Šestnáct let v Africe jako velvyslanec, vedoucí mise i poradce na úrovni Evropské unie u Africké unie. Diplomat Pavel Mikeš popisuje svět, ve kterém Evropa ztratila postavení, Čína a Rusko obsazují uvolněné místo a africké metropole sledují evropské kázání s úsměvem. Pro Česko z toho plyne příležitost – pokud bude v Africe hájit obchod, a ne politiku.
Globální jih roste, Evropa ztrácí půdu
Úbytek vlivu Evropy a do jisté míry i Spojených států není náhoda ani spiknutí, ale objektivní vývoj. Globální jih roste ve všech směrech. Ekonomika zemí BRICS už v paritě kupní síly převyšuje skupinu G7 a na globálním jihu žije zhruba 80 procent lidí na planetě.
Nejostřeji je to vidět na Africe. V roce 1960, kdy většina afrických zemí získala nezávislost, měla podle Mikeše zhruba stejně obyvatel jako Evropa. Dnes jich má 1,6 miliardy, zatímco Evropská unie necelou půlmiliardu. Do roku 2050 může Afričanů být až 2,5 miliardy. Jen Etiopii ročně přibudou čtyři miliony lidí, celému kontinentu zhruba 35 milionů. Průměrný věk je v Africe kolem 19 let, v Evropě přes 40.
Počty samy nerozhodují, roli hraje i technologická úroveň. Evropa ale ztrácí hlavně ekonomicky. Ještě před pěti lety byl každý, kdo Evropu označil za skanzen, odsunut na okraj. Dnes to slovo zaznívá ze všech stran, i od evropských lídrů. Jen s tím nikdo nic nedělá.
Staré elity bez receptu
Evropské vedení si podle Mikeše neví rady. Nejvíc to platí o Německu, průmyslové velmoci, která na úpadek Evropy doplácí nejvíc. Německý úspěch stál na kvalitě, silném průmyslu a levných surovinách. Současné vedení přesto neřeší, jak levnou energii zajistit, ale věnuje se druhořadým a třetiřadým problémům. Z pohledu postavení Evropy ve světě je takovým problémem i Ukrajina – a německý kancléř přitom bojuje za ještě větší pomoc Kyjevu.
Politici, kteří dřív platili za nepřijatelné, starým elitám připomínají, že si většinu potíží způsobily samy: dobrovolně zavřené jaderné elektrárny, miliony nelegálních migrantů, unijní pravidla, kterými si Evropa podřezává větev. Mikeš to upřesňuje: staré elity nemají recept na rychle změněnou situaci a žijí v minulosti. Viděl to na některých unijních diplomatech v Etiopii, kde byl akreditován i u Africké unie. V hlavách nosí staré recepty z doby, kdy Afričané od Evropy získávali vzdělání pro své děti, investice, technologie i obchod.
Čína místo Evropy
Ta doba skončila. Čína je podle Mikeše od loňska větším obchodním partnerem Afriky než Evropa, která přitom leží hned za Středozemním mořem. Afričtí studenti sice dál jezdí i do Evropy, v Číně jich ale dnes studují desetitisíce.
Názorný příklad si Mikeš přivezl z Etiopie. Při předposlední návštěvě narazil v restauraci na servírku, která mluvila amharsky a čínsky, ale už ne anglicky. Angličtina zatím pozice nevyklízí úplně, trend je ale zřetelný: Evropa z Afriky a z celého globálního jihu mizí a Čína nastupuje.
AfD, Macron a přebujelá byrokracie
Strany, které problém vidí, v Evropě existují. Typickým příkladem je AfD, která má alternativu přímo v názvu. Zatím ale nevládnou a změna bude muset být razantní. Německo dnes podle Mikeše tápe, alternativa se tam však rodí. Některé evropské vlády chápou, co se ve světě děje, lépe než jiné, a tu českou řadí do té lepší poloviny.
Opačným příkladem je Francie. Macron jako představitel staré elity se podle Mikeše zcela vyčerpal. Nepokoje, kterými země v posledních týdnech doslova hoří, zdejší zpravodajství vykládá hlavně jako protest migrantů nebo reakci na dění v Palestině. Francouzští diplomaté, se kterými je Mikeš v kontaktu, v nich ale vidí obecnější protest proti zaostávání Francie, rozpadu sociálního státu a ekonomickému úpadku.
Kořen problému je podle něj v samotném evropském hospodářství. Je zatížené byrokracií, neefektivní a plné překážek, které brzdí potenciál, jenž v Evropě stále je. Evropa tak ztrácí trhy a její firmy vydělávají méně.
Obchod, který Evropu obtéká
Hynek Kmoníček, dnes velvyslanec při OSN v New Yorku, uváděl, že Evropa na počátku 20. století tvořila zhruba 70 procent světového HDP a dnes kolem 16 procent. Mikeš Kmoníčka označuje za vizionáře: o tom, co se dnes v roce 2026 probírá jako samozřejmost, mluvil už v roce 2015, kdy působil u Miloše Zemana na Pražském hradě. Tehdy mu nenaslouchala nejen média stojící proti Zemanovi, ale ani mnozí další, protože předběhl dobu. Podíl Evropy na světovém HDP je navíc podle Mikeše ještě nižší, možná už jen 12 procent.
Evropa a Spojené státy dřív ve světovém obchodě hrály roli prostředníka. Dnes je obchod obtéká, protože jih obchoduje s jihem: Indie s Afrikou, Afrika s Latinskou Amerikou. Zbytek světa Evropu ignoruje, jako by tu nebyla. Nanejvýš sem přijede na dovolenou a pochválí, jak je tu všechno hezky staré.
K tomu se přidává způsob, jakým Evropská unie s Afrikou jedná. Evropa zbohatla mimo jiné na uhlí, a když chce Afrika jít podobnou cestou, slyší z Bruselu, že to není zelené. Africké země pak logicky raději jednají v Pekingu.
Migranti nejsou obraz Afriky
Mnoho lidí v Evropě vidí z Afriky jen jedno – migranty – a podle nich si představuje celý kontinent. Mikeš proto obrací otázku: kolik procent Afričanů loni migrovalo do Evropy? Není to ani jedno procento, jen nějakých nula celá něco. Vzorek, který Evropa vidí, je v rámci Afriky zcela zanedbatelný.
Afričané proto často nechápou, proč se Evropané rozčilují. Mikeš to zažil v Nigérii: proč se zlobíte, když k vám odešlo třeba jen 50 tisíc Nigerijců, ptali se ho. Pro zemi s přibližně čtvrt miliardou obyvatel je to málo, pro Evropu hodně – zvlášť když část příchozích nemíří na pracovní trh. Tak vypadá rozdílná perspektiva, ve které se řešení hledá těžko. Evropští diplomaté přesto opakovaně vysvětlovali, že taková migrace vzájemným vztahům neprospívá a že ji Afrika musí řešit společně s Evropou.
Kázání o lidských právech
Vztah Evropy k Africe dodnes nese rysy poučování ze strany pána. Mikeš ho opakovaně zažil při jednáních u Africké unie a považuje ho za naprosto neefektivní. Evropská unie začne vykládat o lidských právech – v době, kdy si v Addis Abebě kdokoli pustí stovky kanálů bez cenzury, od RT přes CNN a Fox News po čínské, indické nebo nigerijské televize.
Afričané jsou dobře informovaní. Desítky let slýchali, že neumějí volby, nerozumějí lidským právům a nevědí, co je právní stát. Dnes se trochu smějí, když sledují, co se dělo kolem prezidentských voleb v Rumunsku nebo kolem voleb v Moldavsku. A upřímně podle Mikeše i některé aspekty českých voleb, kdy veřejnoprávní média, která by měla být přísně neutrální, při prezidentské volbě evidentně stranila jednomu kandidátovi. Vzpomíná na chvíli, kdy redaktor České televize – spíš propagandista, říká Mikeš – odpovídal za kandidáta, který zrovna neměl odpověď po ruce. Tehdejší postup veřejnoprávní televize se později rozebíral i v analýzách.
Česko má v Africe na co navazovat
Česko má podle Mikeše v Africe na co stavět. Současný ministr zahraničí Petr Macinka už Afriku navštívil, konkrétně Maroko, a Mikeš v tom vidí pragmatickou a racionální politiku. Jeho předchůdce podle něj jezdil spíš do Zambie, která svým významem odpovídá zhruba Moldavsku v Evropě. Maroko je naproti tomu hospodářský gigant, vyspělá země a největší ekonomický partner Česka v Africe. Málokdo ví, že před druhou světovou válkou bylo Československo po Francii a Německu třetím největším obchodním partnerem Maroka.
Argument, že Česko nikdy nebylo koloniální mocností, už v Africe tolik nezabírá. Afričané spíš oceňují, že Česko ve svých světlých obdobích – a takové podle Mikeše nastává i teď – nešlo v jedné linii s Francií a Británií a hájilo vlastní zájem, který se často kryl se zájmem afrických zemí.
Ještě důležitější je, že Česko v Africe nemá politické zájmy. Bývalé koloniální mocnosti je mají. Pro Afričany je tak Česko čistě obchodním partnerem: k obchodu nepřidává politické podmínky, netlačí a nestane se, že by po dodávce zbraní odmítlo dodávat náhradní díly. Sympatie budí i to, že Česko samo zažilo závislost a okupaci.
V první republice i za komunismu patřilo Československo mezi nejvýznamnější obchodní a technologické partnery Afriky ve střední a východní Evropě a Afričané si to pamatují. Generace, která tu pět let studovala a musela se naučit česky, ale pomalu odchází. Dnešní stipendisté často studují v angličtině, což Mikeš považuje za škodu. Česká stipendia jsou proti tomu, co nabízí Čína, kapkou v moři. Jejich hlavním smyslem proto není samotné vzdělání, ale získat Česku v zahraničí sympatizanty – a k tomu patří čeština.
Kraťasy v pevnosti otroků a zrušená cesta do Nigérie
České ambasády v Africe už zřejmě nevyvěšují ukrajinské vlajky a nepovedené cesty minulé vlády jsou podle Mikeše snad hluboko v minulosti. Bývalému premiérovi Petru Fialovi Nigérie na poslední chvíli zrušila návštěvu s tím, že na něj nikdo nebude mít čas. Z ghanské zastávky africké cesty Víta Rakušana se zase připomínají snímky, na nichž v nemocnici rozdává banány.
Mikeše a mnoho Afričanů v Česku včetně Ghaňanů se ale dotklo něco jiného. Tehdejší ministr Rakušan navštívil místo, odkud se nakládali otroci na lodě – místo srovnatelné s Terezínem nebo Osvětimí – a přišel tam v kraťasech. Představa, že kraťasy patří do Afriky, pochází ze safari filmů. Muž v kraťasech na ulici Addis Abeby nebo hlavního města Nigérie je pro místní směšný, natož na pietním místě. Chybu podle Mikeše nenesl ani tak sám ministr jako úředníci: ministerstvo má rozsáhlý africký odbor, který měl ministra správně připravit.
Totéž platí o zrušené cestě do Nigérie, kterou měli ministerstvo zahraničí a diplomatický sbor včas zachytit. Mikeš sám organizoval návštěvu tehdejšího ministra zahraničí Petříčka a zažil podobnou situaci. Africký odbor z nezkušenosti nebo neprofesionality zařadil do programu Keňu, ačkoli se půl roku dopředu vědělo, že tam právě probíhá velké setkání agentur OSN a na ministra nikdo nebude mít čas. Pobyt v Keni se tak změnil v delší pobyt v Etiopii.
Současné vedení ministerstva naopak rychle posílilo odbor ekonomické diplomacie. Česko podle Mikeše nemá v Africe sledovat každou zákrutu vnitřní politiky Guineje-Bissau. Jeho zájmem je a musí být z drtivé většiny – možná z 90 procent – prosazování ekonomických zájmů České republiky.
Summit Rusko–Afrika, o kterém se mlčelo
Veřejnoprávní média podle Mikeše zcela vynechala důležitou událost, která se nakonec dotýká i Ukrajiny: summit Rusko–Afrika. Sjelo se na něj 48 z 54 afrických zemí, které Česko uznává, a 22 z nich zastupovaly hlavy států. Globální jih podle něj stojí na straně Ruska, nebo přinejmenším rozvíjí vztahy s Ruskem bez ohledu na to, co si o tom myslí Evropa.
Zájmem globálního jihu je multipolární svět. Proto podporuje toho, kdo je zrovna slabší. Pokud jednou zeslábne Amerika, což se při střídání vzestupů a pádů v dějinách může stát, bude podle Mikeše globální jih stát na její straně. Dojem, že je Rusko ve světě osamocené, který se tu dlouho pěstoval, tak neodpovídá realitě.
Poplatky za službu, kterou lidé nevyužívají
Na ironickou poznámku, že Česká televize teď bojuje o demokracii, o vlastní existenci a o záchranu Večerníčku, Mikeš odpovídá, že každý hájí svou kapsu. Více než třicet let po revoluci považuje za trapné, že lidé musí platit za službu, kterou nevyužívají. Poplatky podle něj mohly mít smysl v 80. letech a krátce po revoluci. Skuteční demokraté by ale měli budovat svobodnou společnost, kde se platí za výkon, ne za službu, kterou člověk nevyužívá. Spor o financování veřejnoprávních médií tak podle něj nestojí na demokracii, ale na penězích.
Připomíná mu to normalizační mládí, kdy se vybíraly „dobrovolné“ příspěvky na děti ve Vietnamu nebo v Africe. Kdo nezaplatil, dostal černou tečku. Dnes na neplatiče posílají exekutora, a vymáhat poplatky exekučně zejména po starších lidech nepřipadá Mikešovi úplně morální.
K vnitřní politice se jako bývalý diplomat vyjadřuje nerad a respektuje názor každého. Spor o Českou televizi ale vidí jako symptom: Česko řeší podružné problémy místo těch, které ho skutečně pálí – a tím největším je ztráta ekonomických pozic Evropy.
Závěr
Afrika rychle roste, mládne a obchoduje s Čínou, Indií i Ruskem, zatímco Evropa jí dál vykládá o lidských právech a zelených pravidlech. Pro Česko je to podle Mikeše šance: bez koloniální zátěže a bez politických ambicí může být v Africe tím, kým ji velmoci být nedokážou – poctivým obchodním partnerem, který nepoučuje.
