24. červencem zasáhly americké síly zhruba tisíc cílů, oproti přibližně třinácti tisícům během osmatřiceti dnů první fáze války. Od 24. července už další údery nepřišly.
Dvě kampaně tedy skončily bez výsledku — a odpověď na otázku proč zní buď že bomb bylo málo, nebo že žádná z použitých bomb neproniká do žulových masivů. Druhá možnost je zjevně ta správná, což činí volání po ještě větší operaci tím podivnějším.
Peking a Moskva zatím jen počítají
Čína i Rusko tenhle vývoj bedlivě sledují. Vidí kdysi mocnou vojenskou velmoc, jak se sama rozebírá. Zahájit válku teď není v zájmu ani jedné z nich — o to zajímavější pro ně ale bude výsledná bilance, protože z ní vyplyne, že Spojené státy dlouhý konflikt utáhnout nedokážou. Americká zbrojní základna je zlomkem toho, čím disponují ony, a to z vlastního rozhodnutí: skutečná mobilizace výroby se nekonala, protože prioritou byly zisky firem.
Přitom nejde o žádné utajované poznatky. Celý rozbor stojí na otevřených zdrojích, z velké části na materiálech centrálního velitelství. Lidé, kteří o kurzu rozhodují, mají navíc přístup k utajovaným informacím i k těm, kdo je zpracovávají. Že ke stejnému závěru nedospěli, je buď selhání analýzy, nebo záměr — a spekulovat o motivech nemá smysl, protože důsledky jsou v obou případech stejné.
Manipulace s cenou ropy fyzický nedostatek neodstraní
Trh s ropou zareagoval propadem ceny na tvrzení, že přichází nová diplomacie a že je prostor pro rozhovory. Žádné rozhovory ale neprobíhají — íránská strana uvádí, že s nikým nejedná, protože americkému slovu nevěří. Zpráva zafungovala na trhu, na jeden den.
Co nezměnila, je množství ropy na trhu. Ani množství nafty, leteckého petroleje, hnojiv a helia. Nedostatek vstupů se projeví v zemědělství, v dopravě potravin na trh a v přepravě všeho ostatního. Tohle se manipulací s trhem odstranit nedá.
Závěr
Třináct dnů úderů skončilo bez posunu v poměru sil a s dalším úbytkem munice, kterou nelze v dohledné době nahradit. Naději dává jediné: kampaň se zastavila s přiznáním, že nevyšla, a s tím, že je potřeba postupovat jinak. Ta změna kurzu ale nesmí být návratem k plnému nasazení — to by porážku jen zpečetilo.
