Šestá noc po sobě jdoucích amerických úderů na Írán přinesla zásah na pět až šest mostů, energetickou síť i dopravní infrastrukturu – a bezprostřední odvetu, kterou Teherán namířil na odsolovací a energetickou stanici v Kuvajtu. Válka, která vypukla 28. února společným americko-izraelským úderem usmrcujícím íránského nejvyššího vůdce ajatolláha Alího Chameneího, se posouvá do další, nebezpečnější fáze. Klíčová otázka zůstává stejná jako na začátku: kdo ovládá Hormuzský průliv, kudy proudí velká část světové ropy.
Mluvčí Bílého domu a boj o Hormuzský průliv
Mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová nedávno prohlásila, že Spojené státy dokážou zasáhnout Írán kdykoliv a kdekoliv, protože íránská schopnost bránit se byla fakticky vyřazena. V první části to sedí – íránská protivzdušná a protiraketová obrana je slabá až nefunkční, americké letectvo útočí prakticky bez odporu. Ve druhé části se ale mýlí: tvrzení, že Írán nemá žádnou možnost odpovědět, neobstojí. Kdyby to byla pravda, Hormuzský průliv by už dávno byl volně průjezdný. Místo toho ho od března drží fakticky pod kontrolou íránská strana. Prezident opakovaně tvrdí, že průliv je otevřený, Írán stejně opakovaně říká, že není – a realita je mnohem blíž té íránské verzi.
Noc plná úderů: mosty, energetika a íránská odveta v Kuvajtu
Jen za jedinou noc americké síly zasáhly pět až šest mostů, kontrolní věž námořního provozu v oblasti Hormuzského průlivu, železniční stanici západně od Bandar Abbásu, civilní letiště na jihovýchodě země a část energetické infrastruktury. Íránské ministerstvo energetiky v reakci na přetíženou síť vyzvalo obyvatelstvo ke snížení spotřeby elektřiny. Írán ale zůstal věrný svému vzorci – když odpovídá, míří přesně. Kuvajtské ministerstvo energetiky, vody a obnovitelných zdrojů potvrdilo, že jedna z jeho elektráren a odsolovacích stanic byla zasažena íránskou střelou, na místě vznikl požár a škody na zařízení.
Řeči o nejsilnější armádě světa a realita na Hormuzském průlivu
Prezident při nedávném projevu znovu zopakoval tezi, kterou má ve zvyku – Spojené státy mají nejsilnější a nejmocnější armádu na světě, nikdo se jí ani nepřibližuje, a válka se blíží ke zdárnému konci. Přesně tuhle formulaci opakuje už od třetího nebo čtvrtého dne konfliktu. Fakta ale ukazují jinam: Írán drží fyzickou kontrolu nad Hormuzským průlivem od března, navzdory týdny trvající bombardovací kampani, měsíce trvající blokádě i memorandu o porozumění, které mělo platit šedesát dní a rozpadlo se hned na začátku – mimo jiné proto, že americká strana neplnila vlastní část dohody.
Ohlášená eskalace: „příští týden přijdou na řadu elektrárny“
Pár dní předtím prezident jasně naznačil, co plánuje: nejdřív tvrdé nálety noc co noc, a od příštího týdne přijdou na řadu elektrárny a mosty – „pokud se Írán nevrátí k jednacímu stolu“. O skutečné vyjednávání tu ale nejde. Slovo „jednání“ v tomto kontextu znamená kapitulaci – stav, kdy Írán udělá přesně to, co se mu řekne, a výměnou za to Spojené státy přestanou útočit a otevřou průliv. Realita navíc předběhla vlastní harmonogram: údery na energetiku a mosty začaly dřív, než byl ohlášený termín, a Írán mezitím stihl dokázat, že na odvetu má – zásahem kuvajtské infrastruktury.
Docházející americké raketové zásoby
Dubnové příměří nevzniklo jen proto, že vojenský tlak nefungoval, ale i proto, že americké zásoby raket citelně klesaly. Řízené střely typu JASSM a Tomahawk byly vyčerpány zhruba ze 45 procent – enormní číslo na tak krátkou dobu. Každá další noc úderů, ať vypadá na obrazovce sebeefektivněji, ukrajuje ze stejně omezených zásob. Až vyprchají nejmodernější typy munice, přijdou na řadu starší sklady se slabší výbušnou silou a nižší přesností.
Generálův plán na uzavření průlivu čelí kritice
Na Fox News zazněl plán bývalého generála Jacka Keana: zajistit průliv, vyčistit ho a ochránit lodní dopravu tím, že se postupně zlikvidují všechny prostředky, jimiž může Írán narušit provoz – řízené střely, drony, rychlé čluny, velení, senzory, radary a logistické zázemí. Zní to jako fungující vojenský postup, ale cíle, které se objevují na obrazovce, jsou jen dílčí terče roztroušené po více než tisícikilometrovém pobřeží – a řada z nich s reálnou kontrolou průlivu vůbec nesouvisí. Skutečným klíčem k íránské kontrole úžiny jsou raketová zařízení ukrytá hluboko v horách po celé zemi. Ta se dosud vůbec nezasahují – a jejich kapacita navíc zůstává z velké části nedotčená, protože Írán dosud nenasadil všechny své zálohy.
Úvahy o pozemní operaci: srovnání s Pouštní bouří
Objevuje se i jiný názor – že samotné letecké údery cíl nesplní a bude potřeba nasadit pozemní jednotky. Jako příklad se uvádí Pouštní bouře z roku 1991: měsíc bombardování, sto hodin pozemní ofenzivy a válka byla u konce. Srovnání ale kulhá na obou nohou. Irácká poušť v roce 1991 byla rovná jako parkoviště, iráčtí vojáci špatně vycvičení a vybavení zastaralou sovětskou technikou, americké síly měly vzdušnou nadvládu i půl milionu vojáků v poli. Írán je geograficky tři až pětkrát větší, terén tvoří hory nahrávající obráncům, k dispozici má reálnou raketovou i dronovou kapacitu – a Spojené státy dnes nemají zdaleka srovnatelný počet pozemních sil, natož terén, který by pozemní tažení usnadňoval.
Spor o íránský jaderný program
Tentýž generál Keane v jiném vystoupení řekl, že Írán nemá jadernou kapacitu a ani se k jaderné zbrani neblíží. To je v přímém rozporu s tím, co před pár dny tvrdil prezident – že Írán byl od bomby vzdálený pouhé dva týdny. Právě toto tvrzení posloužilo jako zdůvodnění únorového útoku. Rozpor je o to nápadnější, že tentýž prezident předtím opakovaně a s velkou pýchou prohlašoval, že úder z června 2025 na íránská jaderná zařízení – takzvaná operace Midnight Hammer – jejich program zcela zničil. Obě tvrzení najednou platit nemohou.
Proč vlastně válka začala: rezignace šéfa protiteroristického centra
Na to, proč k útoku vlastně došlo, upozornil v březnu ředitel amerického Národního centra pro boj proti terorismu Joe Kent, když na protest rezignoval. Ve své rezignaci napsal, že Írán nepředstavoval bezprostřední hrozbu a že k útoku došlo pod tlakem Izraele. Podle něj byl prezident přesvědčen, že cílená likvidace íránského vedení rozloží zemi jako domeček z karet a válka skončí rychle a snadno. Nic z toho se nenaplnilo – místo rychlého konce přišel šestý měsíc bojů bez jasného vítěze, a místo kapitulace drží Írán dál klíčovou strategickou pozici.
Mlčení Kongresu a chybějící protesty
Válka, kterou prezident rozpoutal 28. února bez skutečné snahy přesvědčit veřejnost, u velké části americké společnosti nevyvolala prakticky žádný odpor – žádné masové demonstrace srovnatelné s jinými protesty posledních let. Jedno z vysvětlení zní, že se na tom obě politické strany v zásadě shodují. V Kongresu to potvrdil i nedávný pokus o pozměňovací návrh, který by zastavil vojenskou pomoc Izraeli: Sněmovna reprezentantů ho zamítla poměrem hlasů 104 ku 314. Mezi demokraty byl výsledek těsný, mezi republikány hlasoval pro odebrání pomoci jediný zákonodárce. Senát mezitím opakovaně hlasoval o rezolucích omezujících prezidentovu pravomoc vést válku bez souhlasu Kongresu – jeden ze senátorů, Dick Durbin, kolegy opakovaně vyzýval, aby je podpořili, republikánská většina je ale pokaždé zablokovala.
Komu válka prospívá: Izrael sleduje z povzdálí
Zatímco americké síly nesou veškerou tíhu bojů, izraelská armáda zůstává stranou – nevystřelila jedinou raketu, neriskuje vojáky, jeho města nikdo neostřeluje. Cenu platí Spojené státy: dodatečný rozpočtový balík za 350 miliard dolarů, nejméně 13 až 14 padlých vojáků, přes 400 zraněných a více než čtyřicet ztracených letounů. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu z toho těží nejvíc – další armádu k dispozici, aniž by musel riskovat cokoliv vlastního. Napětí navíc panuje i uvnitř americké administrativy: viceprezident JD Vance v červnu s Íránem dojednal memorandum zahrnující i roli při dohledu nad příměřím v Libanonu, zatímco ministr zahraničí Marco Rubio souběžně uzavřel samostatný rámec izraelsko-libanonských jednání, který íránskou roli naopak omezuje. Kritici to označují za rivalitu dvou protichůdných linií americké politiky vůči Blízkému východu, kterou dohromady drží jen společné rozhodnutí prezidenta – a Izrael mezitím v Libanonu dál útočí, což naplnění memoranda fakticky znemožňuje.
Závěr
Pokud eskalace bude pokračovat tempem posledních dnů – zničené mosty, vyřazené elektrárny, zasažené odsolovací a ropné závody – nezbude Íránu nic jiného než odpovídat stejnou měrou, a to může celý region srazit do ještě hlubší krize. Tlak, který má Teherán donutit ke kapitulaci, ho stejně tak snadno může dohnat k opačnému závěru: že jediná obrana proti podobnému osudu je urychlené získání jaderné zbraně – tedy přesně to, čemu měla válka podle původního zdůvodnění zabránit.
